Vítejte ve dračím světě

Bestiany – kapitola 12

Vážení pacienti,

než vstoupíte do mé ordinace, vezměte, prosím, na vědomí, že mám také internet. K tomu vysokou školu a třicet let praxe. Proto se mě nepokoušejte poučovat!

(nápis na dveřích čekárny našeho doktora)

---

Doktorka Šebelová – nyní malá modrá dračice, poklusávala podél svého, o poznání většího černého kolegy. I když kmitala nohama, co mohla, stejně musela chvílemi popoběhnout, aby stačila jeho dlouhému kroku.

Mráz zase trochu polevil a po sněhu už opět nebylo ani památky. Ledaskde bylo na silnici mazlavé bahno, které ulpívalo oběma drakům na tlapách. Pokročilá denní hodina i vyšší teplota vytáhly ven víc obyvatel vesnice. Většinou se snažili dávat do pořádku svá hospodářství, upravovat obydlí nebo jen tak postávali a debatovali. Vzájemná identifikace byla sice maličko ztížená, ale doktorka přesto většinu z nich celkem bezpečně poznávala. Buď podle domů, kolem kterých se pohybovali, nebo se s nimi už setkala v nové podobě a zafixovala si ji. Nikdy jí nedělo potíže si zapamatovat obličeje a byla příjemně překvapená, že to funguje i takhle.

„Tak a jsme tu,“ prohlásil její průvodce. Stáli u vjezdu do úzké, ale velice dlouhé zahrady, sevřené v řadě domů. Na jejím konci stálo malé, bíle nahozené stavení s nápadným množstvím větrných štěstíček pověšených kolem vchodu na koncích krokví. Doktorka pochopitelně věděla, kde Bohdanka bydlí, ale nikdy nebyla ani na pozemku, natož v domě.

„Nestůjte tam a pojďte, ona vás nekousne,“ zasmál se veterinář.

„Pokud tedy nebude větší, než já,“ frkla doktorka a vydala se za ním. Nechtěla, aby to vypadalo, že se za ním schovává, ale cestička sypaná bílým štěrkem byla příliš úzká a vedle se jít moc nedalo, protože trávník byl plný bahna a dál byly jen záhony, kde to bylo ještě horší.

Nedošli ani do poloviny zahrady, když se otevřely domovní dveře. V nich se objevil drak šebolovského rodu. Malý ještěr, nápadně podobný lékařce, však nebyl majitelem domu. Otočil se a někomu za sebou rozpačitě řekl: „... Moc mi to tedy neulevilo. Jsi si jistá, že to pomůže?“

„Jistě! Spolehni se, tohle zabírá vždycky!“ ozval se zpoza dveří podivně hluboký hlas. Malý drak se rozloučil a mírně belhavým krokem obešel oba příchozí. Když je míjel, jen na ně vrhnul tázavý pohled. Dveře se pootevřely drobátko víc a teprve teď se v nich objevila samotná léčitelka. Tedy přesněji řečeno, nikdo jiný to být nemohl, protože zjev toho tvora byl tak neuvěřitelný, že nikoho nenechával na pochybách, že před ním stojí někdo výjimečný.

„Vítám vás,“ řekla a ustoupila dozadu, aby mohli oba návštěvníci vstoupit dál. Veterinář bez zaváhání vešel, ale Šebelová se trošku ošívala. Už to málo, co z Bohdanky viděla, jí nebylo moc po chuti. Vyhnula se zavěšeným zvonečků a vlezla do malé předsíně. Ze vchodu do pokoje na ně hleděla dračice s poněkud krátkým čumákem a širokými nozdrami, které však byly kryté chlopněmi. Dlouhé štěrbiny se otevíraly a zavíraly v rytmu jejího dechu. Když pootevřela tlamu, byly jí vpředu vidět dva dlouhé zahnuté tesáky. Doktorku ihned napadl příměr k jedovým zubům. I oči měla Bohdanka jako had, duhovky měly barvu její kůže, to jest tmavě zelenou se světlými, skoro žlutými flíčky. Na hlavě se jí však skvěla hříva naprosto neuvěřitelných rozměrů. Tmavé dredovaté vlasy divoce vyrážely všemi směry a některé zakroucené prameny byly vyzdobeny korálky, nebo omotávkami z barevných nití. Doktorka si matně vzpomínala, že besianská vědma něco podobného nosívala na hlavě vždy. Nebyla si tím sice příliš jistá, ale nezdálo se, že by jako dračice měla v tlapách takovou obratnost, aby si byla schopná takto upravovat účes.

