Vítejte ve dračím světě

Prázdniny na draka 4/5

Donnar na Greidin překvapeně zamrkal. „Ale vždyť …“

Skalami zahřmělo hrozivé zařvání. Donnarovi se z toho až zježily šupiny na zádech. Rychle se podíval k obloze. Mezi věžemi se k němu řítila červená šmouha. Vzepjal se na zadních jako kůň a vyrazil opačným směrem. Tlapy se mu bořily do sypkého písku, přesto se odrazil a roztáhnul křídla. Byl asi pět metrů nad zemí, když ho strašná rána srazila spět. Při dopadu se písek rozletěl na všechny strany. Udělal několik kotrmelců a zůstal ležet. V zádech cítil tupou bolest, nozdry i tlamu měl plné písku. V hlavě mu hučelo. Pomalu vstal a otřepal se.

Jeho protivník se k němu opět přibližoval s děsivou rychlostí, tentokrát z opačné strany. Utíkat nemělo smysl, dopadlo by to stejně jako prve. Uhnout nebylo kam. Ze všech stran byly skalní stěny, které tu tvořily relativně úzkou uličku. Donnar tedy zůstal stát čelem k přilétajícímu nebezpečí. Napjatý jako péro čekal na ten správný okamžik. Vteřinu před tím, než nad ním červený drak proletěl, skočil vpřed a sklouzl se břichem po zemi.

Drápy, ostré jako břitvy, jen škrtly o jeho šupiny, ale ocasu se nevyhnul. Rána, kterou utržil do levého ramene ho odhodila dobré dva metry bokem. Nebyla však vedena přímo, takže mu žádné větší zranění nezpůsobila. Rychle vstal. Získal pár drahocenných vteřin navíc, než se červený zase otočí a zopakuje nálet. Odrazil se a vyrazil do vzduchu tak rychle, jak jen dokázal. Mezi skalami se opět rozpoutala zběsilá honička. Tentokrát by však nebyla ukončena jen přátelským plácnutím a Donnarova krev by nejspíš dotvrdila morbidní název tohoto místa. Červený drak byl silnější, rychlejší a navíc úžasně mrštný. Donnarovi tak nezbývalo, než maximálně využívat svých značně menších rozměrů. Prolétal proto schválně úzkými štěrbinami a skalními okny, které musel jeho pronásledovatel často složitě oblétat.

Donnarovy síly však začínaly rychle ubývat. Zpomaloval. Už za sebou cítil dech svého soka, když se přímo před ním otevřel ve skalní stěně obrovský portál jeskyně. Donnar věděl, že tohle vražedné tempo nedokáže už dlouho udržet, a proto zariskoval a vletěl přímo dovnitř. Jeskyně byla za vchodem natolik široká, že sem mohl i červeňák, ale zužovala se. Stěny chodby se Donnarovi slily ve změť čar. Před sebou vyděl jen rozechvělý profil tunelu a na jeho konci malé okénko. Až zoufale malý světelný bod se rychle přibližoval. Donnar ještě naposledy máchnul bolavými křídly, pak je složil a přitáhla tlapy co nejvíc k tělu. Proletěl oknem jako střela a rychle se vznesl do výše.

Když se konečně odvážil otočit, uviděl pod sebou vrcholky Krvavých skal a po červeném drakovi nebylo nikde ani stopy. Zpomalil a nabral kurz k zapadajícímu slunci. Doufal, že někde tím směrem je Anksperk.

Koutkem oka zahlédl nějaký pohyb. Kde se vzal, tu se vzal, červeňák byl přímo pod ním a hnal se vzhůru. Donnar zrychlil, vědom si své výhodnější výškové pozice. Při troše dobré vůle doletí do města dřív, než se k němu ten násilník dostane a tam už dá snad pokoj. Jenže mu cestu zkřížili červeňákovi zelení kumpáni.

Donnar se zastavil a zůstal vyset v povětří jako sokol. Teď už neměl jak manévrovat, nebo kde se skrýt. Červený drak ho převyšoval velikostí i rychlostí. Vyhýbání před jeho pařáty by ho jen vysilovalo.

