Vítejte ve dračím světě

Pilíř

Řidič náhle zastavil. „Hele mladej, tady už mě auto neposlouchá, dál musíš pěšky!“ Oslovený spolujezdec se ospale protáhl na vedlejším sedadle a vykoukl ven.

„Vážně to dál nejede? Do Josefova už je to jen kousek.“

„Je mi líto,“ řekl řidič.„Ale jestli se ti do té činy nechce, tak tě svezu nazpátek.“

Pet na krátký okamžik zaváhal, příliš se mu nechtělo opustit vyhřáté sedadlo. Nakonec si však řekl, že se sem nepřijel vozit autem. Překonal tedy odpor k počasí, které vládlo za sklem auta, a navzdory noci vyrazil na další cestu po svých. Vlhký chlad ho obklopoval a tíseň ze tmy mu nepomohla rozehnat ani baterka. Akumulátory jakoby ztratily kapacitu a kužel skomírajícího světla nebyl schopen prorazit mlhu. Prastará, snad kdysi asfaltová silnice vedla údolím kolem šumícího potoka. Místy se Pet musel prodírat větvemi stromů, rostoucích na jejím okraji. Takhle divokou přírodu ještě nikdy neviděl! Po nějakém čase ho cesta zavedla na malou mýtinku a tam po levé straně zahlédl vystupovat z mlhy podivnou, vysokou stavbu, jako nějaký přízrak. Neměl však čas se nad tím dlouze zamýšlet. V křoví za ním něco zadupalo a v zápětí se ozvalo silné zafrkání. Pet se neobtěžoval nějakým dlouhým přemítáním nad původcem toho hlomozu a vystartoval po cestě jako vystrašený zajíc.

Jeho babička říkávala, že toto malé zvíře bylo pověstné svou bojácností a rychlostí, proto se mu tento příměr vedral do hlavy takřka sám od sebe. Nevěděl, jak dlouho utíkal, když mu svitla naděje na záchranu v podobě okénka, přímo ve směru jeho úprku. Z posledních sil doběhl ke dveřím. Nezastavil. Hybnost jeho gemy ho postrčila do solidního futra. Ve snaze zachytit svůj pád se opřel o dveře, a ty povolily. Jak dlouhý tak široký se rozplácnul na podlaze místnosti.

„Synku synku, to tě doma nenaučili klepat?“ Starý muž, zjevně obyvatel hájovny, si ho měřil vyčítavým pohledem. Seděl za stolem, žmoulal dlouhou porcelánku, ale nezdálo se, že by byl z nenadálé návštěvy jakkoliv překvapen.

„Dědo, jak to že nezamykáte? V takovém nebezpečném místě.“ Pet se sbíral ze země a třásl se jako osika. „Kdo ví co je tady okolo za bestie?! Hadi, bizoni a co já vím? Asi sem vlezl do hnízda srnci, málem mě roztrhal na kusy!“

Po těchto slovech se stařík na Peta díval poněkud ustaraně a trval na tom, že mu prohlédne hlavu kvůli případnému zranění. Ale nakonec usoudil, že mladíkovy bláboly souvisejí spíše s jeho neznalostí.

Ráno se už Petovi Josefovské údolí nezdálo tak strašidelné jako v noci. Kutna dávno obstarával stavení a Pet se teprve hrabal z postele. Konečně si mohl prohlédnout místo, kde mu poskytli azyl v těžké chvíli. Dům byl z části roubený a z části postavený z nepálených cihel. Byl nevelký, ale patřil k němu prostorný dvůr s kurníkem, dvěma chlívky, psí boudou a kupkou hnoje uprostřed. Vnitřní vybavení bylo ve stejném stylu jako celé stavení. Na podlaze dusaná hlína, jednoduchý nábytek ze dřeva a velká kachlová kamna. Nikde ani kousek plastu a kovů jen po málu. Něco podobného viděl Pet naposledy při návštěvě virtuální dědiny z raného středověku.

Pomalu se přišoural ke Kutnovi. „Pane Kutno, vy jste tady něco jako správce?“

Stařík zapíchl vidle do hnoje a nedůvěřivě se na Peta podíval. „Ty si prostě nepřestaneš dělat srandu, mladej! To si myslíš, že je tohle nějaký muzeum, nebo co? Já jsem tady majitel, tohle je můj dům a tady žiju. Jo a toho pána si odpusť, já su prostě Kutna. Jasný?“

Peta tahle odpověď šokovala. Večer se tak sotva představili a pak ho přemohla únava, takže neměl příliš čas se dívat kolem sebe, zato teď měl oči navrch hlavy.

