Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 13

Když se Dalibor dobelhal do baráku, bylo tam poloprázdno, ale starší draci, co tu zůstali, po něm zvědavě otáčeli hlavy. Zapadl do své kóje. Měl tu ještě zbytek žrádla, ale nevšímal si ho, jen se dlouze a zhluboka napil.

„Tak co, jaképak to byla s naší Olinkou?“ nakoukl dovnitř kápo. „Musím říct, že jsi mě příjemně překvapil,“ zašklebil se, když Dalibor místo odpovědi jen protáhl mordu.

„Čím?“

„Že ses vrátil,“ odpověděl kápo lakonicky. „Olinka tu už pozabíjela víc draků, než emzáků. Je to noční můra každýho, kdo se s ní potká. Ale aby sis nemyslel, ona není zlá holka. Její problém je v tom, že co jí pánbůh nedal na inteligenci, to jí vynahradil ctižádostí.“

„Jak může být někdo takový v elitním týmu?“ zachroptěl Dalibor. Otlučená žebra ho začínala bolet čím dál víc. Problém mu dělalo třeba se jen nadechnout.

„Kraus – nic ti to jméno neříká? Její papá je zmocněnec pro armádní zásobování. Stranický tahoun a pěkně vyžraná štábní krysa. Jeho dcerunka se vzhlédla v letectvu a rozhodla se udělat vojenskou kariéru, takže jsme rádi, že ji tu máme a hřejeme se na výsluní zájmu jejího tatínka.“ Kápo vlezl do jeho kóje a i přes jeho bolestné zavytí mu zvedl jedno křídlo. „Neboj, zahojí se ti to docela rychle,“ ujistil ho s pohledem upřeným na jeho bok slitý jednou velikou podlitinou.

---

Noc nebyla zrovna lehká. Dalibora neustále budilo jeho zranění, a nebo se mu zdály noční můry, v nichž ho Olga sevřela do obrovského svěráku a snažila se mu čelistmi rozdrtit hrudník.

Když se však ráno probudil, zjistil, že je mu mnohem lépe. Boky mu sice hrály všemi barvami, ale mohl se nadechnout a ani létací svaly moc neprotestovaly. Další velký kámen mu ze srdce spadl v okamžiku, když si pro něj přišel starší voják v pilotní kombinéze a ne děsivá Olinka. Předešlého dne sice jasně řekla, že ho nechce, ale jistotu získal až nyní.

Chlápek byl docela vysoký, ale štíhlý a šlachovitý. Na skráních mu už vyrážely šediny. To jen podtrhovalo dojem zkušeného harcovníka, který z něho přímo čišel. Na rameni měl vyšité jméno Karel Smrž a podle frček to byl poručík.

Vytáhl si Dalibora ven a s nechutí si prohlédl jeho stav. Nijak to ale nekomentoval. Nechal mu zavěsit sedmimilimetrové kulomety a na hřbet odřené sedlo.

Letiště bylo projektováno tak, že kromě jedné dlouhé asfaltové dráhy určené pro letadla, bylo jedenáct drah menších. Draci nepotřebovali tak dlouhou startovací, ani přistávací plochu, takže to byla spíše široká seřadiště připomínající fotbalová hřiště. Povrch měly přírodní, nezpevněný. Po krajích ještě byly zbytky trávy, ale uprostřed byl každý obdélník rozdupaný až na hlínu.

I když bylo dost brzy, vládl tu docela čilý ruch. Na jednu plochu právě přistávala vracející se hlídka. Na dalších dvou se naopak připravovali letci ke startu. Na nejkrajnější ploše stáli dva obrovští bombardovací draci. Měli tupé čumáky s malými očky vysunutými hodně vpředu. Na hrudích se jim leskly chitonitové pancíře. Byly na dva palce silné a neprošla jimi ani kulka z těžkého kulometu, přesto nevážily víc než obyčejná lepenka. Stejným materiálem byla kapotována i taktická sedla. A samozřejmě v něm byl oblečený i Žebrák. Dalibor přemýšlel, proč podobnou ochranu nemá i on, ale tohle byly jen plané úvahy. Bombardovací draci zkrátka museli doletět k cíli a shodit tam náklad. Jeho úkol byl jiný.

