Vítejte ve dračím světě

RYPÁČEK

Nebylo zbytí, Andrea se musela přidat do hloučku, který se utvořil před kordonem ozbrojenců. Ulici uzavíraly dvě pancéřované dodávky postavené napříč od chodníku k chodníku. Mezi nimi stáli členové biokorpsu v neprůstřelných vestách s plynovými maskami na obličejích. Jeden z nich vytáhl malou čtečku a začal s ní shromážděným lidem postupně projíždět kolem spánků. Každého zkontrolovaného propustil, až když zařízení souhlasně píplo.

Sluneční paprsky se odrážely na střepech ležících všude po silnici a lom světla kreslil barevná prasátka po oprýskaných fasádách domů. Hejno vrabců se usadilo na ohořelém vraku auta.

Čtečce se znelíbil jeden z mužů s podivně zakřivenýma nohama. Dole mu z nohavic koukala dvouprstá kopýtka, takže vypadal jako faun.

Samopalníci ožili.

„Jste Marek Košák?“zeptal se jeden, zatím co další dva si muži stoupli do zad.

„Ano,“ odpověděl nejistě, „o co jde?“

„Budeme vás muset zadržet.“

„Nic jsem neprovedl. Tohle je policejní teror!“ začal mužík nervózně podupávat.

„Tady není prostor na diskusi,“ rozhodl ten se čtečkou a kývl hlavou na dvojici za faunem. Chlapi hodili samopaly na záda a zkroutili zadrženému ruce nacvičeným chvatem. O pár vteřin později zmizel v jedné z dodávek.

Ve skupince si nikdo nedovolil říct jediné slovo protestů. Někteří jen zatínali pěsti. Andrea se pomalu připravila na problémy, které musely nastat.

Čtečka projela kolem jejího ucha.

„Máme tu jednu bez čipu,“ zavolal muž provádějící identifikaci. Skrze masku to znělo jako chrochtání.

„Mám identitku,“ řekla Andrea co nejpevnějším hlasem.

„Víte, že podle nařízení vlády číslo 316/2021 mají mít všechny osoby v oblasti Moravany nepřenosnou čipovou identifikaci?!“ zeptal se muž důležitě. „Proč ji nemáte?“

„Jsem alergická. Ten váš čip jsem nedokázala přijmout.“

Jizva za uchem se jí ještě pořádně nezahojila.

„Mám jen identitku.“

Chlápek si ji změřil podezíravým pohledem. „Tak mi ji ukažte!“

Andrea zatnula zuby. „Nechala jsem ji doma.“

„A-ha, tak tohle si budeme muset ověřit,“ řekl odměřeně a kývl na své kolegy, kteří zaujatě sledovali, jak rozhovor dopadne.

Lavice v dodávce byla tvrdá a neměla prostor na ocas. Naproti seděl faun. Bylo tu místo ještě pro čtyři lidi a malá, ale bytelná klec. Andrea se rozhodla moc neprovokovat, aby náhodou neskončila v ní. Věděla své.

---

Stanice biokorpsu byly rozmístěné po celém městě, ale centrála stála mimo. Přemístili ji po posledních střetech, kdy ta původní na radnici lehla popelem.

Tvořila ji dvoupatrová krabice z kontejnerových bloků poskládaných do tvaru U a doplněná panelovým stáním pro vozidla. Kolem byl vysoký plot s kamerovým systémem.

Andreu odvedli do kanceláře vybavené skleněnou přepážkou. Na její půlce byla prostá židle a malý stolek. Za sklem byl standardní psací stůl s monitorem počítače a všemi dalšími úřednickými serepetičkami. Do křesla za stolem si po chvíli sedl dost oslizle vyhlížející muž.

„Sedněte si prosím,“ vyzval ji skrze reproduktor.

Židle byla přišroubovaná a mezi sedadlem a opěradlem pochopitelně nebyla žádná mezera. Andrea by se vsadila, že to dělají schválně. Vyřešila to tak, že si sedla na bok.

„Jméno a identifikační kód,“ vyzval ji úředník.

„Andrea Lachotová. OM117359,“ řekla poslušně.

„A kde máte bydliště, slečno?“ usmál se jako idiot.

„Paní!“ zamračila se naopak ona.

„Jistě!“ zasyčel zklamán, že mu jeho trik nevyšel. „Bydliště!“ štěkl.

Andrea nechtěla děla potíže, ale nevydržela to. „Tak si ho přečtěte, vždyť máte otevřený můj spis. Vidíte tam o mě všechno!“

„Nevím, zda jste to vy,“ přimhouřil oči.

