Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 21

Tony se smiřoval s faktem, že se utopí. Plícemi mu projela křeč. Ale zároveň se mu jaksi ulevilo. Zkusil to znova. Šlo to trochu ztuha. Pomalu si uvědomoval co se děje; dýchal pod vodou! Pootočil se, aby trochu uvolnil tlak na hrudník a srovnal rytmus dechu. Pomalu se uklidňoval. „Tak fajn, žiju. Teď jek ven?“ Přitáhl se za větve, v nichž byl vklíněn a posunul se trochu proti proudu. Pomaličku se vyplétal ze zajetí.

Větev pod zadníma nohama najednou povolila. Jeden z kmenů, na kterých visela masa polámaného dřeva a dalších organických zbytků, se pootočil. Celá náplava se uvolnila a dala se do pohybu.

Tony ztratil oporu a začal divoce kopat zadníma nohama v prázdnu. Zachytila ho další větev a tlačila ho ke dnu. Jak se tak mrskal a snažil se vysmeknout, stalo se něco zvláštního. Musel udělat nějaký neobvyklý pohyb. Podivně se prohnul a ta vlna, která jako by mu vycházela přímo z páteře, přeběhal až na konec ocasu. Bylo to daleko účinnější, než všechna tempa, o které se zatím pokusil.

Ta část mozku, která měla na starosti autonomní pohyby, to vzala na vědomí a začala naprosto samozřejmě provádět. Stačily dva pohyby a byl na hladině. Tony připažil a vystřelil špinavou vodou jako pstruh. Řeka, která ho přivítala tak nepřátelsky, mu najednou připadalo jako horská dráha. Bez potíží se probíjel proti proudu, vyhýbal se plovoucím kládám a ostrůvkům utržených náplav a kličkoval v peřejích.

K nešťastnému drakovi se dostal v okamžiku, kdy to jeho nestabilní opora nevydržela. Větev praskla a Jarda se za zoufalého řevu draků, pozorujících ho ze břehu, pustil nedobrovolně po řece dolů. Tony k němu připlaval a chytil ho kolem pasu. „Držím tě, ty vole!“ zařval na něj, aby ho trochu probral. Jenže Jarda byl tak vystresovaný, že se po něm začal hned sápat.

Tony je tedy nechal chvíli plout a trochu ho propleskl. „Nech toho! Dostanu tě odtud, ale musíš se zklidnit.“

Jarda držel hlavu co nejvýše nad hladinou a snažil se šlapat vodu. Vykuloval přitom oči.

„Nejdřív slož křídla, je to jako bys měl na zádech pytel!“ velel Tony. Když se mu podařilo kamaráda takto trochu umravnit, chytil se ho pod břichem a začal s ním plavat k nejbližšímu místu, kde se dalo pohodlně vylézt z vody. Tam se vzepřel a vytlačil Jardu na plošinu tvořenou utemovanou vrstvou klacků a jílu. Jejich vzájemná velikost naštěstí tento manévr dovolovala. Jarda se sápal nahoru a v přední tlapě pořád křečovitě svírá kus ulomené větve. Vypadal chudák jako zmoklá slepice.

Natálka i Slaboch přeskákali po kamenech až k nim a začali stavět Jardu na nohy. Natálka se s obdivem podívala na Tonyho, který balancoval na zádech uprostřed proudu a jen občasnými úspornými pohyby udržoval stále stejnou pozici, takže vypadal, jako by tam visel na nějaké kotvě.

„Jak to děláš?“ zavolala na něj.

Tony se dvakrát protočil jako vydra a vydal se také ke břehu. Tam se potopil a bez větší námahy vyskočil na plošinu za ostatními. „Já ti ani nevím,“ odpověděl zírající Natálce. „Ale myslím, že pro dnešek toho bylo dost. Měli bychom jít domů.“

---

Pavel vstal ještě za tmy. Převaloval se v pelechu a nemohl usnout. Slunce ještě nevyšlo a ptáci už se venku mohli zbláznit. Jeho dračí sluch byl v takové situaci spíš přítěž. Nakonec to vzdal a vyrazil ven.

Paprsky nastávajícího dne se pomalu prodíraly řídkými obláčky plujícími vysoko na nebi. Dlouze zívl, zaklonil se a protáhl křídla. Vtom uviděl Justýnu. Seděla na konci jejich zahrady, který se zvedal poněkud výše, než byl pozemek, na kterém stál vlastní dům. Ohlédla se, když ho zaslechla.

„Taky tě probudil ten řev?“ zeptal se jí se zasmáním.

„Ne, ještě bylo ticho, když jsem přišla.“ Pavlovi se zdála nějaká smutná, ale přisoudil to únavě.

„Jak je?“ zeptal se.

„Už dobře.“ Sklonila oči.

„Něco tě viditelně trápí.“ Otřel se svou hlavou o její.

Přijala to a oplatila mu stejně. „Chtěla bych domů,“ zašeptala.

