Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 13

Vesnice Beskiany leží někde v Čechách, nebo na Moravě. Devět set místních obyvatel si tam žilo poměrně klidně, ovšem až do dne, kdy se nad jejich domovy zvedla mlžná bublina, kterou nelze opustit. Hustá mračna nepropouští skoro žádné sluneční paprsky, ale ani rádiové vlny. Svět okolo jako by přestal existovat. A aby toho nebylo málo, všichni lidé se proměnili v draky.

Ve vesnici pomalu dochází jídlo a nervozita stoupá. Všichni tuší, že se muselo stát něco moc zlého, ale neví si s touto situací rady. Je jejich nová podoba prokletí, nebo nová šance?

---

Pařez ležel v pokoji a usilovně se snažil nepotrhat stránky knihy, která ležela před ním. Listy otáčel tak, že mezi ně vsouval své veliké drápy. Výtisk byl už letitý a papír zkřehlý. Další knížky, převážně velkých formátů, ležely ve dvou nepořádných sloupečcích vedle něj. Levou tlapou si přidržel neposlušný list a druhou podepřel bradu.

Ozvalo se zabušení, které se neslo celým domem.

„Už jdu!“ zaslechl, jak zavolala jeho žena Ilona. Hovor s příchozím však utlumily stěny domu.

Velký drak se protáhl a vstal. Oči ho bolely a v zádech ho loupalo. Zjistil, že mu dělá docela dobře natahovat ocas a na páteř skvěle působí roztažení křídel. Udělal obojí a povzdechl si nad třemi čerstvými škrábanci na zdech, které tímto cvičením způsobil.

„Příště raději na zahradě,“ zabručel si pro sebe.

Návštěva i jeho žena mezitím došla až do kuchyně, která sousedila s pokojem.

„Jiří, je tu paní Španělová,“ vstrčila Ilona dovnitř hlavu, ale dál nešla, protože svou velikostí se velmi blížila svému muži, jen měla šupiny poněkud do modra a světlou náprsenku. Místo ní vstoupila menší dračice s tmavými pernatými křídly, skoro bílým břichem a rudým pruhem pod krkem. Udiveně se podívala na vybouraný vchod.

„No to víte, my bychom se sem jinak ani nedostali,“ vysvětlil Jiří Pařez trochu omluvně. „Postupně takto rozšířím všechny dveře v domě.“

„Rozumím,“ přikývla dračice a pokračovala, „jdu ohledně těch dožínek.“ Svraštila obočí, které šebelovští draci, na rozdíl od jiných, měli opravdu porostlé chloupky. „Já nevím, myslíš, že je to v této situaci dobrý nápad?“

„Určitě!“ posadil se Pařez a skrčil trochu krk, aby k těm škrábancům na zdech nepřidal ještě dva na stropě. „Máme sice hafo jiných problémů, ale s těmi jaksi nemůžeme nic udělat. Všichni jsou stále nervóznější. Alespoň se trochu rozptýlí.“

„Jak myslíš,“ povzdechla si Miluška. „Něco na tom je. Ale nějaké velké občerstvení nečekej. Piva mám tak pět sudů a hospoda je prakticky vyjedená. Jen kořalky, té mám několik beden. Asi nemá smysl s ní nějak šetřit.“ Zachmuřila se.

Ilona, která to všechno poslouchala z vedlejší místnosti, zabručela: „Ale, snad nebude tak zle.“

„Taky myslím. Dodej, co máš, a nějaký tvrdý si nech na horší časy. Anebo líp, na zapití těch lepších,“ pousmál se Pařez, ale moc povzbudivě to neznělo.

Hostinská protáhla tlamu. „A placení…“ podívala se zvídavě na místostarostu, který se zatvářil neutrálně, „placení necháme taky na tu lepší dobu. I když nevím, jak to uděláme.“

Pokývala hlavou, vycouvala z pokoje a s rozloučením odešla.

Na ulici se rozhlédla po mléčně šedé obloze a zavětřila. „Ten čumák je sice dlouhý, ale k nezaplacení.“ Zašilhala na své nozdry. „Má perfektní nápady!“ Zasmála se pro sebe a vyrazila směrem, odkud ucítila charakteristickou aromatickou vůni páleného ovoce.

