Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 12

Ola jen kývla: „Pojď za mnou.“ Dalibor vykročil doprovázen závistivými pohledy ostatních nováčků. „Ať ji neshodíš!“ uslyšel za sebou. „To by byla ostuda.“

Ve zbrojnici už čekali technici. Postavili si Dalibora na vyznačené místo, nasadili mu sedlo a začali pod křídla věšet zátěže.

„Moment,“ Olga se shýbla a prohlédla si jednu z válcovitých zátěží. „Tahle má prošlou kalibraci,“ poťukala prstem na nálepku s datem. „Dejte mi jinou.“

Technik se podrbal na hlavě. „Je to jen kus betonu. Jo, trochu se to odírá, ale rozdíl hmotnosti je maximálně pár deka.“

Byl už skoro hotov a vůbec se mu nechtělo něco předělávat.

„Předpis ale hovoří jasně,“ dala si Olinka ruce v bok.

„Co na tom sakra záleží!?“ rozhodil technik špinavýma rukama. „Při kalibraci se to ani nepřevažuje. Je to jen formalita.“

„Vyměňte to. To je rozkaz!“ prohlásila pilotka. Pak se otočila a odkráčela, aby dala najevo, že debata je u konce.

Technik zaskřípal zuby. „Kráva jedna pitomá!“

Jeho kolega, sledující zpovzdálí celý rozhovor, mu přivezl vozík s novou zátěží.

„Jako bys ji neznal. Hele, raději to vyměň. Vona je schopná dát tě do hlášení za maření služebních povinností.“

Když bylo hotovo, Olga si vše důkladně zkontrolovala, vyhoupla se do sedla a beze slova vyrazila s drakem ven z hangáru.

„Rozbi si držku, pičo!“ zaslechl ještě Dalibor tichou nadávku.

Zátěže měly imitovat standardní výzbroj. Dalibor byl na ni zvyklý a jeho subtilní pilotka představovala spíš ulehčení. Rozhodně to bylo lepší, než robustní školitel, který s ním létal v přijímači. Když ho pobídla k letu, startovalo se mu lehce a v mžiku nabral cestovní výšku.

Zakroužili nad základnou. Dalibor si všiml, že ostatní draci teprve jdou do zbrojnice. Letišti se raději vyhnuli a zamířili k věži starého vysílače, která byla vidět kousek před obzorem.

Po čtvrthodince letu přistáli mezi udusanými pahorky. Krajina tu přecházela ze stepi do kamenité pouště. Podle podupané země a tu a tam zejícího kráteru to tu evidentně sloužilo jako cvičiště.

Olga seskočila a znova si Dalibora obešla. Nakonec se zastavila před ním. Představil si, jak to asi musí vypadat – drak a princezna.

„Podívej, záleží mi na tom, abychom si rozuměli,“ promluvila tenkým hlasem. „Draky neberu jako zvířata a elektrický bič nepoužívám.“

To znělo hodně povzbudivě.

„Potřebuji tě ale pořádně poznat. Musím vědět, co po tobě můžu chtít a co očekávat.“

Znova mu vylezla na hřbet. Cítil, jak si dotahuje bezpečnostní popruhy.

„Tak, vidíš ten vysílač?“

Bylo těžké ho nevidět. Asi stometrová věž od nich byla přibližně deset kilometrů daleko.

„Uděláme kolem něho otočku a vrátíme se. Leť jako o život,“ poplácala ho po boku.

Dalibor přikývl. Ano, tahle holka má sice podivné manýry, ale zdá se, že jen k lidem. Draky má evidentně ráda. Rozhodl se už se jí nevzdat. Musí být její!

Napjal se. Trochu si zavrčel, aby se dostal do nálady a doslova vystřelil vpřed. Několika mocnými tempy nabral výšku, srovnal dech a letěl. Odrážel se přitom křídly jako nebeský veslař. S každým úderem cítil, jak jeho rychlost stoupá. Závaží ho skoro netížilo, nebo spíš necítil jeho váhu. Plícemi nabíral horký vzduch, který mu svištěl mezi rohy.

V mžiku byl u vysílače. Udělal ostrý obrat a uháněl zpět. Byl pánem vzduchu, orlem, okřídlenou pěstí, která smete jakéhokoliv nepřítele, který se jí postaví. Těsně před místem startu si trochu nadletěl a elegantně dosedl na zem v oblaku zvířeného prachu.

„Jedenáct minut a dvanáct vteřin. To bylo výborné!“ pochválila ho Olga.

Dalibor cítil, jak mu lupe ve svalech a hrudník se mu mohutně nadýmal vyrovnávajíc kyslíkový deficit.

Zatímco se byli proletět, na cvičiště mezi pahorky dorazili další draci a jejich piloti.

Dívka opět sesedla. „Chvíli si oddechni.“ Poodešla a něco kutila v mělkém dolíku. Po chvíli na něj zavolala. „Tady si dřepni.“ Trochu mu pomohla nastavit do pozice, v jaké ho chtěla mít. Dalibor si všiml, že na zemi leží dvě staré zátěže. Olga mu je připevnila na postroj rezavými karabinami a dotáhla.

Když ho nechala se opět postavit, váha zřetelně stoupla. Vedle přistál Čeněk se svým „erárním“ velitelem.

