Vítejte ve dračím světě

ČARODĚJČIN UČEŇ

Zbyšek se proplétal houštím a dech mu mrznul na šále. Krvavá stopa ho vedla neomylně, ale bylo to namáhavé. Netrefil se úplně správně a srnec měl ještě mnoho sil. Ale jednou mu musejí dojít, zastaví se, aby si odpočal a na tom místě zemře. Už je jedno, jestli následkem vykrvácení, nebo čepelí Zbyškova tesáku.

V temném příkrovu nad jeho hlavou to najednou zapraštělo, ozval se zvuk lámaných větví a v zápětí přímo před lovce dopadla vrána s hromadou sněhu, kterou strhla z pokroucených špiček stromů. Zbyšek se polekal nečekaného zvuku, ale pak vzal kuši pod paži a dřepl si k ležícímu ptáku.

Usoudil, že se nejspíš setkala s jestřábem nebo kání, ale když se podíval pořádně, zjistil, že nikde nekrvácí. Jen ležela v namrzlém sněhu s roztaženými křídly zaklesnutými ve větvoví, oddechovala a přitom se na něj odevzdaně dívala. V tom výrazu bylo cosi až lidského.

„Nu, co s tebou?“ pokrčil Zbyšek rameny. „Bude alespoň na polívku.“ Jak však vztáhl po vráně ruku, vydala ze sebe žalostný křik a zkroutila se jako v křeči. Jako by se celá nafoukla a z hrudi jí vypadl chuchvalec peří. Lovec vyskočil a v bázni hleděl, jak se zvětšuje a její ptačí vřískot se mění v bolestný lidský křik. Než se nadál, ležela před ním žena s rozcuchanými černými vlasy. Její nahota zářila v temnotě lesa jako luna na noční obloze.

„Prosím, pomož mi!“ vydechla. Z rukou jí ještě opadávalo černé peří. Teď ale bylo vidět, že je dosti zubožená, špinavá a plná podlitin a šrámů. Na zápěstích měla otlačená pouta.

„Kdo jsi? Démon?“ zeptal se nedůvěřivě Zbyšek.

Neznámá zavrtěla hlavou. „Jsem člověk. Jmenuji se Erineka.“ Zkusila vstát, ale větve ji držely pevně a neměla dost sil, aby se vyprostila.

„Obyčejný člověk? Ještě jsem neviděl člověka, který si poletuje po nebi jako pták!“ zavrtěl mladý lovec hlavou. „Pochop, nechci se dostat do problémů.“

Erineka vzdala marný boj s tenkými, ale houževnatými kmínky hlohu a prosebně se na něj podívala. „Udělám pro tebe, co budu moci. Cokoliv, cokoliv si budeš přát!“

Zbyšek se zamyslel. Nebyl dnešní, věděl, že natrefil na osobu, která se vyznala v přírodních zákonitostech. Služby takových lidí byly velmi užitečné, ale také značně drahé. Ovšem i dosti riskantní.

„Dobrá, pomůžu ti. Ale musíš mi slíbit, že mě naučíš všemu, co dovedeš ty. Vidět neviděné, číst v lidech a ovládat síly přírody. Zkrátka, uděláš ze mě čaroděje!“

Žena však zavrtěla hlavou. „To po mně nechtěj!“

„Proč? Nedokážeš to?“

„O to nejde.Tohle nechtěj. Tohle udělat nemůžu.“

„V tom případě si pomož jak umíš!“ otočil se k ní zády.

„Ne, počkej! Umrznu tu... dobrá, slibuji,“ řekla sklesle.

„Přísahej!“ vrátil se k ní.

„Přísahám.“

Zbyšek prosekal dřevěné vězení, dal jí svou halenu a pomohl dojít na svůj dvorec. Uložil ji do lůžka a dal najíst.