---

Beskianský kostel byl velice starou stavbou. Podle nápisu, vytesaného v žulovém nášlapu schodu před jeho vraty, tu stál už od roku 1494. Ovšem archeologové z Temnavy soudili, že může být mnohem starší. Mezi lidmi se také vypravovalo, že tu původně bylo starověké pohřebiště a kultovní místo, kde se odehrávaly ty nejhrůznější rituály. Podstata těchto pohanských mší byla prý tak hrůzná, že si je slušný a pravověrný křesťan nedokáže ani představit. Ovšem když na to přišla řeč, například v hospodě, tak se o jejich průběhu chlapi dlouze a vášnivě přeli a předháněli se ve vymýšlení detailů, jak mohly vypadat například oslavy jara, slunovratu nebo všeobecně plodnosti.

Farář však tyhle řeči slýchal hodně nerad. Často je také pranýřoval z kazatelny a nabádal své ovečky ke zdrženlivosti před takovými úvahami, nebo dokonce hlasitými dohady.

„Vždyť kostel je místo zasvěcené Bohu a čistotě. Přítomnost nejvyššího zahnala vše špatné jako vítr čistí zrno od plev. Nesmíte proto toto místo již nikdy spojovat se skutky vzešlými z ďáblova našeptávání!“ říkával a tvářil se u toho jako samotný anděl pomsty. Na svůj zdejší kostel byl zkrátka háklivý.

V tento den však ono místo nevypadalo zrovna přívětivě. V mdlém světle byla jeho zánovní žlutá fasáda nezdravě vybledlá a barvu ztratily i složité vitráže v oknech. Věž vypadala proti přízračnému mlžnému mléku nebes doslova strašidelně.

Anna Nipertová se zastavila před vchodem a nasucho polkla. Chodívala sem pravidelně, ale tentokrát se jí dvakrát nechtělo. Za sebou uslyšela hlasy dalších příchozích, a tak rychle zatlačila do světle lakovaných vrat s mosazným kováním a vstoupila. Ozvalo se charakteristické zaskřípání, pak pět kroků a otočka doprava ke kropence. Vzepřela se na zadních nohách a natáhla se pro svěcenou vodu. Teprve v tom okamžiku jí došlo, co kolem sebe vidí. Zůstala užasle stát s napřaženou přední nohou.

Jestliže vypadal kostel zvenku nepřívětivě, tak uvnitř byla atmosféra přímo hororová. A nebylo to ani tak tím divným světlem, jako spíš tím, že mobiliář svatostánku prodělal v nedávné době zásadní úpravy. Dlouhé kokosové koberce, které ležívaly v uličkách mezi lavicemi, byly pryč. Ony vlastně zmizely i ty uličky, protože všechny lavice byly rozlámané a naházené podél stěn. Na největší hromadě trůnila uražená hlavy sochy Máří Magdalény, jejíž torzo stálo na podstavci vedle vchodu do sakristie. I postavy na obrazech křížové cesty měly rozdrásané obličeje a hluboké škrábance byly i všude po zdech.

Ovšem nejvíce to schytal původně barokní oltář, z něhož zmizeli všichni buclatí andělíčci, a vyobrazená svatá trojice měla vypíchané oči. Do toho zmatku byl přímo doprostřed zaražený veliký kříž s Kristem nohama vzhůru.

Na podlaze z šedých mramorových dlaždic postávalo několik dalších draků. Spojení nových charakterů s původními lidskými obyvateli Beskian dělalo mnoha drakům stále potíže, ale Pavlova babička byla v obecním společenském dění vždy jako pstruh v horské bystřině, takže velmi dobře poznala, o koho se jedná. Mezi sousedy poznala Skřipa, nyní malého Josefa Karlíčka a Květuši Niprtovou, další z maxidrben, která se pokusila navléct do svých nejlepších šatů, které to ovšem nemohly vydržet, a tak připomínaly spíše cáry. Celkem svatostánek navštívilo jedenáct duší žádajících duchovní útěchu.

Když Nipertová viděla, že tu není sama, okamžitě pookřála. Nechala kropenku být a doklusala ke Květuši.

