Vítejte ve dračím světě

Prokletí DS - Olafsonn

Bylo to snad šumění větru v korunách vysokých jasanů? Nebo bublání potůčku, který se dral vlhkou lesní plstí?

Možná.

Tisíckrát ohraná ptačí píseň pomalu umlkala, jak ten zvuk sílil. Vyrušil mě. Neochotně jsem se vynořil z krajiny svých snů. Už to nebyl potůček, ale dravá řeka. Povodeň, která strhává kamení a kmeny staletých stromů.

Ještě jsem ležel a namlouval si, že spím. Přítomnost okolního světa však naléhala s neodvratnou krutostí.

Pomalu jsem otevřel jedno oko. Nebe bylo polité olověným mlékem a větve přerostlých stromů se nade mnou nakláněly rozhýbané mírným vánkem. Jistě, odtud ten randál přicházet nemohl a nejbližší řeka byla dobře půl kilometru daleko. Věděl jsem co to je. Musím vstávat.

Do široka jsem zívnul a protáhnul se. Drápy zaskřípaly o vlhký beton.

„Hele, hele! Už se budí. To je ale potvora!“ Ten hlas se vynořil z hluku jako zpěněná peřej z bystřiny. Teprve teď jsem otevřel obě oči. Upravil jsem si jazykem chlupy na předních tlapách a zadní nohou se poškrábal pod křídlem. Ospale jsem se rozhlédnul.

Hranice mého betonového výběhu lemovalo křoví rezavých ocelových prutů. Mříž byla tak hustá, že bych tudy neprostrčil ani dva prsty své tlapy. Představovala těžkou nepropustnou oponu mezi světem tam venku a světem draka. Mým světem! Zatím co z mé strany vládl řád a strohá elegance představovaná více méně pravidelnými liniemi betonové stavby, z venku byl učiněný chaos. Přímo na mříži byly umístěny dvě tabulky, které kolemjdoucím hlásaly: VELMI NEBEZPEČNÉ ZVÍŘE a NEKRMIT! O metr dál byla nevzhledná palisáda z ocelových profilů a desek silného neprůstřelného skla. A za nimi se skoro každý den touto dobou tísnili návštěvníci ZOO.

Ano, je to tak. Bylo 11:30 čas na komentované krmení severského planinného draka.

Pomalu jsem se zvedl a přišel blíž k mříži. Diváci koukali s nosy přilepenými na transparentních přepážkách, hlasitě hodnotili moje chování a sdělovali si své dojmy.

Zvedl jsem se na zadní, zamával křídly a hlasitě zavolal: „Jen se na mě podívejte! Před pár týdny jsem byl jeden z vás.“ Nevím přesně, jak to vnímali. Nejspíš jako neartikulované zařvání. Někteří si zacpali uši.

Davem se protlačil můj ošetřovatel. Byl oblečený v ohnivzdorné kombinéze, jakou používají hasiči, a kápi s průzorem měl staženou přes obličej. Za sebou vlekl vozíček se žrádlem.

Olíznul jsem se.

Zastavil u vstupu do klece a vytáhl z vozíku přepravku s masem. Sedl jsem si do rohu proti dvířkům a čekal. Zarachotila závora. Nejdřív se do mého výběhu vsunula dlouhá tyč opatřená na konci výkonným elektrickým paralyzérem. Potom vstoupil ošetřovatel a vtáhl za sebou přepravku s krmením.

Bedlivě jsem toho člověka pozoroval. Každý jeho pohyb, každé zaváhání. Napjatý jako struna, jsem čekal na svou chvíli. A ta přišla. Jak vycházel ven, zakopl o úhelník, který představoval práh ve vstupu do mého výběhu. Zavrávoral, tyč s paralyzérem se mu zakývala v ruce a vychýlil se ze svého směru.

Vrhnul jsem se k východu mohutným skokem. V jediném okamžiku jsem proletěl celou klecí a zaútočil na postavu stojící mi v cestě za svobodou. Jenže v tu chvíli zapraštěl výboj té zatracené věci. Jen tak tak jsem se vyhnul velmi bolestivé ráně a uskočil bokem. S mohutným žuchnutím jsem se předními tlapami odrazil o stěnu vedle dvířek a rychle se uklidil zpět do rohu. Můj věznitel spěšně zavíral dvířka. Než se však stačil skrýt, poslal jsem za ním malou ohnivou slinu. Kapka ohně se mu rozstříkla na prsou. V tu ránu měl ramena i hlavu v jednom plameni.

Přihlížející diváci byli u vytržení. Někteří křičeli hrůzou jiní nadšením.

Ošetřovatel rychle zasunul závoru a chňapl po pistolovém minimaxu, kterých tu stála celá baterie. Ledabyle se uhasil a předstoupil před diváky. Sundal z hlavy kouřící kapuci, frajersky si rukou upravil účes a samolibě se usmál. „Přeji vám dobrý den, vážení návštěvníci. Právě jste byli svědky krmení jednoho z nejnebezpečnějších tvorů naší planety!“ Křenil se při těch slovech jako měsíček na hnoji.

