Vítejte ve dračím světě

NEVHODNÁ PARTIE 2/2

Pomalu se blížil podvečer. Zdálo se, že ten les opravdu nemá konec. Byla to dobře hodina, co Heřman sesedl a vzal svého koně za uzdu. Zvíře už mělo svá nejlepší léta dávno za sebou, a tak mu chtěl trochu ulehčit.

Za zatáčkou uviděl paseku s malým jezírkem, kterou mu doporučovali vesničané jako dobré místo k táboření. Bylo tu však obsazeno. Na trávě se popásali dva koně a u malého ohně seděl nějaký člověk. Heřman o společnost zrovna moc nestál, ale jezírko představovalo jediný zdroj vody daleko široko. Zamířil tedy s povzdechem blíž.

Jeden kůň byl obyčejný soumar, ale ten druhý šlechtěný jezdecký hnědák s dlouhýma nohama a štičí hlavou. Zdálo se, že muž je tu sám. Z dálky vypadal jako mladík s dlouhými vlasy.

Rytíř nejdříve zamířil k vodě, aby napojil znaveného koně, pak teprve se otočil k dočasnému obyvateli tohoto místa. Teprve tak ke svému nemalému úžasu zjistil, že domnělý muž je ve skutečnosti mladá žena. A navíc evidentně cizinka. Černé vlasy měla rozpuštěné až na dva tenké copy podél skrání. Tvář měla snědou a oči tak černé, že skoro nešlo rozeznat zřítelnice. I oděv měla dost nezvyklý. Přes košili s širokými rukávy měla nataženou bohatě vyšívanou vestu a na nohou široké kalhoty, které se ale kolem lýtek zužovaly. Obutá byla do jednoduchých sandálů, ale hned vedle ní stály vysoké jezdecké boty. Na dvou vacích a vysokém sedle z červené kůže se vyjímal veliký okrouhlý štít a podivná zbraň, připomínající krátké kopí s dlouhou čepelí.

Žena seděla se zkříženýma nohama a zvědavě se po něm dívala. Na ohni se pekly kousky masa.

„Jsem rytíř Heřman Rudolf z Koncelic,“ uklonil se na pozdrav. „Nebudete mít nic proti tomu, když se utábořím ve vašem sousedství?“

„Ani to nejmenší,“ vstala a utřela si ruku špinavou od popela. „Já se jmenuji Gizem.“ Pozdravila ho po arabském způsobu tak, že se dotkla prsty svého čela, brady a hrudníku. „Přijměte pozvání k mému ohni.“

Heřman si sedl, ale učinil tak spíše ze zvědavosti, než zdvořilosti. Nebylo zvykem, aby žena cestovala bez doprovodu, v mužských šatech a navíc ozbrojena. A saracéni, alespoň co věděl, byli v tomto směru ještě přísnější. Nedokázal se ubránit pocitu něčeho nemístného.

„Jste tu sama?“ zahájil konverzaci.

„Není to zřejmé?“ ohlédla se, jako by hledala někoho dalšího. „Ani vy nemáte žádný doprovod.“

„U mne je to přece jen něco jiného,“ pousmál se. „Ctná žena obvykle nevyráží na cesty osamocena.“

„Ctná žena se musí spoléhat na ochranu svého muže. Jakmile udělá něco jiného, o svou čest okamžitě přijde, že?“ Naklonila se a odřízla kousek masa dlouhou dýkou se zakřivenou čepelí.

„Odpusťte, nechtěl jsem se vás dotknout.“

„Není co. Končetinu, kterou bys tak učinil, bych ti okamžitě uřízla,“ olízla Gizem mastnou čepel.

„S ženou, jako jste vy, jsem se patrně ještě nesetkal,“ připustil Heřman.

„Nevěřím. Spíš sis toho nevšiml.“

Její břitké odpovědi ho dráždily, ale snažil se nedat to na sobě znát.

„Odkud jsi?“ zkusil změnit téma.

„Z Damašku, a jestli tě to zajímá, můj původ není příliš urozený. Otec je osobním zbrojířem chalifa Mustafy Abdula a matka otrokyně.“

„Takže jsi na útěku?“ nadzvedl obočí. Tohle by dávalo smysl. Kůň i špičková výstroj a výzbroj byly zkrátka ukradené.

Ona se ale jen vesele zasmála. „Víš, rozdíl mezi vaší osvícenou a mírumilovnou křesťanskou společností a muslimskými pohany je v tom, že vaše místo je předem dané. Kdežto u nás vše záleží na tom, jak se člověk dokáže prosadit. I náš vezír přišel kdysi do země jako zavlečenec. Mou matku si otec vzal a dal jí svobodu. Doma to byla dcera sedláka a na poli by prožila celý život. Nejspíš by tam i zemřela. Takto se stala významnou ženou.“

„Slyšel jsem o trzích s otrokyněmi,“ namítl Heřman, „to by se tady nikdy nestalo.“

„Oficiálně ne,“ stáhla rty Gizem. „Ale abych vám nekřivdila, uznávám, že naše postavení není jednoduché. Ta, která se neprosadí, skončí na úrovni nižší, než má domácí fena. Já ale prokázala služby, za něž jsem si vydobyla respekt,“ pohladila ohmatané ratiště své zbraně.

