Vítejte ve dračím světě

Kouzlo slunovratu

Před dávnými a dávnými časy žil v poušti dračí pár. Drak byl velký a silný a jeho dračice ladná a mrštná. Přišli sem z dalekých hvozdů, kde déšť ševelil v listech vysokých stromů a rozbřesk lákal mlhu z močálů. Z místa věčně zeleného přítmí.

Proč byli právě tady? V kraji tak nehostinném a nepodobném jejich domovině? Inu, líbilo se jim tu. Kdysi se tu zastavili na své cestě světem a už zůstali. Našli si pohodlnou jeskyni s pramenem chladné čisté vody a úžasným výhledem do krajiny. Žhavé slunce jim přebarvilo zelené šupiny na žluto a břicha jim zhnědla, jako větrem ošlehané skály. Naučili se rozumět řeči věčně vyprahlé pustiny a na oplátku dostali hojnost potravy i pokladů, které jsou nezvanému návštěvníkovi normálně skryty. Nic jim nescházelo.

Tedy, až na jednu maličkost.

---

Ailleacht ležela na terase před doupětem a vyhřívala se na slunci. Za poledne se před jeho žárem raději ukrývala ve stínu skal, ale nyní, když se pomalu klonilo k obzoru, už jeho paprsky neměly takovou sílu a odpočinek na prohřáté skále byl velmi příjemný. Ocasem odehnala dotěrnou mouchu a zvedla hlavu, aby se rozhlédla po nebi.

Jako obvykle bylo vymetené, protože tady byly mraky jen řídkými návštěvníky. Dračici však nezajímalo počasí. Vyhlížela svého druha, který byl pryč od rána, a ona z toho začínala být malinko nervózní.

Na severním obzoru zahlédla nepatrnou tečku. Nepochybovala, Bruidovu siluetu by rozeznala i na tisíc délek! Srdce jí vzrušením zabušilo a vyskočila na nohy. Jak se však blížil, zaujala spíše ležérní postoj.

„Zvěř v okolí je plachá, viď?“ zeptala se posměšně, když byl její druh na doslech.

Bruid udělal ve vzduchu elegantní otočku a přistál hned vedle Ailleacht.

„Ani ne, ale dnes jsem chtěl ulovit něco opravdu speciálního,“ odpověděl drak, když před zamračenou dračici položil svou kořist.

„Jelen!“ pozvedla Ailleacht překvapením víčka. „To jsi musel letět hodně daleko.“

„Až k těm horám za jezery,“ pochlubil se Bruid. „Ovšem tohle není ještě všechno, co pro tebe mám!“

Podal si její přední nohu a do tlapy jí vtisknul velký safír.

„Schovávám ho skoro tři roky jen a jen pro tuhle příležitost,“ vysvětlil hrdě.

Dračice zvedla kámen mezi dvěma prsty proti slunci. Rozzářil se sytým modrým svitem, který ji ohromil.

„Je úchvatný! Čím jsem si ho zasloužila?“ zeptala se dojatě.

„Ty nevíš?!“ zasmál se drak. „Máš narozeniny! Dneska je tomu přesně sto let, co jsi prorazila skořápku svého vajíčka. To dnes musíme pořádně oslavit!“

Plamínky radosti a překvapení v Ailleachtiných očích však náhle pohasly.

„To už je mi sto let?“ zeptala se nevěřícně a nechala tlapu se safírem klesnout k zemi.

Bruidovi neunikla změna její nálady. „Proč smutníš? Je to úžasný věk a nádherné, kulaté jubileum.“

„Je to skoro třetina života,“ podívala se dračice k obloze. „Každá v mém věku už …“ Rychle se otočila ke svému partnerovi. „Odpusť! Vím, moc si se snažil a já jsem ti za ty dary nesmírně vděčná, ale to co já chci mi prostě nemůžeš dát. Promiň, ale teď chci být sama.“ Otřela svůj čenich o jeho a odletěla.

Dlouho kroužila povětřím a nevěděla ani kam jí nesou vzdušné proudy. Nakonec přistála na nevysokém kopečku, kde si sedla a pozorovala kamenitou poušť ozářenou zapadajícím sluncem.

Náhle jí vyrušil jakýsi podivný zvuk. Snad zapištělo nějaké zvíře, pomyslela si. Za chvíli to zaslechla znovu, ale nedokázala ten hlas přiřadit k žádnému z tvorů, které znala.

Přes její bolest se převalila nesmělá vlnka zvědavosti. Nastražila uši a vyrazila za tím hláskem, který, jak se zdálo, vycházel od nedalekého skaliska. Jak se k němu přibližovala, vzrušením se jí až na hlavě zvednul ostnatý hřeben.

