Vítejte ve dračím světě

Boží pravda

Neuvěřitelné, jsem nejmladším účastníkem expedice pořádané naší církví Nejsvětější pravdy! Kolik nás jen stálo úsilí domoci se této cesty? Kolik peněz, přesvědčování a dohadů s nevěřícími?! Celá léta dřiny, a najednou je to tady! Nyní sedí nás pět vybraných členů v budově Ústavu časoprostorové fyziky a spousta různých nevěřících nás při přednáškách připravuje na cestu do minulosti.

Kacířská věda nevěřících! Ale lze ji využít i pro dobrou věc. Sestra Ruth vždy říká, že se nevěřících nemáme stranit.

Cestou domů potkám Petra.

„Tak co, řeholníku, zase o krůček blíž k Bohu?“

Jeho duše není úplně zatracená. Dal jsem si úkol obrátit ho na pravou cestu.

„Nedal jsem slib řehole, Petře.“

Jeho povaha je vzdorovitá, ale velikosti Boží se určitě jednou podvolí.

„Jsem strážcem boží pravdy!“

Petr si jakoby nevšímá mého vysvětlení. „Řeholíte a přitom se snažíte vyškrábnout někde důkazy Boží existence. To jste věřící? Hledat důkazy pro víru; není to něco proti něčemu?“

Má víra je pevná a taková povrchní argumentace mě nechává chladným. „Děláme to pro větší slávu Boží! Ne proto, abychom si něco dokázali.“

„Všechny ty „důkazy“ na který si můžeš šáhnout, nejsou nic jinýho, než hromada krámů. Hřebíky z archy, dřevo z kříže plný smůly …“

„Petře, všechny ty věci jsou naprosto autentické!“

„…a ten Turínskej hadr; to ti vůbec nevadí, že takovej obraz bys obalením trojrozměrného těla nikdy nezískal?“

S Petrem budu mít ještě spoustu práce, ale musím to prozatím pustit z hlavy. Teď mě čeká daleko závažnější úkol. Odcestuji se svými bratry ve víře do prvního století, abychom se setkali tváří v tvář s našim pánem, Ježíšem Kristem!

Upravuji si tuniku. Drsné lněné plátno příšerně škrábe a do sandálu se mi dostal kamínek.

„…takže jakmile vstoupíte do bodu bifurkace, determinantní sloup recentně naruší gama fázi.“ Nevěřící v bílém plášti podává poslední instrukce před vstupem do bifurkační pasti; to je to zařízení, které nás přenese do minulosti. Víc jsem si z přednášek o teorii časového přesunu nezapamatoval. Ohlédnu se po ostatních. Bratr Ezechiel, bratr Vincec, sestra Abigail a sestra Ruth napjatě poslouchají, ale myslím, že rozumění tolik co já.

Konečně poslední instruktáž skončí a my vstupujeme jednotlivě do pasti. Časová bifurkace vypadá jako sotva znatelné chvění prostoru. Ani si nestíhám uvědomit, že mě pohltila. Trochu se mi točí hlava a najednou stojím na sluncem zalité cestě uprostřed Palestinské pustiny. Bratr Ezechiel mě bere pevně za rameno. „Jsi v pořádku bratře Natanieli? Jsme tu všichni? Pojďme, k hoře Olivetské je to kus cesty a nemáme času na zbyt!“

Na cestě potkáváme další poutníky a jak se blížíme k cíli, stále jich přibývá.

„Taky se dete gómnót na Ježíša?“ ptá se ramenatý muž s dobráckým výrazem.

Všichni umíme dokonale hebrejsky, ale lidová mluva se od knižní podoby asi poněkud liší.

„Nó, ano, jdeme si poslechnout mistra,“ říká bratr Vincec.

„Hele, vo otm nedéché, tam nezgómneš ani slovo, jaké tam bude rachot.“ Pocestný, který nás oslovil, vypadá spíš rozjařeně, než bohabojně.

„A proč tam tedy jdete vy?“ zajímá se sestra Abigail.

„Protože Ježíš je Boží syn, vo tom žádná!“ mrknul chlápek lišácky.

„Jak to víte?“

„Stačí jediné pohled a musí ti to bét jasny, kámo!“

Konečně před sebou uvidíme horu a naše srdce plní očekávání. Množství lidí už připomíná slušný dav. Všechen ten lid je rozestaven v mělkém údolíčku před skalkou, která připomíná malé pódium s kulisami. Tam na kameni sedí bíle oděná postava.

„Musíme blíž,“ šeptá Ezechiel vzrušeně. Prodíráme se mezi lidmi, kteří se nahlas baví o tom, co jim den přinesl a občas je slyšet i smích.

„Slyším jeho hlas!“ sotva popadá dech Abi, „ale nerozumím mu.“

Zastavujeme se asi dvacet kroků od něj. Ten muž na cestě nelhal. Ježíš, oděný do bílé řízy s dlouhým plavým vlasem i vousem sedí těsně u skály rozpálené sluncem. Něco polohlasně přednáší s rukama mírně pozdviženýma. Všichni mí společníci začínají sborově pronášet modlitbu. Nedokážu z našeho pána pustit zrak. Co je na něm jen tak zvláštní? Znám jeho podobu z obrazů, ale tady ve skutečnosti je … jiný!

Náhle Ježíš pozvedá ruce ještě výš a vstává. Dav začíná řičet nadšením.

„Dávéte bacha, teďka to přinde!“ Známy z cesty stojí kousek od nás.

Ježíš chvíli stojí s rukama zdviženýma a pak se pomalu otočí.

---

Pět bezduchých stínů se plouží vyprahlou pouštní krajinou. Žádný nevnímá žár, žízeň ani hlad. Prázdné pohledy upírají vpřed.

„Jak daleko je k návratovému bodu?“ ptám se Ezechiela, spíš abych prolomil ticho. Neodpovídá. Zahleděn do země je myšlenkami někde jinde. Náhle se na mě zprudka otočí a zakřičí: „Jak jim to mám vysvětlit? Jak? Jak jim mám říct, že Ježíš byl ve skutečnosti tenký jako lívanec?!“ padne na kolena a propuká v pláč.

Ruth se nad ním skloní, mateřsky ho objímá a říká: „Ber to z té lepší stránky, zas máme nezvratný důkaz, že Turínské plátno je na sto procent pravé.“

Konec