Vítejte ve dračím světě

Prázdniny na draka 5/5

Armus se zamračil a rozkřikl se: „Ofrsi, ksakru, ten převlek vyráběl tvůj děda. Přeci mi nechceš tvrdit, že neznáš způsob, jak to z něj sundat!“

„Co kdyby jsme to nějak rozřízli?“ navrhnul nejistě Donnar.

„Dosáhnul bys stejného výsledku, jako kdybys umýval tetování drátěným kartáčem,“ namítnul Ofrs. „Ale znám jedno uvolňovací kouzlo. Máma ho používá, když mám prdíky. Je slabé, ale jestli ho sešleme všichni naráz, mohlo by zabrat.“

Vysvětlil zbývajícím rodilým drakům, co mají dělat. Všichni se postavili proti Donnarovi a trojhlasně odříkali formuli. Donnar nepocítil nic, co by svědčilo o magickém zákroku, ale od té chvíle se už nikomu z nich nepodařilo poutko ani zachytit!

„Musí na druhou stranu stůj co stůj!“ lamentoval zoufale Armus. „Poď, odvedu tě k bráně!“

Ofrs zavrtěl hlavou. „Armusi neblbni, to nejde.“

„Musíme ho zachránit!“ odsekl Armus a kývl na Donnara, jako že jdou.

Greidin se mu však postavila do cesty a zavrčela: „Seš sobec, abys věděl! Víš, co by s ním lidi udělali, kdyby tam přišel takhle? Vůbec ti nejde o něj, chceš zachránit hlavně svůj ocas!“

„Dobrá, tak co budem podle tebe dělat?“ zamračil se dotčeně Armus.

Greidin vzdychla. „Jedinej drak, kterej nám teď může pomoct, je Ofrsův děda. Musíme s pravdou ven!“

Nikomu se to nelíbilo, ale všichni si uvědomovali, že jim nic jiného nezbývá.

---

Dílna mistra převlekáře se vybavením příliš nelišila od sluje, v níž bydleli Greidin s Brugamatin. Jen v policích bylo množství velikých válcových dóz a pracovní plocha byla u zdi. Světlo zajišťoval pár velkých svícnů zavěšených nad ní.

Mistr převlekář sám byl obrovský drak, zelený tak tmavě, že budil dojem, jako by byl spíš černý. Jeho šupiny byly na mnoha místech odřené a kolem hrdla mu visely laloky vytahané kůže. Oči však byly bystré, a když se upřely na Donnara, málem se pod ním podlomily nohy. Ten jediný pohled stačil starému drakovi k tomu, aby věděl, kolik uhodilo. Bez dlouhých řečí si přitáhl malého zlatého draka k sobě. Dlouze zkoumal závěr jeho převleku. Pak zkusil použít nějaké podivné nástroje a zaklínadla. Nakonec znechuceně odložil plochý krystal, který používal jako lupu.

„Ofe, co přesně jste s tím udělali?“ zeptal se přísně vnoučka.

„No, zkoušeli jsme to otevřít,“ řekl rozpačitě Ofrs, „a pak jsme seslali kouzlo volnosti.“

„Jak, seslali? Všichni naráz?“ zeptal se podezřívavě velký drak.

Ofrs zaváhal a přikývnul.

Starý drak vzdychnul. Pak se podíval Donnarovi do očí. „Obávám se, chlapče, že tohle dolů už nepůjde,“ řekl vážně. „Tím zaklínadlem jste rozlomili otevírací kouzlo, které bylo už tak hodně slabé.“ Sekl očima po třech vítečnících, kteří tu stáli se svěšenými hlavami.

„Co budu dělat?“ špitnul nešťastně Donnar.

Starý drak si promnul kořen čumáku. „Hledá tě Stamikles. Bude lepší, když za ním půjdeme všichni. Sice ti to nijak nepomůže, ale protivit se jeho vůli by byla veliká chyba.“

Zvěst o zlatém drakovi se musela už po městě rozkřiknout. Draci vykukovali z portálů a oken svých slují a bezostyšně okukovali Donnara mnohem víc, než když kráčel po městě poprvé v doprovodu Greidin. Tu měl po boku i nyní a dodávalo mu to odvahu, ač šla sklesle a tvářila se vystrašeně.