„Tak se na mě podívejte! Netvrďte, že tam nemáte mou fotku. Kolik nás tady takových asi je?!“ Naklonila se tak, že téměř přitlačila obličej na sklo a zavrtěla ocasem.

Úředník se na ni podíval zcela nezúčastněně. „Je ve vašem zájmu spolupracovat. Sama se okrádáte o čas, když tak nečiníte.“

„Tak jo,“ zase si sedla. „Bydlím na křivé ulici číslo domu 21. ve druhém patře. Věk 28, výška 168 centimetrů, blond vlasy, hnědé oči, podprsenka 85 C, rozvedená, bezdětná,“ vysypala ze sebe. „Můžu jít?“

Ouřada za přepážkou nehnul ani brvou.

„Pohybovat se po ulici bez platné identifikace je vážný přestupek. Víte to?“

„Zastřelíte mě?“

„Znáte někoho z Chlupatých?“

„Pochopitelně,“ nakrčila nos. „Sousedy, spolupracovníky, mé rodiče, svýho bejvalýho a jeho rodiče taky,“ zvyšovala při tom hlas. „Všichni v tomhle podělaným městě jsou chlupatí! Teda kromě vás,“ dodala.

„Přestaňte mi tu křičet!“ obořil se na ni. „Mám na mysli členy teroristické skupiny Chlupatí.“

„Ne!“ odsekla.

„Souhlasíte s jejich činností?“

„Ne, nesouhlasím, ale nesouhlasím ani s tím, co děláte vy! Je to neskutečná šikana lidí, kteří nechtějí nic jiného, než žít normálně!“

Úředník se na ni přitom upřeně díval, lokty měl opřené o stůl a propletené prsty.

„Normální život je jen otázkou vaší volby. Vláda pro vás připravila léčebný program. Bezplatný léčebný program,“ opravil se. „Stačí se do něj jen zapojit, a budete normální. Vůbec nechápu, proč ho skoro nikdo z vás není ochoten využít.“

„Protože nejsme nemocní!“ praštila pěstí do stolu.

„Ale máte vážnou genetickou mutaci,“ pokynul rukou, jako by ukazoval na její kočičí ocas, jehož konečkem nervózně švihala ze strany na stranu.

Měla chuť si odplivnout. „Já vím, ledacos jsem o výsledcích té vaší léčby slyšela. Mám vyměnit svůj ocas za nádor? Děkuji, nechci!“

„Vy všichni představujete permanentní hrozbu pro celou společnost.“

„Pche!“ dala oči v sloup.

„Lze to brát i podle paragrafu 152 trestního zákoníku – šíření nakažlivé lidské nemoci. Pak byste byli k léčbě přinuceni,“ řekl muž medově.

„I pokud vedlejší účinky léčby jsou horší, než nemoc sama? Připomínám – domnělá nemoc. To není starost o společnost, to je rasismus!“

Úředník na to chtěl zase cosi namítnout, ale v tom se za ním otevřely dveře a do jeho části kanceláře vstoupil další muž. Byl vysoký, s úzkými brýlemi.

„Můžete na chvíli?“ zaslechla ještě Andrea, pak reproduktor ztichl. Oba se skláněli nad počítačem a nově příchozí se na ni občas letmo podíval. Nakonec řekl úředníkovi něco neradostného, protože ten nasupeně vstal a oba odešli. Po chvíli vysoký muž otevřel i dveře za Andreinými zády. „Prosím, pojďte se mnou,“ vyzval ji.

Trochu nedůvěřivě se na něj podívala, ale vstala.

„Jsem Jaroslav Příbramský,“ podal jí ruku. „Potřebuji si s vámi trochu popovídat, ale myslím, že bude lepší najít nějaké příjemnější místo.“

Šli úzkou chodbou, kde jejich kroky duněly kovovou konstrukcí. Dostali se až pod schodiště, kde byl malý stolek a dvě křesílka.

„Dáte si kávu? Vedle je automat,“ nabídl jí. „Ale varuji vás, je odporná.“

„Zkusím to,“ pokrčila rameny.

Příbramský prošel prosklenými vzduchotěsnými dveřmi, kterými prosvítalo antiseptické ultrafialové světlo. Za moment se vrátil se dvěma kalíšky. Jeden jí podal a rukou udělal gesto, jako by ji chtěl vyzvat k usazení. Ale pohlédl na její ocas a zarazil se.

„Klidně se posaďte, já postojím,“ usrkla kávy. „Je fakt strašná.“

Jen pokrčil rameny a usmál se.

Po schodech seběhli dva chlapi. Když uviděli Andreu, začali si rychle nasazovat masky.

„Vy ze mě nemáte strach, že se nechráníte?“ podívala se úkosem na dlouhána v brýlích.