Pavel se napřímil. „Ale vždyť to teď není žádný problém!“ skoro vykřikl. „To, co nám bránilo, je pryč. Stačí si tam prostě zaletět.“

Jenže Justýnu to moc nepotěšilo. „Nemyslím na nic jiného od okamžiku, co se rozplynuly ty mlhy. Jenže... jenže mám strach, co tam najdu.“

Pavel si sám pro sebe vynadal. Pořád zapomínal, že to, co má on, a co je pro něj samozřejmost, pro Justýnu neplatí. Nikdo dlouho nevěděl, v jakém stavu je svět venku, ale tahle otázka se jich jaksi přímo netýkala. Pro ni to naopak bylo velmi osobní.

Otočila se a sklonila hlavu. „Těšila jsem se na prázdniny. Mělo to být jako výlet do jiného světa. Byla jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat, a teď jsem v takovém světě, i když nechci. Je to jako jiná realita. Všechno, co bylo, je jako iluze. Někdy si říkám, jestli se mi to jen nezdálo. Jestli to takhle nebylo odjakživa?“ Vzdychla.

Pavel jí opatrně položil své prsty na přední tlapu. „Poletím s tebou. Přesvědčíš se. Ať už tam bude cokoliv, určitě bude lepší to vidět, než žít v nejistotě.“

Po velmi lehké snídani, protože jídla přece jen už bylo pravdu málo a nikomu se nechtělo zabíjet zvířata, která představovala potravinovou investici do budoucna, se vytratili z domu. Nikomu neřekli, kam mají namířeno. Vzlétli ze zahrady a zamířili přes střechy domů směrem, kde byla Temnava.

V bezprostředním okolí vesnice jim cestu ukázala silnice, ale jakmile přeletěli hranice, byla orientace pouze na jejich intuici. Pavel se spoléhal na svou dobrou znalost okolí a počítal s tím, že přece jen něco pozná. Když však vesnici ztratil z dohledu, byl prakticky ztracený. Přijal tedy s povděkem sopky, které byly v relativně rovné krajině dobře vidět. Drželi si je po levém křídle a zoufale se snažili najít nějaké záchytné body na zemi. Letěli proto jen pár metrů nad rozvráceným povrchem. Jenže to, co míjeli, byl jen obraz totálního zmaru a zmatku. Jen tu a tam naráželi na žalostné zbytky něčeho, co mohlo být někdy civilizací. Rozbořené základy domů, roztrhané pláty asfaltu nebo pokroucený stožár vysokého napětí jim však nenapovědělo zhola nic. Krajina byla místy srolovaná jako pomačkaný koberec.

Po deseti minutách se přiblížili ke skalnatému kopci, jeho kamenitá stráň byla otočená k východu. Jakmile ji přeletěli, do křídel se jim opřela vertikální termika. Rozhodli se toho využít a v dlouhých kruzích vystoupali asi dvě stě metrů vysoko. Tady získali přehled přece jen poněkud lepší. Krajinu pod sebou měli jako slepou mapu. Navíc tu foukal vítr, který je sice strhával poněkud mimo jejich vytýčený směr, ale skvěle ulehčoval let.

Pavel tedy odhadl polohu Beskian a usoudil, že mají před sebou ještě nějakých čtyřicet kilometrů, než narazí na Temnavu, nebo to, co z ní zbylo.

Oba šetřili síly. Byli si vědomi, že tak dlouhou pouť ještě nikdo z draků neudělal, nebo se s ní alespoň nepochlubil.

Jak se pomalu blížil čas, kde se měli podle odhadu ocitnout u cíle, Justýna byla stále nervóznější. Neustále se rozhlížela a hledala sebemenší známky něčeho, co by mohlo připomínat město. Ale kolem byla jen pustina. Jediný rozdíl byl v tom, že krajina se stávala více kopcovitou. Pavel pojal podezření, že minuli a stočil jejich let mírně doleva.

Dračice náhle vykřikla: „Tam! Jsou tam nějaké domy!“

Na jednom z větších kopců, který se ukázal na obzoru, bylo cosi, co připomínalo řadu budov. Blíž pak bylo vidět, že je to opravdu část nějaké zástavby původně panelových domů. Dokonce tu byl fragment ulice, ale domy byly kompletně zbourané a zem pod nimi byla nakloněná pod takovým úhlem, že bylo zhola nemožné, aby tu stály takto. Zemská deska se pod nimi patrně celá zvedla a nahnula.

I když bylo jasné, že tu nebude nic a nikdo, kdo by mohl drakům odpovědět na jejich otázky, přesto přistáli. Rozhlíželi se po hromadách suti, z nichž tu a tam čouhaly panely s osleplými okny, nebo pomuchlané vraky aut.

„Tady to nepoznávám,“ vrtěla Justýna hlavou. „Je to asi nějaká okrajová část.“

„Ale kudy ke středu města,“ rozhlížel se Pavel po kopcích za nimi, protože výhled na krajinu na druhé straně měli zakrytý sutinami. „Strašně to tu smrdí,“ nakrčil čumák. Opravdu cítil cosi nesmírně páchnoucího. Odhadoval, že by mohlo jít o merkaptan z unikajícího plynu. Jeho podezření potvrzovalo i podivné hluboké hučení, které se tu všude rozléhalo.