„Ale jak tady můžete žít? Vždyť tady nemáte elektriku, není tady signál na mobil a nemáte dokonce ani auto! K nejbližšímu hypermarketu je to dobře sedm kilometrů. Jak se tam dostanete na nákupy?“ Kutna se uchechtl: „No, šťávu nepotřebuju, stejně tady nic na elektriku nemůže fungovat. Pokud chci s někým mluvit, zajdu k němu šourem nebo řeknu naší Šence. A co se hypáče týče, tam mi nemají co nabídnout. Jídlo mi daj zvířata a les. Tak mě napadá, žes eště nesnídal. Placky z orobince só v tróbě a jestli chceš mlíko tak si podoj kozu.“ Stařík se škodolibě zahyhňal a pokračoval v přerušené práci.

Pet se natřásal na žebřiňáku se dřevěnými loukoťovými koly a potajmu žvýkal makroenergetickou tyčinku. Nebyl si jist co je to orobinec, ale jistě věděl, že jídlo s tak podezřelým názvem zcela určitě nevezme do úst. A to mečící páchnoucí zvíře, uvázané ke kůlu před hájovnou? Při představě, že by měl požít cokoli v souvislosti s ním, začalo se mu navalovat. Nicméně rád uvítal možnost svézt se s Kutnou do Rudice. Stařík tam jel vozem plným pytlů pro nějakého mistra Brodečka.

„Víš, každý ráno přide ke mě Jura Uhlák se svou partou a donesou z lesa dřevěný uhlí. Já vždycky vemu žebřiňák a tady Bobka a dem. Nazpátek vezu uhlákům zásoby z dědiny a já si z toho něco nechám za vodvoz. Takhle je to u nás zařízený. Tady v Krasu je nás tak málo, že se všichni známe navzájem a víme kdo co dělá a co od koho můžeš získat.“

„Vidíte, a já jsem se chtěl zeptat, jak se tady obejdete bez kreditek.“

Cesta se pomalu šplhala do příkrého kopce a malý koník pohazoval hlavou.

„Víš, Kutno, říkal jsem si, proč tady vlastně nic nefunguje, tak jak by mělo. Už jsem viděl u nás doma dědiny sekt, který odmítají přijmout pokrok, ale ještě jsem nezažil, aby všechno přestalo fungovat jako mávnutím kouzelného proutku. Podívej se třeba na můj mobil.“ Pet vytáhl chcíplinku svého telefonu. „Ani nepípne!“

Kutna se na něj úkosem podíval. „Hmm, a to tě to nejlepší teprve čeká. Tady u nás nejen, že nic nefunguje, ale i ten nejodolnější materiál přinesený zvenčí se tady do týdne začne rozpadat. No, však mistr Brodeček ti o tom jistě rád povykládá. On je totiž materiák a kovář. Proto potřebuje to uhlí, víš?“

Pet si všiml pohybu po straně cesty. Mezi silnými smrky se jako blesk mihl černý stín. Kutnův koník zavrtěl hlavou a zafrkal. Vtom na silnici před nimi vyběhl veliký černý kůň.

Na jeho hřbetě seděla dívka v dlouhých šedých šatech a kožené kazajce. Vraník neměl sedlo ani uzdu, přesto se nezdálo, že by jezdkyně měla jakýkoliv problém s udržením rovnováhy. Na chvíli se oba zastavili asi dvacet metrů od povozu. Pak se kůň vzepjal, předníma nohama divoce zabušil do vzduchu a zmizel tak, jak se objevil. Dlouhé hnědé vlasy zavlály v zeleni. Pet nechápavě zíral na cestu před sebou a uvažoval, jestli se mu to jen nezdálo. Kutna pobídnul koníka. „To byla naše Peťka Vlčice. Bydlí v lese kousek od Ostrova. Živí se jako pasačka dobytka lidí z vesnice.“

„Takže, ona je takový místní blbeček?“ Pet si vzpomněl, jak četl o funkci pro některé vesnické děti zdegenerované soustavným promícháváním genů.

Kutna se k němu prudce otočil. „To si nemysli! Je to chytrá holka. Rozumí zvířatům jako nikdo druhej. Snad s výjimkou Ropeta. To je fakt machr! Co se toho vraníka týče, je to trochu záhada. Ona sama nemá stáj a ten kůň nikomu z okolí nepatří. Není ani okutej. A divoký koně tady nemáme. Ona se na něm občas prohání, ale nikdo neví, odkaď se to zvíře bere.“

Vůz pomalu projel kolem starého kaolínového lomu, na jehož protějším okraji stály jednoduché chatrče se střechami porostlými trávou. Byly tu i malé čadící pícky, kolem nichž vládl docela čilý pracovní ruch. Stařík mlaskl na koně a zabočil. Po nerovné cestě dojel až k manufaktuře a zastavil. V okamžiku k vozu přiběhl nevysoký, ale robustní chlapík v hrubé košili a kalhotách, přes které měl volně přehozenou koženou zástěru. Měl husté černé vlasy prokvetlé šedinami a až na prsa dlouhý plnovous, který byl tak hustý, že Petovi připadl jako udělaný ze silného filcu. Muž se pohyboval poněkud zbrkle a mluvil o překot.

