Vítejte ve dračím světě

NEVHODNÁ PARTIE 1/2

Richard snídal. Seděl za dubovým stolem jen v košili a dlouhé kožešinové vestě. Úzkým oknem do místnosti svítilo jarní slunce a v jeho paprscích poletoval prach. Muž si ulomil další kousek chleba a s chutí k němu přikousl uzené. Tyhle chvíle měl z každého dne nejraději. Tehdy ho totiž nikdo obyčejně s ničím neobtěžoval. Za hodinu už bude v jednom kole a nezastaví se až do pozdní noci. Inu, život krále nebyl úplně snadný.

Zaskřípaly dveře a do malého hodovního sálu vstoupil muž v bohatě vyšívané tunice se zlatým řetězem kolem krku.

„Můj pane,“ pozdravil krále. Pod paží nesl několik stočených pergamenů.

„Dobré ráno, Ignáci,“ usmál se Richard, i když podle toho, co jeho rádce nesl, dobře věděl, že jeho chvíle právě skončila. „Vidím, že dnes začínáme úřadovat opravdu brzy. Ukaž, co tak důležitého nesnese odkladu.“

Ignác si dobře všiml, že jeho král je v dobrém rozmaru. Nedokázal však odhadnout, zda je to vzhledem k tomu, co se mu chystal předložit, dobře, a nebo nikoliv.

Rozložil pergameny Richardovi v dosahu a uctivě odstoupil. Král se jimi zběžně prohrábnul a přitom ještě ukousl chleba.

„Odpovědi na pozvánky?“ otočil se po chvíli na svého sekretáře. „Ale Ignáci, já uznávám, že princezniny sedmnácté narozeniny patří mezi ty významnější události, ale to neznamená, že to budu řešit já. I tentokrát má slavnost plně na starost královna.“

Sekretář se naklonil a vytáhl z hromady jeden konkrétní list. „Rač odpustit, ale tohle bys měl s královnou probrat raději osobně, pane.“

Král se zahleděl do vybrané listiny. Pečeť byla sice poněkud neobvyklá, ale krátký text psaný černým inkoustem se nelišil od ostatních dopisů. Ani na obsahu nebylo nic šokujícího, přesto králi zhořklo sousto uprostřed žvýknutí.

„U všech svatých! To snad nemyslí vážně?“ zaklel, vyskočil od stolu a rázným krokem opustil jídelnu. Obratně přitom stočil pergamen do ruličky.

Královnu zastihl v ložnici právě když s pomocí své služky dokončovala oblékání. Když komorná zahlédla, jak se král tváří, všeho nechala a s úklonou kvapně opustila prostor budoucího bojiště. Richard počkal, až za ženou zapadnou dveře a osopil se přímo na královnu: „Alžběto, můžeš mi vysvětlit, jak tě napadlo pozvat na slavnost Pechtora?!“

Královna, která byla náhlým příchodem svého chotě poněkud zaskočena, se ale blahosklonně usmála a projela si hřebenem dlouhé vlasy. „Drahý, zachovej si důstojnost a klid. Pechtor je naším sousedem, a proto se sluší na něj pamatovat. Udržování dobrých sousedských vztahů je důležité. Vždyť je to tvá vlastní politika.“ Zkoumavě se na krále podívala.

„Uznávám, že to tak je, ale musela jsi to dát najevo právě tak, že jsi ho pozvala na Blančiny narozeniny? Víš, jak je tahle událost tentokrát důležitá!“

„O důvod víc,“ opáčila královna. „Navíc Pechtora zvu pokaždé a pokaždé se omluví. Řekla bych, že je to taková naše hra.“

Richard přivřel oči. „V tom případě změnil pravidla.“ Namířil na svou choť pergamenem s pečetí zobrazující otisk dračího spáru. „Tentokrát totiž pozvání přijal.“

---

Přípravy slavnosti měly takový rozsah, že až do princezniny komnaty doléhal hluk a pokřikování dělníků stavějících tribunu a lehké plátěné zastřešení pro hosty.

Blanka byla útlá blonďatá dívka. Právě si hrála s výšivkou lovecké scény a společnost jí dělala její dvorní dáma. Tento titul nebyl tak úplně na místě, protože byla jen o málo starší a Blanka ji brala spíše jako přítelkyni.

„Už mi to začíná trochu vadit,“ postěžovala si Marta. „Připomíná to tu mashaus; samý forman, samý sprostý pacholek! Včera jeden vlezl až do kuchyně. Prý „hledám purkrabího“, chmaták! Než ho Magdaléna vyhodila, štípl uzenku přímo z ohniště.“ Dívka zahrozila jehlou. „Co vůbec dělají ti ušmudlanci tady, když se to celé má odehrávat na prvním nádvoří?“

Blanka si povzdechla. Měla tu upovídanou holku ráda, ale někdy žasla nad její prostotou. „Hlavní slavnost ano, ale jinak se to týká celého hradu i okolí,“ vysvětlila.

