Vítejte ve dračím světě

Rodinná idylka – část III.

Doma jsem toho moc nenaspal. Celou noc jsem musel myslet na to, jak je Patricii ve žlebu a když jsem konečně zabral, zdály se mi zmatené sny o lovcích se sítěmi. Probudil jsem se s bolestí hlavy. Ještě jsem se trochu motal, když jsem volal do práce, aby mi dali volno. Navíc jsem včera zapomněl nachystat Eriku, takže bylo opravdu co dělat. Cesta ke škole taky neprobíhala zrovna ideálně. Spolu s holkama jsem pošmourným ránem vlekl i Tomáše. Šel neuvěřitelně pomalu a zastavoval se u každé hlouposti, kterou našel na silnici. Nabírali jsme čím dál větší zpoždění, i když jsem ho chvílemi nesl. V půli cesty jsem pochopil, že to nestihneme a poslal jsem Eriku napřed. Anetka měla jít do školky a tam pozdní příchod až tak nevadil. Erika utíkala ulicí dolů a Tomáš našel něco nesmírně zajímavého v mělké kanalizační strouze. Povzdechl jsem si: „Tomíku, nech toho a vylez,“ a začal jsem ho tahat z kanálu. Vůbec jsem si nevšiml, že Anetka se zatím sama pustila ke škole. Nevšiml jsem si ani bílé dodávky, která stála asi sto metrů níž po ulici.

Zaslechl jsem jen krátké Anetčino vřísknutí a pak startující motor. Než jsem se zorientoval, zahýbala už dodávka na hlavní silnici. Zoufale jsem se rozhlédl. To snad není možný, to se může stát jenom mě!

---

Patricie se probudila ještě za tmy. Chvíli se převalovala v pelechu, ale spát už nemohla, proto raději vstala a vyšla před jeskyni. Předními tlapami nabrala sníh a omyla si jím obličej i krk. Protáhla si nohy i křídla a vyrazila do setmělého lesa ulovit něco k snídani. Nic nechytila. Myšlenky se jí stáčely k dětem. Nakonec místo lovu jen tak kroužila ve výšce a sledovala ranní krajinu. Napadlo ji, že už je určitě čas, kdy má být Erika ve škole. Nápad, že se podívá na děti alespoň z výšky se jí zalíbil, a proto nabrala směr nad Pretršlák. Viděla tak situaci u kanálu a zahlédla i dveře dodávky, které se náhle otevřely před Anetkou. Srdce se jí skoro zastavilo, když se z auta vysunula ruka chytila ji za bundu.

Co má teď dělat? Jak jí má jen pomoct? Zoufale sledovala dodávku, která rychle opouštěla prostor vesnice. Napadlo jí, že by už Anetku nikdy nemusela vidět. Padla na ní tak strašná úzkost, že až tiše zavila. Bezděky si protřela oči a přitom zahlédla svou tlapu. Prohlížela si ji, jakoby ji viděla poprvé. Roztáhla prsty zakončené drápy. Otočila ji dlaní k sobě a zaťala v pěst. Pod šupinatou kůží se pohnuly svaly a ztvrdly jako ocelové tyče. Klouby v pařátu až zapraštěly. Úzkost byla ta tam. Patricie přivřela oči. Pocítila strašný vztek, který ji začal rozpalovat vnitřnosti do ruda. Jakoby se jí shromažďoval v hrudníku a dral se krkem, aby potom vytryskl v podobě strašlivého zařvání a oblaku černého dýmu. V té chvíli definitivně zmizela matka, která se strachuje o dítě a vládu převzala matka-dračice. Strašlivě naštvaná dračice! Patricie už naprosto přesně věděla, co udělá.

Krátce zhodnotila situaci a pak s maximální silou vyrazila šikmo vzhůru. Když nabrala dostatečnou výšku, udělala rychlý výkrut tak, že se stočila střemhlav k zemi. Přitáhla končetiny těsně k tělu. Křídla nechala roztažená jen tak, aby mohl usměrňovat pád. Nabírala rychlost. Vzduch jí cuchal hřívu a hvízdal v záhybech napjatého těla. Přitom přivřenýma očima stále sledovala svůj cíl. S matematickou přesností porovnávala svou rychlost s rychlostí dodávky. Do křídel nabrala malinko víc větru a začala měnit úhel svého letu.

Místo, v němž se chtěla zmocnit své kořisti, byla prudká pravotočivá zatáčka. Přímo tam se na silnici napojovala polní cesta. Vypadalo to tak, že polňačku začali kdysi asfaltovat, ale v tomhle místě se rozhodli ji opustit a novou silnici vést údolím, které uhýbalo doprava. Polní cesta dál vedla nějakých dvě stě metrů mezi mokřady Rogendorfského potoka. Potom mizela v lese a stoupala ven z údolí.