Stamiklovo sídlo nebylo ničím jiným, než několika navzájem propojenými slujemi. Před vstupním portálem seděli dva draci jako stráž. Starý drak, který celou skupinu vedl, se před nimi obřadně uklonil a vysvětlil důvod své návštěvy. Jeden ze strážců se zvedl a zavedl je dovnitř. Ocitli se v obrovské kaverně osvětlené několika vysokými okny. Až na tlusté koberce rozvěšené po zdech zde nabylo žádné vybavení. Postávali zde čtyři starší draci a na kamenném stupínku až u zadní zdi proti vchodu ležel velký šedozelený drak – Stamikles.

Všichni před něj předstoupili a uklonili se. Stamikles odpověděl jen lehkou úklonou hlavy. Z jeho polohy se zkříženými předními tlapami vyzařovala síla a rozhodnost. Pohled měl přísný, ale nikoliv zlý.

Nejdříve si vyslechl celý příběh. Dal slovo každému zvlášť a při poslechu pokládal různé otázky. Chtěl vědět, proč Ondřej přišel do Aksperku, kde vzal převlek a kdo přišel s nápadem ho ukrást.

„Řekni mi, mistře Balkresi,“ oslovil Ofrsova dědečka, „proč jsi vlastně udělal převlek takových vlastností?“

Starý drak si povzdechl. „Byl to dar pro jednoho mého starého lidského přítele. Použil ho kdysi k ochraně svých blízkých.“

Stamikles pokýval hlavou. „To mi docela stačí.“ Potom se obrátil ke všem najednou. „Dopustili jste se spousty nepravostí a chyb. Lhali jste, kradli, dokonce jste způsobili zranění jednomu z draků. Nyní se odeberu k radě, kde rozhodneme o vašem trestu. Všichni zatím počkáte tady.“ Vstal a odešel jedním z postranních vchodů spolu se všemi svými draky, kteří byli výslechu přítomni také.

Nikomu z provinilců nebylo dvakrát do řeči. Čas se neskutečně vlekl. Trýzeň, kterou způsobovaly nepříjemné představy o tom, co je čeká, byla nesnesitelná. Náhle se ozval dupot a dračí rada se vrátila v čele se Stamiklem. Ten se postavil na stupínek a začal mluvit: „Armusi, přišel si s nápadem ukrást převlek zlatého draka a také jsi to provedl. Ty Ofrsi jsi to umožnil a nechal jsi tak okrást vlastní rodinu. Odporné! Greidin, tajila jsi pravý stav věcí, lhala jsi a podílela se na krádeži. Ty, mistře Balkresi, jsi měl takovou věc lépe hlídat, nebo rovnou zničit.“

Stamikles udělal pauzu, přešlápl a podíval se na Donnara, který se třásl jako osika.

„Zlatý drak, je legendární tvor, a to nejen ve světě lidí, ale i v tom našem. Přivlastnit si jeho podobu bylo nesmírně drzé. Tvoje provinění spočívá hlavně v tom, že si se dopustil klamu a při souboji jsi použil vlastností, které jsou normálně drakům odepřeny. To je velmi vážná věc. Musím však osobně ocenit tvou neohroženost při ochraně tvých přátel. Při zvažování tvé viny jsme to vzali v úvahu, stejně jako fakt, že tě naši bohové již potrestali definitivní ztrátou tvé lidské podoby. Je to tak, mistře Balkresi?“ obrátil se Stamikles na starého draka. Ten pomalu přikývl. Stamikles se opět otočil k Donnarovi.

„Proto, člověče Ondřeji řečený Donnar, se ti svět lidí, se vším, co k němu patří, nadosmrti uzavírá. Od této chvíle jsi drak spojený s naším světem, ať už chceš, nebo ne!“ Stamikles se odmlčel.

