Vítejte ve dračím světě

MAZLÍČCI

Učitelka rozdala devíti prvňáčkům čtvrtky tvrdého papíru: „Tak děti, v dnešní hodině výtvarné výchovy si namalujeme svoje nejoblíbenější zvířátko. Pokud to někomu nepůjde, nestyďte se říct, a já vám pomůžu.“

Třída postupně ztichla, jak se malí pracanti začali soustředit každý na své dílko. Paní učitelka pomalu procházela mezi lavicemi a nakukovala žáčkům přes ramena. Koncem hodiny se děti seběhly u nástěnky a pověsily tam svoje výtvory. Učitelka si každý pečlivě prohlédla a zhodnotila: „Hmm, Adélka namalovala krásného poníka a Anetka kočičku.“

Kudrnatá holčička – nejmenší ze třídy – nafoukla tvářičky a zamračila se: „To není kočka, ale kocour! Maxík.“

Učitelka se zatvářila na oko provinile: „Tak promiň, že jsem to hned nepoznala.“ Přešla se smíchem k další malůvce. Představovala poněkud neforemné zelené zvíře s křídly.

„A co to namaloval Kája? To je dinosaurus?“ zauvažovala nahlas. Kája se hrdě postavil a povídá: „Ne, to je drak!“

„Kájo, žádný takový drak ale neexistuje. Jak to může být tvoje oblíbené zvíře?“ zeptala se učitelka zpytavě.

„Neexistuje,“ připustil Kája, „ale já o nich vím všechno! Mám o tom doma encoklepodii.“

Na to se nedalo nic říct a navíc začalo zvonit. Děti se rozutekly po třídě a Kája zaníceně vysvětloval všem, kteří byli ochotni poslouchat: „Vidíte, tady z tlamy dokáže chrlit oheň. V tom dlouhém ocase má obrovskou sílu a je porostlý šupinami tvrdými jako ocel.“

„Má na křídlech moc prstů,“ konstatovala suše Anetka.

„Jak to, moc?“ zarazil se Kája ve výkladu.

„No, prostě jsi mu jich tam namaloval moc. Dračí křídla vypadají jako ruce s dlouhými prsty, které jsou propojeny létací blánou. A prstů je přece jenom pět!“ vysvětlila Anetka.

---

„A potom mi řekl, že jsem hloupá a všechny děti se mi smály,“ vzlykala Anetka, když šla domů s tatínkem a Erikou.

„Hloupá? Blbá seš! Vykládat Karlovi takový věci!“ rozkřikla se na ní starší sestra a Anetka se rozplakala.

„Ejiko, okamžitě toho nech! Takhle se sestrou mluvit nebudeš,“ vložil se do jejich hovoru tatínek, „klidně bych ti mohl připomenout, kolik ptákovin jsi už navykládala ty!“ Pak se otočil na Anetku: „Ovšem Ejika má trochu pravdu. Musíš být opatrná na to, komu co říkáš. Ale holky, teď začněte trochu hýbat nožičkama. Táhnete se jako soplíci. Mamka je doma sama s Tomíkem a víte, že uhlídat ho pro ni není zrovna jednoduchý.“

Maminku našli v kuchyni. Tomáš se jí motal pod nohama. Děvčata k ní přiběhla a objala ji, jak jen to šlo. Maminka je na pozdrav políbila do vlasů. Tatínek se opřel o rám dveří a zálibně se na ně díval.

„My jsme opravdu rodinka k pohledání,“ zasmál se, „tak holky, dejte si svačinu a rychle na úkoly. Jak se setmí, tak se půjdeme i s maminkou projít někam za vesnici. Co Páťo? Seš tady zavřená celej den, tak ať se trochu provětráš!“

Maminka vesele přikývla a protáhla si křídla, co jí jen šířka kuchyně dovolila.