Vítejte ve dračím světě

Rajské zahrady stinný kout

Mrholilo a byla tma.

Auto poskočilo. Napadlo ho, že pustila spojku příliš brzy, ale neodvážil se jí to říct. Byla na něj nazlobená a on nechtěl být tím, kdo uvolní lavinu jejího hněvu. Alespoň ne teď, když řídí. Ať se raději holka vyřádí za volantem, než dorazí domů, vychladne a všechno se urovná mnohem snadněji.

„Tu debilní poznámku sis fakt mohl odpustit!“ řekla najednou.

A je to tady! Co se dá dělat, napadlo ho. Tak ať to máme rychle za sebou. „To jsem měl jen tak sedět a pokyvovat hlavou? Nenechám se od tvýho fotra jebat!“

„Sakra, vždyť víš, jakej je!“ Loupla po něm očima. „A nebyl u toho jen on. Mamky se to taky dotklo. Do háje, já si připadala tak trapně! Ty seš asi fakt blázen.“

Teď se zase cítil trapně on. Když se na to díval zpětně, muselo to vyznít asi opravdu divně, ale nyní bylo třeba stát si za svým. Jsem drak a mám dračí sílu, zopakoval si v duchu. „Pánbíčkáři mi vždycky lezli krkem,“ řekl nahlas.

„Naši nejsou žádní pánbíčkáři!“ vybuchla.

Auto najelo na krajnici. Musela ho strhnout mírně doleva, aby neopustili silnici.

„Zpomal,“ řekl nervózně. Ona ho však neposlouchala.

„Vždycky jsme chodili do kostela. Naši mě vedli k víře a mně se to líbilo.“

„To je pro mě novinka. Proč teda nechodíš do kostela dál?“ zeptal se.

„Nechci poslouchat tvoje blbý poznámky!“ odsekla.

„Neřekl bych ani slovo. Vždyť i já věřím.“

„Jo? V co?!“ ušklíbla se. „V prsatou dračici? Jsi směšnej! Ne, jsi trapnej a nevkusnej. Tohle vykládat našim!“ Zavrtěla hlavou, až její koňský ohon zasvištěl vzduchem.

Kola zakvílela. Musel se chytit madla nade dveřmi, aby na ni nepadl. „Nenajížděj do těch zatáček tak prudce. Má to náhon na předek, nedotočíš to!“

„Kdybys nechlastal, mohl si řídit ty. Takhle mi do toho nekecej, potřebuju se uklidnit,“ uzemnila ho.

Přední sklo se nepříjemně mlžilo a světla aut, která je míjela, ho činila skoro neprůhledným. Nadával si za to, že měl už dávno vyměnit palubní filtr.

„Víra není žádná hra, jak si myslíš. Lidi to berou hodně vážně a kolikrát je to drží nad vodou. Nenapadlo tě, že se někoho můžou ty tvoje fantasmagorie dotknout?“

„Ale já tomu taky věřím,“ řekl, i když zdaleka ne tak sebejistě, jak považoval za nutné.

Jen se zamračila a zase zavrtěla hlavou. Najedno popotáhla a hlas se jí podivně zlomil. „Ty prevíte! Vůbec si nevidíš do huby. Já si to všechno představovala jinak. Ti tví prokletí draci!“ Zřetelně se rozplakala. „Seš z nich úplně zblblej. Myslela jsem, jak to s tebou bude fajn, a tys mě zatím vyměnil za pár obrázků a nějaký oslizlý obludy!“

Bránil se tomu pocitu, seč mohl, přesto mu bylo trapně. „Tak to není. Já tě miluju a chci být jen s tebou, rozumíš? Udělám pro tebe cokoliv.“

„Tak té šaškárny s draky nech!“ Vzlykla a podívala se na něj uslzenýma očima.

Jsem drak, zopakoval si. „Ne, to nejde. Je to stejné jako bych po tobě chtěl, aby ses vzdala křesťanství,“ prohlásil rezolutně.

„Já se na to vykašlu,“ začala křičet. „Ty seš tak… tak sobeckej!“

Ta zatáčka byla příliš prudká a spadané listí, které tu leželo, nebylo skoro vidět. Znatelně ucítil, jak se vůz dostal do smyku. Ještě ji zahlédl, jak se zavěsila do volantu, pak se svět roztočil v divokých kotrmelcích. Silná rána na něj dopadla jako přetěžká olověná opona a přimáčkla ho strašnou silou.

Procitl. Kolem byl jen zmar. Necítil bolest, jen chuť krve. A chlad, který se pomalu, leč nezadržitelně zmocňoval jeho těla. Bylo to, jako by usínal. Věděl, co to znamená. Strašně se vyděsil a měl chuť křičet hrůzou, ale nešlo to.

