Vítejte ve dračím světě

Rodinná idylka – část II.

Típl jsem telefon. Patricie tázavě pohodila hlavou a přešlápla předníma nohama.

„Babička nám může přijet pohlídat děcka nejdřív po zítřku. Laura je v nemocnici, takže se někdo musí postarat i o ty její.“

Laura – sestra Patricie – bydlela v „doupěti“ jejich rodičů, jen o patro níž. Na rozdíl od Patricie se u ní sklony k drakonizmu nikdy neprojevily. Vždycky jsem z ní měl pocit, že to Patricii závidí a vyčítá jí to.

„Navrhla mi, že by mi poslala dědu. To jsem odmítl. Tvůj tatík má dar, dělat ve věcech spíš chaos.“ Patricie pokývala hlavou a frkla.

„Navíc by se mohlo snadno stát, že by jsem musel ukrývat draky dva!“

Sklesle jsem se rozhlédl po zdemolované kuchyni: „Navrhuju, dát to tady trochu do pořádku, v noci tě někam odklidit a doufat, že to rychle přejde.“ Patricie tiše zavrčela a pak drápem načrtla do vzduchu obdélník se dvěma kolečky.

„Auto? Že bych tě jako odvezl k vašim do doupěte?“ Představa, jak do našeho sharana stáčím čtyřmetrového draka by mi za jiných okolností připadala i směšná. Teoreticky by to možná šlo, ale rozhodně se mi nechtělo riskovat, že nás po cestě zastaví třeba dopraváci.

„Ne, ne moje milá! Počkáme do setmění a najdeme ti náhradní pelíšek někde v okolí.“

Patricie zavrtěla popuzeně hlavou a zavrčela, ale já už neřešil co se jí nelíbí a pustil se do úklidu. Začal jsem v pokoji. Na hromadu jsem naházel trosky nábytku a vynesl je na dvorek za domem. Patricie se mezitím pokoušela uklidit v kuchyni. Podařilo se jí postavit stůl i židle, sbírání poházeného nádobí jí však zoufale nešlo. Oběma tlapami uchopila papiňák, ale když ho postavila na linku, shodila křídlem starý zelňák, který sloužil jako stojan na vařečky. Navíc za ní zůstávaly hluboké škrábance v podlaze, kamkoliv se jen pohnula. Našel jsem ji, jak nešťastně přehlíží žalostný výsledek své snahy. Objal jsem ji kolem krku a zašeptal do ucha: „To je dobrý, já to zvládnu. Chvilku to vydrž, určitě to pomine.“ Poškrábal jsem ji v bronzové hřívě a ona mě poplácala přední tlapou po zádech, jako že rozumí.

---

Děti jsem vyzvedl už se zpožděním, ale sousedům to nevadilo. Doma jsem jim nachystal pozdní oběd z toho, co zbylo a když se holky začaly shánět po mamince, tak jsem jim vysvětlil, že je jí zle a potřebuje odpočívat. Dveře do pokoje jsem raději zamknul. Po jídle jsem vyhnal všechnu drobotinu do podkroví a dělal jim program až do večera. Přitom jsem horečně uvažoval, kam Patricii přemístit. Napadlo mě, že nejjednodušší by bylo, to holkám nějak vysvětlit. Tuhle myšlenku jsem ale rychle pustil z hlavy. Ne že by to nedokázaly pochopit, ale druhý den by to věděla celá dědina, a to jsem nechtěl.

Se setměním jsem začal být nervózní. Děcka jsem nahnal do postelí, jak to jen šlo. Tomáš nemohl dlouho usnout, takže jsem se do pokoje dostal až po deváté hodině. Tiše jsem otevřel dveře. Patricie tam ležela stočená do klubíčka, ale jakmile jsem nakouknul, tak zvedla hlavu. Sedl jsem si před ní na turka.

„Uděláme to takhle: Vyplížíme se nejkratší cestou za humna. Ty to pak vezmeš obloukem přes pole ke žlebu a schováš se do Panského Klínku. Já pojedu po vlastní ose autem.“

Patricii se můj plán moc nelíbil. Vrtěla hlavou a vrčela, ale co má na mysli, jsem nepochopil. Napadlo mě, že do příště si budeme muset dohodnout nějaké posunky nebo se naučit znakovou řeč. Nakonec se mi ji přece jen podařilo přimět ji k opuštění domu.