Donnar chvíli lapal po dechu a přemýšlel, co to pro něj vlastně znamená. Z ticha těžšího než olovo se mu vynořila velmi nepříjemná myšlenka.

„To už neuvidím ani rodiče?“ napůl vzlyknul. Řekl to velmi tiše, přesto se mu zdálo, že se mu ta slova v sále vrací jako ozvěna.

„Se vším, co k němu patří,“ zopakoval Stamikles.

„Co se vás ostatních týče,“ odvrátil pozornost od zdrceného Donnara. „Pro vás ať trest přichystá vaše vlastní svědomí! Nyní můžete odejít.“ Uzavřel svůj soud Stamikles.

Starý drak Balkres postoupil kupředu a promluvil: „Pane, skláním se před tvou shovívavostí, ale dovol; ten rozsudek je příliš krutý vůči tomu dítěti!“

Stamikles sklonil hlavu blíž k Balkresovi a přívětivě na něj pohlédnul. „Co můžu dělat, mistře Balkresi? Já nedokážu sejmout tvé kouzlo, ani kdybych chtěl. Jsi moudrý a dobrý drak, kterého si nesmírně vážím. Konec konců, převlek, který leží v mé truhle, je právě od tebe.“ Pousmál se a šibalsky na něj mrknul.

---

Ten večer byl ve sluji smutný. Donnar se jídla ani nedotknul a Greidin na tom nebyla o nic lépe. Ani se na svého kamaráda neodvážila podívat. Nové šupiny mu zase povyrostly a házely po stěnách zlatá prasátka, která jako by se Donnarovi vysmívala.

„Donne, můžeš mi to odpustit?“ zaprosila najednou Greidin.

Zlatý drak se smutně usmál. „Není co. Vždyť jsem si to oblík dobrovolně. Navíc, ten váš svět je úžasnej. Muset tady zůstat, je jako jíst za trest jen pistáciovou zmrzlinu, kterou já děsně rád.“ Pak ale svěsil hlavu. „Takhle by se mi ovšem rychle přejedla.“

---

Donnar ležel v pelechu. Chtěl by, aby se k němu Greidin přitiskla jako včera, jenže ta dnes ležela na svém okraji otočená k němu zády. Donnara trýznily myšlenky na to, o co přišel. Vzpomínal na školu, na domov, rodiče, na brášku, který se má narodit na podzim a kterého on, zlatý drak Donnar, nikdy neuvidí. Všechny své zlaté šupiny by dal za šanci vrátit se domů. V krku mu najednou vyschlo a oči ho začaly pálit. Hlasitě vzlyknul.

V tom ucítil, jak ho objaly dvě veliké tlapy. Brugamatin si ho přivinula k sobě jako vlastní dráče. Schoulil se do jejího obrovského náručí a nechal se laskat. Dračice ho hladila a šeptala mu do ucha: „Všechno bude dobré, ty můj malý nešťastný človíčku. Uvidíš, že se všechno zase napraví,“ a začala mu zpívat tichou dračí ukolébavku. Bylo to snad tím nápěvem, nebo magií, kterou ovládají všechny mámy, že po chvilce Donnar klidně usnul.

Stejně jako předešlého dne vstal Donnar jako poslední. Krásné ráno ho nezajímalo. Nevrle se vykulil z pelechu a šel udělat všechny náležitosti ranní hygieny.

Greidin byla nemluvná jako večer. Ve vzduchu však bylo cítit jakési napětí. Pořád Donnara po očku sledovala, ale když se na ni přímo podíval, uhnula pohledem.

Donnar zrovna žvýkal poslední sousto snídaně, když se ve sluji trošku setmělo.

„Můžu dál?“ ozval se kavernou hluboký hlas.

„Ale jistě, pojď dál, mistře Balkresi.“ Uvítala ho Brugamatin.

