Vítejte ve dračím světě

Požíračka

Beáta byla klidná. Stála a sledovala kováře, který jí na noze nýtoval železné okovy.

„Otče, je ten řetěz opravdu nutný?“ obrátila se ke králi, který nervózně obcházel okolo.

„Ano, má dcero! Trval na tom,“ odpověděl král a bezděky se ohlédl po obrovském vstupu do temné sluje.

Kněz začal odříkávat modlitbu a celý průvod se modlil s ním. Hluboké zavrčení je však donutilo její konec poněkud urychlit.

„Buď statečná dcero!“ Rozloučil se král s Beátou a nastoupil do vozu. Nato celý smuteční průvod chvatně odjel. Prostor bývalého kamenolomu utichl a dívka, přikovaná ke skále, osaměla.

Asi hodinu se nic nedělo. Pak to ze sluje opět zavrčelo a drak vyšel ven. Beáta se instinktivně přikrčila, ale nedokázala z něj spustit oči. Byl tak obrovský, že by stěží prošel hradní branou. Stavbou těla připomínal ještěra, ale měl delší nohy. Byl porostlý velkými hnědými šupinami. Vypadal, jako by měl na sobě brnění z navzájem překrytých plátů. Křídla měl blanitá. Od hlavy až na konec ocasu se mu táhly dvě řady různě dlouhých trnů. Samotná hlava s krátkým čumákem se ježila výčnělky, což jí dávalo démonický vzhled. Na týle a skráních rostly zahnuté rohy. Vždy po pěti na každé straně. Oči měl malé, téměř nebyly vidět v záhybech hlavového pancíře a černé tak, že se nedaly rozeznat zornice.

Drak se kousek od Beáty zastavil, ale nebyla schopna odhadnout, jestli se na ni vůbec podíval. Pak se začal protahovat, zadupal a chystal se vzlétnout.

Když to princezna uviděla, vyskočila na nohy a zakřičela: „Nenech mě trápit a zabij mě!“

Drak se k ní otočil a přišel o krok blíž.

„Ty mi nemáš co poroučet! Já sama se rozhodnu, kdy tě sežeru.“

Princeznu ovanul horký dech. Hlas přesto zněl, jako by vycházel z chladného hrobu. Nato se zvíře vzepjalo a nečekaně mrštně odstartovalo do vzduchu.

Princezna, otřesená tím, co právě udělala, těžce dosedla na zem. „Tak ona je to dračice?!“

Netrvalo dlouho a šelma se vrátila s jalovicí v tlamě. Položila krávu asi pět kroků před Beátu a začala ji zuřivě trhat a požírat. Když skončila, hlasitě si říhla a šourala se do sluje. Princezna ji po očku sledovala.

„Hej, dračice,“ zavolala, „tam, na zadní noze!“

Dračice se zarazila a ohlédla. Na drápech se jí zachytil nějaký hadr. Natáhla se a přední tlapou ho sundala. K princeznině překvapení ho však nezahodila. Pečlivě ho sbalila do malé ruličky a skryla v pěsti. Pak obrátila svou pozornost k Beátě. „Proč jsi vlastně tady?“

Princeznu ta otázka zarazila. „Jsem tvá oběť. Tak sis to přála. Otec říká, že to dělám pro jeho stát a lid.“

Dračice se ušklíbla: „Hmm, hodná tátova děvenka!“ Odplivla si, až zahořela tráva. „Ty před tebou mi předhazovali apatické hrůzou, zdrogované, nebo násilím. Zrovna tu předešlou museli držet čtyři chlapi, když jí kovali ke skále. Po třech dnech měla maso z nohy odřené až na kost, jak se snažila sundat si okovy,“ zle se uchechtla. „Ale ty nic. Jenom koukáš.“ Otočila se a zalezla do sluje.

Ráno byla Beáta prokřehlá, hladová a jazyk se jí lepil na patro žízní. Dračice vstala a zopakovala svou včerejší rozcvičku. Princezna seděla u skály, tiskla si kolena pod bradu a sledovala svou věznitelku.

