Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 9

„A co bude dál?“

Starší policista přeletěl očima text protokolu. „Teď vám napíšu papír pro doktora, kam si co nejdřív zajdete. On zajistí důkazový materiál, dá-li se to tak říci, a pošle nám zápis. Na jeho základě sepíšeme obvinění.“ Podíval se přes okraj brýlí na postiženou. „Ale po třech dnech… no, nevím nevím.“

Dívka sklopila oči. „Když ono to bylo takové…“ Rozplakala se.

Policista se otočil na svého mladšího kolegu. „Karle, můžeš prosím tě doprovodit slečnu?“

Když se Karel opět vrátil do kanceláře, jen zavrtěl hlavou. „Já to nechápu! Vona potká úplně cizího chlapa, staršího, podle popisu hajzla od podívání. Nechá se vod něho vožrat a pak se diví, že ji zatáhne někam do křoví a vyřádí se. A takovejch případů jsou mraky! Přitom si stačí dát jen trochu pozor a přemejšlet. Kdyby nelezly v noci do parku, nebylo by ani jediný znásilnění!“ rozhodil rukama.

Jeho kolega si sundal brýle. Jeho vtipu se však nesmál. „Divím se, že vám to na akademii nevysvětlili. Měl bys vědět, že příležitostní násilnící a devianti mají na svědomí jen zlomek takových činů. Nejvíc znásilnění a násilí vůbec zakusí ženský od lidí, které dobře znají. Kolikrát s ním přímo bydlí. Mnohdy je to dokonce někdo z nejbližší rodiny. Sourozenec, otec… nebo partner.“

---

„Maminko, kup mi čokoládu,“ zaprosila Jarmilka a její mladší bráška se k ní ihned přidal. Mluvení mu sice ještě moc nešlo, ale v takových případech, jako byl tento, se překonával. „Koko, koko!“ volal a ukazoval na regál obtěžkaný sladkostmi.

Karolína tiše zanadávala. „Čokoláda není zdravá!“ řekla nahlas.

„Mami prosím,“ sepnula její dcerka ručičky a udělala psí oči. Kdo by něčemu takovému odolal? Jenže Karolína musela. Peníze měla napočítané podle striktně sestaveného seznamu, a v něm o čokoládě pro děti nebylo ani čárky.

„Tak jim to kup, Karlíčková,“ přidala se k dětem prodavačka Maruš. Karolína se na ni úkosem podívala. Nemohla se zbavit dojmu, že když Maruš sedí v kóji za pokladnou, vypadá jako ropucha namačkaná v otevřené krabičce od zápalek. Opanovala se a klidně se jí zeptala: „Paní Maruško, dívala jsem se do letáku, že máte máslo v akci, ale žádné jsem v lednici nenašla.“

„Tos měla přijít dřív,“ zubila se prodavačka. „Posledních pět kousků vzala Anděla hned ráno.“

Nepříjemná situace. Nejen že není na čokoládu, ale bude třeba vzít máslo, které je o celých jedenáct korun dražší, a navíc bude jen jedno.

Když se vrátili domů, nechala děti raději na zahradě. Nechtěla, aby ho probudili. Ať se Josef vyspí. Ať raději ještě leží a je klid. Její záměr však nevyšel. Když přišla do kuchyně, už seděl za stolem. Po zádech jí přeběhl mráz. „Dobré ráno,“ pozdravila a donutila se k úsměvu.

„Dal bych si kafe.“ On se neusmál.

„Jo, hned. Byli jsme s dětmi nakupovat.“

Propíchl ji pohledem. „Já se tě neptal, kde se od rána flákáš. Já chci jen kafe. Nosím sem prachy, tak si snad můžu o jedno blbý kafe říct?!“ začal zvyšovat hlas.

Karolíně se třásly ruce, když nalévala vodu do rychlovarné konvice. „Už ho dělám,“ řekla omluvně. Její manžel neměl moc dobrou náladu. Ostatně, jako obyčejně. V poslední době býval nejspokojenější, jen když se vracel v noci z hospody. Tedy jen někdy. Ovšem jeho rozjařenost jí obyčejně přinášela jen bolest. V náladě, nebo bez ní, vždy byla v ohrožení. Kdyby ho měla k něčemu přirovnat, asi by ho viděla jako kaktus. Masivní bezvýrazný kmen, který je na všechny strany naježený dlouhými ostrými jehlicemi. Ať se k němu přiblížila z jakékoliv strany, vždy skončila plná palčivých ran.