Poručík ho odvedl na startovací plochu a vyhoupl se do jeho sedla. „Vpřed!“ zavelel. Dalibor se rozběhl a když získal dostatečnou rychlost, odrazil se předníma a roztáhl křídla. Píchlo ho v ramenou a musel si pomoct dvěma odrazy, aby se odlepil od země. Šlachy trochu dřely v nateklých úponech a unavené svaly se jen nerady daly přesvědčit k práci, ale šlo to.

Smrž s ním obletěl kruh nad letištěm. Jeho povely stiskem noh a náklony Dalibor hned nepochopil, ale letec mu vše vysvětlil několika výkřiky doprovázenými výbojem. Naštěstí použil jen nízké napětí určené pro ovládání směru letu.

Než zase přistáli, na plochu přišli další tři piloti s draky – zbytek jejich letky.

„Tak jaká?“ zeptal se jeden z mužů Smrže, když ho Dalibor donesl až k nim.

„Trochu tuhej, ale řek bych, že to bude spíš důsledek tý včerejší exhibice. Časem si budem rozumět,“ poplácal Dalibora po krku. Ten se podíval po ostatních dracích. Jeden z nich byl nováček z jejich stáje, další dva starší viděl poprvé.

Větší z nich si odplivl. „To mě poser! Ten novej je pěknej vocas. Jeden aby byl jasnovidec, vědět, co chce,“ pohodil hlavou ke svému pilotu v nápadně čisté kombinéze.

Druhý z veteránů zavrtěl hlavou: „Tři zobáci v jedný partě. Tohle smrdí průserem.“ Pak se otočil k Daliborovi a druhému nováčkovi. „Hele, vy paka, budete se mě držet jako klíšťata a žádný blbosti, Jasný?!“

Oba přikývli. „Kam vlastně poletíme?“ odhodlal se Dalibor k otázce.

„Po tom je ti hovno,“ frkl starší drak, zřejmě jednička letky.

Druhý nováček s číslem končícím cifrou 7491 jen sykl: „Můj pilot mluvil o pravidelné patrole.“

Letci si zatím povídali mezi sebou a draků si nevšímali.

„Já myslím, že je to tady!“ prohlásil pilot čtyři-devět-jedničky.

„To je blbost. O operaci penetrace se mluví od tý doby, co tu smrdíme,“ nasazoval si rukavice Smrž.

„A co tady dělaj ti dva?“ ukázal na bombardovací velikány ležící na startovací ploše jeho spolubojovník. „Chlapi, co s nima přiletěli, jsou tajemní jak lesní tůně.“

„Protože ví stejný houby jako ty,“ zasmál se poručík. „Popojedem, co vy na to?“

Nasedli na draky a postupně je vyvedli do vzduchu. Zformovali se a vyrazili na jihovýchod. První letěl jednička po stranách s Daliborem a druhým nováčkem. „Sluneční hlídku“ zajišťoval nový pilot.

Přibližně kilometr od základny bylo malé městečko. Dalibor si ho všiml už předešlého dne, ale to letěl zcela mimo. Tentokrát jeho skupina ale prosvištěla přímo nad střechami. Kolem byly lány prašných polí ohraničených dřevěnými a betonovými větrolamy. Tyto hradby měly půdu bránit před náporem větru a pouštního písku, byly ale na mnoha místech poškozené a pobořené.

Minuli mělké údolí, které patrně bývalo kdysi jezerem, protože v jeho stráních byly zpola zasypané vraky lodí a člunů.