Neměl jsem nejmenší chuť poslouchat dál ty kydy, které o mě těm nebohým lidem bude hrnout do hlavy, a raději jsem se pustil do jídla.

---

Už se smrákalo. Poklimbával jsem ve svém oblíbeném rohu, když se ozvalo zaskřípání vrátek mého vězení. Dovnitř nakoukl Pavel – můj ošetřovatel. „Vstávej Oláfku, padla. Jdeme domů,“ zahalekal vesele.

Protáhl jsem se dvířky na cestičku a Pavel za mnou zavřel klec. „Zejtra je sanitárka, takže budem mít volno. Nezajdem na jedno? Ve stánku mají ještě otevřeno,“ navrhnul a poplácal mě po šupinatých zádech.

Zavrtěl jsem hlavou. Na dnešek jsem doma slíbil, že se vrátím v čas a nechtěl jsem to porušit. Na pozdrav jsem na něj mávnul a každý jsme se rozešli svou cestou. On dolů k bráně a pak na šalinu a já nahoru svahem.

Pavel je bezva parťák a odvážnej chlapík. Jedinej z celé ZOO, kdo byl ochotnej secvičit scénku „útok na ošetřovatele“. Stejně mám o něj vždycky trochu strach. Stačila by jen drobná netěsnost na jeho obleku a neskončilo by to jen drobnou popáleninou. Moje sliny nejenom hoří, ale jsou taky pěkně lepkavé. Skoro jako napalm! Ale zatím to vždycky vyšlo. Je to vlastně docela dobrá zábava a navíc pro oba velice dobře honorovaná.

Tohle zaměstnání je vůbec jedno z nejlepších, jaké jsem v životě měl. Pravda, když se mi před dvěma měsíci stala ta věc, bylo to trošku nepříjemné. Křeče, bolesti a hlavně strach z toho, co se to se mnou vlastně děje. Po proměně mi taky dvakrát dobře nebylo a o reakci okolí ani nemluvě. Pak se ukázalo, s čím to souvisí a situace se začala uklidňovat. Zůstala jen otázka, co dál. Nikdo mi nerozuměl a v tlapách jsem nebyl schopen nic udržet. Do práce jsem takhle chodit nemohl a mezi lidi taky ne. Musel jsem se s tím vyrovnat stejně, jako ostatní prokletí.

Dalo by se říct, že nás to všechny spojovalo, ale každý si musel najít vlastní cestu. Výhodu měli ti, kterým zůstal dar řeči nebo dokonce schopnost proměny. S nesmírnými problémy se naopak potýkali nešťastníci, kteří měli po mutaci gigantické rozměry. Podle toho, jak kdo vypadal nebo co dokázal, se taky každý ke své nové existenci postavil. Ti větší vesměs odletěli do liduprázdných oblastí a stali se divokými draky. Slyšel jsem, že pár asociálů to vzalo z gruntu a začalo i škodit svému okolí. Jenže o těch bylo velmi brzy ticho po pěšině. Asi dopadli dost špatně. Pár draků se usídlilo na nějaké zřícenině kdesi v Čechách, jiná skupinka lobuje v Práglu za zřízení dračí rezervace na Brdech. Já osobně jsem se potkal s dračicí, která začala jezdit s cirkusem. Měl jsem taky nabídku k Berouskům, ale odmítnul jsem jí. Cirkus jsem nikdy moc nemusel, ale hlavně jsem nechtěl svoje děti tahat po všech čertech.

Projevily o mě zájem tři zoologické zahrady. Liberecká byla děsně daleko. Ve Vyškově mi nabídli postavit vlastní, z brusu nový pavilon. Jenže mě chtěli šoupnout do dinoparku. Pche!

Nakonec tedy zvítězilo Brno. Je tu skvělý personál a vybraná společnost „spolubydlících“. Například hned naproti mému výběhu mají pavilon tygři. Jsou to fajn kočky s nevšedním smyslem pro humor a brilantními postřehy. Kde pak nějací gumoví dinosauři! Tady to žije. Navíc jsem se stal celebritou. Slyšel jsem, že se uvažuje o novém logu naší zahrady, a hádej, kdo na něm bude vyobrazen?

Moje rodinka taky nepřišla zkrátka. Dětičky sem mají celoročně volný vstup, což je pro ně perfektní start na studium veteriny.

Pomalu jsem přišel až k výběhu žiraf, který je v nejvyšším bodě zahrady. Odsud se mi nejlíp startuje. Několikrát jsem zakroužil nad vrcholem kopce, abych nabral výšku a zamířil soumračným nebem na sever. Šest červených světel na střeše mrakodrapu VUT mi ochotně ukázalo směr. Zhluboka jsem dýchal a pravidelnými tempy křídel jsem se opíral o vlahé povětří. Vítr mi svištěl kolem uší a čechral mi chlupy na tlapách.

Miluju tenhle život!

KONEC