---

Zbyškova tajná návštěva se zotavovala docela rychle. Zvláště po odvaru, který si sama uvařila z bylin, které nechala přinést svého opatrovatele. Bedlivě ji přitom sledoval, aby mu neuniklo nic, co přitom dělá, nebo říká. Sám sebe se ptal, kolik je jí asi let. Už v lese si všiml, že tělo má štíhlé a pružné, ale tvář mohla patřit dívce stejně dobře jako zralé ženě. Její černočerné vlasy beze stopy šedin naznačovaly věk spíše nižší, ale když se podíval do jejích uhrančivě černých očí, jako by hleděl do dvou prastarých studní.

„Kdy mě začneš učit?“

„Už tě učím. Pamatuješ si byliny, o nichž jsem ti povídala?“

„Na to kašlu! Většinu z nich znám a co nevím, to mi řekne bába kořenářka. Chci kouzla, rozumíš?!“

Erineka pohodila ohonem, do kterého si stáhla vlasy. V šatech jeho nebožky matky jí to docela slušelo.

„Ty sis to nerozmyslel?“

„Přísahalas, vzpomínáš?“

„Obávám se, že nejsem ten, za koho mě považuješ. A přísahu jsi ze mě vyloudil výhružkou.“

„Byl jsem dnes ve městě. Nemluví se tam o ničem jiném, než o tom, jak biřicům utekla čarodějnice přímo z šatlavy. Někteří přísahají, že ji viděli odletět v podobě černého ptáka. Tak co? Mám zajít za rychtářem a zeptat se ho, kdo jsi?“

Zamračila se.

„Čáry nejsou jen tak. Potřebuji vybavení a to je docela drahé. Každá čarodějnice ho shromažďuje celý život. O všechno mě připravili.“

„Celý tento dvorec je můj,“ řekl odhodlaně. „A po otci jsem zdědil i nemálo peněz. Koupím, co bude třeba.“

---

Černá kuchyně jeho chalupy vypadala jako alchymistická dílna. Po stole i policích stály krabičky, flakónky a nádoby roztodivných tvarů. Na hambálkách a skobách zatlučených ve zčernalých trámech visely pytlíky vydávající buď zápach, nebo cizokrajné intenzívní vůně, až z toho štípalo v očích.

Zbyšek se nakláněl nad kotlík pověšený nad ohništěm a pokoušel se rozmíchat jakousi šedavou bublající hmotu. Erineka mu nakukovala přes rameno.

„Jak dlouho ještě?“

„Míchej a neptej se. Uvidíš to sám.“

„Už mě bolí ruka, a nic se neděje ani náznakem.“

„Až přijde čas, zesklovatí to ráz naráz. Musíš být trpělivý. I když ...“ Vzala mu vařečku a nechala z ní skanout hroudu odvaru připomínajícího ovesnou kaši se slepičinci. „Možná by to chtělo víc bezoáru. Podej struhadlo.“

Zbyšek se zamračil. „Už jsme ho spotřebovali celou hromadu. Víš, jak byl drahý!“

„Neříkala jsem, že to půjde hned a samo. Chceš se rychle naučit něco, čemu jsem se já učila mnoho let.“

„Ale asi špatně,“ štěkl. Byl rozladěn svými neúspěchy i faktem, že si musel půjčit, aby mohl pořídit její poslední objednávku.

„Nemáš na to správné dovednosti. Kdyby sis to konečně přiznal, ulevilo by se ti,“ pokrčila rameny, jako by mu viděla do hlavy.

Naštvalo ho to. „To mě neznáš! Otec také tvrdil, že jsem hlupák. Nakonec jsem se naučil číst lépe, než náš kaplan.“

„Dobrá, to by mohla být cesta, když mi nevěříš. Ten vetešník v Rybářské ulici prodává lexikon kouzel, co mi zabavili biřici. Kup ho.“

„Jak to můžeš vědět? Do města přece nesmíš ani vstrčit ten svůj křivý nos.“

„Mám své zdroje!“ odsekla.

„Je to vydřiduch. Určitě za ni bude chtít celé jmění.“

„Chceš, abych tě učila čarovat?“

„Ano.“

„Tak prodej grunt. Stejně jsme tu moc na očích a lidé si začínají všímat.“ Sebrala kotlík z ohně a vylila jeho obsah do džberu s pomejemi. Zasyčelo to a z nádoby se vyvalil oblak fialového čmoudu.

