Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 7

Co je to vlastně domov? Místo, kde jsme se narodili? Nebo kde žijeme? Nebo snad místo, které máme rádi? Dělají domov lidé okolo nás? Někdy nám nezbude nic jiného, než považovat za domov jen trosku, kde je nám dovoleno... přežít!

---

Z ponuře zatažené oblohy se zprvu sneslo jen několik ojedinělých vloček, ale sněžení postupně sílilo, až se z něj stala docela solidní chumelenice. Během krátké chvilky čvachtali všichni draci v břečce a nevěřícně sledovali, jak rtuť velkého teploměru umístěného na zdi obecního úřadu strmě klesá k mrazovým teplotám.

„Pojďte se raději schovat,“ navrhl starosta, který konečně našel pevnou půdu pod nohama. „Kdo nemá kam, tak do kulturáku.“

Většina zdračených obyvatel Beskian se tedy rozešla do svých příbytků. Do kulturního domu se tak odebrali spíš ti větší, jejichž domy byly buď poškozené, nebo se do nich zkrátka nevešli. Ale uchýlil se sem i starosta, který přivedl Pedomu, a samozřejmě také Skřip, který tušil, že se tu bude pokračovat v debatě, kterou si nechtěl nechat ujít.

Museli se tu trochu zmáčknout. Stoly a židle naskládali ke stěnám, v jejich stavu jim stejně byli k ničemu. Pak už jen postávali a z tlap jim na parkety stékala voda a bláto. Nikomu nebylo moc do řeči.

„Jak jsme mohli prospat takovou dobu?“ zauvažoval nahlas Jiří Pařez a poškrábal se dlouhými drápy za lícní kostí. „Normálně sněží přeci až v lednu. To jsme byli mimo půl roku?“

Pedoma zavrtěl hlavou a usmál se – tedy vycenil zuby: „To určitě ne. Mě probudilo bití mých hodin. Jsou to mechanické pendlovky, které vydrží jít necelý týden. Natahoval jsem je v sobotu, takže jsme se povalovali maximálně tři dny.

„No jo, ale co to počasí?“ frkl velký místopředseda.

„To je těžká věc,“ svraštil čelo starý profesor. „Muselo se stát něco opravdu vážného. Něco, co se netýká jen nás tady, ale celé společnosti. Kdo ví, možná i celého světa.“

Skřip zbystřil. „Myslíte jako nějaká válka? Neutronový útok, nebo tak něco?“

„Něco podobného,“ připustil Pedoma.

„No jo, ale to by potom...“ Skřip zakoulel očima a zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„Dobře, připusťme, že za náš současný stav může nějaké kouzlo,“ vložil se do hovoru starosta, „ale proč jsme nezůstali tak? Padá sníh, to je toho, jako lidé bychom to zvládli také! Proč jsou z nás draci?“

„Těžko říct. Takhle máme asi větší šanci vypořádat se se situací. Nemůžeš tušit, co ty změny počasí způsobuje. To nejhorší může ještě přijít,“ zakabonil se Pařez.

„Nesmysl!“ rozčílil se starosta. „Když jsem se ráno viděl v zrcadle, málem mě ranila mrtvice. Už to samo mě ohrozilo na životě. Sakra, to nebyl nějaký jiný způsob?!“

„Mně to stejně hlava ještě pořád nebere,“ uchechtl se Pařez, který se nad Pedomou a starostou skláněl jako obr nad trpaslíky. „Prostě každej, kdo je tu s náma, tak... sakra!“ zarazil se najednou.

Starosta se na něj podíval, a pak se ohlédl. „Kde je Skřip?“

„Toho nech být!“ štěkl Pařez a dral se k východu. „Mně teď došlo, že jsme určitě na někoho zapomněli.“ Otevřel prosklené dvoukřídlé dveře a vyšel na ulici. Zarazilo ho, že už nemrzne. I sníh se prakticky rozpustil a všude byly kaluže a potůčky. Zledovatělé zbytky se udržely pouze pod jalovci, které zdobily travnatý pás před kulturním domem.