„Pilote Krausová, tohle nevypadá jako standardní zátěž,“ řekl muž se znatelným náznakem posměchu.

„V boji také nejsou jen standardní situace,“ odpověděla s úsměvem. „Co když budu nucena vzít s sebou nějakého zraněného spoludruha? Třeba tebe? To mám říct: promiň, ale máš nadstandardní váhu?“

Pilot pokrčil rameny a pobídl Čeňka k odletu.

„Tak hele, osmačtyřicítko, dáš si to ještě jednou, ale aby to bylo reálnější, trošku ti utáhnu normu.“ Zadala kód na jeho časovači a nastavila tam jedenáct minut. „Já na tebe počkám tady a čas ti přidám, až se vrátíš.“

Dalibor se zděšeně podíval na číselník s blikající dvojtečkou a číslicí s drasticky nízkou hodnotou. Pak zase stočil pohled na ni.

„Na co čekáš? Utíká ti čas,“ zasmála se.

Teprve teď na něj plně dopadla vážnost situace. Rychle přešlápl, udělal dva skoky a maximální silou mávl křídly. Druhá zátěž se přitom zhoupla a nepříjemně ho praštila do hrudníku. A pak to udělala vždy s každým dalším tempem. Jenže toho si teď nesměl všímat. Snažil se soustředit jen na vysílač, který jako by se najednou vzdálil o celé míle. Ta tam byla radost z letu a rychlosti. Připadal si jako moucha lapená v pavučině, která ho zpomaluje až k zešílení. Ať se snažil sebevíc, nedokázal ze sebe vymáčknout větší výkon, a přitom cítil, jak ho s každou vteřinou opouštějí síly.

Když se konečně dostal k bodu obratu, trochu se mu ulevilo. Chtěl se podívat kolik mu zbývá času, jenže displej měl přibližně na hrudi a jak k němu sklonil hlavu, zatmělo se mu před očima a zavrávoral. Nezjistil nic a navíc ztratil výšku i převzácnou rychlost.

Už neletěl jako jestřáb, spíš jako postřelená husa.

Zkusil se dostat trochu výš, aby mohl využít klouzavého letu a měl alespoň pár metrů rezervu.

Svaly běsnící bolestí ho ale už jen dokázaly posouvat vpřed. K cíli, který představovala malá postavička na olysalém pahorku. Upnul se na ni všemi svými smysly. Krev mu bušila ve spáncích a jako by slyšel odtikávání posledních okamžiků svého života, který co nevidět ukončí výbuch. Tedy pokud se k ní nedostane včas.

Už zbýval jen kousek. Letěl tak nízko, že mu do očí létal zvířený písek. Nad úpatím kopce se naposledy vzepjal. Bojoval o každý metr. Prakticky veden pozvolným svahem vylétl na temeno. Tady zavadil kolenem o zem a padl do prachu asi pět kroků před Olgou.

Zvládl jsem to! oddechl si s úlevou a vzepřel se na roztřesených předních končetinách. Jeho oči se však setkaly jen s jejím naprosto netečným pohledem. Stála tam, ruce založené na prsou a podupávala si špičkou nohy.

Dalibor se zvedl ještě víc, aby jí ukázal časomíru a zaúpěl: „Tak už to sakra zastav! Prosím!“

Musela slyšet jeho skučení a chápat, co chce. Ani se však nepohnula. „Já jsem až tady,“ řekla a ukázala na zem před sebou.

Dalibor konečně pochopil, že ona jeho závod s časem stále nepovažuje za ukončený. Zařval hrůzou a poslední část cesty překonal podivnými malátnými poskoky a vysíleně jí padl k nohám. Teprve potom se jeho velitelka slitovala. Sklonila se, nevzrušeně vyťukala kód jeho časomíry a zastavila odpočet snad dvě vteřiny před vypršením limitu.

Konečně bylo po všem. Dalibor se zhroutil na zem a vysíleně oddechoval. Viděl, že divadlo, které spolu hrají, má četné publikum v podobě draků a jejich pilotů rozestavených po okolí. Když konečně trochu přišel k sobě a zvedl zrak, uviděl Olinku jak se nad ním tyčí jako fame fatale a s despektem si ho prohlíží. Byl však tak vyčerpaný, že si nebyl jist, zda ji má nenávidět, nebo milovat za to, že mu zachránila život.

Ten den pro něj výcvik naštěstí skončil. Cesta zpět na základnu se mu ztrácela v mlhách, ale nějak se tam dostali oba.

„Předávám bitevníka zpět do volného stavu,“ oznámila Olga přidělovacímu důstojníku.

„Nejsi s ním spokojena, spoludružko?“ zeptal se vážně.

„Není špatný,“ podívala se po Daliborovi sedícímu schlíple za ní. „Ale nemá v sobě to správné odhodlání, které po svém draku chci, rozumíte?“

Důstojník s účastí přikývl.

„A také bych chtěla vznést oficiální stížnost na práci výstrojního týmu,“ dodala.

„Jistě, spoludružko. Pojď, sepíšeme to v kanceláři,“ přikývl důstojník. Pak se otočil k Daliborovi: „Ty se vrať do stáje. Dnes máš volno.“