„No ba. Přes příkop dokonce postavili most, aby urození hosté mohli až do obory. A do města přihnali tucet krav, aby bylo co na rožeň. To bude veliká sláva!“ Marta se naklonila k princezně a šibalsky mrkla. „V takovém mumraji se jistě najde i nějaký pěkný ženich. Ze srdce ti ho přeju!“

Blanka se trochu začervenala. „Dej pokoj! Navíc o mém ženichu je rozhodnuto. Otec se už dávno dohodl s vévodou z Nordviku.“

„S tím, co vypadá jako kozel?“ zamračila se Marta. V zápětí si vyplašeně položila ruku na prsa. „Promiň. Když on je tak starý.“

„O to přece vůbec nejde,“ odložila Blanka do klína obruč s výšivkou a smutně se podívala na svou dvorní dámu. „Vždyť víš, jak to chodí. City v královských sňatcích nehrají žádnou roli.“

„Ale jen nech být,“ plácla ji Marta vesele po ruce. „Stejně té slavnosti nikdo neřekne jinak, než zásnuby. Všimla sis, kolik se sem na tebe chce přijet podívat šlechticů? Třeba to všechno dopadne úplně jinak.“

Blanka se pousmála. „Oni se sem nehrnou kvůli mně, jsou zvědaví na Pechtora.“

„No vidíš, tak třeba právě on,“ odhodila i Marta své vyšívání na stůl a nadšeně pokračovala: „To je šance!“

„Co blázníš?“ zpražila ji Blanka pohledem, „vždyť Pechtor je drak!“

„No právě. Víš, co podle legend dělají draci s princeznami?“

„Unášejí je a žerou?“ tipla si Blanka.

„Mohl by tě zachránit nějaký chrabrý rytíř,“ zazubila se Marta.

„To by měl zachránit spíš mou matku. Dostali jsme od něj sice instrukce, že nemáme dělat žádné speciální přípravy, ale ona z toho má stejně těžkou hlavu.“

„Pravda je, že nikdo nemluví o ničem jiném,“ připustila Marta. „Tvůj praděd s ním prý měl veliké půtky, ale od té doby je klid a nikdo o něm neslyšel.“

„Ale ano. Udržujeme příměří. Čas od času si vyměníme dopisy, nebo přijedou poslové, ale to je vše. Ani já si nedovedu představit, jak to bude probíhat. Dívala jsem se do kronik, prý je obrovský.“

Marta chtěla ještě něco dodat, ale její slova přerušil zvon, který svolával obyvatele hradu do kaple k pravidelné modlitbě.

---

Přišel den velké události. Hrad i město byly vyzdobeny a připraveny přijmout vzácné hosty, kteří postupně přijížděli i se svými družinami. Velmoži se zdravili s královským párem, předávali dary a opěvovali krásu a spanilost princezny. Už od rána se jedlo a pilo a v poledne zahájil král rytířské klání. To mělo být vrcholem oslav, ale i přes veškerou snahu o rozptýlení návštěvníků, byli tito stále v napjatém očekávání, a jak čas plynul, stále častěji zvedali své zraky k nebi. Drak se však stále neobjevoval.

Už byl podvečer, když trubači nad hlavní bránou zahráli famfáru ohlašující dalšího příchozího. V záplavě hostí už by tomu asi skoro nikdo nevěnoval pozornost, kdyby vůz s okovanými koly, tažený čtyřmi velkými koni, nedoprovázel opravdu dlouhý průvod sluhů a ozbrojenců.

Když si Richard všiml korouhví se znakem dračího spáru, podíval se tázavě na svou paní. Ta jen lehce pokrčila rameny. „Možná se rozhodl navštívit nás jen v zastoupení,“ pronesla, aniž by odložila svůj zářivý úsměv.

Vůz zastavil a sloužící otevřel dvířka. Všichni přihlížející zvědavě ztichli v očekávání, kdo vystoupí. K všeobecnému údivu se na přistavených schůdcích objevila velmi mladě vyhlížející žena v modrých šatech s nezvykle nabíranými rukávy a vykrojenou sukní. Měla hrdé držení těla a bledou pleť. Místo čepce, který byl běžnou součástí slavnostního oděvu šlechtičen, jí hlavu zdobil bohatý účes hnědých vlasů propíchaných sponami.

Když se uklonila královské rodině, na šíji se jí zhoupl velký medailon se složitým vzorem.

„Králi Richarde Janemare, královno Alžběto, princezno Blanko, přijměte prosím pozdravy od Pechtora velikého.“ Měla melodický a nezvykle hluboký hlas. Její slova se rozléhala celým nádvořím.

„Je mu velmi líto, že se nemůže osobně zúčastnit slavnosti, ale doufá, že vás neurazí tímto malým darem...“ Pokynula a do popředí vystoupil sluha s malou, ale bytelnou truhličkou. „... a náhradou v mé osobě.“ Opět se uklonila. „Jsem Auran, Pechtorova dcera.“

Davem to vzrušeně zahučelo. Blanka si v pravý čas uvědomila, že musí zavřít údivem otevřenou pusu. Zato královna si zachovala dekorum. Vstala a podala nezvyklé návštěvnici ruku. „Vítejte a buďte naším hostem. Jsme nesmírně potěšeni!“

Zábava se opět rozproudila. Panstvo pojídalo pochoutky připravené na dlouhých stolech a popíjelo víno. Někteří lidé tančili za doprovodu několika hudebníků, nebo jen tak korzovali po okolí a bavili se. Auran byla pochopitelně středem zájmu, protože každý se chtěl podívat, jako vypadá dračice v lidské podobě. Rytíři se předháněli v lichotkách a ženy obdivovaly její nevšední šat. Co chvíli se nádvořím rozlehl její upřímný smích.

