Vítejte ve dračím světě

VELKÝ NÁKUP

Na konec parkoviště jsem ani nedohlédnul, najít volné místo nebylo přesto nic jednoduchého. Nikomu se nechtělo s plným vozíkem čvachtat břečkou moc daleko, takže jsme se všichni tlačili, co nejblíže u vchodu. Otevřel jsem auto a vytáhl Tomíka. Jakmile získal svobodu, začal svými rukavičkami čistit podběhy zacákané bahnem. Zaklel jsem a odvlekl ho pryč.

„Tady je kaluž!“ fňukala z druhé strany Anetka.

„Aněno! Neřvi a pojď mými dveřmi,“ pustila se do ní Erika.

„Přestaňte obě!“ vložila se do toho Patricie přísně, „Aneto, ty pojď sem a ty se do ní přestaň navážet!“ zahrozila na Eriku. Tomáš vřískal a snažil se mi vytrhnout.

Zbožňuju svoje děti!

---

Patricie se zastavila dva kroky za vchodem a začala se rozhlížet. „Tak, kam vyrazíme nejdřív?“

Někdo do mě zezadu narazil. Nervózní paní mě praštila taškou, zamračila se a ještě mi šlápla na nohu. Manévroval jsem v plynoucím davu s obrovským nákupním vozíkem, v němž byl uvězněn Tomáš.

„Sakra, tady se nemůžeš zastavovat! Jdi alespoň kousek vedle, vždyť nás tady ušlapou!“ zavolal jsem vyčítavě na Patricii.

„Musím se tady přece zorientovat, ne?“ dostalo se mi naprosto logické odpovědi.

---

Ploužili jsme se mezi regály. Holky neustále kroužily kolem a snažily se nám do vozíku propašovat kdejakou hloupost. Tomáše se mi nepodařilo udržet v improvizované kleci. Pobíhal okolo a dalo mi dost práce zajistit, aby něco nerozbil. Patricie vyhledávala věci podle připraveného seznamu. Všude proudily zástupy zamračených lidí. Jakoby se všichni proměnili v nějaký druh gigantických, nakvašených mravenců. Na rozdíl od těch normálních však nesbírali jehličí a chcíplé housenky, ale zlevněné konzervy a kartony s mlíkem. Nikdy jsem nepochopil, proč vlastně většina lidí v obchoďáku vypadá tak naštvaně? Měli by přece být šťastní z toho, že je tu všeho dost a netrpí nedostatkem! Měl bych být k sobě upřímný – vždyť se taky mračím! Mysleli jsme si s Patricií, že ušetříme čas a po návštěvě v Brodu „spácháme“ nákup v místní obchodní zóně. Zatím se tady už přes hodinu motáme v bludišti regálů a nevíme, kde co je. Davy lidí nemám rád. Nikdy jsem s tímhle nákupem neměl souhlasit! Zvláště po té události, která nás potkala loni na podzim.

Patricie najednou ztuhla. Zabrán do svých myšlenek jsem si toho nevšiml.

„Jiří!“ zavolala tiše rozechvělým hlasem. Otočil jsem se, abych se podíval, co se děje. Stála malinko nahrbená a koukala nešťastně.

„Já myslím, že to na mě jde,“ oznámila lakonicky.

Bylo mi samozřejmě hned jasné co tím myslí, ale chvilku trvalo, než na mě význam jejího sdělení dopadl v celém rozsahu. Pak teprve přišla panika. Napadlo mě, jestli jsem to náhodou nepřivolal těmi úvahami. Zoufale jsem se rozhlédl, abych našel nějaký úkryt. Stáli jsme v poslední uličce, takže z jedné strany byl regál, z druhé stěna hypermarketu. Lidí tu, pravda, nebylo tolik, ale pořád dost na slušný průšvih. Kousek od nás se otevřela samočinná vrata skladu a vyšel prodavač s paletovým vozíkem plným přepravek bramborových lupínků. Popadl jsem Patricii za ruku a vlekl ji dovnitř. Ještě jsem stačil houknout na děti, aby zůstaly u vozíku. Ve skladu jsem ji už skoro nesl. Cítil jsem, jako jí tělem cukají křeče.