Vstala a sundala z ohně improvizovaný rožeň. Maso stáhla na misku z březové kůry.

„Nabídni si. Je to nejlepší skopové, jaké se mi v těchto končinách podařilo sehnat.“

„Děkuji, ale držím půst,“ odmítl chladně.

Žena přivřela oko. „Neříkej. Teď není postní doba.“ Vytáhla pytlík s ostře vonícím kořením. „To jsi tak zbožný, nebo nemáš nic k jídlu a nechceš mi to přiznat?“ podívala se na jeho dosti odřený kyrys.

Heřman se napřímil. „Je to má vlastní volba. Postím se, protože jsem na výpravě s důležitým posláním,“ řekl vážně.

Gizem na něj chvíli zvědavě koukala, ale když se nedočkala dalšího vysvětlení, jen pokrčila rameny a vytáhla z vaku dvě suché placky.

„Vidím, že je to poslání tajné. Víš co, zahrajeme si takovou hru. Já budu říkat, co si myslím a ty přikývneš, když budu mít pravdu. Platí?“

Heřman se na ni jen zle podíval.

Opřela se o sedlo a natáhla si nohy. Maso zajídala úlomky placky a přitom rozváděla své úvahy. „Takže nejdříve ty. Titul máš jak se patří honosný, ale výstroj by si zasloužila důkladnou údržbu a tvůj kůň je rád, že ještě žije. Co tedy může dělat takový zchudlý šlechtic? Jsi mladý, ale krásy jsi moc nepobral, jak se tak dívám,“ protáhla omluvně obličej. „Bez urážky! Bohatou nevěstu nejspíš neulovíš. Nejsi ani dost vychytralý, aby ses vetřel do přízně nějakého vlivného velmože a na lapku vypadáš moc dobrácky. Takže jsi nájemný žoldák.“

Heřman nehnul ani brvou, jen zatínal zuby.

„Beru to jako souhlas. Nyní k tvé cestě. Jedeš z Jihu, to znamená, že jsi byl v Týnovci. Jistě, kde jinde? Už týden jezdí po všech krajích poslové se zprávou, že Janemar tam svolává velké shromáždění veškerého rytířstva kvůli ztracené princezně Blance. Takže ty hledáš Blanku!“ ukončila vítězoslavně.

„Jak tohle můžeš vědět?!“ už to Heřman nevydržel a skoro vykřikl.

„Prostá logická úvaha. Vždyť jsem ti to vysvětlila,“ ukousla si další kousek masa, ale nespouštěla z něj oči.

„Takže jsi vědma?“

„Chytrý tedy opravdu moc nejsi,“ povzdechla si. „Ale na druhou stranu rozhodně chytřejší než ostatní, kteří se vydali rovnou k drakovi.“

„Mluví se o tom všude. I král říkal, že Blanku unesla drakova čarodějnice. Však slíbil zvláštní odměnu tomu, kdo ji postaví na hranici.“ Heřman se začal uvolňovat. Vše bylo stejně v podstatě venku a on dostal chuť celý problém přece jen trochu prodiskutovat. O saracénech se říkalo, že se vyznají i v čarách. Možná že tohle setkání není přece jen obyčejná náhoda. „Většina rytířů sebrala svou branou hotovost a vyrazila k hraničnímu hvozdu. Hodlají zaútočit na drakovo sídlo.“

„To vypadá dost jednoznačně. Proč jsi ty nešel s nimi?“

„Myslím, že na takového tvora není možné jít přímo.“

„Takže se jedeš poradit za bábou Kvíčalou?“ Gizem si očistila nehty o kazajku a pečlivě kontrolovala jejich vzhled.

Nad tímhle se Heřman už ani nepozastavoval, zdálo se, že ta ženská věděla opravdu všechno. Když se nad tím ale zamyslel, uvědomil si, že tato cesta v podstatě nikam jinam než k proslulé léčitelce a věštkyni nevede.

„Já jedu od ní, takže ti můžu ušetřit spoustu trmácení a peněz. Ovšem jestli budeš chtít a uvěříš mi,“ pokrčila rameny. „Kvíčala ti řekne jen to, co je nad slunce jasné – Blanka u Pechtora není. Dá to i rozum, k čemu by drakovi byla? Armáda rytířů nic nepořídí, jen proti sobě obrátí hněv obyvatel každé vsi, kterou potáhne. Drak žije ve starém trpasličím hradě postaveném tak, že je přímým útokem takřka nedobytný a jak chceš oblehnout tvora, který se pohybuje téměř výhradně ve vzduchu?“ zasmála se. „Je to jen hloupé a drahé gesto.“

„A ty víš, kde ji hledat?“ zeptal se dychtivě.