Postavila na stůl hrnek. On se napil a dlouze se na ni podíval. Nevydržela to a odvrátila se.

„No,“ mlaskl, „seš líná jak veš, v baráku máš bordel, děcka lítaj po venku skoro nahý. Ale když se na tebe trochu zadupe, tak umíš uvařit i to kafe.“

Stiskla pevně zuby k sobě a začala skládat nákup do ledničky. Byla tu malá šance, že by to ten den mohlo proběhnout v klidu. Jen ho ničím nevyprovokovat. O incidentu s máslem se mu rozhodla raději nic neříct.

„Já vím, že za to, jaká jsi, vlastně nemůžeš. Takovou tě udělal Bůh. Ale seslal mě, abych tě vedl správnou cestou.“ Vstal, přišel k ní a zezadu ji objal. Cítila se, jako by jí přimáčkl ke zdi buldozerem. „A já tě miluju, rozumíš?“ zašeptal jí do vlasů.

Uvařila oběd, uklidila kuchyň i koupelnu, vyprala a začala žehlit. On si jí valně nevšímal, jen chodil kolem a trousil moudra o morálce. Pomalu se přehouplo odpoledne a přiblížil se čas, kdy pravidelně odcházel do hospody. Na tu chvíli se těšila. Mohla být chvilku doma sama jen s dětmi. Všechno probíhalo v klidu. Až moc.

„Karolínko, chybí mi jeden jogurt.“ Stál u otevřené ledničky a díval se do přihrádek ve dveřích. Ihned přispěchala a podívala se také. „Jsi si jistý, že jsi neměl jen tři?“ zeptala se opatrně. Pomalu se po ní ohlédl. „Jsem si jistý!“ Zavřel ledničku a došel k odpadkovému koši. Rychlým pohybem vysypal jeho obsah na podlahu a rozhrábl ho špičkou chodidla. Uprostřed slupek, papírků a odstřižků byl poloprázdný kelímek od jogurtu. Chytil ho a zblízka jí ho ukázal. „Tak co? Pořád si myslíš, že jsem měl jen tři? Pořád si myslíš, že začínám být senyl?“ začínal se dostávat do obrátek. Praštil kelímkem o zem, až zbytek jogurtu vystříkl. Natáhl se po ní a chytil ji za vlasy. „Byl v mé části ledničky, odkud ty nesmíš nic brát. Tak co, jak mi to vysvětlíš?“

Karolína bolestně zaúpěla: „Jarmilka na něj měla asi chuť.“

Josef s ní zacloumal. „Že se nestydíš, ty zlodějko, svádět to na děcka! A co to máslo? Je tam jen jedno. To ho taky sebraly děti?“

„Ne, musela jsem koupit jen jedno,“ vzlykala Karolína.

Znova s ní zatřásl. „Já ale napsal do seznamu, že se musí koupit dvě! Takže jsi ty peníze, za to druhý, ukradla! Za to tě ale, má milá, musím potrestat!“ Podrazil jí nohy, až upadla na zem. Otřesená Karolína si stačila všimnout, že ze dveří vedoucích na chodbu, vykoukla střapatá hlava. Děti, přilákané hlukem, se přišly podívat, co se děje.

„Okamžitě spát, spratci!“ zaječel na ně Josef. Sehnul se ke své ženě a otočil ji surově na záda. Nevšímal si toho, že se přitom praštila do hlavy o dlažbu. „Vidíš, jaká jsi? Kvůli tobě teď vypadám před našimi dětmi jako despota,“ podíval se na ni vyčítavě a zaklekl ji na břicho. Karolína zalapala po dechu a před očima se jí začaly dělat mžitky. Zapřela se do něj rukama, ale nedokázala, se skoro dvakrát těžším mužem, ani hnout.

„Tak ty se chceš rvát?!“ Rozmáchl se a vrazil jí pěstí do obličeje.

Co se dělo potom, už vnímala jen mlhavě. Trvalo celou věčnost, než skončil, a někam s nadávkami odešel. Ležela nahá v koutě kuchyně, na jazyku cítila krev a celé tělo ji bolelo. Nejvíc podbřišek. Z části tím, jak na ní klečel a z části tím, co následovalo pak. Skrčila se a tiše plakala.

I když ji Josef vodil pravidelně do kostela, v Boha nikdy neuvěřila. Teď se ale modlila, aby ji třeba nechal umřít, jen aby to už nemusela snášet.