Seděl jsem na bobku schovaný za rohem našeho domu. Patricie ležela na břiše za mnou, ale hlavu na dlouhém krku měla skoro na úrovni té mé.

Obrátil jsem se na ni: „Hele, počkáme, až zhasne světlo a vyrazíme.“

Pouliční lampa, před naším domem, blikala přibližně s pětiminutovým intervalem. Už to několikrát opravovali, ale marně.

Blik! Naše šance přišla. Proběhl jsem předzahrádkou a otevřel branku. Patricie, přikrčená k zemi, klusala v těsném závěsu. Venku jsem zabočil doprava a v dáli jsem uviděl konec ulice. Byl černý jako vchod do přívětivé jeskyně v bouři světel. A byl příšerně daleko! Vyrazili jsme. Neudělal jsem ani pět kroků a u souseda se rozštěkali psi. Řvali jako pominutí a přidávali se k nim další. V okně, asi padesát metrů před námi, se nepatrně pohnula záclona.

„Zpátky! Rychle!“ zasyčel jsem a začal couvat. Patricie se bleskově otočila a jako had vklouzla brankou zase do předzahrádky. Oběhla dům na dvorek a pokračovala dál do zahrady. Dohnal jsem ji a přidřepl za hromadu dřeva: „Tak, po ulici to nepůjde. Co teď?“

Naše zahrada byla uprostřed bloku domů. Ze všech stran ji obklopovaly další oplocené pozemky, takže nebylo kudy uniknout. Bezradně jsem se rozhlížel na všechny strany. Vtom do mě Patricie drbla drápatým prstem. Žluté oči jí ve tmě šibalsky svítily.

„Co je?“ zeptal jsem se. Pohodila hlavou, malinko roztáhla křídla a naznačila mávání.

Samozřejmě, že jsem uvažoval i nad touto variantou, ale zavrhl jsem ji. Proti podmračenému nebi, osvětlenému vesnicí, by byla strašně nápadná. Teď nám ovšem nic jiného nezbývalo. Konec konců, dneska se lidi na oblohu už stejně nedívají.

Pohladil jsem ji po tváři: „Ty máš vždycky lepší nápady než já,“ zasalutoval jsem, „letové středisko povoluje start. A dej na sebe pozor.“

Dračice kousek poodstoupila. Nahrbila se a pak vyskočila do vzduchu jako kočka. Křídla jí doslova vystřelila do stran. Mocně s nimi mávla, aby nabrala vzduch. Přesto se při druhém záběru propadla natolik, že se musela zadními běhy znovu odrazit od země. Po tomhle manévru však už nabrala tolik rychlosti, že mohla začít stoupat.

Doma jsem nashromáždil vše potřebné a nacpal to do auta. Obul jsem si lepší boty, kouknul na spící děti a vyrazil za svou ženou.

Zatímco v dědině byl ještě regulérní podzim, ve žlebu a na planinách se udržel první sníh. Nechodilo se v něm zrovna dobře, protože mněl na sobě křehkou ledovou skořápku.

Sjel jsem ze silnice na polní cestu, která vedla k opuštěnému lomu. Zaparkoval jsem na kraji lesa. Než jsem začal vytahovat náklad z auta, ještě jsem se zaposlouchal do nočního ticha. Trošku klidnější jsem pokračoval ve své práci. Na zřízení pelechu jsem potřeboval hodně věcí. Hlavně několik starých dek a pytel slámy. Také oblečení, boty a nějaké toaletní potřeby pro Patricii. Zpětná proměna přicházela také nečekaně a tak bylo potřeba být připraven. Naložil jsem i spacák a karimatku pro sebe. Co šlo, jsem nacpal do gemy. Pytel se slámou jsem si hodil přes rameno a vyrazil k jeskyni.

Panský Klínek nebyl ve své podstatě až tak úplně jeskyně, ale zasedimentovaná puklina ve vápencové skále. Místní jeskyňáři vykopali v sedimentu padesátimetrovou štolu, takže to byl ideální úkryt pro jednoho menšího draka.