Tentokrát se dračice vrátila z lovu bez kořisti. Přinesla však napůl shnilé dřevěné koryto, které položila vedle princezny a vyplivla do něj vodu, kterou měla v tlamě. Nakonec jí k nohám hodila několik jablek.

Voda byla horká a čpěla po dračích slinách.

Uplynul další den a noc. Vítr hnal po nebi těžké šedivé mraky a bylo chladno. Princezna uslyšela z lesa zafrkání. Zvedla se, aby lépe viděla, co se bude dít. Po cestě sem přijížděl rytíř v zašlé zbroji. Nesl velký štít a dlouhý dřevec. Sotva vyjel na planinu, ozvalo se zadupání a dračice bez jediného hlesu vyběhla ze sluje. Řítila se na rytíře, který sklonil dřevec. Tak, tak se mu vyhnula a oba protivníci na sebe začali dorážet v podivném strašlivém tanci. Když byla dračice zády k lesu, najednou se rozhrnulo mlází a vyběhli odtud dva muži. Každý třímal v rukou lovecké kopí s širokým hrotem. Utíkali zezadu k dračici.

„Pozor!“ prořízl vzduch Beátin výkřik.

Ve stejném okamžiku vykopla dračice zadníma nohama a smetla oba útočníky. Nato chytila dřevec, zlomila ho jako párátko a samotného rytíře zalehla i s koněm.

Když se vracela z vítězné bitvy, zastavila se před princeznou a otočila k ní svou velikou hlavu. Beáta nevydržela její pohled a sklonila oči k zemi.

„Seš divná!“ zkřivila dračice tlamu.

Večer se spustil déšť, který v noci přešel v solidní průtrž mračen. Princezna se snažila krýt do záhybů svých šatů, ale bylo to marné. Najednou vodní příval ustal, zadržen obrovským tělem. Dračice zahákla drápy předních pařátů do článků řetězu a přetrhla ho jako tkaničku.

„Pojď se schovat,“ houkla.

Ve sluji bylo teplo z dračího těla. V naprosté tmě zářily jen její nozdry jako dvě malé pícky. Princezna tápala podél zdi a klopýtala o kameny ležící na zemi. Vtom kavernu ozářil jasný plamen, jak dračice plivla na hromadu dříví ležící před ní. Princezna došla k ohni a postavila se do jeho tepla. Po obličeji jí stékala voda z promočených vlasů a u bosých chodidel se dělaly loužičky.

„Měla by sis sundat ty mokré šaty, jinak se nastydneš,“ zabručela dračice. Ležela na boku z druhé strany ohně a vypadala spíš jako bizarní skalisko. Princezna chvíli zaváhala, ale pak se začala svlékat.

„Máš hezký tělo.“

Beáta se pokusila ignorovat mlasknutí na konci věty. Plaše se podívala na dračici a řekla: „Ty taky.“

Dračice se uchechtla: „No to si děláš srandu!“

„Ne, myslím to vážně. I ty náušnice ti sluší.“

Dračice naklonila hlavu. „Já nemám žádný náušnice. Vždyť je nemám ani na co připíchnout!“

„Ale máš,“ ukázala Beáta na dračí hlavu do míst, kde se blyštělo malé žluté světýlko. „Vidím, jak se lesknou ve světle plamenů.“

Dračice rychle, jakoby ve strachu, zvedla přední nohu a prohmatala si místo, kde měla ucho bez boltce. Ale její veliký spár nebyl schopen tak titěrnou věcičku zachytit.

„Ty, jak se vlastně jmenuješ?“ rychle změnila téma hovoru.

„Beáta z Holštejna,“ špitla princezna, „a ty?“

„Devoratrix.“

Princezna se podívala do plamenů a jméno si pro sebe zopakovala. Pak znovu pohlédla na dračici do míst, kde tušila oči. „A odkud jsi?“

„To místo neznáš.“

„Je tam hodně draků?“

„Tisíce,“ řekla nevrle dračice a zavrtěla se.

Beáta si přidřepla k ohni. „Děkuju ti.“

„Za co?“ pohodila Devoratrix hlavou.

„Za vodu... i za oheň.“

Dračice zavrčela a obrátila se k princezně zády.

