Vítejte ve dračím světě

Bestiany – kapitola 8

Začít studium zemědělské školy v Temnavě bylo jistě velmi prozíravé a moudré rozhodnutí. Ovšem ten z nových studentů, který poprvé vyrazil na jisté přednášky bez předchozí informační přípravy, mohl utrpět i menší šok. Stávalo se totiž, že aula bývala úplně přeplněná. Posluchači seděli nejen v lavicích, ale i na nich, stáli na schodech, opírali se o parapety oken nebo nakukovali dveřmi z chodby, kde byl ještě solidní hlouček těch, kteří se dovnitř už nedostali.

Tahle tlačenice však nebyla způsobena tím, že by škola přijala příliš mnoho uchazečů. Byli tu totiž i studenti vyšších ročníků, asistenti, a dokonce i lidé, kteří jinak neměli se školou nic společného. Takový nával tu byl jen tento první den. A vlastně jen do té doby, než přednášející dokončil své úvodní slovo, pak většinou všichni zatleskali a odešli. Po zbytek roku zela aula spíše prázdnotou.

A proč takový zájem? Co zde bylo k vidění tak nevídaného?

Úderem osmé hodiny vešel do hučící auly pan profesor. Protlačil svých 215 kg živé váhy davem čekajících, praštil o katedru fasciklem s poznámkami a stoupl si za malý pultík. Utřel si kapesníkem mohutný zátylek, a pak teprve promluvil ke ztichlému shromáždění: „Dobrý den. Jmenuji se Igor Krměta a budu vám přednášet předmět potravinářství a výživa.“ V krátké pauze, kterou udělal, se v aule rozhostilo takové ticho, že bylo jasně slyšet zapraštění pultíku, který chytil za okraje a opřel se o něj celou svou vahou, aby se mohl naklonit hodně dopředu. V malých očkách se mu najednou zlověstně zalesklo, nadchl se a do ticha zařval: „Světem táhne hlad!“

---

„Dejte nám jídlo!“ vykřikl někdo z davu. Skupina asi padesáti draků stála před obchodem a dožadovala se vstupu. Většina hlasitě vyjadřovala své rozladění a ti rozhodnější bušili pěstmi do výloh. V čele nespokojenců stál Skřip. „Sakra, je otevírací doba? Je! Tak nás pusť dovnitř, chceme si nakoupit,“ vrčel vztekle.

V průchodu mu bránila dračice jeho vlastního rodu, jen viditelně robustnější. Stála na zadních a okřídlenýma předníma nohama byla vzepřená v otevřených dveřích. Vyplňovala tak zcela prostor veřejí a připomínala hokejového brankáře v těsné brance. „Máš sice pravdu, že by mělo být otevřeno, ale nefunguje nám pokladna. Nemůžeme zaúčtovat platby. Prostě to nejde!“

„Tak si to, sakra, napiš tužkou na papír a zaúčtuješ si to pozějc,“ zaječel na ni Skřip. „Vždyť jsi to tak už dělala.“ Za ním se ozvalo několik souhlasných výkřiků.

Dračice se zamračila a zašermovala mu dlouhým drápem přímo před čumákem. „Přestaň na mě roztahovat ramena, Vindo. Já si v tom od nikoho nenechám dělat mrdník, rozuměls? Náhodou, moc dobře vím, o co vám jde. Chcete to tady vyrabovat!“

Skřipeček se zatvářil dotčeně. „Seš paranoidní! Podívej, mám peníze.“ Otevřel pařát, v němž svíral peněženku.

„Peníze!“ vyprskla obchodnice, „s těma si můžeš leda tak vytřít pr...“ zarazila se. „Chci říct, bereme jen karty,“ dokončila rychle.

„A od kdy?!“ rozkřikla se zelenkavá dračice stojící hned za Skřipem. „Vždyť terminál vám namontovali teprve před půl rokem, sotva s ním umíš zacházet, a najednou takovýhle omezení! Co to má znamenat?!“

Obchodnice se zavrtěla a koukla nervózně za sebe do obchodu.

„Maruš, pusť nás do toho podělanýho vobchodu, nebo...“ Skřip výhružně přivřel oči.

V tu chvíli tam však s dusotem dorazil Pařez, starosta i pár čumilů od kostela.

„No tak, lidi.“ Starosta si odkašlal. „Teda... co to tu děláte?“

„Nic zvláštního,“ vycenil Skřip zuby, „jen chceme, aby služby fungovaly, jak mají.“

Starosta se podíval na podračenou vedoucí obchodu, bránící vlastním tělem obsah své prodejny, a pak na dav na ulici. Povzdechl si. „Prosím vás, mějte rozum, nemáme dost informací, abychom dělali nějaká zásadní rozhodnutí. Panika nám může jen uškodit.“ Zvedl tlapu se zdviženým prstem. „Ať neuděláte něco, co by vás pak mohlo mrzet.“

„Mrzet nemrzet,“ zavrčel Skřip, „já to chci hlavně přežít!“ Zahodil peněženku a vrhl se přímo na dračici ve dveřích. Postavil se na zadní a strčil do ní, až zapraštělo v rámu. Dav za ním to vzal jako povel k útoku a se strašným řevem se vrhl proti skleněným stěnám prodejny.