„Možná,“ přivřela oči.

„Moment, to ale znamená, že ty po ní pátráš také!“ vykřikl Heřman.

„Coby ne? Za manželku ji přece nikdo nesliboval. Odměnou za její nalezení jsou peníze,“ promnula prsty, jako by počítala zlaťáky. „A bude jich dost, takže bych nic nenamítala proti společníkovi,“ dodala.

Rytíř si ji změřil pohledem. „Nezlob se, ale raději budu pokračovat, jak jsem si předsevzal.“

„Kvíčala ti ale neřekne nic, co jsem ti právě neřekla já. A navíc si to nechá zaplatit.“ Sedla si. „Přestaň blbnout, Heřmane! Nechceš do toho jít, protože jsem ženská a neshoduje se to s tvou rytířskou ctí, co? Mlč, nelži!“ zadržela gestem ruky jeho námitky. „Sám jsi říkal, že bych měla mít doprovod, tak co kdybych si tě najala?“

Z naditého váčku, který vytáhla z pod sedla, vylovila malý penízek s neobvyklou ražbou a položila ho na kámen vedle ohniště. Poslední paprsky zapadajícího slunce na něm vykouzlily zlatavou jiskru.

„Tohle ti dám za každý den služby. Plácneme si?“

Heřman se podíval na minci a opět pohlédl na zvláštní dívku před sebou. Zkusil si ji představit jako svou velitelku. Pocit to nebyl dvakrát příjemný, ale pořád se to zdálo jistější, než namáhavé trmácení za pochybnou radou vesnické čarodějnice, nebo nuda v ležení pod nezdolatelnými hradbami. A zlato bylo těžký kov, který pomohl převážit misky vah jeho rozhodování.

„Dobrá, paní, můj meč je odedneška váš,“ přikývl a sebral zlaté kolečko.

„Fajn,“ uvelebila se Gizem zase na sedle. „A teď jez,“ přisunula mu tácek s masem a druhou nedotčenou plackou. „Jedeme daleko a já nechci, abys mi někde po cestě padl vysílením.“

---

V první vesnici si Heřman koupil lepšího koně a zbytek peněz utratil za proviant. Přišel totiž na to, že nemůže jíst stejné jídlo jako Gizem. Do svých pokrmů přidávala koření, po kterém ho pálila ústa, a slzely oči ještě druhý den.

Jeli na Východ, dokud nenarazili na širokou řeku, kde se podél jejího toku stočili k půlnoci. Přijeli do kraje, kde lidé mluvili podivným huhlavým nářečím a bydleli v přikrčených chalupách se střechami porostlými trávou. Začalo se ochlazovat. Zdálo se, že Gizem přesně ví, kam jde, ale o cíli se rytíři nikdy nezmínila ani slovem.

Projížděli právě stezkou uzavřenou v kaňonu nízkých pískovcových skal. Ona první a Heřman vedl za sebou soumara se zásobami. Všude okolo byl hustý les. Doléhalo sem hučení řeky, která jim udávala směr, ale stala se dravější.

Gizem najednou zarazila svého koně. Okamžik na to vyběhli zpoza skal dva muži vyzbrojení sekerami. Heřman se ohlédl, vzadu byli další stři se dřevěnými palicemi. Ozvalo se houknutí a na skalisku vyskočil šestý, s nataženým lukem.

„Sesednout a navalte všechno, co máte!“ zařval jeden ze sekerníků. „Esli budete dělat bóřku, tak vám dáme do držky.“

Gizem s naprostým klidem vytáhla dýku a odřízla si od pasu váček s penězi. Hodila ho před lapky na cestě.

„Vezměte si to a zmizte!“ dala dýku zpět do pochvy.

Heřman si nebyl jistý, kolik tam má zlata, ale muselo to být tolik, že takový obnos nevydělal prostý člověk za celý život.

Jeden z chlapů pytlík sebral a podíval se do něj. „Ty vole! To je lovů!“ vyvalil oči na druhého.

„Ještě koňa a hadry!“ trval na svém druhý z pobudů.

„Je tam dost pro vás všechny. Věci potřebujeme,“ řekla pevně žena.

„Fajn, takže bude buchec!“ procedil otrapa mezi zuby a vykročil k ní. Gizem tasila dlouhou šavli.