„Měla jsem tě rači nechat venku!“

---

Bylo jasné ráno a z lesů stoupala pára. Když se Beáta probudila, byla dračice pryč. Devoratrix se vyhřívala na skále vysoko nad vchodem do sluje. Že princezna stoupá za ní, poznala podle chřestění řetězu, který táhla za sebou.

„Dobré ráno,“ pozdravila Beáta. Její šaty byly ještě mokré, tak sem došla oděná jen v okovech.

„Proč jsi neutekla?“ zeptala se dračice místo pozdravu.

„Jak daleko bych se dostala s tímhle?“ ukázala Beáta na pět stop řetězu na své noze.

„Asi tak míli,“ připustila dračice.

„Je tu nádherný výhled,“ protáhla se princezna a zaclonila si oči. Devoratrix si ji zkoumavě prohlížela.

„Lítala si někdy?“ zeptala se.

„Jak bych mohla?“ otočila se na ni překvapeně Beáta.

Dračice se zvedla. „Tak pojď. Sedni si mi za krk a pevně se chyť rohů.“

Princezna zaváhala, ale pak se vyškrábala nahoru. Našla si místo, kde se dalo téměř pohodlně sednout mezi masivní výrůstky, a chytila se dračí hlavy. „Můžeme!“

Dračice se odrazila, vznesla se nad les a rychle nabrala výšku. Beáta vřískala jako smyslů zbavená, když udělaly několik prudkých obrátek a v divoké vývrtce se spustily k zemi.

Když po hodinovém letu dračice přistála před slují, Beáta jí skoro spadla z krku. Smála se jako šílená. Klekla a opřela se rukama o zem.

„Tak co, líbilo?“ zeptala se Devoratrix vesele.

Princezna několikrát přikývla. „Jo, a navíc jsem si vzpomněla.“ Zvedla se a zhluboka oddechovala. „Já věděla, že to jméno jsem už někde slyšela. Ty jsi dcera vévody Štěpána, Oxana von Hesgrum řečená Devoratrix neboli Požíračka.“

Dračice při těch slovech jakoby přimrzla k zemi. Beáta zvážněla. „O svou lidskou podobu jsi přišla za trest. Prý jsi dělala strašné věci.“

Devoratrix se na ni otočila. Z nozder jí stoupal kouř, a když promluvila, princezna div neomdlela žárem, který jí sálal z tlamy.

„Dělala? To není pravda! Já strašné věci pořád dělám! Jestli ti můžu radit, děvenko, tak si mě přestaň všímat. Jinak tě polknu, natrávím a ještě trochu živou zase vyplivnu. Pak budeš škemrat, abych ti raději ukousla hlavu!“ Vztekle mrskla ocasem a odletěla.

Tu noc trávila Beáta ve sluji sama.

---

Maliny a borůvky nebyly příliš vydatnou stravou. Beáta jich musela nasbírat docela hodně, aby se alespoň trochu nasytila. Když se vracela do lomu, všimla si, že dračice zase leží na své oblíbené skále.

„Oxano, odpusť, ale já jsem tam dole strašně osamělá,“ řekla Beáta tiše a tahala se za fald špinavé sukně.

Dračice jen zamručela: „Tak to vítej v mým světě. A jmenuju se Devoratrix.“

„Nezlob se, prosím!“ dodala rychle princezna.

„Nezlobím se,“ otočila k ní velkou hrbatou hlavu. „ Měla jsi pravdu! Pro lidi v panství jsem byla bestie. V mé družině byli zbojníci, armádní zběhové a lupiči. Když jsme si vyjeli, celé okolí se třáslo hrůzou. Jednou jsme na lovu chytili kluka. Nebyl o moc mladší než já. Chlapi ho svlíkli do naha, ruce mu spoutali za zády a na hlavu mu přivázali jelení parohy. Dali jsme mu náskok a pak jsme ho štvali. Skončil v jedné rokli propíchaný šípy.