Už byla u skály na krok.

Vítr k ní zanesl důvěrné známý pach signalizující nebezpečí. Lidský pach!

Ailleacht přesto nakoukla pod skálu.

Ležel tam člověk v dlouhém oděvu složeném z šedých a hnědých pruhů. Tvář měl obrácenou k zemi a podvečerní vítr dělal kolem jeho těla drobné závěje prachu.

Byl mrtvý.

Jeho hlas to určitě nebyl, řekla si dračice. Přišla blíž a poněkud nebožáka pootočila. Byla to žena a její život z ní musel vyprchat jen před malou chvílí, protože její tělo bylo ještě teplé.

Bezvládná ruka se svezla z malého balíčku, který měla nešťastnice v náručí, a ten se pohnul.

Ailleacht doširoka otevřela oči a zářivě modrý safír jí vypadl z tlapy. Natáhla se a opatrně si vzala tu podivnou vrnící věc zabalenou ve špinavém hadru.

---

„Tak co, už je ti líp?“ uvítal Bruid svou družku, když vklouzla do jejich sluje a oči jí zářily jako dvě hvězdičky.

„Podívej, co mám!“ řekla místo odpovědi a ukázala drakovi svou kořist.

Bruid ztuhl. „Touha po mláďatech ti zatemnila mysl? Nebo tě něco kouslo? To je malý lidský samec!“ vykřikl. „Kde si ho sebrala?“

„Jeho matka se o něj už nedokázala postarat. Teď je můj!“ prohlásila rezolutně dračice.

Drak na ni chvíli nasupeně hleděl a vyfukoval obláčky dýmu. Potom začal přecházet okolo a vrčel: „Draci se vždycky drželi od lidí dál. Nesmíme si je pustit k tělu, jsou zlí a chamtiví! Navíc jsou to naši nepřátelé, protože nás ohrožují. Měla by si ho raději zabít!“

Dračice najednou vycenila zuby a přivinula maličké dítě blíž k sobě. „To spíš zabiju tebe, jestli na něj vztáhneš tlapu!“

Bruid znejistěl. Ač si to nechtěl připustit, to škvrně evidentně probudilo v jeho partnerce mateřské pudy. Každý drak dobře věděl, že takové dračici je lépe uklidit se z cesty, když se rozlítí. Proto poněkud zvolnil.

„Prosím tě Ailleacht, vzpamatuj se! Copak ty víš, jak se starat o lidské mládě? Vypadá, že se sotva vylíhlo.“

„Jak, jak!“ usmála se, už o poznání klidnější dračice a zadívala se láskyplně na dítě. „Každé mládě potřebuje, aby ho měl někdo rád a o zbytek se postará příroda. Bude to stejné jako s dráčetem.“

Dračice odložila chlapečka do jejich společného pelechu a šla se nažrat jeleního masa. Asi půl hodiny na to vyvrhla natrávenou masovou kaši na podlahu jeskyně a dítě k ní položila. Každý dráček by se hned vrhnul k jídlu, ale človíček jen plačtivě křičel a potravy si ani nevšimnul.

Ailleacht si ho tedy vzala do jedné tlapy a druhou se ho pokusila nakrmit. Namáčela konce drápů do kaše a strkala mu je do úst. Potom to zkusila i vlastním jazykem. Ani tento způsob však nepřinesl žádný výsledek.

Bruid seděl u stěny sluje a zamračeně sledoval marnou snahu své partnerky. Pečovat o lidské mládě! Byla to hloupost. U jiného draka by mávnul tlapou a nejspíš se mu i vysmál. Jenže tohle byla Ailleacht, jeho družka!

Draci nechápali lásku jako pojem. Nikdy o ní nemluvili a nezamýšleli se nad ní, o to víc ji však prožívali. Když si drak vybral svého partnera, stal se prostě součástí jeho života, jako by to byla druhá část jeho samého. Prožíval jeho strachy, radosti i zklamání, jako by byly jeho vlastní. Bruida proto nevýslovně bolelo, že vidí svou dračici zmatenou a nešťastnou. I když se mu její pošetilé přání příčilo, rozhodnul se jí pomoci.

„Dej ho zpátky do pelechu. Něco mě napadlo,“ řekl, než opustil sluj. Vrátil se až za dlouhou chvíli a nesl opatrně živou kozu.

„Myslíš, že potřebuje čerstvé maso?“ zeptala se pochybovačně Ailleacht při pohledu na zvíře, které se divoce mrskalo v jeho tlapách.