„Jsem biolog, ne byrokrat,“ vysvětlil. „Už léta se snažím všem vysvětlit, že problém mutací se týká jen vás. A pokud ho za problém nepovažujete, tak jednoduše mizí.“

„To nemáte moc lehký úkol,“ našpulila rty. „Ráda bych vám s tím nějak pomohla, jestli jste si mě sem přivedl kvůli tomu, ale obávám se, že toho nejsem schopna.“

„To není třeba. Bude mi stačit, když mi prozatím uvěříte. Snažím se opravdu o změnu pohledu na vás. Omlouvám se, že tím označením vás osobně a vaše přátele takto diferencuji, ale nevím, jak to vyjádřit jasně.“

Andrea ještě zkusila kávu, ale pak ji raději odložila na stolek.

„Dejme tomu, že vám věřím. Co z toho?“

Z chodby vyběhl úředník, který s ní prve dělal rozhovor. Vrazil Příbramskému do ruky nějaký papír a zase se vypařil.

„Už není důvod vás tu déle zdržovat. Pojďte, hodím vás domů autem.“ Biolog pokynul ke dveřím, které, jak se ukázalo, vedly ven z budovy. „A tohle si vezměte,“ podal jí lejstro. „Je to dočasná propustka. Doporučuji svou identifikační kartu příště raději nezapomínat.“

---

Projeli hladce. Kontroly znaly auto Příbramského, takže jen poslušně salutovaly. Za necelých dvacet minut tak zastavili před domem, kde Andrea bydlela. Odepnula pás, ale když položila ruku na kliku dvířek, otočila se.

„Neříkejte mi, že jste tohle všechno udělal, abyste mě přesvědčil o svých sympatiích. Co za tím vězí?“ Zpytavě se na něj podívala. „Lysáci si o nás myslí ledacos. Vy ale nevypadáte, že byste byl na zvířátka a zkoušel to na mě.“

Příbramský se opřel loktem o volant.

„Potřebuji mluvit s Netopýrem.“

„To klidně můžete zkusit, ale jestli nemáte dost citlivé uši, bude to patrně dost jednostranný rozhovor,“ pokrčila rameny.

„Vím, že se znáte,“ nechala ho její poznámka v klidu.

„Znala jsem,“ opravila ho, „žije si vlastním životem. Od začátku bouří jsem ho neviděla.“ Snažila se biologovi neustále pevně dívat do očí, ale dalo to překvapivě dost práce.

„Podívejte, Andreo, oba dva víme, že situace zde, tak jak je, je neudržitelná. Možná vím, jak to zvrátit, ale potřebuji k tomu vaši spolupráci.“ Vytáhl vizitku. „Tohle je mé soukromé číslo. Kdybyste ho náhodou potkala, dejte mu o mně vědět.“

---

Smrákalo se a mlha se měnila v drobný déšť. Andree byla už trochu zima, protože na ploché střeše poněkud protahovalo. Příbramský se založenýma rukama hleděl na ulice, v nichž se začínala rozsvěcet okna. „Váš přítel si vybral docela poetické místo,“ řekl jen tak.

Ani teď si Andrea nebyla úplně jistá, jestli udělala dobře, když tuhle schůzku domluvila. Snad za to mohlo to chladné, ale přitom upřímné chování toho zvláštního muže. Spíš ale chtěla věřit tomu, že se opravdu vše může změnit k lepšímu. Gheto ji dusilo už dost dlouho.

Přišel jako duch. Kráčel z opačné strany střechy a pomalu skládal křídla. Odlepené pláty izolace čvachtaly pod jeho kroky.

„Ahoj Dred,“ usmál se na ni.

„Rád vás poznávám osobně.“ Příbramský se postavil vedle Andrey.

„Já z vás zrovna neucvrkávám, ale je docela zajímavé potkat osobně člověka, který vymyslel ten Mengelovský experiment s léčbou,“ zašklebil se příchozí.

Andrea se po Příbramském překvapeně podívala.

„Nezastírám, že jsem se na něm podílel, ale byl jsem zásadně proti jeho využití. Výsledky jasně hovořily o tom, že je to paskvil,“ namítl klidně biolog. „Ale zrovna vy byste mi to vyčítat neměl.“

Andrea se zase podívala na Pavla a nadzvedla jedno obočí.

„Vím, že se pokoušíte zpětně vyvinout virus, který by byl schopen dál šířit mutace. Jakže mu to říkáte? Moreau?“ pokračoval Příbramský. „To vám připadá v pořádku?“

„Stejně to tu lidé jako vy považují jen za poněkud rozsáhlejší kolonii pokusných krys. Takže k tomu máme určité morální právo,“ kontroval Pavel a protáhl trochu svá černá křídla.