„Kutno, to je dost, že jedeš. Už tady nemáme čím topit. Kluci okamžitě to uhlí shoďte a k výhním s ním! Jo, a k pecím taky trochu. A kohos nám to přivez? Námezdní sílu z venku?“ pomocníci, stahující pytle z vozu, se zasmáli.

„Ale to né. Je to Pet z Ameriky a já ho včera zachránil před rozsápáním srncem.“

„Inu, když je to tak, jste oba zváni na oběd. Dneska to bude trochu slavnostní. Je u nás na návštěvě Šenka a Konopáč ze Sloupu.“

„Možná příště.“ Kutna se škrábal na kozlík prázdného vozu. „Pojedu rači domů. Ať mě zastoupí Pet. Stejně ze mě páčí rozumy na kerý umí odpovědět jedině tvoji bratři z oboru.“

Stařík převzal od Brodka plátěný pytlík s moukou a solidní kus uzeného. Nakonec z pod sedátka vytáhnul kožený vak a podal jej Petovi. „Tohle se ti bude hodit.“ Plácl koně opratí, aby otočil vůz ke zpáteční cestě.

Pet zamával na pozdrav a podíval se na vak. Jak to asi myslel? K čemu ho jako budu potřebovat? V příštím okamžiku na to měl přijít. Shýbl se k zemi, aby si hodil na záda svůj batoh, ale jak ho chytil za popruh, ozvalo se zapraskání a gema udělaná z kevlaru třetí generace byla na dvě půlky. Pet smutně obhlédl své věci rozsypané po zemi, začal je sbírat a cpát do koženého vaku.

„To je skoro zbytečný.“ Brodek mu poklepal na rameno. „Ty hadry se stejně rozpadnou do tří dnů. Vem rači to co budeš fakt nutně potřebovat venku, jako kreditku, mobil, klíče a podobně, já ti to dám do komory. To je místo kde se rozpad výrazně zpomalí.“

Pet ho poslechl. Rozhodl se, že se nebude už ničemu divit.

Brodek vybral jednoho z pomocníků, aby ho zavedl do mistrova domu, kde mu přislíbil nocleh. Chlapík měl podobné vzezření jako jeho šéf, jen bradu neměl tak dlouhou a žádné šediny.

Vesnice Rudice začínala dvě stovky kroků od lomu a byla přesně taková, jak Pet vytušil, že bude vypadat. Větší i menší domečky měly naprosto stejný charakter jako bývalá hájovna starého Kutny. Silnice byla sypaná štěrkem zadusaným do hlíny a všude se proháněla drůbež, kočky, psi a děti. Pet si uvědomil, že tolik dětí pohromadě ve městech venku nikdy není vidět. „Hele, co to vlastně je ten tvůj mistr zač?“

Tovaryš trochu zvolnil krok. „Mnó, von je kovář a hlavně materiák. To je čaroděj, kterej dovede vysvětlit kovům z venku, aby se přestaly rozpadat. My tomu tady řikáme ‘posvětit je’.“

„A to by nemohl posvětit třeba můj mobil, aby mi fungoval?“

Petův Průvodce se pousmál. „Ty si myslíš, že by se s ním dalo ještě telefonovat po přetavení teplotou dobře osmi set stupňů? Protože tak se svěcení provádí. Víš, my tady můžeme vyrábět železo z místních surovin, ale rudy jiných kovů tady moc nejsou, a tak nezbývá než hledat, co zůstalo z dob, kdy tady ještě nebyla ‘zóna rozpadu’, chápeš? Nebo se dá vzít prostě přinesený kov a přetavit ho. Pak už se chová normálně.“

Jak tak šli, slunce protrhlo mraky a udělalo se hezky. Pet uvažoval, proč tovaryš použil pojem čaroděj. Brodek prostě recykluje šrot, jde o normální profesi, nebo ne? Tady na tomhle místě asi nic není normální! Za těchto úvah dovedl pomocník Peta ke znatelně většímu domu s velkým dvorem. V otevřené bráně si hrálo světlovlasé děvčátko a vedle něj dřepěla žena v hnědých šatech. Žena držela paže pokrčené v loktech a pohybovala prsty jako by vedla nějakou loutku na tenkých nitkách. Jen místo panáčka se před ní v prachu cesty vrtělo a poskakovalo malé polínko. Děvčátko jí dělalo obecenstvo a tleskalo každému nečekanému pohybu.

Petovi tahle zábava připadla velice primitivní vedle, například, virtuální reality, kterou mají dnes pro děti v každé domácnosti venku. Zároveň se však přistihl, že začíná o vnějším světě uvažovat jako o něčem zvláštním.