---

Tu noc zemřelo všude na světě opravdu hodně lidí.

Karolína ne. Ale změna, o kterou prosila, přece jen přišla.

To, že se budí s bolestí a otupenými smysly, ji ani tak nepřekvapilo. Otevřela oči a bezmyšlenkovitě hleděla na zdevastovanou kuchyň. Zdálo se jí, že to muselo být horší než obyčejně, protože to tu bylo opravdu dost zničené. Až po hodné chvíli ji napadlo, že by to měla jít rychle uklidit, než se probudí Josef a spustí pokračování. Ta představa byla tak nepříjemná, že ji to donutilo vstát, i přes to, jak mizerně se cítila. Jenže ouha! Jak zvedla hlavu, klepla se do stropu, až na podlahu spadla hrst sedřené barvy. Nevěřícně se rozhlédla. Připadala si, jako by seděla na skříni, nebo co. Zatrnulo jí. Po podlaze se smýkalo cosi modrošedého, co vypadalo jako had. Štítila se hadů, měla z nich hrůzu. Ani nedýchala a pátrala pohledem, kde má to zvíře hlavu. Když poznala, že je to součást jejího vlastního těla, málem zděšením a odporem omdlela. Vyrazila ze sebe zoufalý přiškrcený sten a přimáčkla se ke zdi. S vyvalenýma očima si pomalu prohlížela svůj zevnějšek. V tu chvíli nemohla ani tušit, že podivný los osudu jí, subtilní ženě, přiřkl velikost a sílu rodu Pařezů, k nimž pokrevně náležela.

Na chodbě za kuchyní se ozval dupot a tlumené nadávání. Dveře se otevřely a dovnitř vpadl drak. Byl sotva tak velký, aby nakoukl na desku jídelního stolu a měl nazrzlou barvu. Napůl otevřená křídla vlekl nepořádně podél těla. Když ji uviděl, zarazil se, a zůstal na ni hodnou chvíli civět. Přimhouřil poněkud zakalené oči. „Co to má sakra znamenat?“ zaprskal pištivým hláskem, „co jsi zač?“

„Já jsem Karolína,“ hlesla a nespouštěla z něj oči. Napadlo ji, že když ona vypadá, tak jak vypadá, tak tohle by mohl být její muž.

„Já se na to vyseru!“ zavřeštěl drak. „Co si s náma udělala? A proč je tu takovej bordel?!“ Chytil se za hlavu. Karolína si vzpomněla, že se přitom včera i docela opil. Teď ho nejspíš trápila kocovina. Věděla, že v takových případech bývá dost agresivní, protože si potřebuje na někom vylít zlost.

„Dělej, dej to tady do pořádku!“ zadupal.

„Ano, hned.“ Přikrčila se a začala předními tlapami shrnovat potrhané hadry a střepy.

„Tak ne, ty blbá! To ti jako ten stůl nezavazí? Dej ho na bok!“ rozkazoval.

Míval to ve zvyku, stát a pérovat ji, že běhala z kouta do kouta jak míček ve ždímačce. Nyní se tedy pokoušela plnit jeho příkazy tak, jako vždycky. Poháněl ji strach z jeho křiku a bití, ve které to mohlo kdykoliv přejít. Bála se ho.

V podvědomí ale hlodal jakýsi červík. Jako by jí docházela energie, nebo jako by ta síla, která ji nutila takhle se chovat, pomalu polevovala. Pokoušela se posbírat střepy z rozbité vázy, ale nedařilo se jí to, protože pro její veliké tlapy byly příliš titěrné.

„Ty nemehlo, co to děláš… co… co koukáš?“

Karolína zanechala marné snahy a otočila hlavu po svém muži. Vždycky nad ní stál a křičel… vždycky nad ní stál… Nad ní?

„Co je? Mám ti pomoct?!“ zavrčel drak výhružně a nakročil blíž. Karolína musela trochu sklonit hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. Připomínal jí spíš přerostlou ještěrku.

„Ty mrcho, hejbej se!“ zakřičel, zvedl ze země židli a ohnal se po ní. Zareagovala bleskově. Židle zarachotila o zem a Karolína držela Josefa za krk. Cítila, jak se její tesáky zarývají do jeho kůže. Jak se mrská a snaží se vyprostit. Jak je najednou bezmocný. Všechny strachy, které ji za těch pět let jejich manželství vysávaly jako upíři, se najednou rozpadly v prach. Nebylo jí jasné, co se s ní stalo, ani proč, ale měla najednou sílu. Nejen fyzickou, ale i tu na vlastní rozhodnutí.