Soumrak pomalu přešel v noc. Sloužící zapálili pochodně a panstvo už začínalo být náležitě rozjařeno vypitým vínem. Blanka se procházela po parkánu a dívala se na město pod hradem, pro dnešní den osvětlené stovkami malých světýlek. Tu za sebou zaslechla hlahol. Uprostřed malého hloučku stála Auran.

Princezna zamířila ke skupince. Jakmile si jí lidé všimli, uctivě se rozestoupili.

„Dovolíte?“ otázala se zdvořile, čímž všem dala jasně najevo, že chce být s Auran sama.

„Doufám, že jsem vás nevyrušila z nějakého důležitého hovoru?“ zeptala se, když osaměly.

„Ani v nejmenším,“ usmála se žena, „ráda vám budu k dispozici. Krásný výhled!“ rozhlédla se.

„To ano,“ přitakala princezna. „Nemám moc ráda velká shromáždění.“

„To já je miluji! Lidé jsou tak zajímaví.“

Blanka se na dračici po očku podívala. Hlavou se jí honila spousta otázek, jen si nebyla jistá, zda jimi, patrně velmi mocného hosta, neurazí. Nakonec se rozhodla ke kompromisu.

„Smím vám ukázat hrad?“ nabídla jí.

„Již jsem měla tu čest v doprovodu vašeho otce,“ kývla hlavou Auran, „ale pokud byste nebyla proti, ráda bych viděla vaši oboru.“

„To je výborný nápad!“ souhlasila princezna.

Vyrazily tedy přes most nad hradním příkopem mezi vzrostlé duby a lísková křoviska. Měsíc, který byl skoro v úplňku, jim svítil na cestu.

„Máte nádherné šaty,“ pochválila Blanka dračin oděv.

„Děkuji. Tahle móda se šíří z Itálie. Není tak striktní jako běžný šat.

Blanka si byla jistá, že návštěvnice vypila tohoto večera určitě víc vína, než kdekterý muž, ale omámení nebo třeba jen nejistota nebyly znát na jejím vystupování ani v nejmenším.

„Nezlobte se prosím vás, ale představovala jsem si vás jinak. Tedy... hodně jinak,“ naznačila.

„Pochopitelně,“ přivřela dračice oči. „Tohle není má běžná podoba.“

„A-ha. A proč jste... nepřišla tak, jak je vaše přirozenost? Chápete?“

„Těšila jste se na draka, že?“ zasmála se Auran. „Vy jste se také upravila tak, jak vyžaduje tato chvíle. Chápu, že lidé obyčejně svou podobu nemění, ale v mém případě by to také bylo dosti nepraktické.“

„Jste velká?“ otázala se princezna zvědavě. Tady, mezi lesními velikány úplně zahodila dvorní etiketu a do jisté míry i běžnou míru slušnosti.

Auran jen s úsměvem přikývla.

„Zdá se mi, že jste s lidmi dost dobře sžitá.“

Žena pokrčila rameny. „Dá se říct, že s lidmi trávím víc času, než se svým vlastním druhem. Tuhle podobu už mám déle než tu dračí. Baví mě studovat. Cestuji po světě a snažím se vstřebat co nejvíc vědomostí. Momentálně žiji v Paříži. Nedávno tam založili univerzitu, tak tam studuji. Jako jediná žena,“ dodala hrdě. „Z domova jsem odešla v době, kdy můj otec vedl spor s vaším dědem.“

Ta osoba začínala Blanku zajímat čím dál víc.

„Kolik je vám vlastně let?“ Za normálních okolností by byla tato otázka asi krajně nevhodná, ale dračice se neurazila.

„Sedmdesát jedna.“

Princezna se překvapeně zasmála. „To jsme na tom skoro stejně, jen já mám to číslo naopak.“

„To ano,“ přitakala Auran.

„To je k nevíře, máme tak okouzlující sousedy a přitom se spolu skoro nestýkáme!“ žasla Blanka.

Auran se usmála, ale neřekla na to nic.

Zastavili se na rozlehlé louce. Hrad byl skrytý za kmeny stromů, doléhal sem jen hlahol zábavy a hudba. Princezna se zasněně podívala na oblohu s několika nejjasnějšími hvězdami, které nepohltilo světlo měsíce.

„Stejně to musí být úžasné, být drakem! Ta volnost! Tu vám závidím.“ Roztáhla ruce, pak se ale zarazila. „Umíte létat, že?“

„Přirozeně.“

„Moci si to tak vyzkoušet!“ zatočila se dívka dokola. Bylo jí tak lehce. Bylo jí jedno, že tohle vypráví úplně cizímu člověku, kterého zná sotva deset minut. Ani proč nedokáže udržet tak pečlivě hlídanou důstojnost svého postavení. Možná snad právě proto, že ona člověkem nebyla.

„Být na chvíli dračicí!“

Auran jako by si na něco vzpomněla. Chytila se za medailon na své hrudi. „Možná, že tohle vaše přání není tak nesplnitelné,“ řekla pomalu.

„Vážně?!“ Blanka připažila.