Dračice už letěla prakticky vodorovně nějakých pět metrů nad zemí. Jako smaragdový anděl pomsty se řítila z pravé strany na uhánějící dodávku. Za ocasem se jí černal les, takže řidič neměl nejmenší šanci ji zahlédnout. Těsně před dopadem vymrštila všechny čtyři nohy vpřed. V okamžiku, kdy dodávka míjela sjezd na polní cestu, udeřila do její střechy silou parního bucharu! Drápy se zasekly do plechu. Její nečekaný útok byl tak razantní, že auto dostalo smyk a sjelo ze silnice. Patricie měla pocit, že se jí při nárazu snad vyrvaly všechny prsty z kloubů, ale držela se jako klíště.

Rachotící dodávka ujela na hrbolaté cestě ještě dobrých padesát metrů, než se zastavila. Dračice přešlápla zadníma nohama víc dopředu, vzepřela se a trhla. Plech zaskřípal. Patricie přehmátla a otevřela dodávku jako krabičku sardinek. Nahnula se a nakoukla dovnitř. V kabině byl šílený zmatek, takže jediné co na první pohled uviděla, byl řidič. Bez hlesu sáhla dovnitř a chytila chlapa za bundu na prsou a jediným mocným škubnutím ho vyhodila z auta. Přetrhla přitom i bezpečnostní pásy. Koutkem oka přitom zahlédla vyděšenou Anetku, která se choulila pod sedadlem spolujezdce. Srdce jí to mohlo utrhnout, ale rychle se odklidila z jejího zorného pole. Už takhle musela být chudinka strašně vyděšená a Patricie to nechtěla zhoršovat. Seskočila z vraku a rozhlédla se. Ve vysoké trávě, rostoucí v okolním mokřadu, se něco pohnulo. Patricie zavětřila a vyrazila tím směrem. Pomalu, jistá si své kořisti. Hlavu držela nízko a našlapovala tiše. Než rozhrnula poslední trs trávy, tak zavrčela a dala si záležet, aby to znělo opravdu děsivě. Chlápek tam ležel na zádech a vyděšeně ji pozoroval. Z roztrhaného oblečení mu na prsou prosakovala krev. Patricie se mu podívala do očí a ukázala mu svoje vyceněné tesáky. Tlama se jí přitom plnila zápalnými slinami a někde uvnitř se rozpalovala jiskra zážehu.

Zbude z tebe jenom škvarek a bude pokoj, pomyslela si. Vtom zaslechla zvuk motoru. Zavrtěla hlavou. Nebudu se s tebou špinit, ale tohle ti dám! Nabrala sliny na jazyk a plivla. Jen tak, bez ohně. Chlápkovi se o obličej rozstříklo dobře půl litru vazké tekutiny. Pak zašustila vysoká tráva a dračice byla pryč.

Jarda už léta pracoval jako řidič u záchranky. Navíc moje situace na něj působila velmi osobně. Řítili jsem se po silnici v jeho autě tak rychle, že to spíš vypadalo, jako že letíme nízko a zatáčky jsme brali po dvou kolech. To, že pronásledování skončí tak záhy nás trošku zaskočilo. Jarda zastavil tak, aby dodávka nemohla ujet, a oba jsme vyskočili z auta. Doběhl jsem ke zdemolovanému vozu a trhnutím otevřel dveře. Ke své velké úlevě jsem tam našel uplakanou, ale zdravou Anetku.

U Jardy doma jsme vyzvedli Tomíka z laskavé péče jeho paní a pak nás všechny hodil domů. Odpoledne přijela paní Loudová, takže jsem mohl v klidu uhánět do Panského Klínku, kde na mě už netrpělivě čekala moje Patricie. Přivítala mě vzrušeným vrčením a přešlapovala na místě, jako by tancovala.

„Nazdar ty má mstitelko! Anetka je v pořádku,“ řekl jsem a objal ji kolem krku. Dala mi přední tlapy kolem ramen a přimáčkla mě svojí vahou ke stěně jeskyně. Potom mě políbila svými tuhými rty. Technicky vzato, to bylo jako dostat pusu od svěráku, ale ona přitom dokázala být nesmírně něžná.

„Páni, ještě se celá třeseš,“ řekl jsem a vykroutil se z jejího sevření, „ něco jsem ti přinesl, ať nemusíš jenom zvěřinu.“ vytáhl jsem z batohu největší tác, který jsem doma našel a položil na něj obrovský kus hovězího. Patricie si ho skoro nevšimla a zadívala se na mě.

„Přijela babička, takže budu už jenom s tebou. Takovouhle chvilku jsme pro sebe neměli snad od té doby, co se narodila Erika.“

Patricie přišla blíž a šťouchla do mě čumákem. Přejel jsem jí rukou po krku až mezi ramenní klouby křídel.