„Zdá se, že tu máme jaro,“ prohodil pro sebe a vyrazil rychlým korkem směrem, kde se nad střechami domů tyčila štíhlá věž kostela.

Ostatní ho dohnali až u bytelných vrat svatostánku.

„Myslíš, že tam někdo je?“ zeptal se starosta.

„Jasně, farář,“ odpověděl Pařez a vzal za kliku. Bylo však zamčeno.

„Nesmysl, je na své farnosti!“ Bezkřídlý se zarazil. „Nebo vlastně, doufám, že tam je.“

„Ne, je tu. Auto mu stojí zezadu, díval jsem se,“ trval na svém Pařez a zabušil pěstí do dřevěných vrat. Zevnitř bylo slyšet, jak se lodí kostela rozléhají údery jeho mohutné tlapy. „Není odtud, takže musí vypadat jinak. Na návsi bychom si ho určitě všimli.“ Znova zabušil, tentokrát silněji. „Hej, pane Kratr, jste tam?“ zavolal proti vratům.

Zpoza rohu kostela vykoukla rohatá hlava. Když příchozí drak viděl, co se tu děje, okamžitě také vyběhl na vydlážděné prostranství před vchodem. Starosta i Pařez se na něj zvědavě podívali. Byl menší, osrstěný s opeřenými křídly. Barvu měl světle hnědou a na hlavě a krku šedou hřívu. Co bylo poněkud nepatřičné, bylo lidské oblečení, které se na sebe patrně pokusil natáhnout. Přes záda mu visely černé ženské šaty, kolem krku měl šátek a také se mu tam houpala černá dámská kabelka.

Doběhl k vratům a pisklavým hlasem se zeptal: „Je pan farář v pořádku?“

Starosta přimhouřil oči. „Vy jste...?“

„Anna Nipertová,“ nafoukla se dračice.

„Ach tak,“ povzdechl si starosta. „Marek Karlíček,“ představil se, „jestli je v pořádku, nevíme, je zamčeno. Nemáte náhodou klíče?“

„No to nemám!“ vybafla a rozhlédla se po přítomných vyvalenýma očima. „Tak přeci něco dělejte!“

Obyvatelé Beskian si už všimli, že se zase oteplilo, začali opouštět své úkryty a někteří se přišli podívat, co se to u kostela děje. Pařez se rozhlédl po shromáždění, pak odstrčil nervózně podupávající Nipertovou a vyzkoušel pevnost vrat. Poodstoupil pár kroků, rozběhl se a narazil do nich celou svou vahou. Vrata povolila a s hromovým rachotem se vyvalila dovnitř. Veliký drak je následoval, zakopl přitom o dva schůdky, které byly hned za nimi, a rozplácl se na mramorové podlaze.

Když se sbíral ze země, dovnitř nakoukla dračice Nipertová. „To je ale ničení církevního majetku. Doufám, že to potom opravíte.“

„Ženská, jděte do háje s celým církevním majetkem!“ nevydržel to starosta, zamračil se na ni a vstoupil za svým kolegu do kostela. „Pánbíčkářka jedna!“ procedil mezi zuby.

Kostel byl starý s malými okny, takže tu panovalo docela přítmí a vlhký chlad. Pařez se zvedl a třel si naražené rameno. Jeho první dojem byl takový, že tu skutečně nikdo není, a vše je v pořádku.

„Nipertová, co to vůbec máte na sobě?“ ozval se za ním starostův posměšný hlas.

Dračice, která se nacpala před Pařeza, jen vzpurně zvedla hlavu. „Přece nebudu z domu vycházet nahá. Jako někdo,“ změřila si ostatní draky pohrdavým pohledem. „Když jdu na posvátná místa, je třeba dodržovat alespoň základní pravidla společenské slušnosti.“

Pařez jí však nevěnoval pozornost, všiml si totiž, že interiér kostela utrpěl i jiné škody, než byla rozbitá vrata. Ústřední obraz na oltáři, který znázorňoval scénu Panny Marie oplakávající svého syna, byl poškozený mnoha hlubokými zářezy. Pařez je bezděky porovnal s drápy na své přední tlapě.