Kolem tmavé linie silnice z popraskaného asfaltu je přivítaly první připomínky války. Prastará ohořelá auta tu stála v poli kráterů. Kousek dál byly trosky mimozemského letadla. Hlína okolo byla ještě zčernalá ohněm.

Za sítí napůl zborcených okopů ležel tábor pěchoty. Tady blízko fronty neměli vojáci tolik pohodlí jako pilotní elita na Daliborově základně. Za ubikace jim sloužily jen velké stany v barvách stepi. Několik montovaných baráků ze sendvidžového plechu jako skladiště a garáže pro pár transportérů. Letka zakroužila nad ležením a vedoucí pilot pozdravil mávnutím ruky hlídku na jedné z kulometných věží.

Nabrali kurz víc jižněji. Na zemi bylo vidět čím dál víc trosek. Mezi rozbitou technikou tu a tam ležely i seschlé mršiny draků. Když Dalibor uviděl prvního, zatrnulo mu. Nemohl odtrhnout oči od doširoka otevřené tlamy a vetchou kůží potažené kostry s ohořelým sedlem na hřbetě.

„Nečum po hovadinách!“ vytrhl ho hlas jedničky. „V tom bordelu se může schovat kde co. Takže jestli nechcete skončit jako trofeje, mějte oči na stopkách.“

To se snadno řeklo, ale k nebi tu čněly tisíce hlavní a různě pokroucených trubek. Jak poznat, ve které se ještě skrývá smrt?

Z dálky dolehla střelba a na obzoru se vznesl ohnivý oblak výbuchu.

„Rozumím!“ zavolal Smrž, jako odpověď na hlášení z vysílačky. Naklonil se a náznak obratu podpořil lehkým korekčním výbojem. Dalibor sebou cukl a zabočil společně s celou letkou.

„Nažerem se jejich masa!“ zařval jednička a zrychlil.

Dostali se nad ruiny nějakého většího města. Domy s vytlučenými okny pomalu pohlcoval písek pustiny a na střechách se usazovaly stepní trávy.

Před sebou uviděli létat v povětří temné body. Když se dostali blíž, zjistili, že jsou to draci z jiných letek. Na zemi hořel tank okupantů a kolem pobíhali lidé.

„Ksakru!“ zaklel mazák ze sluneční hlídky, „je po srandě.“

„Nemáte se courat kdo ví kde,“ chechtal se jeden z prolétajících draků s raketometem v podvěsu.

Ještě chvíli se zdrželi a pak pokračovali v původní trase. Přistáli jen jednou u předsunuté hlídky. Byla to malá pevnůstka obehnaná hradbami z pytlů s pískem, v níž se tísnilo asi padesát pěšáků. Draci si tu na chvíli odpočali a dostali napít. Na základnu se letka vrátila až kolem poledního. Dalibor s povděkem přijal nášup masové směsi, kterou dostal čerstvě naservírovanou do koryta.

„Jaká byla hlídka? Kolik jste sejmuli emzáků?“ vyzvídal Čeněk a přitom mlaskal tak, že z toho až zaléhaly uši.

„Ani jsem je neviděl, k přestřelce jsme přiletěli pozdě,“ utrousil Dalibor rozmrzele. Ve skutečnosti byl docela rád, že se vrátil v pořádku.

„To neva, my nenarazili ani na to, ale v efku prej kohosi sejmuli.“

„Mrtvých jsme po cestě viděli dost,“ přitakal Dalibor.

„Nejste na vejletě,“ ozval se ze své kóje kápo. „Z těch, co jste tam venku viděli, si vemte ponaučení. Každej z těch pitomců si to děsně užíval a nemyslel na to, co měl dělat. Musíte se prostě fakt snažit. Takříkajíc dát do toho srdce.“

Venku se strhl povyk. Starší draci se začali zvedat a vycházet ven ze stáje.

„Co se děje?“ rozhlédl se po nich Čeněk.

„Přivezli zajatce,“ vysvětlil kápo a přidal se k ostatním. „Však se na ně pojďte taky mrknout.“