Heřman po očku stále sledoval lučištníka, kterého považoval za nejnebezpečnější prvek celé bandy. Ještě předtím než Gizem zareagovala, naznačil pohyb, jako by sahal po meči, tím na sebe přitáhl jeho pozornost a ocelovým loketníkem vykryl šíp, který mířil přímo na jeho hlavu. Krátce se ohlédl po záloze, tasil dýku, přehmátl a hodil ji po střelci. Zasáhl, ale chlap mezitím stačil znova vystřelit. Šíp se zaryl do boku Gizemina koně. Ten se vzepjal. Žena však obratně sklouzla z jeho hřbetu a rychle uhnula z jeho dosahu.

Heřman vytáhl meč a pozpátku sekl prvního chlapa s holí do obličeje. Druhou rukou vytrhl štít a vykryl ránu z opačné strany.

Gizem neuvěřitelným způsobem unikla ráně sekerou. Doslova tanečním gestem se protáhla mezi oběma útočníky, přičemž jednoho z nich sekla špičkou šavle do krku. Chlap pustil zbraň a chytil se za poraněné místo v marné snaze zachytit proud krve z děravé krkavice.

„Brácha!“ zařval ten druhý a začal zuřivě máchat svou širočinou. Jenže ať dělal, co dělal, Gizem uskakovala a s naprostou jistotou uhýbala jeho ranám. Zuřivost tak velmi rychle vystřídala únava. V jednu chvíli se rozmáchl a tnul svrchu strašlivou smrtelnou ranou. Jenže pročísl jen vzduch a břit sekery cinknul o štěrk cesty. Gizem se přitočila a naprosto čistě mu uťala hlavu.

Když to uviděli zbylí dva pomocníci, dorážející zatím na Heřmana, další boj vzdali a zmizeli ve skalách.

„Jsi v pořádku?“ zakřičel Heřman a seskočil z koně. Gizem odhodila šavli a pomalu přistoupila ke svému hřebci, který stál u skalní stěny. Vedle sedlového řemene mu z boku trčel šíp a z nozder mu tekla krev.

„Je mi líto,“ pohladila ho a rychlým pohybem mu podřízla hrdlo.

Odtáhli mrtvé do lesa a posbírali své věci. Utábořili se o několik mil dál mimo cestu v mělkém údolíčku.

Seděli u ohně. Jeho praskání nemohlo přerušit noční zvuky lesa, které tady v divočině byly daleko hlasitější, než v hustěji obydlených krajích. Gizem si stříhala nehty malými nůžkami.

„Vezmi si mého koně. Já povedu toho se zásobami pěšky,“ navrhl Heřman.

„Není třeba, mělo by to být tak tři dny pochodu.“

„Jsme tedy u cíle?“ ujistil se.

„Necháme tu všechno, co nebudeme nezbytně potřebovat. Ale tvým koněm nepohrdnu,“ podívala se na něj skrze plameny. „Heřmane Rudolfe z Koncelic. Líbíš se mi.“

Rytíř jen zalapal po dechu. Chtěl naléhat, aby mu řekla víc informací, ale její poslední slova mu úplně vzala řeč. Od jiné ženy by to vzal jako jasnou pobídku, ale od Gizem to znělo tak nějak podivně. Až mu z toho přeběhl mráz po zádech.

Ráno vyrazili dál. Na místě nechali i Gizeminu šavli. Vzala si jen své krátké kopí, kterému říkala partyzána.

Když vyjeli z lesa, krajina se výrazně změnila. Jednotlivá skaliska se semkla v jednolitý masiv přerušený jen občas průrvami. Po vysokánských zčernalých stěnách se plazily provazce psího vína a u úpatí rostla hustá křoviska. Opustili tok řeky. Cesta byla stále obtížnější a nezřetelnější.

Před ústím jednoho strmého údolí však rostliny ustupovaly. Byla tu jen tráva a dno kaňonu vypadalo, jako by bylo vyšlapané.

Koně nechali opodál a upravili si zbroj. Zatímco Heřman měl své poněkud postarší a neohrabané brnění, Gizem si oblékla dlouhou košili z droboučkých kroužků a helmu s nosním chráničem. Vyrazili ke vstupu do údolí.

Heřman si už zvykl, že nemá moc význam ptát se na detaily, ale když nakoukl do temnoty, v níž se skalní průrva ztrácela, zastavil se. Podíval se tázavě na svou velitelku.

„Vykřesej oheň,“ řekla a podala mu dvě pochodně, které si připravili už předešlého dne. Než tak učinil, vytáhla malou krabičku. „Na, namaž se tím,“ podala mu ji. Mastná hmota uvnitř dost páchla. Heřman se s odporem odvrátil.

„Gizem, co tam je? S čím to budeme bojovat?“

„Popravdě. Nejsem si úplně jistá,“ podívala se na něj. Dalo by se říci, skoro se strachem. „Nejspíš náš osud.“ Potěžkala partyzánu. „Věříš mi?“

Pomalu přikývl.

„Tak jdeme.“

Pochodeň nesl jen on. V druhé ruce svíral meč a štít měl pověšený na zádech. Gizem šla před ním a upírala zrak do tmy.