Křupal jsem sněhem a proplétal se s objemným balíkem mezi stromy. Ve tmě jsem musel trochu hledat, ale nakonec jsem na vchod narazil. Vstoupil jsem dovnitř a rozsvítil baterku. Sníh, nanošený na počvě, byl neklamnou známkou, že tady před chvilkou někdo byl. Chodba se uprostřed poněkud lomila, takže nebylo vidět na konec. Pro jistotu jsem zavolal: „He-hej! Páťo, to jsem já!“ Odpověděla mi jen slabá ozvěna. Šel jsem se tedy podívat na konec.

Jeskyně byla prázdná! Na sucho jsem polknul. Jen klid, říkal jsem si, kdyby tady Patricii někdo vyrušil, určitě by tu byl slušnej rachot. A kdyby ji chtěl někdo ublížit, určitě by svoji kůži nedala zadarmo.

Složil jsem svůj náklad na konci štoly a vyšel ven. S baterkou v ruce jsem sledoval stopy. Nakonec jsem se vyškrábal až na planinu. Na rozdíl od zalesněného žlebu připomínala planina spíš step. Stromy a keře se tu musely stáhnout do několika remízků a malých koleček kolem závrtů. Jinak tu byla jen pole a pastviny. Sporé měsíční světlo prorazilo mraky a vykreslilo reliéf krajiny. Ostrůvky černých keřů vypadaly teď, jakoby plavaly v moři smetany.

Došel jsem až k místu, kde stopa náhle končila. Rozhlédl jsem se po obloze. Nalevo ode mě se v mracích odrážela světla vesnice. Zahleděl jsem se opačným směrem. Přimhouřil jsem trochu oči a uviděl ji! Její silueta se jasně rýsovala proti podmračenému nebi. Ve veliké výšce pomalu přilétala od severu. Jakmile se dostala na mou úroveň, udělala úsporný výkrut a spadla z nebe jako kámen. Přistála asi pět metrů ode mě tak lehce, že bylo slyšet jen plácnutí křídel a křupnutí sněhu. Najednou tam prostě stála a protřepávala si křídla. I na tu vzdálenost jsem cítil teplo jejího dechu.

„Docela jsi mi nahnala, víš to?“ zeptal jsem se na oko vyčítavě, „neměla bys tady tak poletovat! Co když tě někdo picne?“ Sklonila hlavu a šourala se ke mně. Postavila se mi po pravici a po očku se na mě podívala. Skoro jsem uvěřil jejímu skleslému výrazu. Vztáhl jsem ruku, abych jí pohladil po hlavě. V tu chvíli se zhoupla v bocích a strčila do mě zadkem tak prudce, že jsem sebou skoro plácnul do sněhu. Uskočila a krákavě se zasmála.

„No počkej, ty ještěřice slizká! Já ti dám!“ vykřikl jsem a hodil po ní sněhovou kouli. Elegantně se jí vyhnula a máchla při tom ocasem tak těsně nad zemí, že mě zasypala sprška sněhu a ledové tříště.

„To nebylo fér, ty přerostlá ještěrko! Tohle ti vrátím,“ zavolal jsem se smíchem a začal metat další koule. Poskakovala okolo jako rozpustilé hříbě a vesele vrčela. Šupinatá kůže se jí v měsíčním světle matně leskla, z nozder a tlamy jí vycházely obláčky páry. V očích svítily žluté plamínky. Najednou nebyla tím neohrabaným tvorem chyceným ve zdech našeho domu. Byla plná síly a energie; učiněná královna prostoru. Zkrátka přesně taková, jako když jsme se poznali.

---

Byl jsem tenkrát na vysoké škole ve třetím járu. Událost, která nás sblížila, se stala koncem zkouškového. Několik se nás dohodlo, že pojedeme naše semestrální úspěchy oslavit vandrem do Nízkých Tater. Základnu jsme si udělali v malém kempu a odkud jsme pořádali hvězdicovité výlety po okolí. Třetí den se naše skupina rozdělila na chrtíky, kteří letěli bezhlavě vpřed a kocháče – tj. mě a Patricii. Odmítli jsme tryskem proběhnout hřebenovou tůru a zdrželi jsme se na jedné vyhlídce s tím, že se s chrtící skupinkou sejdeme večer v kempu.

