Vítejte ve dračím světě

DAN

Dan rázně zaklepal na dveře Goritovy pracovny a vstoupil. Už dlouho nad tím přemýšlel, ale dnes byl pevně rozhodnutý to udělat.

„Vida, přichází bratr Daniel a chce mi sdělit něco velmi důležitého,“ přivítal ho s nepříjemným úsměvem otec Gorit – hlava náboženského společenství, ve kterém žil i Dan.

„Chci odejít! Mám na to plné právo,“ řekl, možná trochu o překot, Daniel. Věděl co bude teď následovat. Gorit do něj opřel pronikavý pohled a začal mluvit. A on uměl mluvit dobře. Nejednou už, pečlivě volenými slovy, rozleptal jeho přesvědčení. Tentokrát ne!

Dan zabloudil pohledem na zeď za Goritem. Byl tu namalován apokalyptický výjev. Satan s doprovodem požíral nahé duše hříšníků. Nad hlavou strašlivého démona byl vyobrazen drak. Měl sice poněkud zdeformované proporce, ale přesto se Danovi líbil. Ten obrázek jako by mu dodával sílu. Všiml si ho už jako naivní nováček. Tehdy byl ještě plný víry a nevěděl nic o řevnivosti, pokrytectví a podivných praktikách, které provázely zdejší pobyt.

Vykroutil se ze všech goritových kliček a ustál svůj názor.

„Nic na plat,“ sepjal Gorit ruce, „ráno ti vydám tvé věci a pak můžeš spánembohem odejít.“

Dan vypadl z pracovny. Z toho, co právě udělal, se mu trochu točila hlava. Měl radost z příslibu volnosti, ale teď musel najít Marii. Faktem zůstávalo, že to nebyl jen namalovaný drak, co mu dodávalo naději. Marie se však ten den snad propadla.

Byl večer. Dan vstoupil do své cely a těžce dosedl na lůžko. Jeho spolunocležník tu ještě nebyl. Trochu ho to zarazilo. Už skoro usínal, když se tiše otevřely dveře.

„Bratře Danieli, spíš?“ zazněl tmou tichý hlásek.

Dan vyskočil. „Marie, to jsi ty? Jak ses dostala z ženské části? Vždyť býváte zamčené.“

„Vylezla jsem oknem.“ Řekla nejistě a posadila se na jeho postel. Byla krásná, štíhlá a vystrašená. „Bratře Danieli, prý nás chceš opustit?“ špitla.

„Prosím, nech toho bratříčkování! Říkej mi jen Danieli.“ Chytil ji za ruku. Měla studenou dlaň a jaksi křečovitou.

„Ztratil jsi víru v Boha?“ zeptala se šeptem.

„Ne, v Boha ne, ale v Gorita!“ odpověděl rázně Dan. „Víš, často mně při práci na zahradě navštěvoval jeden muž. Velmi starý. Bavili jsme se přes plot. Vysvětlil mi, že k víře a vyrovnání se smrtí nepotřebuju žádného vůdce. To co nám vykládá Gorit o posmrtném životě jsou jenom jeho představy. S těmi našimi se vůbec nemusí shodovat. Straší nás peklem, když s ním nebudeme souhlasit, ale přitom nás jen zneužívá!“ úplně se rozohnil Dan.

Marie vykroutila svou ruku a odtáhla se od něj.

„Ale nechme toho! Ať je to jak chce, zítra odcházím!“ řekl Dan a znovu se jí dotknul. Neochotně si to nechala líbit.

„A to mně tu necháš?“ řekla tak tiše, že jí bylo sotva rozumět.

Tohle Daniela bolelo. Pokud bylo něco, co ho tady mohlo zadržet, byla to ona. Ozářená měsíčním světlem vypadala jako plachý anděl.

„Víš co? Pojď se mnou!“ Víc už neřekl, protože ho vzala kolem krku a začala ho líbat.

Když se ráno probudil, byla pryč. Oblékl se a zabalil si svůj skromný majetek. Zdálo se, že ve vedlejší posteli nikdo nebyl po celou noc. Zvláštní! Cestou do Goritovy pracovny nepotkal živou duši. Otec Gorif seděl za stolem a tvářil se smutně. Na stole ležela pouze Danova peněženka a doklady, které musel odevzdat v den svého přijetí do společenstva. Jinak byla deska stolu prázdná. Dan beze slova sebral své věci a zastrčil si je do kapsy u kalhot. Zdálo se mu to, nebo na něj drak ze stěny mrknul? Gorit vstal.