---

Rozdrbaná bouda stála skoro uprostřed lesa. Její jediná místnost, kterou obývali společně, byla přímo nacpaná magickými artefakty a pomůckami. Žár vrcholného léta jako by se tohoto vlhkého místa vůbec netýkal.

Zbyšek seděl nad jednou z velkých knih se zažloutlými listy a podle popisu se snažil poskládat prsty do správného znamení.

„Alta feratum kartex!“ zvolal a namířil prstem na knot lojové svíce.

Skříply dveře.

„Ty nad tím pořád ještě sedíš?“ zeptala se a rozhrnula sušené žáby ležící na stole, aby na něj mohla postavit košík.

„Cos přinesla?“

„Houby. U pastviny rostou nádherné křemenáče, udělám z nich omáčku.“ Otočila se ke krbu a máchla rukou. Z ohniště vyskočily plameny.

„Sakra!“ zaklel. „Jak to děláš?!“

„Je to základní kouzlo.“ Sedla si, dala si košík mezi nohy a začala houby čistit.

„Základní kouzlo?!“ vybuchl. „Už čtrnáct dní se to učím, nedělám nic jiného, než tu pitomou formuli. Málem se stavím na hlavu, abych udělal to, na co tobě stačí pouhá myšlenka, a nic! Nezapálím ani tu blbou svíčku!“

„Tak se na to vykašli. Oheň zapal křesadlem a ostatní zařídím já.“ Slupky padaly na zem.

„Ne!“ zavrtěl rezolutně hlavou. „Co všechno jsem do toho už dal?! Co všechno jsem obětoval?! Nevzdám to!“

„Buď rád. Ten grunt byl na tebe stejně moc velký. Nezvládal jsi to. Proč jsi tam vůbec neměl ani pacholka?“

„Jsou to darmožrouti! Jakmile otec zemřel, všechny jsem je propustil.“

Odložila košík. „Starý Zouhar má na kahánku. A dědice nemá. Kup jeho mlýn a nech ho tam dožít.“

„Pche! Je to ruina.“

„Bude levný. Opravíš ho a do rybníka nasadíš kapry. Bydlo budeš mít zajištěné. Bude to výhodnější, než sedlačit.“

„Vím, oč ti jde. Chceš se vyvléknout ze svého slibu!“ praštil pěstí do stolu. „Schválně mě učíš špatně! Lhářko!“

„To není pravda! Jsem jen obyčejná čarodějka, nedokážu dělat zázraky,“ vyskočila od stolu a odkopla košík do kouta. Houby se rozkutálely po podlaze z dusané hlíny. „Jsi tím jako posedlý. Vidíš přece, že ti to nejde! Zapomeň na to. Dřív, než tě to zničí.“

„Jsi vázána přísahou,“ zasyčel, „takže ze mě uděláš čaroděje, i kdybych tě k tomu měl donutit silou. Rozumíš?!“

Erineka jen vzpurně cukla hlavou, vyšla z chalupy a práskla za sebou dveřmi.

---

Les šuškal ze spánku a z mokřadů se táhl chlad. Zbyšek s opuchlýma očima studoval při svitu louče vybledlý text psaný ozdobným písmem. Náhle vyskočil, až stolička, na které seděl, spadla. „Tak takhle to je!“ zaskřípal zuby. Otočil se po Erinece, která spala schoulená na slamníku ve svém rohu chalupy. Sebral z hambálek lano oběšence, které si nedávno koupil od městského kata. Opatrně se přikradl k čarodějce a hodil jí ho kolem krku.

„Co to...?“ posadila se. V tu ránu jí další smyčky obtočil kolem paží, chytil ji za ruce a pevně je svázal koncem lana.

„Co blázníš?!“ vykřikla vztekle a cukala sebou. Zbyšek ji surově postavil na nohy a vykřikl: „Odhalil jsme tě, ty podvodnice! Zasvěcení!“

„Jaké zasvěcení?“ znejistěla.