Jenže výlohy vyrobené ze silného skla opatřeného neprůstřelnou fólií to vydržely. Tabule sice pod údery dračích tlap a pařátů popraskaly, ale jen se prohýbaly a útočníky dál nepustily. Podobně se chovala i Maruš. Byla sice Skřipovou silou zatlačena víc dovnitř, ale ve dveřích se tak neobjevila ani skulinka.

Místo praskání zakašlala.

Skřipovi to dodalo na odhodlání. „Uhni sakra!“ zavrčel zuřivě a opřel se do ní ještě víc. Jenže Maruš najednou vyvalila oči a otevřela tlamu. Vzápětí z jejího chřtánu vytryskl proud nazelenalého ohně, který podoben ohnivému oblaku zahalil zděšeného Skřipa, rozprsknul se dobré tři metry okolo a vyhořel v kotouče šedivého dýmu.

Všichni přestali s dobýváním prodejny a jen nevěřícně sledovali zmatenou prodavačku a skučícího Vincenta Skřipečka, který se na sobě snažil uhasit poslední plamínky.

První se vzpamatoval Pařez. Postavil se před Maruš a vztyčil se na zadní. „Všichni ustupte! Slyšíte?“ Draci ho poslechli.

„Ona mě popálila,“ fňukal Skřip ležící na zemi.

„Pomozte mu,“ rozkázal Pařez. „Přineste někdo vodu a opláchněte mu to.“ Pak se otočil k prodavačce. „Obchod zabavuju jménem starosty.“

Jmenovaný se probral z letargie a rychle přikývnul. Z davu se ozvalo nesouhlasné bručení, ale místostarosta si ho nevšímal. „Potraviny se rozdělí mezi všechny občany. Rovným dílem,“ zdůraznil. „Osobně na to dohlédnu. Teď jdu dovnitř. Jestli tam vleze někdo, koho tam výslovně nepozvu, dostane přes držku. Jasné?“ Zamračil se kolem dokola a pak se naklonil ke svému bezkřídlému kolegovi. „Marku, pohlídej to tu,“ zašeptal mu do ucha, vtlačil schlíplou prodavačku dovnitř a zavřel za sebou dveře.

Stav obchodu ho docela překvapil. Vypadalo to tu totiž, jako by se tudy prohnal uragán. Všude ležely pozotvírané krabice a valná část regálů byla prázdná. Ze dveří, které byly až vzadu a vedly do skladu, vyběhla malá nazrzlá dračice, která před sebou tlačila vozík. Když uviděla Pařeza, zarazila se.

„Co to má sakra znamenat?“ udeřil velký drak na Maruš. Prodavačka nasucho polkla a podívala se na něj provinilýma očima. Z nozder jí stále ještě stoupaly pramínky kouře. „Když já... tedy, my jsme si říkali, že Marti,“ otočila se na malou dračici. „Že bude lepší, když to raději všechno schováme. Když jsme viděly, co se děje venku.“ Do hlasu se jí začala pomalu vracet rozhodnost. „Prostě jsme to chtěly dát dozadu.“

Pařez přivřel oči. „Na to se teda mrknu,“ zavrčel a vyrazil napříč prodejnou. Po cestě odsouval a boural regály, protože mu průchod mezi nimi byl moc úzký. Zboží bylo skutečně naházené ve skladu na velikou hromadu. U vrat stál vozík za auto a na něm bylo naskládané zmražené maso, salámy, ztvrdlý chleba a masové konzervy.

Potěžkal hovězí ve vlastní šťávě. „Tak schovat?! Ženský, vy jste úplně stejný jako tam ti venku!“ Zamračil se na prodavačky, které tu stály jako zmoklé slepice. „Ale dobrá, budu vám věřit,“ povzdechl si a hodil konzervu na hromadu. „Všechno to teď rozdělíme tak, aby se dostalo na každého v dědině.“ Zamyšleně se podíval na kaluž, která se zvětšovala pod vozíkem. „Maso by se tu bez mrazáků stejně brzy zkazilo.“

Malá dračice se ošila. „A co placení?“

Místostarosta neodpověděl hned. Přemýšlel. Pak jen mávl tlapou. „Účet vystavte na obec. Kdo ví, jak to všechno dopadne?“

---

Bylo už docela pozdě, když se Justýna probudila. Ležela stočená v manželské posteli bez pokrývek a za oknem ložnice byla noc. Na nočním stolku hořela svíčka. Jak zvedla hlavu, v krku ji zaškrábalo a suše zakašlala. Nebyla si úplně jistá, kde je. Matně si pamatovala, jak ji sem úplně vysílenou přivedli a uložili. To bylo vše.

Dveře se tiše otevřely a do pokoje nakoukla rohatá hlava. Kaštanová srst měla šedé žíhání a na čele přecházela v docela dlouhou hřívu. Justýna ani nevěděla jak, ale okamžitě ji napadlo, že je to dračice.

Opatrně vstoupila dovnitř a zastavila se u postele nad ní. Naklonila hlavu. „Už je lépe?“ zeptala se.