„Je slušnost, abych tě vyprovodil na tvé cestě do jiného světa,“ řekl vážně.

Vyšli z budovy na nevelké nádvoří.

„Pojď, tví bratři a sestry se s tebou přišli rozloučit.“ Pokynul Gorit ke zdi naproti nim, kde naprosto tiše stálo veškeré osazenstvo komplexu. Všichni byli svátečně ustrojeni. V čele stála Marie. Vypadala strašně unaveně. Uprostřed dvora ležela hromada dlažebních kostek.

Danovi se rozbušilo srdce. Takže to ještě není všechno! Gorif se postavil vedle Marie a pozvedl paže. „Bratři a sestry, Daniel neodchází, Daniel utíká! Spáchal zločin a teď se snaží uniknout trestu. Ale to se nestane, protože rozhněval samotného Boha a před jeho hněvem se nedá utéct!“

Dan nechápal o čem mluví. Měl strach, ale přesto se vzmohl k odporu. „To je lež! Neudělal jsem nic. Mé svědomí je čisté!“ zakřičel.

„Kdo by svedl k hříchu jednoho z těch nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře,“ přednesl teatrálně Gorit. „Včera jsi přesvědčoval sestru Marii, aby se zřekla víry.“ Marie se zatřásla. „A to není vše,“ otec Gorit utišil hučení davu za sebou. „Neboj se dcero a řekni to!“

Marie se nadechla a do tich a zaječela: „On mně zprznil!“ A hodila první dlažební kostku.

Daniel už se ani nebránil. Strašlivá bolest ho opustila. Necítil, jak kameny dopadají na jeho rozbité tělo, jen slyšel, jak v něm praskají kosti. Pak se mu před očima zablesklo a byla tma.

Tak tohle je smrt, pomyslel si. Necítil své tělo, necítil žádné pachy. Nic neviděl ani neslyšel. Nedýchal. nepociťoval lítost ani zášť vůči Goritovi nebo dokonce Marii. Vzpomínky i myšlenky se mu začínaly rozplývat, aniž by si to uvědomil. Jako tající sníh se jedna po druhé rozpouštěly a mizely.

Tma kolem začala šednout. Že by to slavné světlo na konci tunelu? Napadlo Daniela. To se brzy setkám s Bohem.

Světlo bylo stále jasnější. Dan náhle dostal nutkavou touhu se nadechnout. Ale nešlo to. Můj Bože, to není cesta k Všemohoucímu. To je dusivé peklo! Gorif měl pravdu. Budu tu navěky bez možnosti se nadechnout! Dan dostal strašný strach. Zkusil se pohnout. Prostředí kolem něj jako by bylo naplněno jakýmsi čirým, řídkým slizem. Pokoušel se plavat. Narazil na nějakou zeď, která se na omak zdála, jako by byla z kůže. Skrz prosvítalo světlo. Topil se. Bylo to k zbláznění. Za průsvitnou stěnou se pohnul nějaký stín a ozval se hlas. Nerozuměl mu, ale jaksi cítil, že ho volá. Opřel se o houževnatou překážku a zabral ze všech sil. Stěna praskla. Zarazil hlavu do trhliny a prolezl skrz. Už nevěděl nic o Goritovi, Marii, pekle ani o sobě. Zůstal mu jen strašný pocit strachu. Nadechl se zhluboka a všechen ten strach vložil do zoufalého křiku. Svět okolo se ztrácel v mlze v níž se přesouvaly temné stíny. Ten nejbližší se snažil zachytit očima, ale byl rozmazaný. Křičel a křičel. Vtom se ta věc začala přibližovat. Zvětšovala se, až mu úplně zakryla veškerý výhled. začal rozeznávat detaily. Nejdřív dlouhý čumák s nozdrami z nichž stoupaly dva proužky bílého dýmu. Potom tlamu plnou ostrých zubů. Vdechl čpavý zápach síry. Dan užasle hleděl na démonické stvoření, které se nad ní sklánělo. Vtom se tlama otevřela a vysunul se dlouhý červený jazyk, který mu olízl tvář. A tehdy do jeho prázdné mysli vklouzla ta nejpříjemnější myšlenka jeho nové existence: „To je máma!“