Dračice pozvedla medailon. „Otec si přál, abych si vzala tento náš prastarý šperk. Pochází z Egypta a je to symbol celého našeho rodu.“

Dívka se naklonila blíž, aby si kruhový medailon lépe prohlédla, sáhnout na něj ji však Auran nedovolila. V tenkém zlatém kroužku byla změť drátů a mezi nimi vsazené drahokamy. Zdálo se, že linie nemají žádný řád, ale jak se na ně Blanka chvíli dívala, před očima se jí složily do obrazu okřídleného draka.

„Je magický,“ vysvětlila Auran. „Komu z lidí ho pověsím na krk, ten získá dračí schopnosti. Chtěla byste si ho vyzkoušet?“

„To bych vážně mohla!?“ užasla Blanka.

„Ovšem. Máte přeci narozeniny. Bude to takový neoficiální dar přímo ode mne.“

„Zkusím to!“ vydechla princezna vzrušeně.

Dračice si sundala náhrdelník. „Dobrá. Pověsím vám ho teď na šíji. Jen já vám ho pak můžu zase odebrat. Rozumíte?“

„Ano,“ přikývla nedočkavě Blanka a trochu se předklonila.

Auran se však zasmála. „Princezno, raději si sundejte šaty, na látku to nefunguje. Pohlídám vám je.“

Blanka ani nezaváhala a během chvilky svlékla a složila své roucho do rosou provlhlé trávy.

Zlatý řetízek ji zastudil na hrudi. Svět se s ní zatočila a Auran najednou jako by se zmenšila. Blanka zhluboka nadechla vůni lesa, která ji zašimrala v nozdrách. Podívala se na své přední nohy zakončené spáry, na hruď, kde se mezi zelenými šupinami leskla zlatá náprsenka. Na dlouhý špičatý ocas. Roztáhla obrovská blanitá křídla.

„Výsosti.“

Sklonila hlavu na dlouhém štíhlém krku až k Auran. Ucítila její decentní jablečný parfém.

„Proleťte se, ale pozor, ať vás nikdo nevidí. Za chvíli bude půlnoc, vraťte se, jakmile uslyšíte troubení ponocného.“

Blanka si prohlédla křídla. „Budu to umět?“

„Žádný strach, jako byste se drakem vylíhla.“

Proměněná princezna vztyčila hlavu, chvíli se soustředila, pak se rozmáchla a jediným úderem křídel se vznesla nad les.

Měsíc zářil jako slunce. Hrad takto připomínal spíš mraveniště a lidé byli jako mravenci, kteří se hemží okolo. Blanka se moc nepřibližovala, přesto svým dračím zrakem dokázala najít jak otce v družném rozhovoru se šlechtici, tak Martu tančící s nějakým rytířem.

Čas ale běžel. Opřela se do křídel a stočila se k jihu. Letěla přes pole a vesnice. Chytala vánky, stoupala a klesala. Prosvištěla nad hladinou jezera jako vlaštovka a vystřelila přímo k měsíci. Pocit takové volnosti ještě jaktěživa nezažila.

Ani se nenadála a krajina se pod ní začala zdvihat. S údivem si uvědomila, že je to Hraniční pohoří, kam normálně cesta po zemi trvá tři dny.

Postřehla, že po jejím levém křídle se mihl nějaký stín. Vzduchem se ozval nepříjemný svist. Než se po tom pořádně podívala, bylo to pryč.

Asi se mi něco zdálo, zavrtěla hlavou. Ale nepříjemný pocit, že se děje něco nekalého, ji už neopustil. Letěla dál ve velikém oblouku. Že se jí za ocas neslyšně pověsil drak černý jak noc si všimla až za hodnou chvíli. Vyplašilo ji to. Okamžitě zrychlila a prudce zlomila dlouhou křivku a pokusila se zamířit k hradu. Jenže cestu jí zablokovali další dva okřídlení plazi. Jako by se vyloupli přímo z noci. Obrysy sotva viděla, ale do tmy zlověstně světélkovaly jedovatě zelené obrazce, které se jim svíjely na tělech. Ten divný zvuk způsobovaly dlouhé ostny, které jim rostly podél páteře až na ocas.

Zvolna, ale neúprosně, ji otočili k východu. Blanka se jim pokoušela vyhnout, ale drželi se kolem ní jako jestřábi a vždy ji znova donutili udržet jejich směr.

Když ji jeden z nich zkřížil cestu, pokusila se po něm chňapnout. Její čelisti však sklaply na prázdno. „Bum!“ na záda jí v zápětí dosedla rána, kterou ji uštědřil další z letounů /letců/. S řevem ztratila rychlost i výšku a tvrdě přistála na skalnatém vršku jednoho z kopců.

Černí draci dosedli opodál a ten největší z nich složil křídla přímo před ní. Oči mu zeleně žhnuly.

„Co po mně chcete?!“ obořila se na něj. „Jsem dcera vládce této krajiny!“

„Výborně!“ ohlédl se velký po svých druzích. „Zdá se, že ten starý šejdíř přece jen nelhal.“

Dračice vypustila z nozder obláček kouře. „Jestli mi ublížíte, budete toho hořce litovat!“

„Jen klid,“ ukázal vůdce zuby. „Nemám v úmyslu ti odřít jedinou šupinu. Dokonce tě k němu rád doprovodím. Prosím!“ poodstoupil, aby jí udělal místo ke startu. Když se neochotně vznesla, ostatní se zařadili za ni a všechny je pohltila noc.