„Ano, díky,“ přikývla Justýna. „Co je s Pavlem?“

Dračice se pousmála. „Ten je v pořádku. Můžeš vstát? Zrovna jsem udělala večeři. Jestli se tomu tak dá vůbec říkat.“ Protočila oči.

Justýna slezla z postele a následovala ji do kuchyně. Cítila se slabá, ale na nohou stála pevně.

Svítila tu sice jen jediná petrolejka, ale viděla kupodivu velmi dobře. Na to, že kuchyně byla dosti prostorná místnost, tu bylo těsno. Mimo paní Kamlenské – Pavlovy maminky, tu byl i otec. Pochopitelně ho nepoznala, ale nemohlo být pochyb, protože tu byli s Pavlem jediní draci - tedy samci. Bylo na něm vidět, že má hodně co do rodu Skřipečků. Dlouhá křídla měl přitažená těsně k horním končetinám a dokázal velmi obratně manipulovat věcmi na stole pouze čtyřmi prsty, zatímco přerostlý malík mu nesl značnou část létací blány. Poslední byla v místnosti dračice zabalená do pruhu látky. Justýna si hned vzpomněla, že Pavlovi rodiče mají doma i babičku. Ta měla zrovna slovo: „Jak jsem říkala, co si ten Pařez pařezatá dovoluje, to je skandál! Nejen že se nám tady roztahuje a mluví starostovi do jeho práv, on je to taky hrozný hulvát a násilník. Pěkně mu narostla ramena, co se nám to stalo. Představte si, on napadne a zbije faráře! Div ho nezakousl. To nás čekají pěkné věci!“

„No, já to slyšel poněkud jinak,“ namítl nesměle pan Kamlenský. „Farář to prý neustál a hráblo mu.“

Pavlova babička se zatvářila nakvašeně. „Já vím, že ho nemáš rád. On kdo říká lidem pravdu je neoblíbený právě těmi, kterých se ta pravda nejvíc týká. Ale to je tvůj názor,“ řekla důstojně. Vtom si všimla Justýniny přítomnosti. Usmála se na ni a pokusila se jí vyjít v ústrety, ale to znamenalo vmáčkout se do celkem úzké mezery mezi zetě a kredenc. Raději to vzdala. „Ale to jsem ráda, že jste se probudila, slečno! Tak jaká? Už je dobře?“ řekla medově. „Skočím vám pro něco na sebe.“

Její dcera ji zpražila pohledem. „Mami, můžeš si to odpustit?“

„Přece tu nebude běhat jen tak. Ve společnosti...“

„Nepotřebujeme oblečení, máme teď peří, nebo co to je, a barevné šupiny. Navíc je dusno k zalknutí.“

Stará dračice jen cosi zabručela a zase se usadila ke stolu.

„Jo, to horko je strašný,“ navázal na svou ženu pan Kamlenský. „To mi byly mnohem milejší ty mrazy dnes dopoledne. Mamino, máš to už hotový? Mám hlad, že se za chvilku pustím snad i do toho stolu.“

„Vidíte, zrovna jídlo!“ rozkřikla se zase stará dračice a otec protočil oči v sloup. „Ten podvodník zabavil jídlo z obchodu, že prý ho rozdělí. Viděli jste sami, co jsme dostali,“ ukázala do kouta na poloprázdnou tašku. „Chce být u zdroje, aby si mohl ulít pro sebe. Naštěstí se mi podařilo sebrat alespoň jedny kuřecí čtvrtky navíc.“

„Ale mami!“ okřikla ji kaštanová dračice. „Pojď se posadit, Justýno.“ Ukázala na místo, které ji uvolnil vedle sebe Pavel, a povzbudivě se na ni usmál. Paní Kamlenská všem rozdala talíře a doprostřed stolu položila veliký pekáč, který přetékal pečeným masem. Tedy, on byl velký v lidském světě, ovšem teď připadal všem stolovníkům spíš jak miniatura.

„Vzala jsem všechno maso z mrazáku a ledničky. Ono by to dlouho nevydrželo,“ řekla omluvným tónem Pavlova maminka a utírala si tlapy do utěrky. „Ještě, že jsme nevyhodili ten starý sporák, jinak bych neměla ani na čem vařit. Na zítřek ještě něco máme, pak budeme asi muset zaříznout králíky.“

„Stejně koukají doblba a nežerou,“ pronesl rozhodně otec. „Zlikvidujeme je dřív, než pochcípají hlady. A prase jakbysmet. Jen počkáme, až bude chladněji.“

„A co pak?“ zeptal se Pavel. Nikdo mu neodpověděl.

Rozdělili si maso, takže na každého vyšla chudá porce jen stěží přesahující talíř. Všichni se pustili do jídla. Pavel si ukousl. Maso sice pěkně vonělo, ale zdálo se mu jaksi suché. Překvapilo ho, že není schopen žvýkat, ale ihned polyká celé kusy. Tu si všiml, že Justýna jen hledí na svůj talíř a nejí.

„Co se děje?“ zeptal se jí.

Zaraženě se na něj podívala. „Když... já jsem vegetarián.“

KONEC