Přitáhl ji k rozevřené knize a přidržel jí hlavu tak, aby viděla, co se v ní píše. „Moc vrozená a získaná. Nechávala jsi mě dělat ze sebe šaška a utrácet majetek a přitom jsi věděla, že mi nebude fungovat ani to nejjednodušší kouzlíčko, protože nemám moc. Tu lze získat jen zasvěcením.“ Zase ji narovnal a podíval se jí do očí. „Takže to uděláme takto, buď ve mně teď hned probudíš kouzelnou moc, nebo tě ještě v noci odtáhnu za rychtářem. Vyber si.“

„Tohle nejde.“ Čarodějka se zatvářila opravdu zoufale. „Prosím, tohle ne!“

„Samé výmluvy!“ procedil mezi zuby a postrčil ji ke dveřím, že skoro upadla. „Tak jdeme!“

Erinece se najednou zalesklo v očích a vycenila zuby. „Dobře tedy, ty prevíte. Když to chceš, budeš to mít. Ale pamatuj, všechno něco stojí. Zaplatíš možná víc, než za to dostaneš.“

„O to neměj péči, vždyť už jsi mi sebrala skoro všechno! Tak, co mám dělat? A žádné vytáčky!“

„Rozvaž mě a vezmi všechny peníze, co máš. Půjdeme do města.“

Stihli to akorát, když strážní otevírali bránu. Erineka, s plachetkou přes hlavu, aby ji nikdo nepoznal, vedla Zbyška uličkami až k židovskému ghetu.

„Tady počkej!“ přikázala před domem s vysokým průčelím a vraty, které nahoře zdobil kamenný ďáblík. „A dej mi měšec.“

„Nechceš zdrhnout?!“

„Udělala bych to už stokrát, kdybych mohla,“ frkla. „Přísaha mě svazuje víc, než si myslíš.“

Zabušila na vrata a když se otevřela, zmizela v temném mashausu.

Zbyšek byl nervózní, ale nemusel čekat dlouho. Čarodějka se vrátila během malé chvilky.

„Pojď!“ řekla bez dalšího vysvětlování. Opět se zastavili pod vývěsním štítem krčmy „U Labutě“. I tady Erineka vytáhla z postele rozespalého hostinského a o něčem s ním smlouvala. Vrátila se s nějakou na dva lokte dlouho věcí zamotanou v hadru.

„Tak co? Nákupy už máš hotové?“ zeptal se s despektem.

„Už jen jedna věc. Ale tu zde nenajdeme. Musíme si pro ni zajít do Sokolích hor.“

„Tak daleko?“ podivil se.

„Zasvěcení se nedělá každý den,“ odsekla.

„Tak počkej. Vrátíme se do chalupy pro nějaké zásoby.“

„Zbytečné. Ta už ti nepatří.“ Vrazila mu do ruky váček se zbytkem peněz.

---

Trvalo jim dva týdny, než se dostali do Sokolích hor a vyškrábali se k úpatí nevyššího vrcholu. Ve stěně vodou vymleté strže se černal vchod od jeskyně. Nedaleko shodili své skrovné vybavení.

„Co teď?“ ptal se Zbyšek.

Erineka odmotala hadr ze svého dlouhého balíku. Vykoukl z něj ohmataný jílec meče.

„Na.“

„Tos vzala v té hospodě?“ užasl.

„Každou chvíli to tam někdo propije. Šenkýř se toho rád zbavil.“

„Co s tím?“

Čarodějka ukázala na skalní portál. „Uvnitř najdeš draka. Zabij ho, a pak pro mě přijď.“

Zbyšek spustil poněkud orezlou čepel zbraně. „To nemyslíš vážně!? Říkáš to, jako by to byl králík! Uvědomuješ si, co po mně chceš?“

„Chceš aby tvá kouzla fungovala?“ zeptala se věcně.

„Chceš se mě zbavit!“ obvinil ji místo odpovědi.