Hadí dračice roztáhla tlamu do grimasy svérázného úsměvu. „Jen pojďte dál, vím, co vás trápí,“ řekla. Znova jim udělala místo ve veřejích, ale tentokrát si ji přitom mohla Šebelová prohlédnout pěkně zblízka. Její pohyb byl podivně vláčný.

Velký černý drak se usmál: „Tak? A ty víš, kdo jsem?“

Bohdanka nezaváhala: „Každý, kdo mě vyhledá, potřebuje nějakou pomoc, či radu. Chce pohlazení po duši, nebo utišení bolesti, s níž si běžná medicína neví rady. A nyní to platí ještě víc.“

Malá dračice opět frkla.

„V tom jsme všichni stejní,“ pokračovala vědma.

Draci se při hovoru zvolna přesunuli do pokoje. Šebelovou ani moc nepřekvapilo, že je vybaven poněkud svérázně. Celkem špičková sedací souprava byla potažená nevkusně barevnými potahy, každá skříň byla jiná a po zdech visely psychedelické obrazy a fotografie, které zachycovaly kde co, ale společnou měly hlavní postavu, kterou byla Bohdanka ve staré podobě. Takže Bohdanka a indiáni, Bohdanka a pole marihuany, ale převážně Bohdanka a nějaké cizokrajné křoví. Doktorku však prohlížení, teď už hodně neaktuálních fotografií, přestalo bavit. Konečně totiž uviděla to, co už jaksi tušila. Vědma totiž nebyla drakem v pravém slova smyslu. Její tělo od pasu dolů bylo hadí! Připomínala tak mytickou medúzu, jediný rozdíl byl v tom, že hady na hlavě nahrazoval její divoký účes.

I černý veterinář se zaujetím obhlédl její předlouhé tělo.

„Hmm, je tě slušný kousek,“ točil hlavou rozkročený v zákrutech jejich hostitelky.

„Velká duše, velké tělo,“ zasmála se zase Bohdanka.

„To nemyslíte vážně,“ nevydržela to už Šebelová. „Všichni víme, že tahle... mutace, se řídí rodem, nebo přesněji genetikou, a ne duševními, nebo duchovními vlastnostmi. Jestli takhle přistupuje i k pojetí principu chorob, tak s ní nechci mít nic společného!“ S posledními slovy se obrátila na Niprta.

Bohdanka se poněkud vztyčila a na druhé straně místnosti se jí zvedl ze země konec ocásku. Přivřela jedno oko a změřila si malou dračici od hlavy k patě. „Nezdá se, že bys byla nějak nemocná. Tvá aura je čistá, jen s přemírou oranžové, takže jsi přepracovaná.“

„Nechte si ty kecy! Myslíte si, že mě oblbnete těmi demagogickými žvásty, jako ty chudáky, kteří vám dali tolik důvěry, že se od vás nechají léčit? Aura, pche! Každý je dnes přepracovaný, nebo ve stresu. To já také poznám, že jste nervózní, a to ani nemusím mít vysokou školu.“

„Já svůj klid dovedu ovládat.“ Vědma zase poněkud poklesla.

„Jó,“ protáhla doktorka. „Tak proč štěrcháte tím ohonem?!“ Pohodila hlavou směrem do rohu.

Bohdanka tam jen hodila okem a ocásek okamžitě zalehl.

„Tak moment. Jestli si jdete ulevit, tak prosím, ale jestli jste mě přišli prudit, tak to si dejte odchod,“ klouzala pohledem z dračice na většího černého draka. „Zabíráte místo těm, kteří opravdu pomoc potřebují.“

„Taky že jo. Tady se stejně ničeho nedobereme.“ Cukla Šebelová hlavou a na krku se jí zježily šupiny. Otočila se a zamířila k východu. Niprt ji však jemně chytil za přední tlapu.

„Dámy, prosím klid. Chytili jsme to za špatný konec. Takže předně, já jsem Niprt a tohle je paní doktorka Šebelová.“

Bohdanka se zatvářila, jako by kousla do citrónu, ale v zápětí se usmála. Jakási nakyslá příchuť v její grimase však zůstala.