Justýna se pustila přes největší hromadu. Našlapovala opatrně, aby se neporanila o vyčnívající železa a skleněné střepy. Pavlovi se tohle místo moc nelíbilo a dával pozor, aby se mu neztratila z dohledu. Nechtěl ji však tahat pryč, dokud se nerozhodne ona sama. Držel se za ní, kdyby potřebovala pomoc.

Vydrápala se na vrcholek suťové hromady a rozhlédla se. Pavlovi podklouzla noha na něčem tvrdém a hladkém. Když odhrnul prach, našel velkou plechovou tabulku s číslem domu a nápisem „Jeřáby – ul. Sadová“. Jeřáby byla jedna z novějších čtvrtí Temnavy.

Pavel vítězoslavně zavolal: „Už vím, kde jsme!“ Ale Justýna se neotočila. Stála na vrcholu hromady jako ledová socha. Pavlovi došlo, že něco není v pořádku. Nechal ceduli cedulí a vyběhl za ní tak rychle, jak to jen sypký terén dovoloval. Chtěl vědět, co se stalo, ale nahoře už to neměl zapotřebí.

Temnava byla velikým městem. Byly tu továrny, několik vysokých škol, krajská nemocnice, velké letiště a uvažovalo se o vybudování metra. Žilo tu na čtyři sta tisíc lidí. Prakticky celé město se rozkládalo ve velice širokém, mělkém údolí ohraničeném pahorky.

Údolí tu sice bylo, ale místo města nedohledný močál!

Kopec, na jehož temeni draci stáli, byl kousek od nich ukončen strží a nějakých dvacet metrů pod nimi už začínala slať. Rozsah té apokalypsy si však mohli jen představovat, protože nad hladinou se vznášel smrdutý opar, který omezoval viditelnost sotva na jeden kilometr. Nikde v dohledu nebylo nic, co by napovídalo, že tu někdy stálo nějaké lidské sídlo. Krutou ironií se jedinou připomínkou civilizace stala sama bažina. Netvořilo ji totiž bahno, ale odpad! Ve výronech plynu tu v kalu klokotaly papíry, igelitové obaly, kusy polystyrenu, pet lahve, hadry a spousty dalších věcí. Vše pokryté vrstvou mazlavé olejnaté hmoty, která nejspíš obsahovala oleje z vraků tisíců aut a jiných zařízení utopených někde hluboko dole. Jako zvrhlý výsměch ležela na jedné z náplav černým mazem pokrytá plyšová hračka. Na obzoru se, podoben obludnému náhrobku, vznášel oblak černého kouře z obou sopek.

Oba zkoprnělí draci hleděli na ten smrdutý hrob, který pohltil město a nejspíš i všechny jeho obyvatele.

„Ne!“ zašeptala Justýna. „To ne! Mí rodiče, kamarádi, náš dům. Všechno je pryč!“ zavyla a začala podupávat nohama. Pavel dostal strach, že by se mohla vrhnout dolů. Jako draci měli přece jen větší odolnost, ale bylo mu jasné, že v té břečce by našla jedině vlastní záhubu. Přiskočil k ní a pevně ji objal. Zčásti proto, aby ji uklidnil a zčásti aby jí zabránil udělat něco neuváženého.

„Pojď. Letíme domů,“ zašeptal jí do ucha a skoro násilím ji otočil tak, aby se nedívala na spoušť pod nimi. Jak ji vedl pryč, stejně mu to nedalo a musel se otočit, aby se na to podíval ještě jednou.

Cesta zpět do Beskian probíhala v pochmurné náladě a tichosti. Ale oba už věděli, kudy se mají dát, takže ji zdolali za mnohem kratší dobu. Pavlovi se moc ulevilo, když uviděl sytě zelený ostrov, v jehož středu ležela jejich vesnice. Kousek od ní potkali i pár odvážlivců, kteří se zkusili vydat za hranici a pomalu zkoumali okolí.

Zamířili k Pavlovu domu a začali pomalu klesat.

„Budeme jim to muset říct,“ osmělil se načít nepříjemné téma. Justýna neznatelně přikývla.

„Udělej to ty. Já bych na to neměla sílu.“

Přistáli na silnici před vchodem, z něhož vykoukla Pavlova matka.

„Kde se touláte?“ zavolala na ně vesele. „Justýno, máš návštěvu!“ Nevšímala si jejich poněkud zaražených výrazů a vlekla je dovnitř. V kuchyni bylo docela plno, protože tu mimo celého zbytku rodiny ještě byli Matyáš a Tonyho sestra, která seděla na zadních a něco schovávala v náručí. Když uviděla Justýnu, usmála se na ni a hrdě ukázala maličké pomačkané dráče.

„Podívej, už se vyklubala! V Beskianech máme nového draka.“

KONEC