Vítejte ve dračím světě

Mocný

Kolikátý den?

Kolikátou noc?

Už je ani nepočítám! Jak dlouho to ještě potrvá? Ne, takhle se nesmím ptát! Musím být trpělivý. Je to můj úděl, jsem přece lovec. A to ne ledajaký! Strhnout jelena je pro mě tak snadné, že už mě to ani nevzrušuje. Mám postřeh a tlapu tak mrštnou, že dokážu ze vzduchu chytit kličkujícího králíka. Mám takovou sílu, že medvěda srazím jedinou ranou. Jsem pán téhle části hor a všichni se mě tu bojí!

Až na ni.

Objevila se asi před měsícem. Nejdřív jsem jí nevěnoval pozornost, protože se zdála být příliš malá, než abych se jí zabýval. Jenže mi o sobě dala rychle vědět a začala mi ztrpčovat život. Nedokázal jsem se kvůli ní soustředit na lov, neměl jsem žádný požitek z létání a žrádlo mi hořklo v tlamě.

Nakonec jsem se rozhodnul, že ji musím zabít. Domníval jsem se, že to půjde docela snadno, ale mýlil jsem se!

Nedělala vůbec žádný hluk. Ani při pohybu. Zahlédnul jsem ji jen jednou na kratičký okamžik. Přesto jsem o ní stále věděl. Ať jsem bděl, nebo spal, stále tu byla. Časem jsem nedokázal uvažovat nad ničím jiným, než nad tím, jak ji dostat. Myšlenka na ni se nedala zapudit. Ta potvora dokonale ovládla mou mysl.

Pila mi krev!

Ve dne jsem po ní pátral. Noci jsem trávil vyčkáváním na její chybu. Slídil jsem po její stopě. Mnohokrát jsem svým citlivým jazykem zachytil její pach. Mnohokrát jsem jí měl na dosah, ale vždy se jí nějak podařilo mě přelstít. Dokonce jsem po ní jednou ve vzteku plivnul svou ohnivou slinu, ale dokázala se někam včas ukrýt. Sotva žár polevil, znova vystrčila růžky.

Vše bylo marné!

Dnes v noci jsem podniknul další pokus. Přikrčen, napjatý jako struna, připravený k bleskovému útoku jsem hleděl do tmy a trpělivě čekal. Byla blízko. Cítil jsem ji. Byl jsem tak soustředěný, že jsem dokonce slyšel její jinak neslyšné kroky. Jak se plíží hustou spletí překážek na své cestě za potravou. Přistihl jsem se, že jí vlastně obdivuju. Je jako já – dravec. Živíme se stejnou kořistí, ale teritorium, které obsadila, je moje!

Mé smysly mě vytrhly z úvah. Je tu! Nemůžu minout! Vymrštil jsem hlavu a čelisti sklaply.

Těsně. Tak těsně unikla!

Začal jsem zuřivě řvát a pařáty jsem zoufale drásal místo, kde jsem ji ještě před okamžikem cítil. Ale způsobil jsem si tím jen další bolest.

Já z té blechy snad zešílím!!

KONEC