Postavy Marie i Krista měly rozdrásané obličeje. Vypadalo to, jako by se na ně onen vandal vrhnul ve veliké zlosti, nebo přímo amoku. Obraz byl tak zdemolovaný, že v několika místech byla zcela proražená i dřevěná deska, na níž byl namalován. Pod oltářem ležely třísky a kousky barvy.

„Kdo to mohl udělat!?“ zhrozila se Nipertová, když si konečně všimla, nač všichni ostatní hledí. „Dneska se lidi nezastaví před ničím. Tohle je přece příbytek Boží!“

„Tady už Bůh není!“ zazněl náhle kostelem zvučný hlas. Ve stinném koutě, hned vedle oltáře, se cosi pohnulo. Na dlažbě zaskřípaly pařáty a do kalného světla vystoupil docela nepříjemně vyhlížející ještěr. Byl hodně tmavě zelený s purpurovými skvrnami na světlejším břiše. Jeho tělo pokrývaly hodně veliké šupiny a při pohybu slyšitelně vrzaly jedna o druhou. Na skrčených nohách měl dlouhé prsty zakončené zahnutými drápy. Hlavu měl hrbolatou a rostla mu na ní šestice pokřivených rohů. Po zádech až ke konci ocasu se mu táhl ostnatý hřeben. Křídla měl blanitá a na kloubech mu rostl další zahnutý dráp. Tlamu měl pokřivenou, s masivní bradou, a vyčuhovaly mu z ní ostré zuby, i když ji měl zavřenou. Oči měl velké a jakoby pořád zamračené.

„Pane faráři,“ vydechla Nipertová. „Pochválen buď Je... Ježíš Kristus,“ pozdravila koktavě a nespouštěla z něj oči.

Drak praštil tlapou do poškozeného oltáře a zařval: „Není už žádný Ježíš! Je jen Satan! Přišla apokalypsa a my jsme byli vyvoleni jako její nástroje.“ Zvedl se na zadní a doširoka roztáhl přední tlapy. Jeho pařáty vrhaly stín na zeď za ním. „Pohleďte na svá těla. Jak jsou krásná a připravená zabíjet a ničit! My budeme vládnout světu a šířit zkázu. Budeme vyvracet vše staré, zkažené a zažívat rozkoš z hrůzy a neřestí nového řádu!“ Hlas mu zesílil do řvaní a oči plály.

Dračice, která na něj koukala s otevřenou tlamou, jen přikyvovala. „Ano pane, jak říkáš.“

Pařez se konečně vzpamatoval z šoku a ohlédl se po ostatních. Všichni hleděli na bývalého faráře, jako na zjevení.

„Co na něj tak čumíte? Copak vám nedochází, že mu přeskočilo?! To, že jsme teď trochu jiní, přece neznamená, že rezignujeme na zdravej rozum.“

Drak, stojící u oltáře, se opřel jednou tlapou o nejbližší lavici, aby neztratil rovnováhu, a ukázal na něj drápatým prstem. „Kdo se bude protivit jeho slovům, bude zahuben!“

Pařezovi bylo jasné, že to, k čemu farář vyzývá, nikdo neudělá, ale zároveň si uvědomoval, že do budoucna by mohly jeho bláboly způsobit veliké problémy. Podivné události posledních dní mohly vyústit naprosto neodhadnutelným směrem.

„Pane Kratr, uklidněte se, prosím,“ promluvil starosta přívětivým tónem, téměř skrčený pod jeho nohama. „Takhle se přece k téhle situaci nemůžeme stavět.“