Průrva se ukázala být vchodem do rozsáhlého bludiště jeskyní. Chodili v nich docela dlouho, takže Heřman došel k závěru, že už nikdy nemůžou najít cestu zpět. Gizem se najednou otočila, vyrazila mu pochodeň z ruky a zašlapala její plamen. Ucítil, jak ho chytila a značnou silou přitlačila ke zdi.

„Co se...?“

„Ssss!“ zaznělo ze tmy.

Zadržel dech a uslyšel šoupavé kroky. Z temnoty se najednou vyloupl obrys odbočky v níž se oba skrývali. Přímo kolem nich prošel obrovský tvor. Heřman by ho mohl těžko vidět, kdyby jeho tělo nebylo částečně pokryto zeleně světélkujícími obrazci, které dovolovaly odhadnout jeho velikost i obrys.

„To byl drak,“ zašeptal, když se zdálo, že je monstrum dostatečně daleko.

„Trnohřbetý,“ také zašeptala Gizem. Byla u něj tak blízko, že ucítil pach té smradlavé masti, kterou se namazali. Bylo zvláštní, že na ní mu to tolik nevadilo než na vlastní kůži. Každopádně, jejich lidský pach se v ní patrně úplně ztratil i pro draka.

„Něco takového jsem ještě neviděl.“

„Já také ne. Jdeme dál.“ Chytila ho za ruku a vyvedla do hlavní chodby. Vůbec nechápal, jak se v té tmě může orientovat. On sám neviděl zhola nic.

Jak šli, uvědomil si, že kolem sotva znatelně sílí hluk. Také se oteplilo a místo ztvrdlého jílu ucítil pod nohama jakousi jednoduchou kamennou dlažbu. Najednou se před nimi objevilo mdlé světlo. Vycházelo z dómu, do kterého vzápětí vstoupili. Jeho stěny byly porostlé jakousi světélkující řasou. Nebyla to žádná sláva, ale na základní orientaci v prostoru to stačilo. Skalní sál byl obrovský a nedohledně vysoký.

Uprostřed ležel drak. Od toho, kterého potkali ve vstupu, se však dost lišil. Měl daleko světlejší zelenou barvu a podél hřbetu neměl ostny, jen rohy na hlavě. Gizem ukázala Heřmanovi, aby byl tiše a opatrně zamířila ke spící šelmě. Ostražitě se rozhlížela, ale nezdálo se, že by tu byl někdo další. Zastavili se přímo před drakem.

Heřman se domníval, že využijí této naprosto ojedinělé příležitosti a plaza zabijí. Ale Gizem pomalu odložila štít i partyzánu na zem a předpažila ruce, jako by chtěla obludu chytit pod krkem.

Rytíř napětím ani nedýchal, vtom něco zaslechl v chodbě za sebou a otočil se. Plechy brnění o sebe zaskřípaly.

Drak cukl malýma ušima a otevřel oči. Vyskočil na všechny čtyři a okamžik zůstal překvapeně civět na oba vetřelce. Ukázal tak nejenom náprsenku zlatých šupin, ale i světélkující tetování, které se mu táhlo od čela přes krk a levé rameno, až na bok a stehno.

Jeskyně se vzápětí otřásla jeho strašným řevem. Pak se nakrčil a vycenil zuby.

Ze vstupní chodby se vyřítil černý stín a postavil se oběma narušitelům do zad a další velký temný drak se vrhnul přímo na ně.

Gizem rychle zhodnotila situaci, uhnula výpadu, který po ní udělal zelený, přitom sebrala partyzánu a postavila se druhému příchozímu. „Toho vzadu si nevšímej, nechá tě. Jdi po té zelené!“ křikla přes rameno a zašermovala velkému ostnáči, s planoucími vzory na hrudi, před čumákem čepelí. Obluda se musela trochu stáhnout. Toho Gizem využila ke krátkému ohlédnutí. „Jestli jí ale ublížíš, tak tě zabiju!“ Pištivě zakřičela a vrhla se proti černému draku.

Heřman stál kryt štítem připraven seknout draka do čumáku, když mu došel význam jejích slov.

„Cože? A jak to mám jako udělat?!“

„Nějak to vymysli!“ dostalo se mu rady.

Heřman zakroutil hlavou a podíval se do očí viditelně hodně rozzuřené zelené bestii.

„Nu což? Tak pojď!“

---

Gizem uskakovala rychlým a nečekaným výpadům svého protivníka. Byl neuvěřitelně mrštný, ale ona mu nezůstávala nic dlužna. Drak ji sekl drápem přes prsa, čímž jí roztrhl drátěnou zbroj, ale ona samotná zůstala naštěstí bez zranění. Naopak ho na oplátku sekla do nohy.