Donnarovi se najednou zamžilo před očima. Tak jo, řekl si, dostaneš, co chceš! Jako by jeho mysl začalo ovládat nějaké cizí vědomí. Svět kolem se rozplynul a ztratil barvu. Donnar neviděl nic jiného než přilétajícího draka. Dočista zapomněl, kým byl nebo je. Nadzvedl tuhé rty své tlamy a odhalil dvě řady ostrých zahnutých zubů. Zařval a vrhl se z výšky v ústrety svému sokovi. Ten nejdřív zrychlil, ve snaze dostat se co nejdřív ke své objeti, ale když viděl, že se malý hnědý drak řítí přímo na něj, znejistěl. Nakonec skoro zastavil a napřáhl tlapy proti Donnarovi, ve snaze zachytit očekávaný náraz. Jenže Donnar udělal plný výkrut a elegantně se mu vyhnul tak, že se skoro dotkli břichy. Otočka dodala Donnarovi švih v ocase a on ho nechal s plnou silou dopadnout na červeňákův prsní pancíř. Červený drak udělal několik vzdušných kotrmelců a chytil se přeními tlapami za hrudník.

Donnar se otočil dlouhým svislým obloukem a tentokrát napadl draka mírně z boku. Červeňák, který přišel o veškerou svoji rychlost a po nečekaném útoku se ještě nestihl vzpamatovat, obdržel ránu do hlavy. Donnar se po průletu znova otočil a chystal se zaútočit. Jenže velký červený drak vyklízel pole. Držel se za hrudník a hlavu měl nepřirozeně skloněnou. Zdálo se, že křídly mává jen z posledních sil. Jeho dva druhové odlétali s ním, a co chvíli se otáčeli po Donnarovi.

Hnědý drak se díval za vzdalující se trojicí. Necítil nic, jen podivnou prázdnotu. Pak veden jakousi neznámou silou se nadechl a zařval tak silně, že se až ze skal pod ním zvedla ozvěna.

Donnar zatřásl hlavou. Svět zase nabral svou původní podobu. Rozhlédl se a na skále pod sebou uviděl sedět své přátelé. Snesl se dolů a usadil se vedle nich. Bolavá křídla nechal volně svěšená a pomalu vydýchával.

„Co na mě tak koukáte?“ zeptal se, když si všiml přepadlých výrazů ve tvářích ostatních dráčat.

„Donne, podívej se na svůj ocas,“ řekla pomalu Greidin.

Donnar se otočil a překvapením div nespadl ze skalní plošiny. Z konce ocasu mu ve dvou řadách trčely trny, které se velmi pomalu zatahovaly dovnitř. Nejdelší z nich měl dobrých patnáct centimetrů. A jako by to nestačilo; byly třpytivě zlaté!

„Tak, a je to jasný,“ řekl zase sebejistě Armus, „ ta barva není vyblitě hnědá, ale vyblitě zlatá!“

Ofrs si dal hlavu mezi přední tlapy. „To bude průšvin!“

„Hnědej nebo zlatej.“ Greidin se otřela Donnarovi o bok a usmála se na něj. „Je to hrdina!“

---

Souhvězdí, co mu draci říkají Goritas, už zářilo vysoko na obloze, když se Greidin s Donnarem vrátili konečně do sluje. Greidina máma Brugamatin sice trochu hubovala, ale byla ráda, že už má dceru konečně doma. Na Ondřejovu novou podobu koukala trošku nedůvěřivě, ale když jí Greidin ujistila, že převlek je oficiálně půjčený, tak se uklidnila.

Když byl Donnar ve sluji poprvé, měl ještě lidské oči, kterými viděl jen temnou díru. Teprve teď si mohl vnitřek pořádně prohlédnout, i když interiér osvětlovala jen malá železná lampa a oheň z krbu.

Dračí příbytek tvořila obrovská komora tesaná do skály. Strop byl klenutý a ústil do malého otvoru, který mohl být větrací šachtou. K hlavní kaverně přiléhalo několik hlubokých výklenků. Byla tu spíž, skladiště a cosi jako záchodek. Donnarovi připomínal Turecké šlapky gigantických rozměrů. Jedině tento výklenek byl vybaven dveřmi. Další dveře, nebo spíš vrata, byla schovaná za vstupním portálem. Greidin mu vysvětlila, že se zavírají pouze na zimu.