---

Ponocný už dávno odtroubil jednu a princezna nikde. Auran se rozhlížela po obloze, skřípala zuby a v duchu si spílala těmi nejhoršími nadávkami. Teď už bylo naprosto jasné, že se Blance něco přihodilo, ale letět ji hledat v tomto okamžiku nemělo smysl. Dračice dobře věděla, že s každou vteřinou Blančina letu se prostor, který by musela prohledat, zvětšuje o mnoho lánů.

Zaťala ruku v pěst. Hrát si s amuletem byla chyba a ona teď zpětně vůbec nechápala, co ji to vůbec napadlo.

Mezi stromy problesklo světlo pochodně. Auran se rychle skryla za keře. Skupina sloužících tak kolem ní prošla bez povšimnutí, i když se muži pečlivě rozhlíželi. Dračice však zaslechla útržek rozhovoru, z něhož se dozvěděla, že pátrají po princezně. Podle všeho se však zdálo, že po Blance je zatím sháňka jen nenápadná, aby se neznepokojovali hosté. Byl nejvyšší čas jednat.

Auran počkala, až budou lidé z dohledu a nejkratší cestou se vrátila do hradu. Kryta všeobecným veselím vyhledala svůj doprovod a dala příkaz neprodleně odjet.

Když kola jejího vozu zarachotila na trámech padacího mostu, bylo to, jako by jí někdo bušil pěstí přímo do hrudníku. Odvrátila pohled od slavnostních světel venku. Bylo jí trapné prchat jako lupič, ale pokus o vysvětlení celé té trapné situace vzdala hned jako první. Jednalo se o příliš citlivé téma a Blančini rodiče by to patrně nepochopili. Zvláště pak rodiče, kteří mají zároveň i velikou moc. Byla si jistá, že dokáže ztracenou princeznu opět najít, ale na to potřebovala mít volné ruce.

„Promiňte,“ zašeptala a ohlédla se naposled po hradu mizejícím jí z dohledu.

Za normálních okolností by se nechala dovézt až domů, ale nyní potřebovala čas. Po hodině jízdy nechala zastavit uprostřed polí a vystoupila.

„Nějaké rozkazy, paní?“ zeptal se jí velitel průvodu.

„Jeďte normálně dál.“

„Chcete doprovod?“ rozhlédl se muž po pustém okolí ponořeném do mlhavého oparu osvětleného pouze bledým svitem měsíce.

„Není třeba. Jen jeďte,“ nadhodila si na rameni popruh velkého koženého vaku; jediného zavazadla, které si vzala z vozu.

Koně zaržáli a skupina se dala opět do pohybu. Auran za pár okamžiků osaměla. Urovnala si fald na nabírané sukni. „No uvidíme,“ povzdechla si a začala se měnit. Tisíckrát použité kouzlo fungovalo čistě, bez bolesti a zbytečných vedlejších efektů. Na cestě během pár okamžiků stála místo dámy v honosných šatech obrovská zelená dračice, s hrudí přepásanou koženým postrojem, na němž byla zavěšena kožená tašvice. Auran ji otevřela a zvědavě nakoukla dovnitř. Tam byl, v úhledném balíčku, složen její oděv.

„Célanté je fakt šikovná holka,“ mlaskla si spokojeně dračice. „Za tohle svlékací kouzlo by měla dostat metál!“

Roztáhla křídla a vzletěla doprovázena lokální vichřicí. Než nabrala výšku, přeletěla nad hlavami lidí doprovázejícími její kočár a zamířila dál k východu. Krátkými úspornými tempy hltala míli za mílí. Přitom se ale pečlivě rozhlížela, jestli náhodou neuvidí něco podezřelého, nějakou stopu po Blance. Přeletěla hraniční hvozd i řeku a dostala se do krajiny pahorků a nízkých hor. Její cíl se před ní objevil náhle jako kulisa vytažená na scénu nějakého gigantického divadla. Na vrcholu oblého vápencového pohoří se v náznaku svítání rýsovaly siluety částečně pobořených hradních věží. Ani jediná jiskřička však nenapovídala, že by toto místo bylo obydleno.

Auran se snesla v širokém kruhu a dosedla na travnaté nádvoří, které bylo z jihu otevřeno do krajiny pobořenou hradbou.

Hrad sám nebyl ve skutečnosti tak velký, jak se zdálo z dálky. Nebylo to ani třeba. Sloužil vlastně jen jako mohutná brána nad vchodem do rozsáhlého labyrintu jeskyní a chodeb, které její rod obýval už od nepaměti.

Dračice seběhla po široké rampě ke vstupu do skály. Nikde se moc nezdržovala a zamířila přímo do komnat svého otce. Prošla klikatou chodbou a rozrazila velká kovaná vrata knihovny.

V hlubokých nikách vytesaných přímo do modrého vápence tu byly uloženy tisíce svazků a foliantů. Poněkud nesourodé uspořádání těchto polic dokonale ladilo s rustikálním charakterem studovny. Nerovný strop protkaný žilkami kalcitů osvětlovalo šest ohňů v kamenných mísách. Uprostřed dómu se z podlahy zvadalo skalisko, jehož vrchol byl srovnaný a opatřený koženým čalouněním jako veliká pohovka. Na ní ležel Pechtor.