Čarodějka se k němu naklonila a položila mu ruku na rameno. Trochu couvl před jejím planoucím pohledem. „Kdybys věděl, kolikrát jsem v noci držela svou ruku na tvém hrdle a říkala si, že stačí jen silněji stisknout. Proč bych se s tebou tahala až sem? Zasvěcení je jako by ses znova narodil, ale to se v jednom životě udělat nedá. Jestli mi nevěříš, sejmi ze mě přísahu a jdi si ke všem čertům!“

„Nemám ani zbroj,“ uhnul očima.

Erineka vytáhla ze své tašvice malou lahvičku se žlutou tekutinou. „Namaž si to po těle. Všechno.“

„Elixír nezranitelnosti?“

„Zajistí to, že tě drak nezabije, ale před bolestí tě to neochrání,“ ujistila ho škodolibě.

„Strašně to páchne.“

„Neskuhrej!“

Zbyšek k sobě zkusmo přičichnul a musel potlačit zvracení. Čarodějka si toho všimla a s úšklebkem zapálila pochodeň. „Až to dokončíš, už toho budeš schopen sám. Za to to přece stojí.“

„Čubko!“ sebral jí hořící klacek a vyrazil k jeskyni.

Nejdřív to vypadalo, že je to jen hlubší výklenek, ale jakmile došel až na konec, jako kouzlem se před ním otevřela dlouhá klikatá chodba. Šel pomalu vpřed, pochodeň držel před sebou a poslouchal tlukot svého srdce.

Chodba končila v obrovském dómu, jehož strop se ztrácel v temnotách. Uprostřed spal drak. Zbyšek se skoro zasmál. Byl daleko menší, než si ho představoval. Měl docela robustní hlavu a dlouhá křídla. Ocas ovinutý kolem složených nohou a hnědozelené šupiny na bocích se skoro nehýbaly. Vypadal spíš jako mrtvý.

Zbyšek potěžkal meč a vykročil k němu. Vybral si místo na jeho krku, kde se rozhodl zaútočit. Jak se blížil, jeho prvotní odhodlání začalo poněkud opadat. Ano, drak nebyl vysloveně obrovský, ale rozhodně nebyl malý. Dalo se předpokládat, že kdyby se postavil na nohy, člověk by se na něj díval hodně zespoda.

Poslední tři kroky udělal s maximální opatrností. Odložil pochodeň, rozkročil se a seknul ze všech sil.

Meč odskočil od tuhých šupin jako palička od bubnu. Drak sebou cuknul a zvedl hlavu. Když zahlédl zaskočeného člověka, zařval a vyskočil na nohy. Zbyšek se po něm zoufale ohnal znova, ale tvor jen máchl přední tlapou a vyrazil mu meč z ruky s takovou razancí, že odletěl na druhou stranu jeskyně. Potom se na bezbranného vetřelce, který se s křikem kryl jen zkříženými pažemi, vrhnul a povalil ho na zem.

Zbyšek jen v hrůze sledoval, jak se otvírají jeho obrovské čelisti a ... Drak se najednou zarazil. Sklapl tlamu a začichal. Nevěřícně se podíval na oběť, kterou svíral v předních tlapách a začichal ještě jedou. Vydal podivný bublavý zvuk a olízl Zbyškovi tvář. Ten ani nedutal. Drak si ho všelijak otáčel a očichával. A pak se do něj zakousl.

Zbyšek ucítil, jak ho zuby těsně minuly a pak z něj obrovská síla strhla spodní část oblečení. Drak natočil hlavu, když chvíli nevěřícně hleděl do jeho rozkroku. Znova zamručel. Najednou se kolem objevila světélkující mlha a Zbyškovi proběhly ve vlasech praskající jiskry. Poznal, že takové efekty provázejí jen velmi silná kouzla. Ucítil, že se s jeho tělem něco děje. Košile se začala napínat kolem hrudníku a v podbřišku mu zacukalo. Drak si ho otočil a přimáčkl k sobě.