„Ne. Nikdy jsem to sice neviděl, ale řekl bych, že lidská mláďata pijí mléko. Podobně jako kůzlata. Zkusme tedy, jestli mu nebude chutnat kozí mléko!“

Úvaha to byla sice správná, ale provedení se vůbec nedařilo. Dítě jen leželo na zemi a křičelo, kdežto koza, stresovaná přítomností dvou obrovských dravců, mečela a bila kolem sebe divoce kopyty. Ani když jí položili a Bruid jí pevně chytil, se jim nepodařilo dítě nakrmit.

„Dej tu potvoru pryč! Ještě ho kopne a ublíží mu,“ rozzlobila se nakonec Ailleacht a přivinula si chlapečka k sobě.

„Ještě jeden pokus,“ zavrčel drak a začal se přehrabovat ve výklenku, kde leželo jejich společné jmění – dračí poklad. Netrvalo dlouho a vytáhnul odtud velký zlatý kratér. Postavil nádobu na zem a přitáhl k ní vzpouzející se kozu.

„Párkrát jsem viděl jak lidé do podobných nádob z různých zvířat cedí mléko. Zkusím to taky.“

Chytil kozu pevněji a začal ji všelijak tahat a mačkat. Krčil přitom čelo a vyplazoval jazyk soustředěním. „No tak …no … sakra, ty mrcho!“ nadával.

„Mééé!“ protestovala koza. Pak se ozvalo křupnutí a zvíře zmlklo.

Drak mrštil mrtvou kozou do kouta. „Je to k ničemu!“zavrčel.

Celou noc sháněli jídlo, které by mohl jejich adoptivní syn jíst. Létali pustinou a sbírali nejrůznější bobule, byliny, ptačí vejce i drobné živočichy a nosili je do sluje. Bylo to však zbytečné. Dítě nic z toho nepozřelo a k ránu vysílením usnulo.

Oba draci seděli před slují a sledovali, jak nebe nad jejich skalou začíná modrat nadcházejícím dnem. Ailleacht svěsila hlavu a nešťastně se podívala na svého druha.

„Měl si pravdu,“ řekla zklamaně, „nedokážeme se o něj postarat.“

Bruid se k ní naklonil a dotknul se jí čumákem.

„Dělala si co se dalo.“

„Ale co si s ním počneme? Jestli tu zůstane, tak zemře!“ zanaříkala dračice.

Bruid to nechtěl říct, ale ta slova z něj vyšla jakoby bez jeho přičinění.

„Vrátíme ho lidem!“

Slunce už stálo vysoko na obloze, když oba draci vyrazili hledat lidi, kterým by předali „své“ dítě. Trvalo to dlouho, protože poušť byla rozsáhlá a oni žili téměř v jejím středu. Kolem poledního zahlédli v mělkém údolí skupinku lidí.

Ailleacht přistála mimo jejich zraky, aby je nevyděsila a došla k nim raději po zemi. Přesto příchod dračice vyvolal naprostý zmatek. Někteří prchali, jiní se chopili primitivních zbraní.

Ani Ailleacht se tihle lidé moc nezamlouvali. Byli to samí muži a z jejich oděvů cítila krev jiných lidí. Rozpačitě přišla co nejblíže, ale na poslední chvíli se rozhodla dítě neukázat.

Vtom vzduchem zasvištěl šíp.Trefil ji do ramene, ale naštěstí sklouznul po jejich šupinách. V mžiku se z oblohy snesl Bruid a proměnil celé údolí i s tábořištěm v jednu rozžhavenou výheň.

Podruhé se pokusili předat dítě osamocenému člověku, který hlídal stádo ovcí. Pasák však s křikem utekl hned, jak se Ailleacht objevila na obzoru.

Pomalu přicházel večer. Stíny byly dlouhé a vzduch začínal být chladnější než zem rozžhavená celodenním slunečním svitem. Draci přistáli u malého jezírka sevřeného mezi strmými skalami aby si odpočinuli.

„Nechce se napít ani vody. Musí být přece úplně vyprahlý!“ úpěla dračice a marně se snažila dát dítěti alespoň pár kapek vody, které jí kanuly z mokrého pařátu. Chlapeček měl zavřené oči a bezvládně visel v její tlapě jako hadrová panenka.

„Bruide, on umírá!“

Drak přišel blíž a dlouze se na toho malého človíčka zadíval. Myslel na to už minulou noc, ale tehdy ještě usoudil, že by to bylo hodně předčasné. Teď to však bylo jiné. To, co se rozhodoval provést, bylo velmi závažné už proto, že to drak může udělat jenom jednou za život. Navíc nešlo o nikoho z jeho rodu, ale o bezvýznamného člověka.