Jeho matka si šla stěžovat mému otci. Nechala jsem ji chytit a osobně jsem jí za to ubičovala. Než však naposled vydechla, tak mě proklela. Měla jsem nosit podobu, kterou mi dá má duše. Ten večer jsme se s chlapci strašně opili a ráno jsem se probudila takhle.“

Beáta si pomalu sedla a bez dechu poslouchala Devoratrixino vyprávění.

„V prvním amoku jsem běhala po hradě a vraždila všechno živé, co mi přišlo do cesty. Tehdy zemřel i můj otec. Nakonec jsem hrad vypálila. Usadila jsem se ve zřícenině a dál panovala našemu kraji. Z části právem dědickým, z části dračí silou. Ale okolí hradu se brzy vylidnilo a zpustlo. Z lesů začala mizet zvěř a já musela létat na lov stále dál a dál. Jednou jsem se prostě už nevrátila.“

Dračice otevřela pařát. Měla tam kus látky, která byla nejspíš kdysi dávno bílá. Byl to ten hadřík, který viděla Beáta hned prvního dne.

„Tohle je lem z šatů, které mi dovezl otec z cesty do Belgie. Měly být moje svatební. Je to jediná památka na to, co jsem bývala.“ Dračice zase schovala svůj poklad a povzdechla si: „Máš určitě hlad. Poletím něco ulovit.“

---

Večer seděly princezna i dračice ve sluji a pekly maso na improvizovaném rožni. Oheň vesele plápolal a kouř stoupal vysoko ke stropu.

„Stejně je to na hlavu,“ řekla Devoratrix, „čtyřicet let se potácím od ničeho k ničemu. Mstím se světu za svou křivdu a najednou mi sem napochoduješ ty s tím svým naivním kukučem, a převrátíš mi celej život naruby!“

Beáta se na ni podívala.

„To se tě za tu dobu nikdo nepokusil vysvobodit?“

Dračice zamrkala. „Jo, jeden se našel. Ale byl to cvok! Zkoušel kde co. Dokonce mě i políbil, ale bylo to k ničemu,“ zavrtěla hlavou.

„Třeba to nebyl polibek z pravé lásky?“ zauvažovala princezna.

„To se dá těžko posoudit,“ opáčila dračice.

Beáta se zadívala do plamenů.

„Co kdybych to zkusila já?“

Dračice zvedla překvapeně hlavu. „Ty?“

Beáta se postavila. Dračí tlamu měla přímo před sebou. Devoratrix instinktivně ucukla, když jí položila ruce zlehka na spodní čelist. „To... to přece...“zakoktala.

Princezna se naklonila a políbila jí přímo na kožnaté pysky. Pak poodstoupila a obě na sebe chvíli koukaly.

„Je to na prd!“ vzdychla Devoratrix, zvedla se a vyběhla ze sluje. Zastavila se na planince před portálem. Zvedla hlavu a podívala se na oblohu posetou hvězdami. Třásla se po celém těle a zhluboka oddechovala.

„Kráva blbá,“ odplivla si. „Jsem já to ale!“ dodala.

---

Beáta seděla na slunci opřená o dračí tlapu a kontrolovala svůj zevnějšek.

„Safra, další díra v sukni! Jestli to takhle půjde dál, tak tu za chvíli budu běhat úplně nahá.“

Dračice jí nakoukla přes rameno. „Tak to utrhni a máš to! Támhle nad kolenama. Stejně to sotva drží.“

Princezna se zamračila. „A nebude to vypadat hloupě?“

„Co tě vede?! Navíc je to praktický. Já nosívala do lesa zásadně sukně maximálně do půlky stehen.“

Beáta vypískla. „To muselo vypadat neřestně!“

„Na to vem jed!“ mrkla na ni dračice.

Beáta si dala ruce za hlavu a protáhla se. „Stejně je to zvláštní. Jím polosyrové maso, chodím v cárech a spím na zemi. Přitom mi tu nic neschází. Na noze mám okovy, a přitom si připadám svobodnější, než doma na hradě.“

„Když někdo uteče z vězení, má utržený řetězy,“ vysvětlila Devoratrix.