„Dobrý den přeji, vznešená Šenko.“ Tovaryš se takřka obřadně uklonil před dřepící ženou. Pak se otočil k dívence. „Adélko, zaběhni za maminkou a řekni jí, že tatínek jí posílá hosta. Ať ho ubytuje a..“, podíval se na Peta.„Asi i ošatí.“

Holčička vyskočila a odběhla do domu. Žena pustila dřevíčko a vstala. Byla o hlavu vyšší než Pet a měla černé vlasy stažené do koňského ohonu. Na krku jí vysela spoustu korálků a jiných ozdob, které zčásti zakrývaly hluboký výstřih. Pet nedokázal odhadnout kolik je jí let. A když se podíval do šedivých očí, byl si zcela jist, že takhle nějak si představuje čarodějku. „Já jsem Šenka“, podala Petovi ruku s mnoha koženými a dřevěnými náramky. Pet ji stiskl a zahuhlal svoje jméno. Měl nepříjemný pocit. Jakoby se mu někdo přehraboval v myšlenkách.

„Vítám vás!“

Ani si nevšiml, kdy vyšla paní domu.

„Teda dneska to tady bude vypadat jako v noclehárně“, byla trošičku nervózní. „No co stojíte, pojďte dál. A ty nemusíš našeho hosta strašit hned u vchodu.“ Šenka se jen šibalsky usmála a vešla do domu. „Ještě si bude myslet, že tady není vítán,“ dokončila svoje paní Brodková a usmála se. Pet ještě poděkoval pomocníkovi za doprovod a otočil se, že vejde do domu. V tom mu praskl pásek a kalhoty se poroučely k zemi. Rychle se shýbnul, aby je opět natáhnul a tu padl jeho pohled na ono polínko-hračku. Žádné nitky na něm nebyly!

U oběda se sešla celá rodina. Mimo Adélky měli Brodkovi ještě tři další děti. Nejstarší byla šestnáctiletá Markéta, která přivedla ještě Pavla, přítele ze sousedství. Mistr Brodek přiběhl jen chvilku před dvanáctou. (Peta velice zaujalo, že se tady nedržel letní čas. Nebyl důvod.) U stolu seděl ještě Konopáč, šlachovitý chlapík s kulatým obličejem a světlými vlasy. Paní Brodková začala nosit na stůl. Podávala se srnčí pečínka na borůvkách a žitný chleba. Tentokrát se Pet neostýchal. Jen ho trochu překvapilo, když ve své porci našel zalomený hrot šípu.

Nové, lněné kalhoty ho trochu škrábaly a sandály nebyly zrovna v jeho velikosti, ale bavlněná košile se šněrováním u krku sedla perfektně.

„Kde ses vlastně naučil tak dobře česky,“ zeptala se ho po obědě Markéta.

„Já jsem už druhý rok na výměnném studiu v Brně, a tak jsem se leccos přiučil. Jinak pocházím z Lintonu v Severní Nebrazce.

„Znám to tam,“ Konopáč se zasnil. „Bývaly tam hluboké lesy.“

Pet pokýval hlavou.

„Mě by zajímalo, jak si přišel k tomu podivnýmu jménu?“ zeptal se mistr Brodek. „Nesouvisí to náhodou nějak s flaškama?“

Pet se zamyslel. „Vlastně ano. To jméno mám po dědovi, dělal v podstatě to co vy. Měl malou firmu na zpracování plastových odpadů. Ale teď bych se rád zeptal já vás. Kutna mi říkal, že mi určitě vysvětlíte všechny ty záhady, co se tady v Krasu dějí “.

Všichni se podívali na Konopáče. Ten upil vína a začal vyprávět: „Víš, člověk si odjakživa snažil ulehčovat život. Díky tomu kdysi dávno asi taky přežil, i když neměl nejrychlejší nohy, nejbystřejší zrak ani největší sílu ze všech zvířat. Ale už před mnoha tisíci lety si naši předchůdci- čarodějové, začali uvědomovat, že ulehčíme-li si život příliš, ztratí smysl. Proto už tehdy připravili kouzlo, které nás mělo ochránit před sebou samými. Jak věky plynuly, předávali si ho, doplňovali a vybrušovali. Začátkem dvacátého prvního století nastal čas. Svět se tehdy rozdělil mezi hrstku majetných a na ostatní zbyla jen práce. Jenže, normální práce dnes už prakticky neexistuje, téměř všechno dělají stroje. Ale kdo práci nemá, může se v klidu svěřit do rukou rozsáhlé sítě sociálních výhod. Ty ale každému umožní jen čtyřiadvacet hodin u televize nebo virtuální reality, jídlo a základní zdravotní péči. Člověk prožije život jako stín a až umře, nikdo si toho ani nevšimne. Je to spíš živoření. Maximálně pohodlné, ale zničující.“

Konopáč si znovu přihnul. „Naši tátové, ale nelenili a v roce 2023 vztyčili první pilíř. Stalo se to v lesích kousek od Holštejna. Další na sebe nenechaly dlouho čekat. Pilíře kolem sebe šíří magickou zónu nemilosrdně likvidující veškeré výdobytky techniky za poslední tři století a umožňující některým lidem, jako je třeba Šenka, rozvinout talent pro čarování. Tak se obejdeme například v lékařství bez tomografů a totálních endoprotéz. V současné době má celý prostor pokrytý pilíři asi sto čtverečních kilometrů a stále se rozšiřuje.“