Jenže křivotlamec jen vycenil zuby a zařval: „Budeme žrát maso nevěřících!“

Tohle Pařeza strašlivě dopálilo. Odrazil se a skočil po knězi s takovou silou, že přeskočil nejen starostu, ale i celou vzdálenost, která ho od běsnícího draka dělila. Nevědomky přitom roztáhl i křídla, čímž dodal svému útoku jak na dosahu, tak na impozantnosti. Dopadl přímo na šupinatého draka. Udělali spolu několik kotrmelců a zastavili se tak, že měl Pařez svého soka pod sebou a držel ho pevně pod krkem. Dračí kněz sebou mrskal jako lapená zmije, až se mu podařilo trochu se vykroutit a chňapl po větším draku. Pařezovi sklaply čelisti jen palec od hrdla. Pořádně se tedy opřel, chytil ho jednou tlapou víc pod bradou a druhou mu vyťal jednu pořádnou dračí přímo do čumáku. Pak ho přidusil tak, že šupinatec jen vyvaloval oči, a přitom mu syčel přímo do mordy: „Ty zmetku! Už dlouho jsi mi pil krev. Rozhoduješ o tom, co je dobrý a co ne, přitom seš sám jen hnůj! Rozeštváváš lidi a děláš jen zle, ale s tím je teď konec, ty zmrde!“ Třásl se přitom vzteky a před očima se mu dělaly mžitky. Vtom k němu přiskočila Nipertová, začala ho tlouct svou kabelkou a ječet: „To je skandál! Nechte ho, chováte se jako zvíře!“

Rozbitými vraty vběhl do kostela Tony. Protlačil se davem čumilů a našel starostu. „Tati,“ řekl udýchaně, „strašnej průšvih, pojďte honem!“

---

„Není ti zima?“ zeptal se Pavel Justýny. Sníh měl podobu ledových krupiček, které se sypaly s takovou intenzitou, jako by je někdo házel lopatou. Čeho se dotkly, okamžitě k tomu přimrzly.

„Ujde to,“ otřepala si malou závěj z hřívy. „Já stejně horko nemám moc ráda,“ usmála se povzbudivě.

Pavel ji obešel tak, aby byl ze strany, odkud foukalo. Byl to spíš jen vánek, ale sněhu odtud padalo výrazně víc. Pootevřel jedno křídlo a držel ho nad Justýnou jako deštník.

Prohrábla si tlapou ofinu, která jí zakrývala čelo a podívala se po něm. „Mám takový pocit, že tobě ta situace i docela vyhovuje, co?“

„V jistém ohledu,“ připustil.

„Já z toho tedy moc nadšená nejsem.“

„To sice chápu, ale... moc ti to sluší,“ usmál se.

Sněžení se poněkud zmírnilo.

„No vida,“ kývl Pavel hlavou, „už jsem doma. Jsem zvědavý, jak to snáší naši.“

Justýna najednou ztuhla. „Naši!“ hlesla. „Proboha, co je s mými rodiči?!“

Pavel se otočil a kousek vrátil. „Určitě jsou v pořádku,“ zkusil ji uklidnit, ale zároveň si uvědomil, jak to zní neupřímně a lacině.

„Ne, měla jsem dnes přijet. Budou mít starost.“ Začala se nervózně ošívat. „Byla jsem tak zmatená tou proměnou, že jsem na to dočista zapomněla. A jestli je pravda, co jste říkali o tom kouzle...“

„Jen klid.“ Lehce se jí dotknul křídlem, jako by ji chtěl obejmout. „Půjdeme k nám a zkusíme, jestli už nefunguje spojení.“

Dveře byly naštěstí pootevřené. Justýna je prakticky rozrazila a drala se do schodů, kde byl Pavlův pokoj. Ve dveřích do kuchyně se objevil drak. Byl skoro jako Pavlova kopie, jen o něco větší.

„Tati?“ vyzkoušel Pavel.

Jeho otec jen přikývl. „Jsem rád, že tě vidím,“ vyšel mu v ústrety. Pavel však utíkal za svou spolužačkou a jen za sebou zavolal: „Funguje něco? Elektrika, internet, telefon? Potřebuju se spojit s Temnavou!“

„Elektrika nejde a můj mobil taky nefunguje,“ zavolal za ním otec.

Když Pavel vběhl do pokoje, Justýna už hypnotizovala jeho notebook. „Zatracenej krám, ani neblikne!“ zanadávala. Pavel se pokusil zapnout svůj i-pod, ležící na stole, ale ani ten nefungoval. „Pojď, sousedi mají ještě pevnou, zkusíme to od nich.“ Oba seběhli zase na ulici a Pavel se zastavil u branky do vedlejšího domu. Justýna ho však minula a utíkala dál. Než si toho všiml, měla už notný náskok.

