Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 11

Odjezd vlaku mohli draci už jen slyšet, protože je odvedli dřív, než se tak stalo.

K nádraží přiléhal docela veliký vojenský tábor s letištěm. Skládal se z narychlo vybudovaných krytů z navršené hlíny, montovaných ubikací mužstva, skladišť a několika menších podlouhlých stájí. Na dvou stožárech uprostřed základny vlály vlajka svazu nepoddaných a bojová zástava jednotky – rudý drak se zkříženými meči na bílém pozadí a rudým nápisem „105. křídlo ČA“.

Všude vládl běžný pracovní ruch. Jednotlivá družstva se věnovala různým činnostem, od zvelebování tábora, úklidu, cvičení, až po prosté postávání a koukání. V tomto případě na skupinu nových draků, kteří byli shromážděni na prostranství mezi stájemi. A pochopitelně tu byli i draci mazáci.

Několik jich bylo na letišti a plně vyzbrojená letka proletěla i těsně nad základnou.

„Tady to bude vostrý!“ pokýval hlavou Čeněk.

Vojáci, kteří je vyzvedli na nádraží, se zřejmě nemohli dohodnout, kam koho umístí. Měli v tom nějaké nesrovnalosti a dohadovali se, jak je vyřešit. Mezitím kolem prošla skupina tří mazáků následujících svoje piloty.

„Vida, čerstvý maso,“ utrousil jeden a ostatní se zachechtali.

„Tak co, kluci, těšíte se?“ houkl přes rameno další, ale nezastavil se. Nebyli sice na vodítkách, ale nevzdalovali se od pilotů.

Přivolaný důstojník konečně rozhodl, kdo kam má jít. Dalibor, Čeněk a další tři byli odvedeni do stáje s označením C. Uvnitř bylo šestnáct kójí umístěných po jedné straně. Osm z nich bylo obsazených, ale jejich obyvatelé věnovali nově příchozím jen minimální pozornost.

Dalibor dostal kóji číslo šest. Bylo to o něco lepší, než jeho dosavadní ubikace. Prostor byl sice menší, ale přepážky nebyly až do stropu a byly dřevěné. Podlaha měla slámovou podestýlku.

„Ty brďo!“ objevila se nad přepážkou Čeňkova hlava, „mě nezariglovali!“

Dalibor zkontroloval západku na svých dveřích. „Ani mě.“

„Takže to můžem ven!“ zaradoval se Čeněk.

„To víš, že můžeš, mladej,“ ozval se poněkud chraplavý hlas a před mřížovaná vrata jejich kójí se postavil jeden ze starších draků. „Tady už nejsou mantinely a ukazatele, co a jak byste měli dělat. Tady už vás bude omezovat jenom disciplína a vlastní zkušenost. Když to bude třeba, tak i dost bolestivá.“

Oba se na něj nedůvěřivě podívali. Nevypadal moc přívětivě. Jeho tělo bylo poseté jizvami a letovou blánu měl na mnoha místech vyspravenou implantáty, které vypadaly jako narůžovělé záplaty. Levou nohu měl nepřirozeně zkroucenou.

„No jen pojďte, ať se na vás podívám, vy chcípáci,“ vyzval je.

Počkal, až všech pět nováčků vyjde do průchodu.

„Takže aby bylo jasno, tohle je základna letectva Kotěrnik. Zhruba sto padesát kilometrů na jihozápad je pobřeží Kaspickýho moře. Ale tam se koupou jen emzáci.“ Zpražil pohledem Hynka, který se jeho obratu pousmál. „Jsme tu nejenom proto, že je tu hranice unie, ale i voda, úrodná země a hlavně super vzácná ropná pole. Takže všechno, o co ti zmetci mají enormní zájem. Vaším denním chlebem budou patroly a pochopitelně taktické operace.

A teď, jak to tu chodí. Já jsem kápo céčka. Na mě se obracejte s dotazy, přáními a stížnostmi. Odpovím vám na všechno, co budete chtít vědět a s ostatním vás pošlu do hajzlu. Toho, kdo bude otravovat piloty, nebo důstojníky, osobně nakopu do prdele. Pokud na kohokoliv z vás někdo z lidí promluví, chce vidět jediné – vaše přikývnutí. Jasné?“

„Já jsem také člověk,“ podotknul Dalibor.

Kápo na něj velmi pomalu stočil pohled.