„Ráda jsem chodívala do knihovny. Bylo tam několik obrazů moře. Vždycky jsem se na ně dívala a představovala si, jaké je to asi doopravdy. Byla jsi někdy u moře?“ obrátila se Beáta na dračici.

Ta zavrtěla hlavou.

Beáta překvapeně vyskočila. „Vážně ne?! Kupci říkají, že k jižnímu moři je to odtud dva měsíce cesty. Jenže to platí pro vůz. Ty máš křídla. Byla bys tam za tři dny!“

Devoratrix se podrbala na bradě. „To mě vážně nikdy nenapadlo.“

„Tak víš co? Poletíme! Třeba hned!“ tleskla Beáta do dlaní.

„Počkej, počkej. To není jen tak. Za chvíli bude večer a navíc: na jihu jsou vysoké hory, kde leží celoročně sníh. Často jsem je z výšky viděla. V těch šatičkách bys tam zmrzla dřív, než bych je přeletěla.“

Beáta se cvrnkla do uší. „Koukni, taky mám náušnice. Zlatý s akvamarínem. Můžeme za ně koupit beraní kožíšek, třeba i ve tvé velikosti!“

Obě se tomu zasmály.

„Tak jo, vyspíme se na to a zítra letíme!“

---

Z lesa se táhly ranní mlhy. Beáta už nemohla dospat, a tak vyběhla ze sluje a opláchla se v korytě. Dračice vyšla chvilku po ní a začala se protahovat, když tu ztuhla uprostřed pohybu. Zvedla čumák a zavětřila.

„Necítíš nic?“

Beáta začichala. „Ne.“

„Jako by někdo pálil trávu nebo kadidlo.“ Dračice otáčela čumák na všechny strany. Beáta k ní přišla a poškrábala jí po noze, aby jí uklidnila. Devoratrix najednou zavrčela. Beáta se otočila.

Z lesa vyjel muž na koni. Měl na sobě zvláštní brnění zkombinované z šupin a kroužků. Na hlavě špičatou helmu bez lícnic a kryl se malým okrouhlým štítem. U pasu se mu houpala šavle a v ruce nesl zvláštní zbraň. Připomínala krátké kopí. Jednostrannou čepel měla však neúměrně dlouhou a velice širokou. Takže to vlastně mohla být i sekera. Jezdec zastavil koně na okraji planiny, opřel kopí o třmen a čekal.

Dračice znovu zavrčela a malá očka upírala na muže. „Oni si prostě nedají pokoj. Ale dobrá!“

Beáta nedůvěřivě sledovala cizího rytíře. „Devoratrix, mě se to nelíbí!“ zavrtěla hlavou. „Nech mě nasednout a leťme pryč!“

Dračice se po ní ani neohlédla. „Dej mi okamžik a pak už jsem jenom tvoje,“ procedila mezi zuby a vykročila vstříc nepříteli.

Kůň i jezdec stáli naprosto klidně. Dračice doběhla asi doprostřed mýtiny. Zvedla se na zadní, roztáhla křídla a strašlivě zařvala, aby protivníka zastrašila. Náhle se ozvala ohlušující rána, jako když v lese udeří hrom. Dračice sebou cukla, chytila se jednou tlapou za prsa a poklesla na zbývající nohy. Nechápavě se podívala na pařát, mezi jehož prsty začala protékat krev. Pak obrátila pozornost ke stojícímu rytíři a opět vykročila. Další zahřmění ji však zastavilo. Ze všech sil se pokusila zvednout a vzletět. Následovala však salva pěti ran a z lesa se vyvalil oblak bílého páchnoucího dýmu. Devoratrix padla na zem. Ztěžka lapala po dechu a pod tělem se jí rozlévaly kaluže krve.

Muž pobídl koně a přijel blíž. Sesednul a došel až k těžce zraněné dračici. Chvíli stál rozkročen nad jejím tělem. Pak se rozmáchl a vrazil svou zbraň mezi šupiny dračici do zátylku. Devoratrix sebou zacukala a zhasla.

Beáta byla v naprostém šoku. Všechno se seběhlo tak rychle, že nestačila ani vykřiknout. Jen tam stála se svěšenýma rukama a tiše opakovala její jméno.