Vybavení bylo prostinké. Podél stěn stály police se vším možným. Kousek za vchodem byl otevřený krb s rožněm a závěsem na kotlík. Uprostřed podlahy byla vyčištěná plocha obložená hrubými koberci. Tohle místo sloužilo drakům jako stůl. Jejich anatomii to takhle vyhovovalo nejlépe. Jeden menší výklenek byl vyhrazen lidskému světu. Byl tu psací stůl s jednou židlí, skříň s oblečením a veliká knihovna. Ležel tu i Ondřejův batoh.

Největší plochu na podlaze však zabíralo hnízdo vystlané tlustou vrstvou kožešinových polštářů a pokrývek.

Obě dráčata si lehla ke „stolu“, Brugamatin mezi ně položila obrovskou mísu s nakrájeným pečeným masem a každému dala misku čaje s javorovým sirupem.

Teprve teď u jídla si Donnar uvědomil, jaký má vlastně hlad. S Greidin to muselo být podobné, protože se oba vrhli na maso a v mžiku ho spořádali, i když celá porce mohla vážit dobrých dvacet kilo. Potom si Brugamatin lehla za nimi. Všichni chlemtali čaj a sdělovali si novinky. Greidin vytáhla vysvědčení, které nevypadalo zrovna nejlépe, ale na draka to ušlo. Když přišla řeč na Donnarův prospěch, odpovídal trochu vyhýbavě. Škola mu nedělala potíže, ale nechtěl Greidin před matkou shodit. Proto odvedl hovor jinam.

„Proč vlastně draci navštěvují lidské školy?“ zeptal se při pohledu na „lidský koutek“.

Brugamatin se usmála. „To máš tak: oba naše světy jsou propojeny odedávna. Jsme si s vámi lidmi velice podobní, ale zatím co my máme cit pro takové ty globální systémové problémy, vy si hračičkáte s maličkostmi. Možná ti to tak nepřipadá, ale nebýt našeho občasného zásahu, ležela by vaše civilizace už dávno v popelu věků. Za tuhle drobnou službu si od vás bereme výdobytky vašeho umu.“

Dračice pozvedla misku s čajem. „ Těžko by jsme dokázali vyrobit třeba nádobí nebo některé druhy potravin. Písmo používáme taky vaše. Máme od vás spoustu věcí. Dokonce i tohle město pro nás stavěli lidé. Je to sice už pěkných pár století, ale je to pravda.“

Dračice přeskládala nohy do pohodlnější pozice a pokračovala: „S dráčaty se to má tak, že vše, co potřebují znát, umí buď od přírody, nebo to obkoukají od starších draků. V lidských školách se pak naučí nejen psát a počítat, ale hlavně se seznámí s vámi. Nezřídka se stává, že někteří u vás i vystudují. Například veterinu.“

To, co modrá dračice vyprávěla, bylo velice zajímavé, ale přesto Donnar musel vynaložit nemalé úsilí, aby udržel oči otevřené. Tenhle den byl už přece jen moc dlouhý. Brugamatin si toho všimla a plácla předními tlapami o jídelní plochu.

„Tak, dráčata, nejvyšší čas jít do hajan!“

Donnar se rozhlédl po kaverně a zeptal se: „Kde si můžu ustlat?“

„No přece v pelechu,“ ukázala Greidin na hnízdo. „Spolu s náma.“ Když zahlédla jeho tázavý pohled, zasmála se a vysvětlila: „Draci spí vždycky pohromadě, a to i s návštěvami. Jinak by to bylo stejné, jako bys doma u oběda posadil přátelé k jinému stolu. Víš?“

Na to vstala, protáhla se a několika skoky hupsla do pelechu. Donnar se tam tedy přišoural také a lehl si na břicho hodný kus od ní. Pelech byl měkký, evidentně vycpaný senem a voněl po kožešinách. Donnar položil hlavu a s ulehčením vydechl. V tom se Greidin překulila a přimáčkla se těsně k němu. Měla oči zavřené a potutelně se usmívala.

„Dobrou noc,“ řekla tiše.

„Dobrou, Greidin.“

Než máma dračice sklidila nádobí, tak obě dráčata spala jako zabitá.