Pet se přistihl jak křečovitě svírá svůj pohárek. Rychle se napil. „Ale co lidé kteří tady žili předtím než se to tady stalo zónou a nesouhlasili s ní ? A jak je to s pozemky ? Patří vám?“

Konopáč se rozvážně podrbal za uchem. „Komu se život tady nelíbí, může odejít, tak jak to udělali všichni co nesouhlasili. No, a pozemky nám samozřejmě nepaří, teda oficiálně. Vlastník, ale nemá prostředky jak nás odsud vypudit. Nedá se sem dojet buldozerem. Dnešní zbraně mají elektronické prvky a mechanické se tady po čase rozpadnou. Jedinou šancí, jak nás dostat pryč, je zničit pilíře, ale ty my si ochráníme. To je moje práce. Několikrát se náš les pokusili zapálit. Bezúspěšně! Dokonce dovezli ze Šumavy mutované kůrovce. Koncem dvacátého století tam ekologičtí aktivisté prosadili zákaz kácení napadených stromů, a tak je to dnes poslední místo na světě kde tuhle potvoru můžeš ještě najít. Ale zničili jsme i brouky. Jistě, máš pocit, že je to nefér vůči právoplatnému vlastníkovi. Věz, že je to obchodník, který tady nikdy nebyl a vlastní ještě dalších milion kilometrů pozemků všude po světě!“

„Ale jak to děláte, když například chcete získat nějakou informaci zvenčí. Nebo, když chcete někam cestovat?“

„To se do toho potom vložím já!“ Šenka se lokty opírala o desku stolu a dívala se Petovi přímo do očí. „Jsem telepatka a ovládám skalní portál v Malém Lesíku poblíž Březiny. Chceš-li si s někým popovídat, můžeš to díky mě udělat v duch. Ať je dotyčný kdekoli na světě. Nebo mimo,“ dodala temně. „Jeskyně v Lesíku pak funguje jako jednostranný teleport.“

Nato promluvila paní Brodková: „Nemysli si ale, že ocať lidi jen odcházejí. Většina z nás co jsme tady, přišla až dodatečně. Přišli jsme se podívat, tak jako ty, a už jsme prostě zůstali. Myslím, že ty tady taky zůstaneš.“

To už Pet nevydržel. „Dost! Prosím dost. Copak nechápete o co se tady snažíte? Nemůžete mě, ani nikoho jinýho nutit, aby zahodil všechny výhody doby a odstěhoval se do smradu, dřiny a k plackám z orobince. A jestli si myslíte, že tady zůstanu žít v téhle době kamenné, tak to se šeredně mejlíte!“ Nato vstal a odešel.

Ve světnici zavládlo ticho. Jen oheň praskal v kamnech. „Gratuluji ti k perfektnímu postřehu Brodečko,“ všichni vzhlédli k Šence. „Ten už ocať vopravdu nikdy neodejde. Jen o tom ještě neví.“

Pet šel rychle a natahoval nohy. Neustále si opakoval, že je to spolek bláznů. Jenže, čím víc nad celou věcí uvažoval, tím víc mu připadala úžasnější. Ponořen v tyto myšlenky dávno vyšel z dědiny. Cestu lemovala malá políčka domorodců, ale za nimi se černal hvozd jako z pohádek. Prošel mělkým údolím a vystoupal na nízký, táhlý kopeček. Tady už žádná pole nebyla a stromy objímaly cestu naprosto zřetelně. Náhle je uviděl. Skupinka tří postaviček právě přecházela prašnou silnici a vstupovala do lesa.

Nejdříve je považoval za přestrojené děti, ale mýlil se. Mužíci byli asi metr vysocí, oblečení do špinavých overalů. Všichni měli tmavé brady s kousky zaschlé hlíny. Na hlavách přilby z tvrdé kůže a na nich hořáky karbidek. Dva z nich měli za pasy robustní sekery a ten poslední vlekl velkou kuši. Pet zůstal stát a čekal až podivné komando vejde do lesa. Poté rychle přiběhl k místu kde přešli cestu a pustil se za nimi. Sledovat je, nebyl žádný problém ani pro takového zelenáče jakým Pet byl. Trojice dělala pěkný povyk. Šel za nimi asi hodinu. Překročili ještě jednu cestu podobnou té, kde je potkal, když tu se trpaslíci ztišili. Pet došel až na míso kde je viděl naposled. Tady se dosud rovná planina začala prudce svažovat a Pet uviděl trojici pod sebou postupovat dolů do žlebu. Po chvíli se pustil za nimi, ale už je nespatřil. Po vyšlapané cestičce došel až k ohromnému portálu jeskyně. Podle stop trpaslíci vstoupili právě sem. Pet se rozhlédl po okolí. Všude byl jen smíšený les, prosvětlený pozdně odpoledním sluncem a vápencová skaliska porostlá mechem a křovím. Pak se odhodlal a vykročil směrem do vchodu.