Vyplivla přiškrceného Josefa. Dopadl na zem, ale hned vyskočil na nohy. Předními tlapami, které připomínaly mnohem víc ruce, než ty její, se chytil kolem poraněného krku. „Já tě zabiju, ty svině!“ skučel.

„Ne,“ zavrtěla klidně hlavou a postavila se na všechny čtyři. Strop ji sice poněkud omezoval, ale i tak vynikla její impozantní velikost. Josef se na ni díval, a jak ona “rostla“, on se krčil a začal pomalu ustupovat. Nenechala ho však dojít daleko. Malinko se odrazila a skočila na něj jako kočka na myš. Pěkně si ho nacpala pod sebe a přisedla ho. Dívala se, jak vyvaluje oči a lapá po dechu. „Tak co, jak se ti to líbí? Příjemné, že?“ odhalila zuby. Chvíli ho takhle dusila, pak si ho chytila za ocas a potahala ho po kuchyni. Drak vřískal a snažil se vyprostit, ale marně.

Karolínu to ani nějak moc nebavilo, ale pokračovala. Potřebovala mu vysvětlit svůj záměr, ale věděla, že slova by byla zbytečná. Když si s ním tedy takto pohrála, vydala se ven z kuchyně. Měla co dělat, aby se vysoukala na chodbu, a ani tam to moc nešlo. Drak v její tlapě několikrát bolestně zavyl, jak ho občas přimáčkla ke zdi, nebo na něj šlápla. Přesto stále zrychlovala, chtěla to mít už za sebou. Přihnala se ke vstupním dveřím. Ani se nepokoušela odemknout a prostě je s rachotem vyrazila.

Na ulici si sedla na zadní a zvedla svého muže do vzduchu. Díval se na ni jako slepice před porážkou a rychle dýchal.

„Nezabiješ mě. To já zabiju tebe, jestli se tu ještě někdy ukážeš! Rozumíš tomu?!“ zeptala se důrazně.

Malý drak jen rychle zakýval hlavou. Na to se Karolína rozmáchla a mrštila jím směrem po ulici. Josef udělal ve vzduchu několik přemetů. Pokusil se roztáhnout křídla, což se mu moc nepodařilo, a dopadl tvrdě na asfalt asi deset metrů od ní. Jen se po ní ohlédl a klopýtal pryč.

Karolína se za ním ještě hodnou chvíli dívala. Třásla se po celém těle, a nejvíc ze všeho se jí chtělo zvracet. Zatřásla hlavou, bylo to pryč, a jí teprve teď začaly docházet další souvislosti. Vběhla zpět do domu, protlačila se chodbou a vyrazila po schodišti do patra. Než vstoupila do dětského pokoje, musela se chvilku vydýchat. Co tam asi objeví? Nakoukla dovnitř. Postele byly prázdné. Nebyly tam ani peřiny. Ty byly naházené v rohu spolu s polštáři a všemi plyšáky, co jich její děti měly. Z improvizovaného krytu na ni hleděly dva páry vyděšených oček. Karolína se nešťastně usmála. „Nebojte se, to jsem já,“ řekla potichu. Péřové pancíře se zavlnily a ven vylezli dva malí draci. Našlapovali obezřetně a koukali na ni nedůvěřivě.

Karolína si nebyla vůbec jistá, kdo je kdo. Oba měli nezaměnitelné rysy svého otce – malí, s dlouhými prsty na tlapkách. Menší byl zrzavý a ten větší spíše do šeda.

„Mami, jsi to ty?“ zeptal se ten větší.

Karolína přikývla. Nějak se jí to skříplo v krku a nemohla najednou promluvit.

Šedivá se rozhlédla, „Je tu i tatínek?“

„Ne,“ vypravila se zebe Karolína.

„To je dobře,“ oddechla si viditelně Jarmilka.

To už Karolína nevydržela, vrhla se k nim a oba je stiskla v náruči. Skučela jek meluzína a nedokázala to ovládnout. Mačkala je k sobě a šeptala: „Teď jste jen moje. Nikomu vás nedám! Postarám se o vás a čokoládu vám budu kupovat každý den!“

---

Myslela to vážně, opravdu. Netušila, že tohle předsevzetí nebude schopna splnit, protože to prostě nepůjde. Ona totiž spousta zdánlivých maličkostí, na které byli lidé zvyklí, od té doby přestala být dosažitelná.

KONEC