Byl oproti své dceři dvojnásob dlouhý a jeho šupiny měly tmavší odstín. Přes levé oko se mu táhla jizva, která způsobovala, že vypadal, jako by je měl stále maličko přivřené. Veliké zakroucené rohy vrhaly ve světle ohňů stíny po stěnách. Ležel na boku, před sebou velkou knihu se zažloutlými listy.

Auran nepřekvapilo, že je zde. Denní doba pro ně nic neznamenala, zvláště tady v podzemí.

„Bavila ses dobře?“ zeptal se místo pozdravu, aniž by zvedl oči od textu.

„Otče, mám problém. Řekla bych dost zásadní,“ řekla udýchaně.

„Poslouchám.“

„Během slavnosti se ztratila princezna Blanka.“

„Hmm,“ zašustil obracený list. „A jak se to týká nás?“

„Měla na krku můj amulet.“

Teprve teď se na ni Pechtor podíval. Jeden z ohňů výhružně zasyčel.

„Přišla jsi o amulet.“ Drak to neřekl jako otázku, nebo zvolání. Prostě jako by konstatoval fakt.

„Ano,“ zaváhala Auran. „Půjčila jsem ho princezně, aby okusila na chvíli naši volnost. Ale už se nevrátila.“

„Asi se jí to líbilo,“ zamyslel se Pechtor. „Nedivím se.“ Znova se zahleděl do knihy.

„Nemyslím si, že by si ho nechala dobrovolně,“ namítla dračice, už trochu nazlobená otcovou netečností. „Dala jsem jí jasné instrukce, co a jak má dělat. Navíc, ona není v postavení, kterého by se chtěla vzdát. Neměla žádný důvod utíkat.“

Drak se posunul na svém lůžku a změnil polohu ocasu. „Chápu, že si děláš starosti. Bylo nerozumné dát z tlapy takovou věc, ale nelam si s tím hlavu. Talisman se zase najde. Teď jdi spát.“

Auran tušila, že s otcem nebude jednoduchá řeč, ale očekávala alespoň minimální pomoc. Jeho přístup ji opravdu vytočil. „Mně ale nejde o naši cetku!“ rozkřikla se. „Jestli ti to nedochází, tak se ztratila následnice trůnu našeho nejbližšího souseda. A ztratila se mou vinou. Lidem nedá problém spojit si její zmizení s mou přítomností. Musíme ji najít a urychleně přivést zpět!“

Kniha zaklapla. Pod klenbou to znělo jako úder hromu. Drak se posadil. „Co si lidé myslí, mě ani v nejmenším nezajímá,“ zasyčel. „Prokázal jsem dobrou vůli, že jsem vůbec věnoval pozornost těm jejich titěrným nanicovatým životům. Vím, jak se vyžíváš v jejich rodě,“ pokýval hlavou. „Ale jsi mladá, moc mladá, abys je mohla znát. Plazí se po zemi jako červi a živí se hnilobou. Jsou dobří leda na to, aby nám sloužili. Ale i to dělají mizerně.“ Odplivl si, až se jeho slina rozstříkla po podlaze do několika plamínků.

Auran se však nenechala zastrašit. „Možná nejsem tak stará, ale strávila jsem mezi nimi podstatně víc času než ty. Nejsou jen dobytek, který můžeš nahánět z jednoho místa na druhé. Měl bys je brát jako rovnocenné partnery, jinak dost tvrdě narazíš.“

„Moc si na mě nevyskakuj, ty pískle, nebo tě chytím a vytřu tebou celou jeskyni!“ vycenil zuby Pechtor. „Vycouvej z mé knihovny a zalez do pelechu. Máš zbytek noci na to uvažovat, kdo tuhle situaci způsobil a jak si s ní poradit!“

Auran jen zacukala nozdrami, mrskla ocasem a vyběhla ven. Pochodovala chodbou a hledala něco, na čem by si vylila zlost. Všechno se v ní vařilo, ale přitom ji strašně mrzelo, že otec má v zásadě vlastně pravdu. Takto došla až do prostorné sluje, která společně s dalšími prostorami tvořila její komnaty. Odhodila na podlahu svou tašvici a zhroutila se do pelechu. Lehla si na záda a přední tlapou si třela čelo. Začala ji bolet hlava.

Probral ji tichý pohyb. Žena v prostých šatech a zástěře skládala opatrně kožené řemeny, aby mohla dračí zavazadlo uklidit. Když si všimla jejího pohledu, nechala toho. „Máte nějaké přání, paní?“

Auran se pomalu uklidnila. Tohle nebyla osoba, na kterou by chtěla nahrnout své potíže.

„Nejraději ze všeho bych si dala koupel, Emo. Hodně horkou koupel,“ usmála se.

Žena na chvíli znejistěla, ale hned se uklonila. „Ano paní, zařídím to.“

„Nějaký problém?“ nadzvedla dračice jedno obočí.

„Musím najít pacholky od kotle. Ale tím se neračte obtěžovat.“

„Vyhodili si večer z kopýtka?“ zeptala se Auran, a znova se svalila do lůžka.