„To bych nedělala, být tebou!“

Pet měl pocit, jakoby se na chvíli stal vápencem. Otočil se. Hnědé vlasy, šedá sukně – Peťka. V plné kráse. Letmý pohled, na silnici do Rudice, mu prozradil ledacos o jejích půvabech, ale takhle zblízka to byla přímo nádhera! Mohl si všimnout takových drobných detailů, jako hnědých očí. A bradavek rýsujících se pod šedivou látkou jejích šatů.

„Nó .. víte .. já se chtěl podívat co tam ti trpaslíci ..“

Peťka zvážněla: „Tiše hlupáku! To nejsou trpaslíci, ale speleologové, kdyby slyšeli, jak jsi je pojmenoval, nadělali by z tebe nudličky.“

Pet marně uvažoval jak se tady ta holka mohla objevit tak náhlé?

„A na co měli ty zbraně?“

Dívka k němu přistoupila a beze slova ukázala na zem. Pet to nejdříve považoval jen za rozrytou hlínu, ale teď jasně uviděl stopy velkého drápatého pařátu.

„Pro pána Jána! Co to je?“ vyděsil se Pet.

„Masorát,“ konstatovala lakonicky Peťka. „Vedlejší produkt našeho Krasu. A jeskyňáři taky. Pamatuju je ještě jako normální chlapy.“

„Proč teda do těch děr lezou?“ zajímal se Pet.

„Masoráti, bazilišci, obří chrobáci, varpi-vrápenci. To je jen malý výčet potvor, které se v našich jeskyních objevují a které je nutno likvidovat, pokud se stanou nebezpečnými. Za druhé se v jeskyních dá najít spousta zajímavých věcí, jako jsou portály, léčivá bahna, pivovarné nicy a afrodiziakální kosti.“

Při tom se, jakoby náhodou, otřela nevelkým leč pevným poprsím o Petovo rameno. „A do třetice je to baví. Teď by jsme měli jít rači dál.“

Při těch slovech se z jeskyně ozval dupot a syčení. Pet klopýtal za Peťkou. Schovali se za roh skaliska a sledovali co se bude dít. Po chvilce se z jeskyně vyplazilo, gigantickému červu podobné stvoření. Mělo jen přední pařáty, malá očka na krátkých stopkách a obrovskou tlamu plnou jako jehly ostrých zubů. Barva jeho kůže byla mrtvolně bílá. Pet odhadoval délku na nějaké čtyři metry a tloušťku okolo šedesáti centimetrů.

Za masorátem vyskákali z jeskyně jeskyňáři. Byli to zjevně zkušení chlapíci. Netvor měl v masité hlavě už dvě střely z kuše a několik sekanců. Útočníci živočicha obstoupili. Sekerníci na něj nepřestali dorážet, zatímco střelec natahoval kuši. Ještě založit šíp a zamířit. Masorát se svíjel a hrozivě syčel. Drnk! Přesně mířená střela projela do jeho hlavy v místě kde vystupovalo tykadlo oka. Netvor se ještě jednou zacukal a byl mrtev. Lovci vydali vítězný ryk.

Peta napadlo, že masorátovo syčení proti tomu bylo jen takové pípání. Peťka ho zatahala za rukáv.

„Pojď, chci ti něco ukázat. Nebo se chceš raději podívat jak budou tu potvoru kuchat?“ Pet dobře viděl žlutozelenou tekutinu vytékající z poslední rány, a tak dlouho neváhal.

Dívka ho převedla napříč přes žleb a vystoupali společně až na protější planinu. Slunce se už pomalu klonilo k západu. Šli úzkou pěšinou na hraně hlubokého žlebu a pozdní paprsky je hřály do zad. Náhle se žleb prudce stočil doprava a utvořil tak ostroh. Les v tomto místě ustupoval a udělal tak malý palouček porostlý hustou travou. Peťka se otočila a ukázala se Petovi v rudém světle západního slunce. Pet najednou pocítil nepopsatelnou touhu! Zamžilo se mu před očima. Svět se slil v jeden krvavý obraz. Vrhli se na sebe jako smyslů zbavení. Rvali ze sebe šaty, jako by to byla zátěž, která je celý život držela u dna a nedovolovala jim vyplout na hladinu rozkoše aby se mohli nadechnout vytržení. Kůže, vlasy, srst, těla, drápy. všechno se slévalo do jedné směsice. Pet cítil bolest, ale chtěl víc! A dostalo se mu. Hryzal jí uši. Ona na něj dorážela chtivě a zuřivě. Spojili se jako dvě rozbouřené řeky. Zavyl dlouze a vítězně...

Pet se s cuknutím probudil. Orosená tráva ho studila do zad a třásala jím zima. Bylo brzo ráno a všude kolem něho ležela na krajině mlha. Chytil se za ramena a sykl bolestí. Na pravé paži měl několik dlouhých šrámů. Stejně tak na prsou a krku.