„Podívejte, všem nám jde o blaho našich spoluobčanů, tedy alespoň doufám. Máme všichni společný problém, a tak mu musíme čelit společně, nejen proto, že je to správné, ale také proto, že nám nic jiného ani nezbývá. Prosím, zkuste na chvíli připustit jedna schopnosti té druhé.“ Podíval se povzbudivě po obou dračicích.

„Já s tím nemám problém,“ zazubila se Bohdanka.

„Já sice ano, ale tady Nyp má pravdu,“ zamračila se doktorka. „Nemám léky a přicházejí lidé, no tedy, víte, jak to myslím, že mají potíže.“

„Chápu,“ podívala se na ni blahosklonně medúza, „bez dryáků ani ránu.“

„Dryáků?!“ zvýšila hlas Šebelová, „a tohle je co?“ ukázala na fotku, kde převažovala rostlina s vícečetnými listy.

„V zásadě mám podobný problém,“ vložil se rychle do počínající hádky Niprt. „Je mi jasné, že tady a teď hned asi nedokážeme rozhodnout o nesporné účinnosti tvých metod, ale je to v zásadě jediné, co nám teď zbývá.“

„Jediné!?“ vyprskly obě dračice zároveň, „snad mě nechceš srovnávat s touhle šarlatánkou?! Jsem i velmi slušný chirurg a chiropraktik!“ vykřikla Šebelová.

„Jak můžeš pochybovat o přírodní medicíně. Všechno funguje jednoznačně daleko líp, než ty její penicilíny!“ zasyčela Bohdanka.

„Dobrá dobrá, beru zpět,“ zavrtěl veterinář hlavou a zvedl jednu tlapu ve smířlivém gestu. „Nakousněme to z jiné strany. Bohdanko, co nás aktuálně pálí, je nedostatek inzulinu. Chci slyšet jednoznačnou odpověď. Jsi schopná nějak alespoň zmírnit projevy cukrovky?“

„No jistě, projevy, to je to jediné, co vás zajímá! Podstata, ta je vám fuk!“ prskla léčitelka a dredovitá hříva se jí zavlnila.

„Podstata je jasná, ale člověk bez léků bude mít za pár hodin záchvat a nebude ho příliš zajímat, proč se to děje,“ namítla na to doktorka. „Budete mít možnost si své dovednosti vyzkoušet i v takové situaci, za to vám ručím. Jestli to dokážete vyřešit, bude to jedině dobře a nic na tom nezmění fakt, jestli to uznávám, nebo ne,“ dodala bez známky ironie v hlase.

Gorgona se usmála: „No jistě, pořád chcete důkazy, ale jak je libo.“ Zavlnila svým dlouhým tělem a pokračovala: „To máte tak, není každý povolán. Lékařem se člověk nestane, pomocníkem se musí narodit. Každý v sobě má tu, či onu vlastnost. Musí ji najít a posilovat ji. Ovšem na to žádné školy neexistují, to musíte hledat sami v sobě.“ Znova se přesunula. Šebelová ji sledovala dost nevraživým pohledem, ale neříkala nic.

„Věřím, že jste měla nějaké představy a ideály, ale realita je poněkud jiná. Teď za sebou už nemáte velkého bratra v podobě pojišťoven a nadnárodních farmaceutických koncernů. Teď se budete muset podívat pravdě do očí!“

Za okem se mihl stín a vzápětí se ozvalo bušení na dveře a poněkud vyšší vyplašený hlas: „Paní Bohdanko, jste tam?“

„Je otevřeno, pojď dál,“ zavolala léčitelka a podívala se pyšně na doktorku. Dveře se rozletěly a do pokoje vpadl zelenému plazu podobný drak, jen o něco málo větší než doktorka Šebelová. Rozhlédl se po přítomných, a když zaregistroval Bohdanku, jen maličko zaváhal a vybafl: „Paní Bohdanko, prosím, pojďte rychle k nám, s Evou se něco děje!“

„Sice nevím kam a s jakou Evou, ale jdu hned,“ přikývla a začala se sunout ven z místnosti. „Omluvíte mě,“ strčila do doktorky. Ta se jen ohlédla po veterináři a pousmála se:„No, tak se jdeme podívat té pravdě na sítnici.“

KONEC