Vítejte ve dračím světě

Rodinná idylka - část I.

Z pokoje se ozývalo hihňání a dětský křik. Malý Tomík dokázal vřískat jako pavián, když mu sestry sebraly hračky. Patricie zrovna postavila na sporák papiňák plný brambor. Ve vedlejším hrnci pobublávala rýže. Dětičky si začínají vymýšlet čím dál tím víc! Co chutná jedné, nejí druhá a Tomáš jí všechno, ale jen podle nálady. Podle rachotu právě někdo převrhl krabici s legem. Tomík začal radostně vískat. Ve dveřích od pokoje se objevila holčička s velmi nešťastným výrazem: „ Mamí, Tomík mi zboural domeček!“

Na kamnech právě přetekla polévka. Patricie rychle zvedla pokličku utěrkou a vzkypělá tekutina se neochotně vrátila zpět do hrnce.

„ Víš jak to je, Ejiko. Měly jste si to stavět v podkroví. Jako nejstarší bys to měla vědět! Tomík je ještě maličkej a nechápe to.“

Erika se zatvářila nesmírně ublíženě a vrátila se zpět do pokoje. Za chvíli byl slyšet její veselý smích.

Patricie se dala do čištění mrkve. Nádoba se slupkami od brambor už přetékala.

„Holky, pojďte mi některá na kompost.“

Veselý hlahol v pokoji se neztišil. Patricie si povzdechla. Vaření ji v poslední době stále víc a víc vyčerpávalo. Pobolívala ji hlava a krk. Cítila se unavená a podrážděná.

Dveře se rozletěly. Do kuchyně vběhl Tomáš, kvílel, jako vrátka s hodně zarezlými panty, a vrhl se jí k nohám. V patách mu běžela Erika: „Mamí, on mě praštil a Aňa se mě pořád ptá, kde mám hlavu!“

Třetí vešla do kuchyně, věkem prostřední, Anetka. Kolem pasu záclonu jako sukni a v obou rukách panenky. Broukala si nějakou nesmírně vtíravou melodii a otáčela se, jako by tančila. Patricie sice dobře věděla, že Aňa má prostě svůj svět z něhož ji není lehké vytrhnout a že tím svoje okolí dokáže přivádět k šílenství, ale už toho na ni bylo moc. Už prostě nedokázala udržet klid zasloužilé matky a rozkřičela se: „Holky, vy mě štvete. Nikdo mi nepomůže! Všechno je na mně! Už toho mám dost!“

Tomík se postavil a otevřel nejbližší zásuvku v kuchyňské lince. Udělal to s takovou razancí, že vyletěla z kolejniček. Patricie se pokusila padající šuplík zachytit, aby zabránila nejhoršímu, ale nestihla to. Příbory, uložené uvnitř, se s šíleným rachotem rozsypaly po dlažbě kolem linky. Navíc při tom záchranném manévru zavadila konečky prstů o nádobu se slupkami a ta okamžitě následovala obsah zásuvky. Tlakový hrnec s bramborami cvaknul a začal hlasitě syčet a Erika se rozesmála na celé kolo.

Patricie jen bezmocně sledovala, jak se jí hroutí domácnost. Bezděky zachytila očima Anetin pohled. Anetka se na ni bezelstně usmála a zeptala se: „Mamí, a kde máš vlastně prsá?“

Za okny se v tu chvíli lehce setmělo.

---

Řezal jsem zrovna dřevo. Že jsou děti se mnou na zahradě, jsem si všiml, až když mě Erika zatahala za bundu. Okamžitě jsem vypnul pilu a polínkem zastavil kotouč.

„Zbláznili jste se!? Běhat po zahradě takhle na lehko v tomhle počasí? Okamžitě oblíkat!“ obořil jsem se na ně. Erika měla svůj oblíbený tragický výraz. Aňa přidržovala vzpouzejícího se Tomáška. Oprášil jsem si čepici a očistil brýle od jemných pilin.

„Mamka něco potřebuje?“

Erika vzlykla: „Když ma-min-ka ..hyk! Ma-min-ce..hyk!“

Cítil jsem, jak se mi v plicích zastavuje dech: „Něco se jí stalo?“ Obě dívky přikývly.

Děti jsem posadil na lavičku u ohniště, hodil jsem přes ně svou bundu a vyběhl k domu. Minul jsem hrázku naskládaného dřeva, která odděluje zahradu od dvorku za domem. Jakmile jsem vstoupil zadním vchodem na prosklenou verandu, uslyšel jsem podivný hluk. Vycházelo to z kuchyně, do níž se dalo vejít dveřmi přede mnou. Nejvíc ze všeho to vypadalo, jako by u nás řádila parta sjetejch stěhováků. Moc jsem nad tím neuvažoval a pokračoval rychle dál.

Jídelní stůl byl převrácený. Průvan vzdouval záclony kolem oken a všude po zemi se válely střepy a části kuchyňského vybavení.

Došel jsem až ke dveřím do pokoje. Zastavil jsem se u zárubně a opatrně nakoukl dovnitř. Nábytek dostával pěkně zabrat. Jedna skříň byla povalená, druhá ležela v troskách na opačné straně místnosti. Jejich obsah se válel všude okolo. Stolek s počítačem byl převrácený, postel v rohu prošlápnutá. Piáno bylo posunuté kus od zdi, ale jinak v pořádku. Celé scéně zkáza dodával atmosféru oblak štiplavého dýmu.