---

Seděla ve svém pokoji. Bylo to už tři dny, co ji přivedli na hrad, přesto jí v uších pořád zněly ty strašné rány.

Na chodbě se ozval dupot. Dveře se otevřely. Nejdřív vstoupila osobní stráž velkého sultána. Dva vojáci ozbrojení šavlemi a okovaným kyjům podobnými zbraněmi, kterým lidé z hradu začali říkat hákovnice. Snad kvůli železnému výčnělku, o který se musela zbraň zachytit při výstřelu. Potom teprve vstoupil sám vzácný host následován tlumočníkem. Ústy svého sluhy ji pozdravil a vyslovil obdiv nad její krásou, aniž by on sám řekl jediné slovo. Na Beátu to moc velký dojem neudělalo. Sultán jí byl odporný a nejen za to, co provedl její dračici. Nebyla si jistá, zda nesnáší víc jeho parfém, z něhož až slzely oči, nebo jeho samolibý škleb.

„…a tak vaší výsosti nabízím svého služebníka k výuce našeho jazyka.“

Princezna se probrala ze zamyšlení. „Jakého jazyka?“ zeptala se popuzeně.

Tlumočník se tvářil tak servilně, až se jí z toho zvedal žaludek.

„Jako budoucí manželka našeho vládce musíte perfektně ovládat naši řeč,“ usmál se.

„Nic se učit nebudu! Jestli si mě chce vzít, tak ať se naučí po našem.“

Sluha její slova přeložil a dostal instrukce k odpovědi.

„Princezno, v naší zemi není zvykem, aby žena takto odpovídala svému muži. Navíc vaše mateřština zní jako chrochtání.“

Beáta přimhouřila oči. „Jestli se mu moje podmínky nelíbí, tak ať táhne! A co se vašich zvyků týče, už jsem ledacos slyšela.“

To nebylo ani třeba překládat. Sultán cosi zanadával a následován svou stráží odešel. Překladatel se ještě otočil ve dveřích. „Vaše výsosti, radím vám spolupracovat. Máme způsoby, jak lidi donutit k pokoře.“

Beáta se ušklíbla: „Prostřelíte mi kolena hákovnicí?“

Tlumočník se pousmál. „To by bylo ještě docela milosrdné.“

---

„Otče, nevezmu si ho! Nikdy!“ křičela Beáta.

Král vzdychl a opřel se pohodlněji v křesle. „Já tě nechápu! Vždyť to všechno dopadlo dobře. Je to pohledný mladý muž. Tvůj zachránce. Navíc panovník neuvěřitelně mocné říše. Dovedeš si vůbec představit, co ti ten sňatek přinese?“

Beáta se opřela rukama o otcův stůl. „Ano. Umím si to představit velmi živě. Ten chlap má harém s pětistovkou žen. Jsou zavřené v paláci, který nesmí za žádných okolností opustit. Jedinou jejich zábavou je, že se předhánějí, která mu vleze do postele. Otče, fena loveckého psa tam bude mít vyšší postavení než já!“

Král zkřivil ústa. „Podívej se na to z jiné strany. Politicky bude to spojení pro naši zem nesmírně důležité. Ty víš, že členové panovnického rodu musí přinášet své zemi oběti…“

Princezna na něj vyvalila oči a naklonila hlavu. „Nezdá se ti, že jsi mě dáváš za oběť nějak často?“

Král najednou vyskočil a praštil pěstí do stolu.

„A dost! Jak jsem řekl, tak se stane. Jdi a připrav se na dnešní zásnuby!“

Beáta naštvaně vyšla z komnaty na chodbu, kde už na ni čekaly služebné, aby jí oblékly a učesaly.

---

Průvod dvořanů doprovázel princeznu do hodovní síně. Beátu napadlo, že tohle už jednou zažila. Chyběl tady jen kovář. Pomalu došla ke svému místa a usadila se mezi otce a svého nápadníka. Zásnubní ples začal. Došlo na nekonečné zdravice, přípitky a spousty dalších řečí, které jí naprosto nezajímaly.