Dívka se před ním snažila krýt za četné masivní krápníky a přitom ustupovala do postranní chodby, aby mu zmenšila manévrovací prostor. On ji s vrčením následoval, a přitom se neustále snažil překonat její obranu.

V tunelu však nebylo lépe. Drak byl rozený norník a v úzkých prostorách byl jako doma. Začal tu na Gizem tlačit takovým způsobem, že jí nezbylo než ustupovat stále hlouběji, až se oba dostali do dalšího menšího dómu rozděleného vysokým skalním stupněm.

Černý švihl ostnatým ocasem a zastavil bojovnici pokus ho obejít. Ocitla se tak zcela nechráněná, takže se alespoň opřela zády o stěnu pod skalním pódiem.

„Jestlipak máš chutné maso, ženo?“ zavrčel drak s planoucím zrakem.

„Na to ti nedám šanci přijít!“ zasmála se udýchaně Gizem.

„Troufáš si, bláznivá zlodějko. Omámili tě pohádky o dračích pokladech, co? Takových, jako jsi ty, jsem sežral už stovky, a jejich kosti naházel do naší odpadové jámy.“

„Nestojím o tvé ušmudlané cetky. Sháním si dekoraci na zeď do komnaty a přišla jsem se podívat, jak vypadá tvá prašivá kůže.“

„Takže lačníš po trofeji a snažíš se mě ulovit!“ zachechtal se drak.

„Dá se to tak říct,“ usmála se klidně Gizem.

„Myslíš, že mě porazíš? Ještě jsem nezačal bojovat,“ pootočil hlavu a vypustil z nozder obláček kouře.

„Já také ne,“ přimhouřila oči. Protočila partyzánu v ruce a zabodla její čepel do zemně, až odskočila jiskra. Opřela se o ni a neuvěřitelným saltem vyskočila o patro výš. Ocitla se tak drakovi tváří v tvář. Ten se tázavě podíval na zbraň, která zůstala dole.

Žena se najednou schoulila a sepjala ruce. Zablesklo se a na jejím místě stála velká zelená dračice. Jen čtverácky mrkla a vrhla se na černého draka.

Boj dál probíhal se stejnou intenzitou, ale kousance a rány pařátů byly pro oba protivníky spíš bolestivé, než zraňující. Až postupně přešly jen do náznaků a jakéhosi druhu dračího tance. Po jedné krátké, ale divoké potyčce od sebe draci odskočil a zůstali na sebe koukat. Hrudě se jim zvedaly rozbouřeným dechem.

Černý ukázal na dračici prstem. „Ty... ty jsi Auran!“

Dračice z něj nespustila pohled. „Už to tak bude,“ zazubila se.

„Já to věděl!“ praštil drak pěstí do vzduchu. „Věděl jsem, že ta ukňouraná karikatura všech dračic, kterou jsem si přivedl do pelechu, nemůže být Pechtorova krev!“

Dračice povolila svůj bojový střeh. „Vše ti ráda vysvětlím, ale teď navrhuji zabránit karikatuře, aby ublížila mému příteli.“

Černý přikývl a vyrazil zpět do velkého dómu, z něhož se ozýval stále sílící hlahol a ryk.

Heřman byl v koncích. Jeho meč byl ohnutý žárem a Gizemin štít, který sebral, když tomu jeho praskly popruhy, ležel ohořelý opodál. Zachránil ho sice před plameny, ale po zásahu byl už prakticky nepoužitelný. Helmě byl konec kdo ví kde.

Dračice naproti tomu vypadala svěží a plná sil. Dorážela na něj povzbuzována asi dvaceti trnohřbety přilákanými hlukem souboje.

Rytíř se jen krátce rozhlédl. Černé obludy se svítícími obrazci sedící po kamenech a nerovnostech podlahy dómu poskakovaly a vřeštěly jako pekelný chorál.

Tohle drobné zaváhání dračici stačilo. Vrhla se proti němu a silou beranidla narazila do jeho kyrysu. Heřman zakopl, z ruky mu vypadla dýka – jeho poslední zbraň, a pařát s ostrými drápy ho přišlápl k zemi. Došlo mu, že tohle je konec. Zavřel oči a začal se modlit.

Chvalozpěv k Bohu, který začal ve spěchu, se však zvolna chýlil ke konci a smrt stále nepřicházela.

Heřman pootevřel oko. Dračice ho stále držela na zemi, vrčela a cenila mu zuby přímo do obličeje, ale to bylo vše. Rytíř by nic nedal za to, že v chování saně cítí cosi jako nejistotu, nebo snad strach?

Řev přihlížejících se změnil. Bylo v něm slyšet jak povzbuzování, tak notná dávka pohrdavého bučení.

---

„Tak dělej, ukonči to!“

„Ukousni mu hlavu!“

„Roztrhej ho! Tak co je s tebou?!“

Rozlícení draci řvali jeden přes druhého, ale nikdo si netroufl zasáhnout do souboje, který s vetřelcem vedla družka vůdce hnízda.