Zděšený mladík zahlédl jeho ztopořené pohlaví, které se vzápětí dotklo jeho zadku. Následoval tlak, který přešel v nesnesitelnou bolest. Ta sice rychle odezněla, ale v jeho těle nechala něco cizího. Zbyšek se opřel rukama o zem, aby udržel sílu, kterou na něj tvor dolehl. Řval hrůzou z toho, co se s ním děje, ale zároveň ke svému velikému překvapení sledoval sílící pocit rozkoše, který se k tomu strachu a bolesti nenápadně připojil. Bylo to jako hluboký podtón, který není ani slyšet, člověk si ho přesto jasně uvědomuje. O to byla pro něj tahle situace víc potupná. Klečel a zatínal svaly v marné snaze zabránit tomu tvoru, aby do něj pronikl ještě hlouběji. Dosáhl tím však jen toho, že nárazy byly o to intenzivnější a zuřivější.

Drak najednou zařval a doslova ho přimáčkl k zemi. Ucítil, jak se mu vnitřnosti plní něčím nesmírně horkým a vyplňují každý kout jeho těla. Pak ztratil vědomí.

---

Erineka se vydala zpět ke sluji. Nespěchala. Noc byla plná děsivých zvuků, které doléhaly až k místu, kde se rozhodla utábořit.

Na kameni před vchodem se v raním slunci zaleskla rudá kapka. A o kousek dál další. Vydala se po cestičce, na jejímž konci našla přesně to, co čekala. Přesto ji to trochu překvapilo. V mechu tu seděla zubožená žena a tiskla si k rozkroku zarudlý kraj své roztrhané košile. Když uviděla čarodějku, trochu ožila, ale vzápětí pevně sevřela oči, potlačujíc pláč.

„Nezvládl jsem to,“ zašeptala. „Nezabil jsem ho a on... on mě.“ Hlas se jí zlomil.

Erineka nad ní stála a dívala se. „Já vím, co s tebou udělal. Detailů mě můžeš ušetřit.“

Žena vzhlédla. „Ty zmije!“ prskla přemáhajíc vzlyky. „Tak tohle je tvá pomsta? O tohle ti celou tu dobu šlo!“

„Mně? Já vydírala? Já z tebe tahala rozumy a vyhrožovala šatlavou, mučením a smrtí?“ Přidřepla si k lidské trosce zhroucené na lůžku z mechu. „Byla jsem ti vděčná a ochotně bych překousla i to, za jakou cenu jsi mě zachránil. Stačilo kývnout a dopomohla bych ti k majetku, moci i zdraví a dlouhému životu. Mohli jsme být skvělý pár; čarodějka a její mecenáš. Jenže tys chtěl všechno pro sebe. A chtěl jsi to tak moc, že sis ničeho nevšímal. Ani toho nepatrného, ale důležitého detailu.“

„Jakého?“ zaskučela dívka bolestí, když se pokusila převalit.

Čarodějka se opět postavila a pousmála se. „Kolik znáš čarodějů? Hm? Tak kolik? No ano, co na mě koukáš? Moc vládnout kouzly je dopřána jen ženám. Trval jsi na svém, ale udělat z tebe ženu není v moci žádné lidské čarodějnice. To dovede jen mocný magický tvor. Víš jaký dá problém sehnat moč říjné dračice? Ještě, že ve městě náhodou byla. Jen proto, že ji z tebe cítil, ti neukousl hlavu, ale upravil si tě a pak i zasvětil. Takže svůj slib jsem splnila a už ti nic nedlužím. Přeji ti hodně štěstí, mladá čarodějko!“ Uklonila se, otočila a vykročila pryč lesem.

„Počkej! Prosím... nenechávej mě tu... omlouvám se!“ Schoulila se, polykala slzy a snažila se překonat bolest. Už chápala to, co ji takovou dobu unikalo. Litovala toho, ale věděla, že to už nevrátí.

Kousek od ní o sebe klaply kameny a někdo zastínil slunce. Zvedla hlavu. Erineka se sice mračila, ale rozhodně už nevypadala tak nazlobeně. Sklonila se, vzala ji pod rameny a pomohla vstát.

„Pojď, sestřičko. Kousek odtud je studánka, tam tě dám do pořádku.“

KONEC