„Když to berete takto, tak mě pak nemůžete vinit z toho, že se snažím vytvořit protiopatření. Ale nechme toho, nejsem tu proto, abych se s vámi bavil o morálce, nebo polemizoval nad tím, kdo má na co právo. Viděl jsem některé vaše výsledky. Musím říct, že jste se dostal opravdu daleko,“ kývl Příbramský uznale hlavou.

„Rozumím. Z někoho jste zkrátka vypáčili informace,“ usmál se Pavel chladně.

„Ale ne! Budete se asi divit, ale máte kolem sebe lidi, kteří s vašimi plány nesouhlasí tak, jak se možná tváří.“

„Tak to víte. Co s tím hodláte dělat?“

Příbramský si dal ruce do kapes a spokojeně se usmál. „Dát vám pořádnou laboratoř s moderním vybavením a fond. Co vy na to?“

„Cože?“ vyjekla Andrea.

„Nejspíš víte, že boj s islamisty se v posledních letech dostal do nové fáze,“ začal vysvětlovat. „IS je sice už dávno historií, ale různých menších oblastí podléhajících radikálům, jsou po světě stovky. Nelze proti nim zakročit účinně vojenskou silou bez strašlivých ztrát na životech civilistů, nelze je uplatit a jejich bojovníci s vymytými mozky si nedělají těžkosti ani se smrtí. Potřebujeme něco, co by jim bylo opravdu nepříjemné. Jednoho blázna napadlo, že takovým vhodným strašákem by mohly být tělesné mutace, které by evokovaly například vepře. Experimenty prokázaly, že podoba s něčím takovým vadí extrémistům daleko víc, než vidina mučednické smrti.

Začali jsme v tomto směru dělat intenzívní výzkum, ale uvízli jsme na mrtvém bodě a výsledky jsou stále neuspokojivé. Proto jsem se rozhodl obrátit na vás.“

Pavel na to neříkal nic, jen se potutelně usmíval. Andrea nervózně mrskala ocasem.

„Takže vy jste z vojenského výzkumu?“ zeptala se. „Kdybyste mi to řekl, nikdy bych vás neposlechla!“

„Proto jsem mlčel,“ opáčil Příbramský. „Tohle nebylo až tak důležité.“

„Víte, kde jsme?“ zeptal se najednou Pavel a gestem ukázal střechu, na níž stáli.

Biolog zavrtěl hlavou.

„Tady pod námi to před jedenácti lety začalo. To z této budovy unikl ten neřád a spustil lavinu událostí. Víte co? Je mi úplně jedno, jaké máte problémy s islamisty. Nás se to tu netýká.“

„To je hodně krátkozraké. Pohrdají lidmi jiné víry, co myslíte, že by udělali s vámi, kdyby se dostali k moci?“ zeptal se Příbramský.

„Dost hypotetická úvaha, nemyslíte?“ pokrčil Pavel rameny. „Reálně pro nás nepředstavují žádné nebezpečí. Zajímavé na tom nápadu ale je, že de facto přiznáváte, jak nás opravdu vnímáte. Jak si jinak vysvětlit, že chcete mutaci, která změnila naši podobu, použít ke zhanobení nepřítele?“

„Jenže my je nechceme zhanobit před námi, ale před jejich fanatickými soukmenovci,“ namítl biolog. „Podívejte se na to také takto, bojujete za to, aby vás všichni brali takové, jací jste. Jenže lidé, kteří vás nebudou přijímat, se najdou vždycky. Měli byste si dát pozor, abyste nevzbudili všeobecný odpor spíše svým chováním. Snažíte se udělat Moreau. Nepřipadá vám poněkud násilné, vnutit ostatním něco, co nechtějí?

Vy na sebe potřebujete upozornit. Potřebujete udělat něco symbolického. A tohle je vaše šance!“

Pavel se otočil na Andreu. „Nemluví jako lysák. Co říkáš, Dred, přidáme se k němu?“

„Mě se neptej, stejně sis vždycky všechno dělal po svém!“ založila si ruce na prsou.

„Teď mě napadá,“ zavrtěl Pavel prstem ve vzduchu. „Jak budete vysvětlovat, když vám ten virus také uteče a všem v té krásné a dokonalé lidské společnosti, narostou rypáky?“

Biolog si sundal brýle a začal je čistit kapesníkem. „S tímhle si nedělejte starosti, lidé jsou ochotni přijmout naprosto cokoliv, když se jim to správně podá.“ Znova si nasadil skla. „Kdyby se to stalo, jednoduše bychom přejmenovali parlament na vepřín. Tak co, berete?“

KONEC