„Jako všichni,“ pokrčila Ema rameny. „Pán říkal, že když se bavíte, tak nám dá také volno.“

Dračice se zase zvedla. „To že řekl?“

„Ano. Dokonce nechal vyvalit pět sudů piva. Do půlnoci byla celá čeládka ožralá, s prominutím, jako prasata.“

„To je hodně divné,“ poškrábala se Auran za pravým rohem. „Něco takového nedělá ani na svátek hojné hvězdy.“

„No právě,“ usmála se provinile Ema. „Já se taky šla podívat dolů do městečka, ale když jsem vás zahlédla, raději jsem se vrátila. Mám zařídit tu koupel?“

„Ne, počkej,“ zadržela ji. „Nech to být a jdi si raději odpočinout. Teď už nic potřebovat nebudu.“

Ema ještě vzala její šaty na vyprání a s přáním dobrých snů odešla.

Auran ale nespala. Ležela v pelechu a co chvíli nervózně cukla ocasem. „Jak to říkal otec? Uvažuj, kdo za to může!“ To jeho okaté přehlížení a podivný záchvat lidumilství vůči služebnictvu jí nedávalo smysl. Nakonec došla k názoru, že v době, kdy byla na slavnosti, se tu muselo něco stát. Její pohled padl na šperkovnici postavenou ve vysokém výklenku. Vstala, otevřela ji a prohrabala se jejím obsahem. Kousla se zadumaně do kloubu na prstě.

Vyšla na chodbu a zamířila opět ke knihovně. Tentokrát šla ale pomalu. Vykouzlila kouli magického světla, které jí plula nad hlavou. Pozorně se rozhlížela.

Studovna už byla prázdná. Omezené ohně jí dávaly pekelně rudou atmosféru.

Auran si stoupla doprostřed a rozhlédla se. Zavětřila. Mezi mnoha pachy tohoto místa našla jeden, který sem nepatřil. Byl slaboučký, ale po troše hledání ho našla rozprostřený po podlaze i na některých policích. Prohlédla si knihy v nich uložené. Jedna byla povytažená. Vzala si ji a přečetla si titul. Byl to lidský spis jakéhosi Rufa Selestilianea „O krajích divokých, kam Božia vuola nedosahá a obludách velikých a strašných o život člověka usilujících a sebe hryzajících“.

Předlouhý starobylý název jí nic neříkal. Vzala si tedy svazek pod paži. „Na tohle se podívám později. Smrdí to tu, a to nejen doslovně, ale i obrazně.“

Vyrazila zpět do svého pokoje. Začínala mít pocit, že otec o události na slavnosti něco ví.

Sluj, která sloužila jako její pracovna, byla kromě stolu a mnohem chudší kopie velké knihovny, vybavena také šatníkem a sloužila i jako sklad jejích lidských zavazadel. Otevřela jeden z velikých kufrů, který však proti její dračí velikosti vypadal spíš jako větší krabička. Vytáhla z něj mahagonovou sošku, představující zavalitou pokroucenou postavičku s vyceněnými zuby. Postavila si ji na stůl a udělala gesto přední tlapou.

„Vstaň, můj služebníku!“ poučila nahlas. „Procitni a plň má přání!“

Na povrchu sošky přeskočilo několik jiskřiček a postavička se pohnula. Tvoreček připomínající černého ďáblíka se protáhl a zamžoural na dračici velkýma přivřenýma očima.

„Neřvi, ať mi neupadnou uši! Tohle je do třetice, takže naposled. Uvědomuješ si to, doufám?!“ zaskřehotal.

„Vím, ale svobodu nedostaneš zadarmo, slibuji,“ zazubila se Auran.

„Tak to nezdržuj a vyklop, co chceš.“

„Projdeš odpadkové jámy, stoky a skládky v okolí. Nezajímají mě kosti, nebo slupky z kuchyně. Chci, abys mi přinesl všechno neobvyklé, co najdeš. Útržky pergamenů, látky... zkrátka předměty, které tam na první pohled nepatří. Jasné?“

„Bléé! Čím jsem si to zasloužil?“ zaštkal ďáblík.

„Jsi džin!“ udeřila na něj dračice. „A teď mazej!“

Přesvědčila se, zda je rarach opravdu pryč, i s knihou se svalila do pelechu a začala louskat starobylý text, navíc sepsaný příšerně šroubovaným slohem. Brzy však pochopila, že takto se nikam nedostane. V kapitolách nadepsaných bohatě iluminovanými nadpisy, byly popsány hlavně příhody svatých, kteří porazili, často jen silou své vůle a víry, nějakého starého tvora. V lepším přídě obsahoval nějaké základní informace, jak takový tvor vypadá, nebo jak se chová. Ty byly však z části smyšlené a z části nepředstavovaly pro Auran nic nového.

Znuděně prolistovala zbývající stránky. Mezi prsty se jí mihlo něco zeleného a důvěrně známého. Rychle se vrátila o pár listů. Ještě, že byla kniha dost velká a tím pro velikou dračici snadno ovladatelná.

Kolem názvu kapitoly „O boju obludje hadie“ se vinul dlouhý zelený drak chrlící rudé plameny. Auran se zachechtala: „Jsi trochu dlouhý, ale jinak tě ten malíř vystihl docela přesně, tatíčku.“

O čtvrt hodiny později už potichu vracela svazek zpět do velké knihovny. Byla chudší o jednu iluzi, ale zato bohatší o spoustu vědomostí.

Rarach se vrátil před rozedněním. S ohromným rachotem vysypal na stůl hromadu harampádí.