Nakonec vstal sultán a skrze svého tlumočníka oslovil shromáždění: „Nebývá zvykem, aby sám host někoho pozval.“

Otevřely se dveře a vstoupilo šest mužů, kteří nesli masivní stůl. Na desce leželo něco velikého, přikrytého těžkou plachtou.

„Omlouvte, prosím, tento malý přestupek proti dobrým mravům, ale ten, koho jsem pozval, zde nesmí chybět.“

Sluhové postavili stůl doprostřed sálu, přímo před princeznu. Sultán dal pokyn.

„Přivítejte draka!“

Jeden ze sluhů strhnul plachtu. Na stole ležela uťatá dračí hlava. Jazyk byl vyříznutý a tlamu držel v otevřené poloze kus dřeva. Zakalené oči se bezvýrazně dívaly do nicoty.

Aplausu, který vyvolalo sultánovo vystoupení, přerušil příšerný rachot odsouvaného křesla. Všichni zmlkli a obrátili se k princezně. Ta vyskočila, aniž by spustila zrak ze zohavené hlavy své přítelkyně.

„Beáto, to se nesluší!“ zamračil se na ni král.

Beáta vzpurně cukla hlavou a otočila se k odchodu. Sultán ji však surově chytil za ruku a něco zasyčel.

„Princezno,“ ozval se hlas překladatele, „žena nesmí opustit místnost, dokud jí to muž nedovolí.“

Beáta koutkem oka zahlédla rukojeť velké servírovací vidličky. Podívala se sultánovi do přivřených očí zvýrazněných černou linkou.

„Já nejsem jeho žena!“ Poslepu vytrhla vidličku ze skopové pečeně a bodla s ní surovce vší silou do hrudi. Lojem promaštěné jehly nástroje prošly tkání nečekaně hladce. Nezastavila je ani lehká kroužková zbroj, kterou měl sultán na sobě. Hekl a sklopil zrak k rukojeti, která mu čněla z prsou přibližně v srdeční krajině. Pak se svezl k zemi.

V sále nastala vřava. Beátě připadalo, že svět se proměnil v rej barevných cákanců. Rozdávala rány na všechny strany a strhávala ze sebe ruce, které se jí snažily zachytit. Ani nevěděla, jak se dostala na chodbu. Rozběhla se. Mířila ke stájím. Jenže když vyběhla na nádvoří, z okna někde nad ní se ozval rozkaz a vojáci hlídající bránu spustili padací mříž. Beáta pochopila, že tudy se ven nedostane. Přeběhla tedy nádvoří na opačnou stranu k výpadové brance. Jenže ta už byla taky zavřená.

„Chyťte ji!“ znělo jí za zády.

Jako zázrakem se před ní objevily otevřené bytelné dveře strážní věžičky. Vběhla dovnitř, zabouchla a zastrčila těžkou závoru. Otočila se a uháněla nahoru po točitém schodišti. Když otevřela poklop vedoucí na ochoz, ulevilo se jí. Nikdo tu nebyl.

Zespodu se ozývalo bušení na dveře a výzvy k přinesení beranidla.

Beáta obešla ochoz. Věžička stála na skalnatém ostrohu nad hlubokou strží. Odtud nebylo úniku.

Duté rány beranidla otřásaly prostorem věže. Princezna se rozhlížela se slzami v očích a vítr si pohrával s jejími vlasy. Nebe bylo jasné až na pár osiřelých mráčků. Bylo odtud vidět daleko do kraje, stejně jako na skále nad slují. Beáta vytáhla ze záhybu šatů malý hadřík pošpiněný dračí krví.

Dveře pod další ránou výhružně zapraštěly.

Podívala se do slunce, které jí viselo nad pravým ramenem, a stoupla si na okraj cimbuří. Kamenným schodištěm věže se rozléhalo zuřivé dupání několika párů bot.

Princezna pohladila hadřík. Přes krajinu přeběhl stín, který mohlo vrhat obrovské dračí tělo, letící někde vysoko na nebi.

„Počkej na mě, sestřičko,“ zašeptala Beáta a roztáhla ruce, jako by to byla blanitá křídla. „Už letím!“

KONEC