Uprostřed pokoje sebou, na hromadě trosek, házel tvor, který na první pohled připomínal přerostlého zeleného krokodýla s křídly. Bestie měřila dobře tři a půl metru a rozpětí jsem odhadoval asi na pět. Ležela na zádech s hlavou zvrácenou dozadu, křídla měla zpola otevřená. Dlouhými nohami s masivními pařáty divoce kopala na všechny strany. Dlouhý špičatý ocas se divoce svíjel po zemi a rozhazoval cáry knížek a poházené hračky. Tlama, plná ostrých zubů, jakoby lapala po dechu. Z nozder jí vyletovaly obláčky dýmu. Hlasitě dýchala a vydávala přitom hrdelní vrčení.

Jakmile mě saň zpozorovala, přestala se na okamžik zmítat ve své křeči. Stačil jsem jen zahlédnout vytřeštěné žluté oko. Náhle sebou zvíře mrsklo s takovou prudkostí, že to vypadalo, jako by udělalo přemet ve vzduchu a dopadlo pevně na všechny čtyři nohy. Žluté oči v šupinaté tváři třeštilo na mě. Jak uhel černé zorničky doširoka roztažené. Teď bylo jasně vidět, že mu hlavu až na dlouhý krk kryje hustá krátká hříva zrzavé barvy. Po stranách hlavy vyrůstaly dlouhé, špičaté uši. Čumákem se téměř dotýkala mého obličeje.

„Huááárr, huááár!!“ Její řev mě na chvilku ohlušil a beton, který jsem měl v žaludku, se propadl o patro níž. Přesto jsem neuhnul pohledem: „Já tě slyším, ale nerozumím ti. Tak na mě, laskavě, přestaň řvát!“

Saň se nadechla, jako by chtěla pokračovat, ale tlamu nechala zavřenou a zakoulela očima.

„Jenom klid. Klid! Zas je to tady, že jo?“ pomalu jsem zvedl pravou ruku a pohladil jí po šupinaté skráni.

„Děcka umí jednoho vytočit, co?“

Nyní bylo třeba vyřešit několik problémů. V první řadě metabolický šok. Supermutace (jak tomu říká tchán) dá organizmu pěkně zabrat. Je to kompletní fyzická přeměna, navíc spojená s nárůstem tělesné hmoty o dobrých 150%. Tohle je potřeba rychle kompenzovat přísunem velkého množství proteinů. Nejlépe ve formě syrového masa.

Vysypal jsem na zem obsah mrazáku. Vybral jsem všechno, co se masu alespoň vzdáleně podobalo a nacpal to do mikrovlnky. Bezděky jsem se ohlédl, jestli není někde na blízku náš kocour, ale nejspíš se vypařil hned, jak to začalo. Jako by něco tušil, prevít!

Teď se to bude rozmrazovat nejmíň čtvrt hodiny. Urychlit se to nedá, takže dál. Děti byly na zahradě skoro nahé a začínalo pršet, sakra! Teď jim fakt nehodlám vysvětlovat, proč se nám maminka proměnila v dračici. Rychle do předsíně, popadnout bundy, mikiny a boty.

„Holky, mamince není dobře. Budete muset na chvilku k sousedům.“

---

„Víte, vybuchl nám papiňák,“ zalhal jsem.

„Propána! Je Patricie v pořádku?“ zeptala se vystrašeně sousedka, „slyšela jsem nějaký hluk.“

„Páťa je trochu..hmm otřesená, ale jinak je v pohodě. Potřebuje si jenom trochu vydechnout a já to tam zatím dám do pořádku. Můžu tady děcka hodinku nechat?“ Lhaní mi moc nejde, vždycky se u toho strašně červenám.

„Ale jistě, nech je tady, jak dlouho chceš.“

Jak říkám, zlatí sousedi!

Doma jsem našel Patricii hypnotizovat zhaslou mikrovlnku. Maso jsem ji nasypal do lavoru, který blesku rychle vyprázdnila a vylízala. Mlaskla a hodila na mě tázavý pohled.

Poškrábal jsem se na hlavě: „Dneska už žádný další maso neseženu. Ale počkat, přece jenom tady ještě něco je!“ Vyběhl jsem do chodby a za chvilku před přešlapující dračici nasypal dvě kila kočičích granulí.

Naklonila hlavu a trošku nejistě se podívala do lavoru.

„Ber to jako křupky,“ řekl jsem vesele.

Nevrle na mě zavrčela, ale přesto nabrala několik granulí na jazyk. Chvíli je křoupala v tlamě a pak se s povzdechem pustila do zbytku.

Došlo mi, že takhle tady Patricie zůstat nemůže. Nelze jí držet, kdo ví jak dlouho, namačkanou v jedné místnosti. Potřebovala se hýbat a měla samozřejmě i hygienické potřeby.

„Páťo, co mám teď dělat? Nemáš nějakej nápad?“ Dračice zvedla hlavu a pomalu se rozhlédla po kuchyni. Potom přední tlapou chvíli přehrabovala střepy. Přišel jsem blíž, abych se podíval co hledá. V tu chvíli se ke mně otočila a podávala mi můj mobil. Držela ho nešikovně krátkými prsty své přední nohy. Vzal jsem si telefon a chvíli uvažoval, co mi tím chce naznačit: „Mám zavolat vašim?“

Přikývla.