„Počkej, kam letíš?“ zavolal a pustil se za ní.

„Domů!“ dolehla k němu odpověď z mlhy.

Pronásledovat bílou dračici v zasněžené krajině nebylo vůbec jednoduché. Sníh už sice nepadal, ale všude byl opar, a tak se mu co chvíli ztrácela z dohledu. Pavel ale věděl, že se bude držet silnice, po které se sem dostala autobusem. Chápal sice její pocity, ale stejně se mu to, oč se pokoušela, zdálo hodně pošetilé. Do města to odtud bylo skoro čtyřicet kilometrů a v tomhle počasí by cesta pěšky trvala určitě celý den.

Silnice, která se začínala zvolna měnit ve strouhu živenou tajícím sněhem, ho vyvedla mimo zástavbu mezi louky a pole. Zkusil na Justýnu zavolat, ale ani nezpomalila.

Začínalo ho píchat v boku, když si všiml, že kolem něj všudypřítomný opar poněkud houstne. Justýna se v tom mléce dočista ztratila a navíc se zvedl vítr. Po zhruba dvou stech metrech už viděl sotva na pět kroků před sebe a vítr se do něj opíral silou vichřice. V čumáku ho začalo pálit. Povětřím se šířil velmi nepříjemný nahořklý zápach, z něhož se mu až svíralo hrdlo. Asfalt, který cítil pod nohama a nechal se jím vést, najednou uhnul. Silnice se vzedmula, jako zákrut horské dráhy. Pavel přešlápl, zakopl o své vlastní nohy a skutálel se mimo ni. Ocitl se tak v nějaké nízké rokli plné bláta. Hned se sice vydrápal ven, ale silnici už nenašel. Dál byla rozbitá, jako by ji rozdupal nějaký obr.

Skoro nic neviděl, kašlal a snažil se najít cestu v tom neuvěřitelně členitém terénu. Všude narážel jen na zmar a zmatek. Krajinou jako by projel nějaká gigantický pluh a převrátil ji úplně naruby. Proplétal se tu změtí vyvrácených a polámaných stromů, hromad hlíny, nebo naopak různě hlubokých roklin a průrev. Oči ho pálily a nadechoval se s čím dál větší bolestí. Zkusil zase zavolat na Justýnu, ale jen tiše zasípal. V tom zaslechl nějaké hučení. Prodíral se tím zmatkem po zvuku, až se zastavil na břehu jakési řeky. Nic podobného tu nikdy nebylo. Co mu smrdutá mlha dovolila zahlédnout, bylo až přízračné. Řečištěm se valila, jako bahno hustá, špinavá voda, která s sebou nesla nejrůznější plovoucí odpad. Klády, křoví, vraky aut a chuchvalce všeho možného se tu spolu převalovaly a byly odnášeny někam do neznáma. A tady ji konečně našel. Ležela schoulená pod vymletým břehem jako veliký zmuchlaný papír. Přiběhl k ní, a když zjistil, že dýchá, důkladně s ní zalomcoval a pomohl jí vstát. Chtěla něco říct, ale nebyla toho schopná. Pavel ji chytil za rameno a táhl ji pryč. Zprvu trochu protestovala, ale pak ho následovala sama.

Dlouho se probíjeli tou džunglí zkázy. Pavel už skoro podléhal beznaději, že Beskiany nadobro ztratili, když v tom se mlha stáhla a vichr ustal. Stáli na kraji docela obyčejné louky. Oba padli na zem a zhluboka oddechovali.

Justýna zavzlykala: „Já musím domů!“

Položil jí tlapu na skráň a pohladil ji. Měla veliké nešťastné oči opuchlé od jedovatého povětří. „Justýno, nemůžeš jim pomoct.“ Snažil se volit slova co nejopatrněji. „Je mi líto. Musíš doufat, že jsou někde v bezpečí, nebo už nemá smysl je hledat.“

KONEC