Díky mé vynikající orientaci, jsme při sestupu zabloudili a zamotali jsme se v hlubokém, liduprázdném lese, kde nebyly snad ani cesty na stahování dřeva. K večeru se zatáhlo hustými, černými mračny a z dálky začalo hřmít. Při představě bivaku v lese, bičovaném průtrží mračen, byla Patricie viditelně klidnější než já. Dokonce ještě vtipkovala na téma společná noc v seníku, když tu najednou zmlkla uprostřed slova. Podíval jsem se na ní abych zjistil co se jí stalo, a jestli mi do té chvíle bylo úzko, tak teď jsem dostal vysloveně strach! Patricie se jednou rukou držela stromu. Byla prohnutá jak luk a třásla se po celém těle. Oči měla zavřené a zatínala zuby až to skřípalo. Napadlo mě, že má nějaký záchvat. Přiskočil jsem k ní, abych jí pomohl sednout, ale ona mě odstrčila. Otevřela oči a řekla jediné slovo: „Neboj!“ Její hlas zněl podivně dutě. Potom se jí z nosu a úst vyvalil oblak dýmu. Rysy v obličeji se jí začínaly měnit. Nos a pusa se jí začala protahovat a čelo jí ustupovalo. Zpod vlasů rostly dlouhé uši. Kůže jí bledla a nabírala tmavě zelenou barvu. Na tvářích jí rostly šupiny a krk se prodlužoval. Volnou rukou se pokusila sundat batoh, ale nestihla to. Prsty jí zesílily a vyrostly na nich krátké, zahnuté drápy. Celé její tělo se protahovalo. Oblečení se na ní napínalo a praskalo. Už se nedokázala udržet stromu a spustila se na všechny čtyři. Dál rostla. Popruhy batohu se roztrhly. Na zádech jí narostl pár blanitých křídel. Jako had se za ní prodlužoval špičatý ocas.

Odhodil jsem svůj batoh a dal se na zběsilý úprk. Patricie mi nechala slušný náskok, ale přesto si mě později bez nejmenších problémů našla a dohonila. Snažil jsem se skrýt v mlází a ona létala nad vrcholky stromů jako jestřáb. Naháněli jsme se takhle po lese asi hodinu, než se jí podařilo dát mi najevo, že mě nechce sežrat.

Ráno bylo jasné slunečné a mokré od noční bouřky. Celé dopoledne jsme po lese hledali naše věci a potom jsme vyrazili k nejbližší vesnici. Patricie mi ukázala směr, kde v noci zahlédla světla. Cestou mi vrtalo hlavou, jak vstoupíme do civilizace? Ve své dračí podobě Patricie nedokázala mluvit. Její verbální projev se smrsknul jen na různé druhy vrčení a syčení. Ptát se na její názor proto nemělo smysl. Dal se, nicméně, bezpečně odhadnout. Jak jsme se blížili k dědině, její krok se stále zpomaloval a zdála se mi jaksi ustaraná. Nakonec se zastavila u horského potůčku a už se odtud nehnula. Sedl jsem si vedle ní. Podívala se na mě tak smutně, že jsem neodolal a pohladil ji po zrzavé hřívě. Navrhnul jsem jí, že zajdu do vesnice, abych dal vědět ostatním kde jsme a pak příjdu spět. Nevěděl jsem tehdy jak je to s jejími promněnami, ale bylo mi hloupé nechat ji tady jen tak samotnou. Nějak jsem vytušil, že její lidská podoba se zase vrátí a rozhodl jsem se, že jí do té doby budu dělat společnost. Jakmile jsem však udělal pár kroků, zaslechl jsem tiché zakvílení. Otočil jsem se právě včas nato, abych viděl podobnou proměnu jako včera večer, jen opačným směrem. Nakonec jsme tedy šli do vesnice oba. Její oblečení bylo sice nepoužitelné, ale v batohu měla náhradní tričko. Já ji půjčil svoje kraťasy a šel jsem jen v trenkách.

Ukázalo se, že starost našich kamarádů byla přímo dojemná. Vůbec si nelámali hlavu s tím, kde jsme, nebo co se nám stalo. Natož s tím, že by nás měli hledat. Vzali to prostě tak, že jsme si to museli fakt užít, a že jsme spolu začali chodit.

A měli vlastně pravdu!