Když Auran s černým vstoupili do dómu, vypadala zlatoprsá jako kočka s myší, do které se každou chvíli zakousne.

„Dost! Zadrž!“ zvolal černý. Auran na něj však jen klidně kývla. „Teď už je to dobré. Nic mu neudělá. Měla jsem strach, že ho spíš někde přimáčkne, nebo mu nechtě něco zlomí.“

Ruch v jeskyni znatelně zeslábl. Draci jeden přes druhého koukali na další cizí dračici.

Auran došla až k zlatoprsé a položila jí tlapu na rameno. „Blanko, pusť ho.“

„Já ho musím zabít! Mám své postavení!“ zavrčela zle oslovená a dál cenila zuby na svou oběť.

„Ale ty to nedokážeš.“

Dračice stojící jednou nohou na rytíři se na ni konečně podívala. „Nevím, proč mě tak oslovuješ, ani kdo jsi. Ale já jsem potomek Pechtora velkého a první z dračic tohoto hnízda. Musím zabít tohoto vetřelce!“ Jak mluvila, jistota z jejich slov se pomalu vytrácela a nakonec se na druhou dračici dívala už skoro prosebně.

„Jenže ty to nedokážeš,“ zopakovala Auran. „Protože nejsi já.“ Natáhla se a silou sundala její přední nohu z Heřmanova hrudníku. Ten se mohl konečně pořádně nadechnout, okamžitě se oběma velikým plazům odplazil z dosahu. Nebylo však kam prchnout, protože všude okolo byli černí draci. Našel si tedy vhodný kámen, posadil se k němu a sledoval, co se bude dít dál.

„Co to...? Hrime, já to nechápu,“ otočila se potetovaná dračice na vůdce hnízda.

„Všechno vysvětlím,“ ujistila ji Auran. „Ale nejdřív začneme tímhle.“ Položila svou přední nohu na zlatou náprsenku druhé dračice. V ten moment se jí v dlani objevil kulatý medailon a dračice se začala zmenšovat. Její rysy se rozplývaly a zelená barva světlala. Netrvalo dlouho a uprostřed dómu stála nevelká dívka s rozcuchanými světlými vlasy, zmateně hledící okolo.

„Cos to se mnou udělala?! Proč jsem člověk?“ vykřikla a pokusila se zakrýt rukama svou nahotu.

„Protože jsi člověk,“ vysvětlila jí Auran lidskou řečí. „A dokonce ne ledajaký. Ale na to si za chvíli vzpomeneš.“ Zatočila medailonem na prstě. „Tohle tě už neovlivňuje.“

„Že tu něco nesedí, jsem tušil hned od začátku, ale tohle?!“ zabručel Hrim.

„To máš tak,“ otočila se k němu Auran, „můj otec měl s tvým rodem nějaké nevyřízené účty kvůli teritoriálním tahanicím.“

„To bych řekl!“ prskl černý drak. „Otec se s ním hodně nazlobil.“

„Aby si ho usmířil, nabídl mu pokrevní spřízněnost,“ pokračovala dračice. „Jeden z jeho potomků, přesněji „jeden z vyšších“ abychom byli přesnější, protože o pojmy tu půjde, se měl stát součástí alfa-páru tohoto hnízda. Jenže otec je intrikán a přišlo mu líto zahrabat svou jedinou dceru tady. Nic ve zlém, popisuji jen jeho dušení pochody, které se s mým hodnocením neshodují,“ obrátila se na Hrima, který se začal nafukovat. „A tak vymyslel lest. Místo mne dosadil tady nic netušící Blanku,“ ukázala na stále zmateně se tvářící dívku. „Já o ničem z toho neměla ani potuchy a dozvěděla jsem se to vlastně jen náhodou, díky až nezdravé zvídavosti jednoho prastarého klerika. Otec umí svým okolím neuvěřitelně manipulovat. Já ho dokonce podezřívám, že ho to baví. Navlékl to tak, že jsem v tom důležitou roli sehrála i já sama.“

„Bídák! Porušil dohodu!“ prsknul černý vůdce.

„Ne tak docela,“ podotkla dračice. „Měl ti dát „vyšší“ což udělal. Tadyhle Blanka je dcerou vládce. Ano, sice lidského, ale je vyšší ve smyslu dohody. Upřímně, dalo mi hodně práce odhalit, proč nepoužil nějakou obyčejnou holku; sirotka, jehož zmizení by nikoho nezajímalo. Zkrátka se pojistil i pro tenhle případ.“

„Dobrá, proměnili jste ji v dračici.“ Hrim ukázal na medailon, který se houpal na Auřině prstě. „Tohle už jsem někde i viděl. Ale ona nám tvrdila, že je Pechtorovým potomkem. On nám to pochopitelně potvrdil, když jsme mu ji přivedli ukázat. Také jsme ji našli kousek od jejího sídla.“

„Pochopitelně,“ podívala se dračice na medailon. „Když jsem pochopila, že se něco děje, začala jsem se pídit. Víš, co je to fitrum doplerum?“

„Zrcadlo duše,“ řekl ponuře černý.