Hala to byla obrovská, plná očíslovaných regálů s paletami a krabicemi. Dotáhl jsem Patricii kousek dál od vrat a položil ji na zem z hlazeného drátkobetonu. Sundal jsem jí bundu a pokusil jsem se i o kalhoty, ale proměna už byla v plném proudu.

„Co tady děláte?! Sem je vstup zakázán!“

Vřeštivý hlas patřil vyzáblé prodavačce, která se vynořila z vedlejší chodbičky. „Okamžitě vypadněte, nebo zavolám ochranku!“

Tak, a co teď? To mám tu bábu praštit něčím po hlavě, nebo se mám pokusit uplatit ji kreditkou?

„Tak slyšíte mě?!“ Nasupený výraz nepřipouštěl jakoukoli diskusi. Pohlédl jsem bezmocně na kvílející Patricii, která začínala zelenat a dostal jsem poněkud zvrácený nápad. Vstal jsem a udělal krok blíž k prodavačce. Postavil jsem se tak, aby měla dobrý výhled na to, co se bude dít za mnou.

„Podívejte, moje žena je nemocná. Má jen malý záchvat, který za chvilku přejde. Potřebuje jen pár okamžiků klid a bude v pohodě,“ mile jsem se usmál. Prodavačka si dala ruce v bok a rezolutně zakroutila hlavou. „Máte tam venku ceduli, že je sem vstup za..zakázán.“

S uspokojením jsem sledoval, jak vyvaluje oči a začíná sinat. Za mnou se ozývaly zvuky trhaného oblečení.

„Proboha, co to je?“ zhrozila se prodavačka a dala si ruce před obličej. Přišel jsem k ní blíž a chytil ji dobrácky kolem ramen. „Co myslíte? Nic zvláštního nevidím,“ řekl jsem klidně a usmíval jsem se na ni. Patricie zatím se zavřenýma očima drásala beton pařáty přední nohy. V hladkém povrchu zůstávaly viditelné rýhy. Na kloubu levého křídla jí vysel cár svetru a na holeních zadních nohou, měla navlečené nohavice roztržených kalhot. Z nozder jí stoupal bělavý dým.

I přes její odpor, jsem přitlačil prodavačku blíž k ležící dračici. Nemohla od ní odtrhnout oči a pořád opakovala: „ Ježíši Kristem, Ježíši Kriste!“

Naklonil jsem se k ní blíž a tiše jí řekl do ucha: „Copak je? Jestli máte pocit, že vidíte něco neobvyklého, tak jste asi přepracovaná.“

V tom okamžiku zvedla Patricie víčka a podívala se na ni těmi svými jedovatě žlutými světly. To už prodavačka opravdu nevydržela a s povzdechem se mi v mdlobách sesunula k nohám. Trochu jsem zmírnil její pád tím, že jsem jí chytil za světle modrou vestu s visačkou. Skoro jsem ji přitom sundal. Napadlo mě, že by se mohla hodit, a proto jsem si ji drze přivlastnil a natáhl si ji přes bundu. Zcepenělou prodavačku jsem odvlekl za nohy a ukryl ji v hromadě roztrhaného balícího papíru. Patricie se mezitím vzpamatovávala z důsledků proměny. Přidřepl jsem k ní. „Semetrika je zatím mimo hru. Schovej se tady, já sem pošlu děcka a omrknu situaci.“

Patricie přikývla a pak se tak nějak zvědavě koukla po skládce papíru. Ten pohled se mi moc nelíbil. Chytil jsem jí lehce za ucho.

„Páťo,“ otočil jsem jí hlavu tak, abychom si viděli do očí. „ Slib mi, že jí necháš na pokoji! Seženu ti nějaké jiné jídlo.“ Dračice polkla na prázdno a horlivě přikyvovala. Ne že bych své ženě nevěřil, ale pár okamžiků po proměně přece jen převládají spíš zvířecí pudy a to by mohl být problém.