„Jmenuji se...“ chystal se představit, ale starý drak ho nekompromisně utnul svým silným hlasem: „Žlutej čtyřicet vosum! to mi říkat nemusíš, přečtu si to sám. Přivezli tě z nějaký žumpy a seš úplně vypatlanej. To je všechno, co vo tobě potřebuju vědět. Prej člověk,“ uchechtl se, „proč ne rovnou spoludruh?!“ S opovržením si prohlédl pět poněkud přepadlých dračích obličejů. „Všechno tu stojí na drilu a totální kázni. Kdo se bude kroutit, pohrne do trestný letky. Jeden prohřešek navrch a puf!“

„Dokázal bych tě poslouchat celý hodiny,“ poznamenal suše jeden z mazáků ležící ve vchodu do kóje. Kápo se na něj jen zašklebil.“ Však si to brzy vyzkoušíš sám, jaký to je, mít je na krku.“

Zvenku se ozvalo kovové zacvakání a vzápětí se otevřely zasouvací vrata jejich stáje. Dovnitř nakoukl voják v modré gumové zástěře. „Zalezte si!“ zavelel. Když byla chodba prázdná, vtáhl dovnitř vozík s velkou nádobou, na které byla zavěšená objemná naběračka. Prostorem se začala šířit intenzivní kořeněná vůně.

Každý drak dostal do nerezového korýtka velkou porci čehosi, co připomínalo studený hovězí guláš. Druhý pomocník pak každému nalil vodu.

Dalibor měl po cestě opravdu hlad, takže se moc nerozmýšlel.

„Ty bláho! To je skutečný maso,“ jásal vedle Čeněk s plnou tlamou. Dalibor si nepamatoval, kdy naposledy jedl něco podobného, protože strava na školící základně byla proti tomuhle jen krmení pro prasata. Pomyslel si, že i přes nevlídné přijetí to tu nemusí být tak špatné.

„Jen papejte, děťátka dráčátka!“ ozval se posměšný kápův hlas, „ať máte sílu. Budete ji potřebovat.“

---

Dalším docela příjemným překvapením bylo, že se draci nemuseli zúčastňovat ranních nástupů. Dalibor jen vykoukl, aby se podíval, kolik je tu vlastně lidí, ale kápo ho zahnal zpět do kóje.

Dostal právě příděl žrádla a vitamínové dávky, když do hangáru vstoupilo několik pilotních uniforem.

„Tohle je naše elita,“ prohodil jen tak kápo od své snídaně. „Přišli si vás prohlídnout. Proklepnou si vás a když se někomu zalíbíte, tak si vás nechá. Jinak budete lítat s tím, komu vás přidělí.“

Dalibora hned na první pohled zaujala nápadně drobná postava jednoho z pilotů. Nahnul hlavu, aby se lépe podíval. Byla to subtilní dívka se světlými vlasy. Procházela chodbou mimo skupinky mužů, hlasitě hodnotících tělesné proporce nováčků a zaujatě nahlížela do kójí. U Dalibora se zastavila a dlouze se na něj zadívala. Připadala mu jako děti, které na výletě v ZOO užasle hledí do tygří klece.

Prohlédla si ho od čumáku až po špičku ocasu.

„Vypadá docela slušně,“ postavil se vedle ní vysoký pilot s rukama v kapsách.

„Jo. Asi ho zkusím,“ přikývla ona. „Ale ještě se půjdu podívat na ty v éčku.“

„Gratuluji osmačtyřicítko! Zalíbil ses naší Olince,“ pokýval kápo uznale hlavou, když delegace odešla.

„Olinku tu má každý rád,“ přidal se další mazák. „Lítat s ní je pohoda.“

Dalibor se na ni chtěl ještě vyptat, ale do stáje přišli další piloti, aby vyvedli své již přidělené draky na pravidelné lety.

„Ti noví, pojďte ven!“ zakřičel voják z pozemního personálu, který přišel s nimi.

Na place se Dalibor zařadil do hloučku svých druhů. Před nimi postávali volní piloti. Mezi nimi jeho světlovlasá dívka.

„Takže spoludruzi, máte tu o některého z nich zájem?“ otázal se důstojník se seznamem pod paží. Někteří z pilotů zavrtěli hlavou.

„Přiveďte mi žlutého čtyřicet osm,“ přihlásila se Olga.

Důstojník prolistoval seznam. „Píšu si: Olga Krausová DB16-HO7548.“ Předal jí ovladač. „Můžeš si ho odvést k vystrojení. Ostatní rozdělíme podle pořadí.“ Rozhlédl se po pilotech.