Sedl si aby lépe obhlédl svou situaci a ..strnul. V okamžiku kdy zvedl oči, raní slunce protrhlo mlhu a ozářilo korunu ohromného buku. Pet takový strom nikdy neviděl. Nádherný, přirozeně souměrný s červenými listy.

Červená!

Peťka, a milování! To nejfantastičtější v jeho životě. Ale kde je?

Mlha z krajiny se odlévala do žlebu pod ním. Pet sbíral oblečení po uválené trávě. Bylo tam jen jeho. Ustrojil se, pohlédl na červený buk a přejel si rukama přes obličej. Snad se mu to jenom zdálo. Ale od čeho má potom ty šrámy? Jako by ho podrápal pes. Musí najít Peťku! Musí ji vidět!

Pet utíkal ke žlebu s masorátem.

Kutna říkal, že Peťka bydlí někde u Ostrova. Pátral v paměti jak vypadala stará mapa Krasu, kterou viděl v Adamově. Seběhl dolů a pokračoval dál proti spádu krasového údolí. Ne příliš používaná cesta ho vyvedla z lesa do míst kde se žleb rozevíral. Vedlo ho spíš tušení. Jak tak běžel, uviděl ostroh skaliska, okolo něhož se jeho cesta stáčela. Na padlém kmeni tam seděl chlapík v hnědém plášti a už z dálky na něj mával.

„Zdravím tě! Běh po ránu je velice zdravá záležitost. Já jsem se k tomu nikdy neodhodlal.“

Pet se takřka zhroutil na kmen vedle onoho muže a hodil po něm vyčítavý pohled. „Neviděls ... Peťku?“

Muž se na něj podíval pozorněji a řekl: „Ne Pete. Tu teď nějakou dobu nikdo neuvidí. Alespoň tak dlouho než si vylíže rány. Jak tak na tebe koukám, vlčice se jí říká zcela oprávněně.“

Pet už se prostě neudržel a skoro plačtivě vyjekl: „Sakra! Jak to, že mě tady každej zná a jak víte co sem dělal v noci. A ..a vůbec kdo vlastně, kurňa, seš !“

Muž se neurazil. Odhrnul z čela pramen černých kudrnatých vlasů a řekl: „Já nejsem každej. Jsem Ropet Faunodruf. Ty bys asi řekl veterinář. Potkáváme se po třetí, tak se nediv, že tě znám. A co se ti stalo v noci je mi jasný od chvíle, kdy ses zeptal na Vlčici a ukázal mi ty nádherný šrámy.“

Pet se podíval dolů a zjistil, že přes rozvázané šněrování košile jsou vidět jeho zranění. „Víš, Ropete, já bych jí chtěl najít a omluvit se jestli jsem si to náhodou nějak špatně nevyložil. Jestli na mě není naštvaná, nebo tak něco?“

Ropet se pousmál. „Naštvaná určitě není. Líbíš se jí . Kdyby ne, roztrhla by tě jako hada. Věř mi, dovede to.“

Ropet vyčistil Petovy rány, natřel je léčivou mastí z jitrocele a potom ho vyvedl na planinu aby mu ukázal nejkratší cestu do Rudice.

„Hele, Ropete, jak si to myslel, že se potkáváme už po třetí? Já bych dal krk na to, že tě vidím poprvé.“

„Předevčírem v noci u Josefovské huti. Vzal si roha, jak si mě slyšel. A podruhé včera odpoledne na cestě do Rudice.“

„Počkej. Vždyť na té silnici byla jenom Peť ...“ Petovi najednou svitlo. „Moment! V noci první den, u té vysoké stavby to nebyl srnec! Tak přece frká kůň!“ Prudce se obrátil k Ropetovy. „Chceš tím říct, že se umíš proměnit v koně? S tím na mě nechoď! Dobrá, svěcení materiálů, telekineze, maso...cosi, to všechno jde. To jsem viděl, ale aby ses ty proměnil v koně!? Zvíře daleko větší než si sám? To mi nenakecáš!“

Ropet se usmíval. „Nejen v koně. Téměř jakékoli zvíře.“

„ Dokaž!“

„Ne, teď je řada na tobě. Už když sem tě viděl poprvé věděl jsem, že to dokážeš taky. Proto si první komu říkám co doopravdy dovedu. Ani Vlčice neví, kde se její vraník bere. I když se známe i normálně. Učil jsem ji, když přišla sem do Krasu. No co na mě koukáš jako z jara? Včera večer tě Peťka dovedla k pilíři a oba jste se proměnili. Každej si musí najít svůj způsob jak na to. Vlčice zjistila, že v blízkosti pilíře a někoho k pomilování jí to jde nejlíp. To, že ses proměnil taky jen dokazuje moji předtuchu.“

Pet přimhouřil oči. „Ta mrcha! Ona mě normálně využila.“

„Nezlob se na ni, není taková jak si myslíš. Až jí bude dobře přijde zase za tebou a budete v pohodě. Co se tvých schopností týče, neříkej že si nikdy neměl sen stát se zvířetem.“