Vykoukl jsem ze vrat a zavolal na děti. Zavedl jsem je do skladu a postavil je do řady před Patricii. Ta si sedla a ovinula ocas kolem nohou. Pohladil jsem Eriku po vlasech a začal trochu rozpačitě vysvětlovat: „Holky, víte, jak jsme vám s maminkou říkali, co se jí občas stává?“ Obě dívky přikývly a nespouštěly přitom zrak z dračice. „No, tak se jí to právě stalo. Tohle je vaše maminka,“ ukázal jsem na Patricii.

Anetka to vzala s naprostou samozřejmostí, kdežto Erika se jí viditelně trochu bála. Tomáš se na ni zasmál a vlezl jí pod břicho.

Sdělit to šetrně dětem, byl první klíčový moment. Druhý, mnohem složitější problém byl, jak ji dostat nepozorovaně ven z obchoďáku.

Svolal jsem si děti zase k sobě a přidřepnul k nim. „Teď musíme udělat všechno proto, aby se o ní nikdo, z těch lidí tady, nedozvěděl. Hlídejte ji a já pro ni zatím seženu něco k snědku.“ Nato jsem se zvedl a vyběhl ven ze skladu.

U pultu s masem jsem sebejistě předběhl celou frontu a nechal si do vozíku naložit půlku čuníka. Lidi na mě sice divně koukali, ale modrá vesta je odradila od jakýchkoliv nepatřičných projevů. Ve skladu jsem složil maso před Patricii, která se do něj okamžitě pustila. Popřál jsem jí dobrou chuť a vydal se hledat nákladní vstup, kudy by se teoreticky dalo uniknout. Bran tu bylo hned několik, ale všechny, bohužel, zamčené. Potkal jsem tu i pár zaměstnanců, kteří mi však nevěnovali sebemenší pozornost. Co bylo horší – všude tu visely bezpečnostní kamery a jestli na jejich druhé straně někdo seděl, mohla tu atmosféra velmi brzy zhoustnout. Bylo mi čím dál jasnější, že budeme muset odejít skrz prodejnu, a to pokud možno rychle.

Přemýšlel jsem, jestli by nešlo dát dračici do nějaké bedny, ale krabice takových rozměrů tu nikde nebyla a navíc by se určitě někdo zajímal, co je uvnitř.

Vracel jsem se pomalu v zamyšlení k Patricii a dětem, když mi pohled padl na reklamní plachtu, nedbale zmuchlanou v jednom regálu. Vytáhnul jsem ji a pořádně prohlédnul. Byla to reklama na mražené výrobky firmy Drakar a v rohu bylo velké, kulaté logo znázorňující loď s dračí hlavou.

Přiběhl jsem k Patricii a hodil před ní plachtu. Podívala se na mě a natočila hlavu v tázavém gestu.

„Tati, co to vlečeš?“ zeptala se Erika.

Místo odpovědi jsem k ní přiklekl, chytil ji za ramena a vážně se jí podíval do očí. „Eriko, mám pro vás důležitý úkol! Vem Anetku a doběhněte ke vstupu do obchoďáku. Víš, tam co byla ta velká bedna s plastovými zbraněmi. Vyberte si tam meče, štíty a helmy, a nezapomeňte ani na Tomáška. Zvládnete to?“

Erika trochu ustrašeně přikývla.

„Tak fajn, jděte. A neztraťte se!“ zavolal jsem ještě.

Patricie tiše zavrčela na Tomáše, který se jí pokoušel otevřít jedno křídlo.