„Docela páchneš,“ nakrčila čumák dračice, kterou tím probudil.

„Nějaká ženská na mě chrstla zkvašenou šlichtu,“ prskal ďáblík a snažil se ze sebe dostat mastnou kapalinu. „Jsem volný?“

„Až se podívám,“ zadržela ho, „a opovaž se do něčeho se mi tu otírat!“

Prohrábla se hromadou. Odsunula na stranu střepy misek, hadry od nádobí a rezavý hřebík. Prohlédla útržek nějakého pergamenu, ale byl na něm jen nějaký obskurní obrázek. Sáhla po malém flakonku potřísněném zaschlou kaší. Prohlédla ho a očichala.

„A vida!“ Protočila ho v prstech. „Hej ďáblíku, zase to všechno vyhoď a až to uděláš, budeš volný.“

Tím padl poslední rozkaz. Stvoření zakřepčilo a začalo bleskurychle sbírat odpadky do vaku z rozedraného pláště.

„Nenávidím vás všechny!“ rozloučilo se a i s balíkem na zádech zmizelo z jejího života. Dračice si ho ale už nevšímala, s flakonkem u nozder se snažila vštípit si pach jeho obsahu.

„Jakpak se to na mě asi dostalo?“ uvažovala nahlas. Ztuhla a ohlédla se po své skříňce s parfémy. Jediným skokem byla u ní. Mrštila flakonkem o zem a začala otvírat jednu lahvičku za druhou. Od jednoho ucukla. „Ten zmetek!“ praštila tlapou do zdi. „Nechal mě, abych si to na sebe namazala sama!“

Nechala voňavky voňavkami a vyběhla z pokoje. Na chodbě už panoval čilý ruch. Uvnitř to poznat nebylo, ale venku nastal už dávno den. Sloužící s lucernami podobní světluškám raději uhýbali na první pohled dosti rozladěné dceři svého pána ženoucí se chodbami a klaněli se s přáním dobrého jitra.

Pechtora našla, jak se vyhřívá na horním nádvoří. Vystavoval se paprskům slabého ranního slunce a před sebou měl tabuli s marinovanými hovězími kýtami a žabí polévkou.

„Odpočatá, má ještěrko?“ zeptal se, sotva vyskočila k němu na zvýšenou plošinu.

Auran byla rozhodnutá ho přitlačit ke zdi, ale když ho teď viděla, rozhodla se postupovat raději obezřetně. Znala svého otce. Kdyby dala průchod svému hněvu, nejspíš by se zatvrdil a nic by jí neřekl. Byla si sice jistá, že už ví, co je třeba, ale ještě se chtěla ujistit.

Ulehla proti němu. „Doma je doma. Už jsem skoro zapomněla, jaké to tu je.“ Zvědavě prohlédla jídlo. „Vypadá to lákavě.“

„Klidně si nabídni,“ podal si maso. „Jedno z velkých tajemství vlády je lidem pomáhat, ne s nimi bojovat. Je to mnohem výhodnější.“

„Také to chce trošku ctít jejich zákony,“ nadhodila s nevinným úsměvem.

„Prosím, nezačínej s tím,“ ani se na ni nepodíval. „Nezavolal jsem tě domů, abychom se hádali.“

„A proč tedy?“ zbystřila.

„Chci tě prostě mít tady. Podívej,“ ukázal dolů z terasy. Hluboko pod nimi se až k obzoru rozkládala planina zpestřená jen tu a tam nižšími horami a kopci. Jako na dlani měli lesy, říčky i vesnice s obdělanými lány a pastvinami. Rám výhledu tvořila černá linie Hraničních hor.

„Tohle všechno je naše. Nemá smysl povalovat se jen tak ve zlatě, jak to dělali předkové. Baví mě dívat se, jak se daří životu. Jak roste a sílí. Rád bych tu vášeň předal tobě. Bylas dlouho ve světě, je čas být zase rodina, nemyslíš?“ Podíval se na ni.

Na Auran to valný dojem neudělalo. Její otec nebyl melancholik, bylo jasné, že těmito řečmi jen zakrývá fakta.

„Otče, kdo tu byl?“ zeptala se tvrdě.

„Nerozumím,“ přivřel oči a v klidu se zakousl do kýty.

„Služebnictvo mělo volno a já cítila cizí pachy.“

„Mýlíš se. Kdo ví, co sis přivezla od lidí.“

„Jestli se se mnou chceš mermomocí o něco podělit, tak bys mohl začít pravdou.“

Drak praštil okousanou kostí o stůl. Oči mu zaplály.

„Nestrkej čumák do věcí, které se tě netýkají. Všechno co dělám je pro tvé dobro. Umetám ti cestu. Ne, mlč! Jsou věci, které bys ty nezvládla a o kterých nemáš ani tušení. Nevšímej si jich a všechno bude v pořádku.“ Znova se chopil jídla. „Víc se o tom nehodlám bavit.“

„Dobrá, respektuji to,“ řekla odměřeně a vstala. „Stejně jsem se chtěla zdržet jen krátce. Jestli dovolíš, co nejdříve bych se chtěla vrátit do školy.“

Drak jen zavrčel.

O chvíli později vešla Auran opět do své komnaty. „Emo, sbal mi. Zítra odjíždím,“ přikázala své komorné.