„Pane jo! Ty máš ale strašný triggery. Nebolí tě záda?“ Patricie zavrčela a přikývla.

„Zkusím ti to rozmasírovat.“

Dračice si lehla na břicho do pelechu a natáhla krk. Já si jí sedl obkročmo za záda. Zabíral jsem tak, abych netlačil proti šupinám. Její křečí ztuhlé svaly byly jako struny od piána a daly se pod kůží velmi snadno nahmatat. Pečlivě jsem postupoval podél páteře a rozmasírovával jednu strunku po druhé. Ona občas sykla bolestí, ale držela.

„Mimochodem, víš to, že tě Anetka v tom autě poznala?“

Patricie zaskučela trochu víc, jak jsem jí zatlačil na jednu obzvlášť velkou bouli.

„Sakra, sama nejlíp víš, že svaly se musí pravidelně procvičovat a to platí i o těch lítacích! Proč si je netrénuješ častěji?“ rýpl jsem si do ní. Odpovědí mi bylo kousnutí do nohy. Skulil jsem se z dračích zad a třel si lýtko s otiskem zubů. Patricie se na mě koukala s hlavou posměšně nakloněnou na stranu.

„Nechtěl bych tě potkat naštvanou. Toho chlapa mi bylo skoro až líto.“

Patricie si mě přitáhla k sobě a dostal jsem další “svěrák“. Pak už masáž pokračovala v úplně jiných dimenzích. Škrábal jsem jí na krku, v podpaždí a taky na vnitřní straně stehen. A ona vrněla jako kočka a na oplátku mě poškrábala na zádech a natrhla mi tím svetr. A pak jsme šli ještě dál. Sálal z ní tak velký žár, že v jinak chladné jeskyni bylo najednou moc teplo i na to nejlehčí ošacení. Potom jsem jí začal hladit i na tom nejsvatějším místě snad všech dračic a ona kroutila hlavou, jako že to není vůbec dobrý nápad, ale přitom odkláněla ocas a přivírala oči slastí. A úplně nakonec jsme zašli až tam, kde jsme vůbec nikdy předtím nebyli. A vyzkoušeli jsem to jak po lidském tak po dračím.

---

Probudil mě chlad. Hmátl jsem po dece, ale byla pryč. Protřel jsem si oči. Od vchodu sem pronikalo trochu kalného světla začínajícího dne. Celou deku měla přes sebe hozenou Patricie. Jednou rukou se opírala o loket a do obličeje jí padaly nazrzlé vlasy. Tvářila se dost naštvaně.

„Dobré ráno, miláčku! Tak už zase ve své kůži?“ usmál jsem se na ni.

Ona se ale nesmála: „Seš prdlej?“

„Proč jako?“

„Co když z toho otěhotním? Máš vůbec představu, co by se pak mohlo stát?“

Poškrábal jsem se na hlavě: „No, co? Nakladeš vajíčko? Hele, co si dát repete? Jaůů!“ chytil jsem se za bolavé ucho. „Tys mě kousla!“

Patricie si odhrnula neposlušné vlasy z čela a konečně se usmála: „Já totiž můžu!“

---

Měsíc svítil střešním oknem přímo do naší postele. Patricie ležela na boku a tiše pochrupovala. Nikdy mi nevěřila, že v noci chrápe, ale bylo to tak. Z vedlejšího pokoje se ozvalo zabručení a některé z našich dětí se převalilo v postýlce. Ležel jsem na zádech a s otevřenýma očima naslouchal dalším zvukům našeho domu. Byl klid, tedy až na vrčení nového pultového mrazáku, které se ozývalo z komory. Trochu jsem začal rekapitulovat události posledních tří týdnů. Pořídili jsme pár kusů nového nábytku a vymalovali kuchyň. Nad garáží jsem vybudoval pelech. Původně jsem tam chtěl mít trucovnu, ale změnil jsem názor. Podle pana Loudy měla v posledních sedmi letech Patricie od proměn pokoj, nejspíš díky změnám spojeným s těhotenstvím a kojením. Tohle období asi právě pominulo, takže budeme problematice proměn čelit častěji.

Vymýšlel jsem otvírací střechu na dálkové ovládání. Ovladač by mohl být například v náramku. Ve velkém náramku.

Patricie otevřela jedno oko. „Nemůžeš spát?“ zeptala se.

„Hmm, jenom tak přemýšlím.“

Vzepřela se na loktech. „A čemu se směješ?“

„Myslíš, že to děcka budou mít po tobě?“

„Asi ano,“ pokývala vážně hlavou.

Zazubil jsem se na ni. „To bude slušnej mazec, jestli vás to popadne všechny naráz!“