Svět, který se mu ztrácel v mlhách, náhle zahořel jasným bílým světlem. Sebral poslední síly a otočil oči k nebi. Uviděl, jak se k němu pomalu snáší zářící postava s obrovskými bílými křídly.

Takže andělé přece jen existují, pomyslel si a odešel.

---

Nad krajinou vysokých kopců se proháněl vítr a v něm dováděli dva mladí draci. Oba patřili ke stejnému druhu, ale každý náležel k jinému rodu. Korin byl mohutný samec. Jeho tělo bylo porostlé černou sametovou srstí se stříbrným žíháním. Křídla měl však blanitá a holá stejně, jako běhy kolem pařátů. Jeho partnerka Mirik byla malá samička a její srst měla nenápadnou světle hnědou barvu. Oč byl její přírodní zjev prostší, o to viditelnější byly její ozdoby. Různobarevné korálky měla navlečené na krku jako náhrdelníky, ale vpletla si je i do dlouhé hřívy.

Oba se honili vysoko v oblacích, užívali si volnosti a energie, kterou jim dodával čerstvý vítr. Stoupali do výšek hnáni teplými proudy, aby se vzápětí střemhlav zřítili do bezedných hlubin. Pokoušeli se přitom v letu dotknout jeden druhého, nebo v divokých výkrutech předváděli fantastickou akrobacii.

Korin byl ze své partnerky nadšený. Jejich rody sídlily nedaleko od sebe, takže se znali už dlouho, ale teprve letošní jaro si jí všiml i jinak. Od té chvíle nedokázal myslet na nic jiného a byl šťastný, když ji měl nablízku. A vše nasvědčovalo tomu, že Mirik to vidí úplně stejně.

„Jsi krásná!“ zavolal a v letu se o ni otřel. Jen se zasmála a mávla křídly.

Proletěli průrvou nad vyschlým potokem a nechali se vystřelit termickým proudem, který se tu lámal o slepý konec údolí. Mirik udělala obrat a sklouzla nad ostré skalisko na vrcholu kopce, kde přistála. Drak ji následoval a usedl vedle ní. Oba zadýchaní letem měli křídla pootevřená. Dívali se na sebe a vyměňovali si dračí úsměvy.

Korin vyfoukl vzduch. „Mirik?“

„Co bys rád?“ vyzvala ho, když už se jí pomlka po jeho výzvě zdála příliš dlouhá.

„Chtěl bych s tebou hnízdit.“

Sklonila hlavu a podívala se na něj přes řasy. Byla naprosto neodolatelná!

„Proč ne?“ Bylo to spíš konstatování, než otázka. Zvedla hlavu a začali se o sebe otírat čumáky.

„Mám pocit, jako bych tě znala věky,“ vzdychla.

Drak od ní poodstoupil a hltal ji očima. „Možná že ano.“ V zápětí vzrušeně poskočil. „Mám nápad! Naše služebnice Matky dokáže nahlédnout pod povrch věcí. Dovede dokonce poznat, co se přihodilo v předchozím životě. Můžeme se jí zeptat, jestli jsme k sobě předtím neměli blízko.“

Mirik přikývla a zasmála se. „Třeba jsem byla tvůj bratr!“

---

Svatyně byla zbudována v rozsedlině mezi dvěma skalami, která byla tak hluboká, že sem denní světlo pronikalo jen jako přísvit. Oba draci vlétli přímo do tohoto přírodního chrámu a dosedli kousek za velikým kamenným prahem, který představoval vchod. Dál museli po zemi, ale bylo tu dost místa, aby mohli jít vedle sebe. Prakticky až na konci průrvy, osvětlena dvěma věčnými ohni, stála socha Máthair – Matky draků. Byla vyobrazena ve stoje na zadních nohách v nepřirozené vzpřímené poloze a měla znázorněné prsy jako znak mateřství a dostatku. Na své dračí tváři měla všechápající úsměv matky a ochránkyně svých, mnohdy bezradných, dětí.

Oba draci přišli až k soše.

„Vítám vás. Co vás přivádí?“ ozval se hlas a zpoza sochy vyšla stará dračice – služebnice Matky draků.

„Tohle je Mirik.“ Představil Korin svou družku. „Rozhodli jsme se spojit své životy a rádi bychom nahlédli do své minulosti,“ řekl uctivě.