„Ahoj, co se tu stalo?“ zajímala se. „Kdo to tu udělal? Co si ti lidi dneska dovolí, no to je hrůza!“

Květa sice přitakala, ale zatvářila se poněkud rozpačitě a hlavou pokývala směrem ke kůru nad vchodem, kde byly instalovány varhany. Jejich nejvyšší píšťaly však byly pozohýbané, takže nástroj vypadal, jako by tudy projel středně velký kamion. Cínové roury byly všelijak pokroucené, díky čemuž tvořily jakési hnízdo, které bylo vystlané koberci a závěsy.

A z tohoto improvizovaného balkónu shlížel na prostor chrámové lodě černý drak. Ležel s překříženýma předníma nohama a pozvednutou hlavou. Víčka měl přivřená a z nozder vypouštěl pramínky kouře.

Jakmile si byl jist, že ho nová příchozí vzala na vědomí, zvedl se a začal pomalu slézat dolů po jednom z hranatých podpěrných pilířů. Šel hlavou napřed a drápy silných nohou zarýval hluboko do jejich povrchu. Když se dostal na podlahu, zaklapalo to, jako když by se do mramoru někdo pokusil zabodnout několik nožů naráz. Pohyboval se pomalu jako dravec, vědom si své hrozivosti. Obracel hlavu na obě strany a ochutnával vzduch dlouhým rozeklaným jazykem.

Anna se rozvzpomněla, co chtěla udělat, rychle se pokřižovala a s lehkou úklonou hlavy pozdravila dračího velebníčka: „Pochválen buď Ježíš...“

Kněz, který ji právě míjel, se zastavil a podíval se na ni takovým způsobem, že jí to dokonale vzalo řeč. Jen se připitoměle usmála, nohy jí povolily a ona si sedla.

Kněz se znechuceně ohlédl, kdo že se mu tu sešel, a vyrazil dál. Zastavil se u upraveného oltáře a jakoby zasněně se na něj zahleděl.

„Je těžké, podívat se pravdě do očí,“ pronesl. Ač mluvil velmi potichu, jeho hluboký hlas se nesl kostelní lodí zesílený kamennou akustikou.

„Je to ještě těžší pro každého z vás, když jste sami. Když nemáte nikoho, kdo by vás vedl, kdo by vám radil. Když ten, který to do této chvíle dělal, si odejde kdovíkam a nechá tu po sobě chaos! Zoufal jsem si, tápal. Nechápal jsem to a hledal odpovědi.“

Opřel se předními tlapami o mramorový stůl před oltářem. „Prosil jsem a škemral o znamení. Ale on mlčel.“ Kněz udělal dramatickou pauzu. Zvedl přitom hlavu a otočil se. „A pak jsem to pochopil. Už vím, co mi chce říct, ač mlčí. Je konec!“

V kostele nikdo snad ani nedýchal.

„Špína nashromážděná v tomto světě už mu vězela v očích tak dlouho, že se rozhodl ji vyplavit tak, jak to udělal za Noemovy potopy. Jen nepoužil vodu, ale oheň a kouř. Asi se však ptáte, proč my to přežili? Je to jednoduché, získat kvalitní zrno je zdlouhavá a titěrná práce. Práce pro ty, kteří tu zůstanou – pro vyvolené!“

Posadil se na zadní, zvedl přední tlapy a trochu roztáhl křídla. Získal tak velmi působivý postoj, při kterém dával na odiv každý detail svého dračího těla.

„Proč si myslíte, že nám dal tento zevnějšek? Proč si myslíte, že nám dal zuby, drápy a oheň ukrytý v útrobách?“ zeptal se a sledoval, co jeho monolog dělá s posluchači. Nechal je chvíli podusit ve vlastní šťávě, a když bylo napětí k nevydržení, vybafl: „Abychom překonali útrapy vezdejšího světa a pomohli jeho dílu!“ Složil tlapy na břiše a propletl dlouhé prsty svých pařátů. „Staré musí ustoupit novému, lepšímu. Vy všichni, co jste se tu dnes sešli, jste požehnaní. Ale sami dobře víte, že mnozí tuhle pravdu nepochopí. Jděte a šiřte zvěst o konci!“ Rozpřáhl tlapy. „Vše ať pohltí chaos a zhyne ten, kdo bude našemu dílu stát v cestě!“ zařval.

„Ámen,“ dodala Anna Nipertová, která celou dobu visela očima na jeho tlamě.

KONEC