„No holka, ještě to vydrž! Já to tady budu muset ještě trochu prošmejdit a najít pár věcí,“ řekl jsem jí a vyrazil na lov. Bylo to až nečekaně snadné. Během deseti minut jsem dotáhl na naše stanoviště vše potřebné. Patricie to obhlížela, kroutila hlavou a podrážděně frkala. Byla tu čirá lepící páska, klubko provázku, lámací nůž, dva páry bílých, neprůhledných punčoch a dvě módní panny. Metrem, samozřejmě taky ukořistěným, jsem si začal přeměřovat Patricii. Dračice do mě dloubla prstem a pak do vzduchu namalovala otazník. Poškrábal jsem ji za uchem a povídám: „Mám jednoduchý a přitom geniální nápad, převlíknu tě za člověka!“

Než se objevily holky se zbrojí, měla Patricie pod břichem přivázané nohy z panen. Připadal jsem si trochu jako nějaký sadistický patolog, když jsem je demontoval jejich původním majitelkám, ale byl to důležitý detail celého převleku. Nohy měly navlečené punčochy. Každý pár byl přivázaný v místech kyčelních kloubů uvnitř páru dračích nohou. Jejich chodidla jsem přilepil Patricii izolepou k tlapám. Nakonec jsem z plachty udělal jakousi čabraku, složenou ze dvou pásů, které jsem dračici protáhl podél boků pod křídly a zakryl tak ukotvení falešných nohou. Na prsou a pod ocasem jsem je slepil tak, aby jí nikdo nemohl koukat pod „sukně“. Poodstoupil jsem, abych si mohl prohlédnout svůj výtvor.

„Zkus se projít. Hmm…Nesmíš moc hýbat hlavou a ocas tahej bezvládně za sebou. Bude to dobrý!“

Bylo to dobrý; možná až příliš. Dračice vypadala strašně realisticky, ale dalo se předpokládat, že tam venku nebude zrovna moc lidí, kteří někdy skutečného draka viděli, takže by to mohlo vyjít. Patricie ťapala strnule kolem mě. Toporně se klátila jako loutka, což bylo samozřejmě v pořádku. Falešné hony jí trochu zavazely, ale ohýbaly se jak měly. Působily dojmem, že uvnitř dračice jsou dva lidé a jsou to právě oni, kdo jí dodává pohyb a ne naopak. Většinu těla jí pak kryla bílá plachta s velkým modrým nápisem: Drakar – mražené rybí prsty.

Z posledního kusu plachty jsem si udělal pončo a natáhl si ho přes hlavu. Kulaté firemní logo jsem měl na prsou. Kus látky slepené izolepou jsem si dal na hlavu jako kápi. Holky si vzaly meče, štíty a helmy a postavily se mamince každá v jeden bok. Tomík dostal helmu a posadil jsem ho Patricii na záda. Odpoad po našem řádění jsem ještě nacpal pod regál a postavil se do čela toho prapodivného průvodu. Byl nejvyšší čas vyrazit, protože pod hromadou papírů se ozvalo tlumené naříkání.

Okýnkem ve vratech jsem nahlédnul do prodejní haly. Zdálo se, že si někdo už všiml podezřelého pohybu v našem skladu, protože přímo před vstupem stáli dva chlapi a jejich modrá saka mě nenechala na pochybách, že jsou to firemní očka.

Otočil jsem se na Patricii. „Ti tví dračí bohové umí být někdy pěkně škodolibí, ale nemáme jinou možnost. Musíme se jim vydat na milost!“ a otevřel jsem vrata.

Oběma detektivům spadla brada málem až do rozkroku a jen se nechápavě dívali, jak kolem nich procházíme. Byla ve mně malá dušička a měl jsem co dělat, abych se nerozběhl. Patricie na tom nebyla o moc lépe. Cítil jsem, jak se potí nervozitou a u jejího dokonale strnulého výrazu jsem si nebyl jist, zda ho tak dobře hraje, nebo je to důsledek stresu. Děti si to, na rozdíl od nás, perfektně užívaly. Holky mávaly meči a Tomáš se smál na celé kolo. Lidi se zastavovali a civěli na nás. Někteří nás fotili nebo natáčeli na mobil.