Greidin vyletěla jako píchnutá šídlem a zahalekala: „Donni, máš návštěvu!“

Donnar se postavil. Musel sebrat hodně sil, aby se usmál, a pozdravil starého draka. Ten si odkašlal a začal pomalu mluvit: „Dlouho jsem nemohl usnout a pak jsem si vzpomněl, že jsem ti vlastně slíbil udělat převlak.“

Do sluje se protáhli Armus s Ofrsem. Široce se usmívali a vzrušením nemohli ani stát na jednom místě.

Donnar nechápavě zamrkal. „Ale já přece ...“

Balkres před něj s úsměvem položil světlý balíček.

„To je tvůj lidskej převlek, brácho!“ zajásal Ofrs.

„Já tomu nerozumím,“ zavrtěl hlavou Donnar.

Greidin přišla k němu a sedla si na zem. V pařátu držela mobil. Proti jejímu dračímu tělu se zdál úplně maličký.

„Strejda Blkres sem v noci přišel a ptal se, jestli nemám tvoji fotku. Teda, v lidské podobě. Tak jsem mu ukázala tu, kterou jsem kdysi udělala na Stranických skalách. No, a on podle ní pak udělal tvůj převlek.“

„Jenže já už na sobě jeden mám,“ zapochyboval zlatý drak.

„Převlek není kabát!“ vmísil se do hovoru starý drak. „De fakto je fuk, kolik si jich přes sebe natáhneš.“

„Ale podle rozsudku se nesmím vrátit do světa lidí,“ znovu se zamračil Donnar. „Neporuším tím nějaký zákon?“

Balkres mávl tlapou. „Zákony a předpisy jsou berličkami pro ty, kteří jsou bezradní. My draci si víme rady v každé situaci, proto žádné takové hlouposti nemáme.“ Píchnul do Donnara drápatým prstem. „Stamikles včera řekl, že jsi drak, a každý svobodný drak si přece může vybrat místo, kde vyvede své mladé a kde bude žít. Když to náhodou bude lidský svět; přestane proto být drakem?“

Donnar cítil, jak ho zaplavuje nesmírná úleva. Vyskočil a objal starého mistra okolo krku.

Greidin si odkašlala. „Zlatíčko, nechci ti do toho mluvit, ale jestli chceš stihnout ten jedinej autobus, kterej dneska jede, tak máš nejvyšší čas vyrazit!“

Donnar sebral převlek. Brugamatin mu podala batoh. Když si ho bral, hluboce se jí uklonil tak, jak to viděl včera u Stamiklese.

„Děkuju vám za všechno, paní Brugamatin,“ řekl dojatě.

„Rádo se stalo,“ pokývala dračice hlavou. „A pamatuj: v našem pelechu budeš mít vždycky volné místo!“

---

Na známé cestě nedaleko brány odložil Donnar batoh na zem a rozbalil převlek. Podíval se na tři draky, kteří ho přišli vyprovodit.

„Rád jsem vás poznal, kluci,“ pokynul Armusovi a Ofrsovi.

„Potěšení bylo na naší straně,“ řekl Armus.

Donnar se nasoukal do převleku. Než si přetáhl kapuci se zrzavým vrškem přes hlavu, pořádně se nadechnul. Rychlým pohybem zatáhl magický zip. Vydechl a otevřel oči. Měl opět lidské tělo a dokonce měl na sobě stejné oblečení, jako tenkrát na skalách. Hodil si batoh na záda.

Otočil se k malé šedé dračici. „Uvidíme se ještě?“

Greidin přivřela oči a zavrtěla hlavou. „Přece v šesté třídě, hlupáčku! Navíc nezapomeň, že patříš sem. Musíme si zaletět k těm Vysutým jezerům! “

Ondřej se usmál a vyrazil směrem k bráně.

Před dvojicí kamenných sloupů musel chvíli počkat, než se brána otevře. Poznal ten okamžik naprosto bezpečně. Když prošel branou, zahřmělo a listí okolních stromů na malinkou chvíli zazářilo, jako by bylo z ryzího zlata.

KONEC