„Přesně tak! Lektvar kopírující osobnost. Nalil mi ho do parfému, a když jsem Blance půjčila medailon, s dračí podobou na ni přešla i část mé osobnosti. Návyky, dovednosti i některé vzpomínky. Jenže doplerum sice dovede vnutit někomu představu, že je někým jiným, ale povahu změnit nedokáže. A už vůbec ne povahu lidskou na tu dračí. Proto jsi poznal, že není drakem a ona nedokázala zabít Heřmana.“

Hrim pokýval hlavou. „Byla tak nemožná, že jsme ani nezaložili snůšku. Nedokázal jsem si představit ani to, jak bychom to udělali.“ Prohlédl si Auran od hlavy až ke špičce ocasu. „To s tebou je to jiná,“ ukázal zuby. „Ale řekni mi, když už jsi měla příležitost se danému slovu vyhnout, proč jsi přišla?“

„Nejsem něčí loutka! Život si ráda řídím sama,“ zvedla dračice hrdě hlavou. „A také jsem se chtěla podívat, o co přicházím.“

„A...?“

„Ještě si to rozmyslím.“ Otočila se k Heřmanovi, který nevěděl, jestli se má dívat na obry kolem sebe, nebo na dívku choulící se kousek před ním v Evině rouše. Sklonila hlavu až k němu a promluvila na něj Gizeminým hlasem: „Nuže, Heřmane Rudolfe z Koncelic, přišel čas, abychom se rozloučili. Musím se ti ale prve omluvit, že jsem tě tak dlouho držela v bludu a neukázala ti svou pravou podstatu. Po cestě jsem ale zjistila, že jsi ten pravý muž, který by mohl Blanku najít a vysvobodit.“

„Ale já to neudělal,“ rytíř se ztěžka zvedl. „Nijak jsem k tomu nepřispěl.“

„Jak to, že ne? Zachránil jsi mě ve skalách. Nebýt toho, Blanka by navždy zůstala dračicí. Já to ale spískala a ta povinnost připadla hlavně mně. Teď ti ji ale svěřuji i se vším mým zbožím, s nímž jsem sem přišla. Odveď ji domů!“

„Někdo vás musí vyvést z labyrintu,“ přidal se Hrim. Pak se otočil ke skupině ostatních sedících draků. „Floig, Trachu, doprovodíte je ven ze skal... a pak tak daleko, jak to budou potřebovat.“ Z houfu vyšli dva menší draci a postavili se k ústí vstupní chodby.

„V sedlové brašně jsou šaty,“ usmála se dračice. „Bylo mi nesmírnou ctí!“

„I mně,“ uklonil se Heřman. Přišel k princezně a nabídl jí svou ruku. „Půjdeme?“ zeptal se. Ta přikývla a váhavě ji přijala.

---

Uvítání na hradě bylo velkolepé. Potom ale nastaly menší potíže, protože se ukázalo, že Blanka se na zpáteční cestě sblížila s Heřmanem víc, než se sluší na dceru panovníka a zchudlého šlechtice. Bylo tedy nutné co nejrychleji vystrojit svatbu.

Jenže norvický vévoda byl právě zaneprázdněn jakýmsi důležitým vojenským tažením a čekat v této situaci, až válka skončí, nepřipadalo v úvahu. Tady se do celé věci vložila královna Alžběta, a když k tomu přišla zpráva od Pechtora, že jako omluvu dává Blance dosti významnou část svého území, Richard nakonec usoudil, že Heřman nebude tak špatným zetěm.

Takže hrad i město Týnovac se v dosti krátké době připravovalo na další velkou slávu. Začínaly sice už podzimní plískanice, ale slavnost byla opět nachystána na velkém vnějším prostranství, a to také z úcty k váženým a vzácným hostům. Auran i se svým druhem Hrimem totiž přiletěli ve svých vlastních podobách. Dali tím tak najevo nejen to, že nemají zájem, aby se opakovala předešlá situace, ale i to, že království má mocné spojence.

Lidé to vnímali ale hlavně tak, že společnost čekají převratné změny. Napovídal to i pohled na budoucí manželský pár. Heřman měl na sobě špičkovou damaškovou zbroj a Blanka honosné šaty podle nejnovější italské módy. Skládaly se z nabírané široké sukně přecházející do živůtku, který nezakrýval ramena a až neřestně ukazoval výstřih. A z něj se jí po rameni až na čelo táhlo zeleně opalizující dračí tetování.

KONEC