„Pane, smím si ho pohladit?“ zeptal se mě chlapeček v červené bundičce.

„Jasně kámo!“ odpověděl jsem žoviálně.

Smrkan Patricii oběhl a dupnul jí na ocas. Ta ani nekvikla, jen zakoulela očima.

„Jé, on mrknul!“ jásal kdosi vzadu, „ten maskot je boží!“

Proplétali jsme se mezi regály a já se modlil, aby to bylo už za námi. Trošku jsme i zabloudili. Trvalo to dlouhých dvacet minut, než jsem uviděl naši spásu i poslední velkou překážku – baterii pokladen. Před každým boxem byla snad desetimetrová fronta lidí, kteří se všelijak tlačili a nervózně podupávali.

Celá moje strategie byla založená na drzosti, takže jsem se rozhodl vsadit na ni zas. Zavolal jsem si Anetku a pošeptal jí, co má dělat. Anetka přikývla, napochodovala před nás, pozvedla meč a dětským hláskem zvolala: „Místo pjo djaka!“

Nebylo to skoro slyšet, ale lidé, kteří stáli nejblíže, se začali otáčet. Pak klepali svým sousedům na ramena a postupně ustupovali, aby nám udělali místo. Před námi se vytvořil úzký špalír, kterým jsme důstojně kráčeli ke kovové zábraně pokladny. Trnulo mi, když se Patricie soukala docela úzkou štěrbinou mezi pultíkem a zábradlím vedlejšího průchodu. Zato pokladní to sledovala naprosto nezúčastněně; člověk u téhle práce asi dost otupí.

Byli jsme venku! Vyhráno však ještě nebylo. Museli jsme opustit prostor kolem obchoďáku. K autu jsme pochopitelně jít nemohli, takže jsme to vzali nejdřív podél zdi a zahnuli jsme za budovu. Za hypermarketem vedla cyklostezka, která lemovala řeku Jarou. Po několika desítkách metrů se ztrácela v hustém křoví, což se nám velice hodilo. Zatočili jsme tedy po cestě. Jak jsme se blížili k úkrytu, začali jsme všichni bezděky zrychlovat a mezi křoviska jsme už prakticky vběhli. Strhnul jsem Patricii stranou do mezery v křoví a seběhli jsme po svahu až k vodě. Zatím neolistěné keře nenabízely moc soukromí, ale tady dole to docela ušlo.

Zahodil jsem svoje pončo, lámacím nožem jsem zbavil dračici její kamufláže a všechno jsem naházel do řeky.

Vyhnal jsem děcka zpátky na cestu. Chytil jsem Patricii za uši a přitáhl si její hlavu. „ Já se teď zkusím i s děckama dostat nepozorovaně k autu a domů. Tebe čekám po setmění.“ Dal jsem jí pusu na čumák a vyškrábal se po svahu. Když jsem se otočil, nebylo po dračici vidu ani slechu.

---

Byl večer. Patricie si nešla lehnout do připraveného pelechu nad garáží, ale všichni jsme se nasáčkovali do obývacího pokoje. Má žena, ve své nechtěné dračí podobě, ležela na boku se zvednutou hlavou. Tomík jí rajtoval ocas, Anetka drbala na krku a Erika ležela přikrytá její přední tlapou. Já seděl vedle na posteli, abych měl svoji hlavu co nejblíže k té její a mohl si s ní povídat. Popíjel jsem zasloužené pivko.

Koukali jsme na stream, kde byla jako hlavní zpráva o nečekané reklamní akci v jednom z Brodských obchodních center. Vedení obchodu to sice nechalo vyšetřovat, ale vzhledem k tomu, že mimo trochy zničeného materiálu a jedné otřesené skladnice, se nic vážného nestalo, bylo vyšetřování ještě ten den zastaveno.

Patricie zasyčela, jak jsem jí vytrhl jednu štětinu z hřívy. Zvedl jsem ji před sebe ve dvou prstech.

„Tak rodinko, dneska to bylo o tenhle chlup!“