Bruid si povzdechnul. Ne, nebude vhodnější příležitost! Ailleacht vlastní mládě mít nemůže a smrt tohoto človíčka by jí zlomila srdce.

„Dej mi ho,“ nastavil tlapy.

Dračice zaváhala, ale když se jí podíval do očí, podala mu dítě bez jediného slůvka odporu.

Bruid si sednul a roztáhnul křídla. Zavřel oči a krátce se vydýchal. Pak pozvednul bezvládné tělíčko a opatrně na něj vypustil svůj dech v podobě modrého plamene. Oheň však dítěti neublížil. Náhle otevřelo oči a zamávalo maličkými ručkami.

Drak se na něj usmál. „Tak, kamaráde, dal jsem ti půlku své životní síly, teď už ti nic nehrozí!“ Otočil se k Ailleacht, která seděla opodál a tvářila se šťastně.

„Poletíme dál.“

Dostali se opravdu hodně daleko od svého doupěte. Noc už dávno přikryla poušť svou černou závějí a před oběma draky zablikala žlutá světýlka nějakého většího města. Pomalu nad ním zakroužili a hledali místo k přistání. Ailleacht si všimla osamoceného světelného bodu vystrčeného mimo zástavbu. Připlachtili blíž a tiše dosedli do zažloutlé trávy.

Nebyla to chýše, jakou si lidé obvykle staví, spíš upravená jeskyně vonící dobytkem. V okolí jich tu bylo víc, ale jen v jedné svítila lucerna.

Bruid, který nesl spícího chlapce, opatrně nakouknul dovnitř. Byli tu osel a býk uvázaní u dřevěné konstrukce se senem a u zdi leželi spící muž a žena.

Drak zavětřil. Pečlivě analyzoval všechny pachy a pro jistotu i ochutnal vzduch po způsobu svých plazích příbuzných. Spokojen s výsledkem svého průzkumu neotálel a rychle vklouznul do kaverny. Položil človíčka do žlebu se senem, ještě jednou se na něj podíval a vypařil se dřív, než se obě zvířata stačila vzpamatovat z jeho příchodu.

Oba lidi probudilo zděšené hýkání a dupot. Muž, ještě trochu rozespalý, popadl dlouhou hůl a vyskočil na nohy. Rozhlédnul se po chlévě, ale žádné nebezpečí nikde neviděl. Vtom si všimnul podivného pohybu v krmelci. Přišel blíž. Překvapením vyvalil oči a v následujícím okamžiku vyběhnul z jeskyně. Před vchodem se snažil ve tmě zahlédnout toho, kdo mu předal ten podivný dar, ale okolo byla jen černá noc. Dvou párů zářících oči, které ho sledovaly ze skály nad vchodem do jeho dočasného příbytku, si však nevšimnul.

Ailleacht ležela u hrany skalní plošiny a Bruid vedle ní jí objímal křídlem. Nejistě se dívala na poblikávající světélko ve skalní stáji.

„Myslíš, že se o něj dobře postarají?“ zeptala se s obavou v hlase.

Bruid jí olíznul oko.

„To víš, že ano. Z té ženy bylo cítit mléko a mládě. Jenže tam žádné nebylo. Nejspíš o ně musela nedávno přijít. Určitě našeho synka přijmou. A i kdyby ne, má v sobě mou sílu. Přežije!“ dodal s jistotou v hlase.

Dračice se na něj podívala a zamračila se.

„Vidíš, to mě nedošlo. Vždyť ostatní lidé to na něm poznají. Vycítí, že má něco navíc. Co když mu kvůli tomu budou ubližovat?“

Bruid zavrtěl rezolutně hlavou. „To určitě ne. Pravda, bude mít asi schopnosti, ze kterých budou ostatní nejspíš trošku zmatení, ale jsem si jist, že pokud je vhodně využije, vykoná velké věci. Kdo ví, možná se stane i jejich vládcem.“

Ailleacht se spokojeně protáhla a zadívala se na oblohu posetou hvězdami. „Je to ale zvláštní noc! Jako by byla plná nějakého kouzla.“

„Aby ne, je slunovrat. V takových nocích se kouzla dějí,“ usmál se Bruid a díval se jí přitom zblízka do očí. Dračice mu ten pohled opětovala.

„Mě je s tebou tak dobře, že si ani nepamatuju, kdy mi bylo líp,“ zašeptala a olízla mu čumák.

Byla noc slunovratu, magická noc. Noc, kdy jeden dračí pár počal své vytoužené mládě a lidé začali počítat nový letopočet.

KONEC