---

Když se Donnar probudil, slunce už stálo pěkně vysoko a vchodem sluje bylo vidět, jak pálí do protější stěny údolního města. Hnědý drak se protáhl, zívnul a protřel si oči. Greidin už pobíhala okolo a pomáhala mámě chystat snídani.

„Vstávej, ospalče! Venku je nádherně. Zaletíme se vykoupat k Vysutým jezerům,“ volala na něj.

Když si Donnar lehal k pirohům a černému čaji, připadal si už dokonale probuzený a svěží. Divil se, že ho po výkonu, který podal včera, nic moc ani nebolí. Draci evidentně regenerovali mnohem lépe než lidé!

„Copak tu máš?“ sklonila se nad ním Brugamatin. Dračici, která šla okolo, zaujalo něco, co se mu blýskalo na zádech.

Donnar otočil hlavu. Na boku mu chybělo několik šupin, jak ho tam včera škrábl jeden z draků. Pod starými zhnědlými šupinami se přes noc začaly klubat nové – zářivě zlaté!

Dračice nadzvedla obočí. „Milí dračíci, nechcete mi ještě něco říct?“ podívala se přísně na svou dceru. Ta odložila nakousnutý piroh a chvatně chytila Donnara za přední tlapu.

„Mami, my už musíme jít. Kluci na nás čekají,“ řekla a vytáhla Donnara ze sluje.

Donnar si vzpomněl, jak včera Ofrs štkal, když zahlédl jeho ocasní trny. Chvíli klusal po boku své kamarádky mlčky, ale pak mu to nedalo a zeptal se: „Greidin, co je s tím převlekem?“

Šedá dračice se na něj ani nepodívala. „Všechno v naprosté pohodě. Zítra to sundáš a hotovo. Hele, támhle letí Armus!“

Zelený drak přistál přímo u nich s takovou prudkostí, že se museli vyhnout jeho křídlům. Ještě je ani nesložil a s vyvalenýma očima na ně skoro zařval: „Strašnej průšvih! U Ofrse doma jsou dva draci, který poslal Stamikles.“

„Jo? A co tam chtějí?“ zeptala se nechápavě Greidin.

Armus nervózně zadupal. „No přece jeho!“ ukázal na Donnara. „Teď jdou nejspíš sem.“

„Kdo je Stamikles?“ zeptal se s obavami Donnar.

„To je správce města, starosta, soudce. Prostě něco jako náš vládce,“ odpověděla trošku roztržitě Greidin.

„Musí zmizet, a to hned!“ zaječel Armus. „Pojďte k bráně!“ Všichni tři draci přeskočili okraj terasy a vyletěli směrem ke vstupu do lidské sféry.

„Měl bych se zastavit pro věci,“ řekl udýchaně Donnar.

„Na to se vykašli. Přineseme ti je na druhou stranu později,“ houkl na něj Armus, který letěl vpředu.

Přistáli na cestě k bráně zhruba ve stejných místech, kde se včera setkali.

„Tak, ocaď je to už jen kousek. Zhoď to dolů a mazej,“ řekl s ulehčením Armus. Potom si přestal Donnara všímat a otočil se ke Greidin. „Teď už zbývá jen to odnést a nenápadně vrátit zpátky a máme to v suchu.“

Donnar byl vystresovaný. Ani si neuvědomil, že pod převlekem je vlastně nahý. Jen zoufale bojoval se zapínáním.

„Dračíci, nerad vás ruším, ale nejde mi to sundat,“ pronesl polohlasně.

Armus k němu přiběhl a posadil se na zadní. „Ukaž, rozepnu ti to sám!“ Přiložil dráp ukazováku pravého pařátu Donnarovi pod bradu. Ucítil, jak se jeho špička zachytila magického zdrhovadla, ale když zatáhl dolů, aby ho otevřel, dráp se vysmekl. Zkoušel to znovu a znovu a stále zuřivěji.

„Di do háje! Ještě ho škrábneš!“ odstrčila ho Greidin a zkusila to sama. Ale výsledek byl stejný.

Na cestě se ozvalo zafunění a přidusal Ofrs. Vyslechl popis problému, pak velmi pečlivě zachytil magické poutko a opatrně zatáhnul. Ani on však převlek otevřít nedokázal.

Otočil se ke svým přátelům.

„Tak, a teď už je nade vší pochybnost jasné, co je na tom převleku poškozené!“