„ Jo,“povzdechl si Pet. „Jako kluk jsem se strašně chtěl stát třeba delfínem, nebo orlem. Proletět se nad naším městem a nad horama,“ Pet se najednou zamračil. „Ty říkáš, hledat způsob? To se tady mám vrhnout ze skály a čekat, že mi narostou křídla?“

„Ne, to bych ti nedoporučoval. Nemusel by to být ten pravý. Ale nezoufej, on příjde sám od sebe. Uvidíš.“

Pet přišel do domu mistra Brodka pozdě odpoledne. Omluvil se za svůj včerejší výstup a nabídl alespoň svou pomoc v domácnosti. Paní Brodková ho poslala štípat dříví, ale když viděla jeho úžasnou obratnost se sekerou, raději mu jen nabídla oběd. Svoje zranění vysvětlil tak, že na něj jakýsi sedlák Krupka od Holštejna poštval psa.

Nakonec se rozloučil a vyrazil směrem k Josefovu. Zastavil se ještě v lomu aby se rozloučil s mistrem a vyzvedl si své věci z komory.

„Takže nezůstaneš?“ Brodek měl pevný stisk.

„Ne pane mistr. Tohle není pro mě, raději budu provozovat nebezpečný život u televize s řadou sociálních výhod.“

Cestou do údolí se k němu, kde se vzal tu se vzal, připojil Konopáč. „Je mi líto že jdeš pryč. Šenka si myslí, že máš v sobě veliký talent, ale nemůžu tě přemlouvat. Tak si vem alespoň tohle. Je to kousek našeho Krasu,“ a podal mu kožený váček se šňůrkou na krk. S tím se rozloučili.

V hájovně nikdo nebyl. Pet zaklepal na okno, ale nikdo nepřišel otevřít. Věděl o soustavně odemčených dveřích, ale nemělo smysl je zkoušet. Kutna je asi u uhláků.

Tentokrát se mu šlo Josefovským údolím lehce, s vědomím, že jde do pohody, kde nebude raní chlad, kde mu nebudou vnucovat orobincové placky a bude mu fungovat mobil. Jakmile však minul Josefovskou huť, začalo ho cosi tížit. Vzpomněl si na Peťku Vlčici, na Ropeta i ostatní. „Sakra, za blbý tři dny se, normálně, takhle mizerně člověku neodchází.“ Normálně; tohle slovo mu znělo nějak cize.

Stromů ubývalo. Teprve teď si uvědomil jaké ticho vládlo v Krasu. Žádný hluk aut, fabrik, řvavá muzika, reklamy. To všechno teď na něj útočilo ze všech stran. Cukl sebou když zapípal mobil a dožadoval se vybrání přeplněné schránky.

Petovi bylo mizerně. Z věcí které dělal vždycky tak rád se mu najednou zvedal žaludek. Nevydržel se dívat na televizi. Lyofilizovaná pizza mu připadla nechutná. Šel do virtuální reality, nastavil si program Alpy a píchnul si Toxotrin, drogu, která maže i ty nejmenší pocity umělosti ze simulace. Tedy dřív to dělala. Dnes Petovi připadaly hory, jako postavené z dětské skládačky. Nezlepšilo se to ani když zdvojil dávku. Jen občas v noci za ním ve snech přicházela dívka v hrubých, šedých šatech. Po ránu mu pak chvíli bývalo dobře i když si ze svých snů vždy pamatoval jen útržky a na závěr lakonický pozdrav od Šenky.

Po čtrnácti dnech už to doma nemohl vydržet. Oblékl si šaty od paní Brodkové a vyrazil ze zástavby. Okolí jeho vesnice připomínalo spíš poušť. Ano, Konopáč měl pravdu kdysi tady rostly lesy plné zvěře a klidu, ale teď...

Asi hodinu chůze od městečka byl pahorek porostlý nízkou zažloutlou trávou. Sem měl Pet namířeno. Pomalu došel na vrcholek brdku. Bylo odsud dobře vidět daleko do kraje. Tady se zastavil a sundal si z krku váček na kožené šňůrce. Otevřel jej a vyndal maličkou bukvici. Chvíli se na to semínko díval, potom se sehnul a ukazovákem jej zatlačil hluboko do písčité hlíny. Vstal a poodstoupil pár kroků. Chvilku se nic nedělo a náhle ze země vyrazil tenký , zelený šlahoun. Pet ani nedýchal. Stromeček se rychle zvětšoval a sílil, přibývaly mu větve a po zemi se rozlézaly kořeny chtivé vláhy. Za několik okamžiků stál před Petem ohromný, košatý buk s červeným listím. Pet vytáhnul mobil. Stroj byl mrtvý. Rozmáchl se a dlouhým obloukem ho odhodil. Ještě jednou se podíval na ohromný buk.

Pak roztáhl křídla a vzlétl.

KONEC