„Já samozřejmě Mirik znám,“ usmála se dračice. „A pro tebe to udělám ráda. Ale musím vás oba varovat.“ Kněžka se zatvářila vážně. „Poznatky z takové cesty mohou být někdy i nepříjemné. Jste si takového rizika vědomi?“

Korin s Mirik na sebe pohlédli. „Vyrovnáme se s tím,“ řekl drak za oba. „Vezmeme to jako zkoušku našeho vztahu.“

„Dobrá. Postupně vás tedy jednoho po druhém povedu vaším životem až do předcházející existence. Kdo půjde první?“

Korin kývnul na Mirik. „Máš přednost.“

Kněžka tedy přivedla mladou dračici až k soše. Postavila se před ni, pohlédla jí do očí a začala tiše zpívat, přitom se mírně pohupovala ze strany na stranu. Netrvalo dlouho, Mirik pomalu převzala její rytmus a obě tak tančili společně. Služebnice ji pak zvolna opustila, ale Mirik se pohybovala dál. Stará dračice ji obešla, něco jí zašeptala do ucha a odstoupila.

„Nyní je v transu a může se podívat, co bylo předtím, než se zrodila zde,“ vysvětlila drakovi šeptem.

„A co vidí?“ zeptal se.

Kněžka na něj pohlédla. „To je jen pro ni. Jsou to její vzpomínky, a jestli se o ně pak podělí, je jen a pouze její věc.“

„Jak přestane snít? To ji nějak probudíš?“ zajímal se Korin dál.

„Sama se vrátí, až uvidí, co je pro ni důležité.“

V tu chvíli se Mirik přestala pohupovat.

Drak se tázavě ohlédl po kněžce a pak přistoupil ke své partnerce. Tady s údivem zjistil, že má otevřené oči, ale hledí naprosto prázdným pohledem jako by skrze sochu Matky.

„Mirik?“ zeptal se opatrně.

Dračice k němu otočila hlavu. Její pohled se zaostřil, ale v tom samém okamžiku ztvrdl jako ocel. „Táhni ode mne!“ zasyčela. Zamračila se ještě na sochu, otočila se a bez slova vyběhla ze svatyně.

Totálně zmatený Korin se nechápavě podíval na kněžku, která jen pokrčila rameny, jako by říkala: „Já tě varovala.“ Otřepal se a rozběhl se za svou dračicí.

Světlo před chrámem ho na chvíli oslnilo. „Mirik!“ zavolal, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. A pak ji zahlédl. Stála nad nedalekým jezírkem a sledovala svůj odraz ve vodě. Opatrně k ní přistoupil. Vztáhl tlapu, jako by se jí chtěl dotknout, ale rozmyslel si to a opět ji položil na zem.

Promluvila, aniž by zvedla hlavu. „Promiň, ty za to vlastně nemůžeš. Byl jsi někdo jiný.“

„Co jsi tam viděla?“ konečně se osmělil zeptat.

Dračice vzdychla a pozvedla trochu hlavu. „Okolnostem moc nerozumím. Byl to jiný svět… podivný. I my byli jiní, ale spolu tak jako teď.“ Zadívala se Korinovi do očí. „A spolu jsme i zahynuli.“

Pohladil ji po rameni a napjatě poslouchal.

„Já věřila, že po smrti mě čeká ráj.“

„Co je to?“ zeptal se tiše.

Zamračila se. „Vlastně nevím, ale z toho slova čiší jakási síla a příslib něčeho strašně krásného. Úplně se třesu, když si na to jen vzpomenu. Mělo to být prostě místo, kde jsem měla spočinout ve věčné blaženosti. Jenže když přiletěl posel, který mě tam měl odvést, objevila se ona!“ Pohodila hlavou směrem ke svatyni.

„Počkej,“ zarazil ji Korin. „Kdo? Máthair? Jak se tam ocitla?“

Mirik zase pohlédla na něj a svaly na skráních se jí napínaly, jak tiskla čelisti k sobě. „Přiletěla si pro tebe! A tys jí řekl, že beze mě nikam nejdeš. Zahnala anděla a vzala nás oba sem!“ Zase se nešťastně podívala na svůj odraz ve vodě. „Už jsem mohla být v ráji! Jenže místo toho je ze mne tohle!“ Sklonila hlavu a zavřela oči. „Proč jsi to sakra udělal?!“ vzlykla.

Pochopil.

Po tomto bytí toužil celý svůj, asi ne příliš dlouhý, předchozí život. Hrát si s větrem, lovit, vyhřívat se na sluncem rozpálených skalách, užívat si dračí bezstarostnosti… Tohle byl jeho ráj. Z toho, co řekla, mu bylo těžko, ale přesto byl moc rád, že ji tu má. Patřila sem.

Nevydržela to a rozplakala se.

Tohle možná nebylo přesně to místo, po kterém tak toužila ona, ale byl si jistý, že se jím může stát. Konec konců, předtím, než dostal ten pitomý nápad šťourat se v mrtvých vzpomínkách, si to docela užívala. Přitisknul se k ní, objal ji křídlem a zašeptal ji do ucha: „Protože já chci být jen s tebou.“

KONEC