Vítejte ve dračím světě

Bestiany – kapitola 6

Řešit problémy umí jen málokdo. Myslím tím ty skutečné, obrovské, před nimiž jímá člověka až nábožná hrůza a říká si: „Tohle prostě nemůžu lousknout, ani kdybych měl hlavu jako meloun!“ Přitom je to v mnoha případech tak prosté. Musíte si uvědomit, co k problému skutečně patří a co je jen iluze, zanedbat podružnosti a najít pravou příčinu. Pochopit to. Pak už stačí jen dělit. Rozsekat tu obrovskou nevzhlednou hroudu na drobné kousky, přehledně si je poskládat, určit si pořadí podle důležitosti a začít mechanicky likvidovat jeden za druhým. A pak už je to jen otázkou času a vytrvalosti.

Hlavně se nesmíte nechat strhnout do bažiny neřešitelných titěrností!

---

Zjištění, že je drakem, Pavla docela vyděsilo. Ale jen na chvilku. Pak už si jen prohlížel tlapy, dlouhý ocas s kormidlem, ale hlavně opeřená křídla v barvě lesního medu. Smál se a točil dokolečka, když se přesvědčil, že to není jen sen. I když to pro něj vlastně sen byl – splněný.

Zrovna si na hlavě nahmatal rohy a pořádně s nimi zacloumal, aby se ujistil, že drží pevně v lebce, když mu konečně došlo, že mu přeci jen něco schází. Zvedl vysoko krk a rozhlédl se. Jasmína nebyla nikde v dohledu. Jen zádumčivě ztichlý les tonoucí v husté mlze, kterou bylo vidět sotva na sto metrů. Na Pavla náhle padla strašná tíseň. Vzpomněl si na tichý výbuch, který ukončil noc. Bylo mu jasné, že to, co se stalo, bylo něco hodně výjimečného, ale uvědomil si i to, že ostatní lidi v okolí mohlo potkat něco mnohem horšího, než jeho.

Znova se zoufale ohlédl. „Justýno!“ zavolal. Jeho hlas, který se mu zdál mnohem zvučnější, než býval zvyklý, ale pohltilo to divné povětří. Pavla nenapadlo nic lepšího, než se rozběhnout cestou zpět do vesnice. Zlá předtucha mu hladila hřbet ledovou rukou. Klopýtal mezi stromy, které připomínaly spíš černé náhrobky, a úporně se snažil vyrovnat s větším počtem nohou.

Málem by to minul. Postřehl to jen koutkem oka, takže udělal ještě několik skoků, než se mu podařilo zastavit, a musel se kousek vrátit. Ve stráni nad cestou, v malém zaříznutém údolí, bylo cosi bílého. Jako by v tom místě nasněžilo. V té černotě lesa to vypadalo jako díra v oponě.

Pavel překročil potůček, který vytékal ze žlíbku, a šel se na to podívat zblízka. Asi na deset kroků ale zůstal stát s otevřenou tlamou.

Byl to další drak. Ležel u tůňky, olemované velkými kameny, a nahlížel do ní. Byl přibližně Pavlovy velikosti, ale bílý tak, že z toho skoro bolely oči. Když si uvědomil, že není sám, pomalu zvedl hlavu a otočil ji k němu.

„Justýno?“ vydechl Pavel. Její oči poznal naprosto bezpečně.

„Pavle?“ řekla nešťastně. „Co se to s námi stalo?“

Pavel přišel až k ní. „Já nevím. Jinak jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. „Měl jsem o tebe strach.“

„Když jsem se probudila, utekla jsem. Ani nevím proč.“ Přejela tlapou se štíhlými prsty tak těsně nad vodou, že na hladině zůstalo pět zčeřených stop za jejími dlouhými drápy.

„Něco se přihodilo dole ve vesnici. Pojď, musíme se tam vrátit.“ Pavel jí položil svou tlapu zlehka na rameno křídla s dlouhými perutěmi. Jasmína si povzdechla a vstala. Pohybovala se s takovou elegancí a pružností, že se až Pavlovi tajil dech.

Pod kopcem byla mlha poněkud řidší. Vesnice vypadala na první pohled normálně, ale doslova z ní sálalo něco podivného. Žádný konkrétní fyzický vjem, spíš jen pocit. Vedeni hlukem, zamířili oba přímo do jejího středu. Uviděli to už z poměrně velké vzdálenosti. Zastavili se a jen to zaraženě pozorovali. „No, to je nadělení!“ vypravil ze sebe Pavel.

Náves s parkem, malým jezírkem i vydlážděným prostorem před obecním úřadem, byla plná... draků. Nedalo se příliš odhadnout, kolik jich je. Byli různě velcí i barevní. Lišili se tvarem hlavy a křídel i stavbou těla. Všelijak se vrtěli a překřikovali, takže z toho byl docela velký mumraj.

Když se k nim oba noví příchozí přiblížili, někteří umlkli a koukali na sněhobílou dračici, která mezi nimi byla ojedinělá, jako večernice na setmělém nebi.

„Tichóó, sakra!“ zazněl silný hlas jednoho z větších draků, který stál hned vedle vchodu do úřadu. „Nechte ho mluvit!“

Na schodech stál jeden poněkud menší jedinec bez křídel, a co chvíli si přední tlapou utíral ploché čelo.

„Mě ty jeho kecy stejně nezajímají!“ zařval jeden z davu. Měl letové blány natažené mezi tělem, pažemi a hodně prodlouženými malíčky předních noh. Vztekle křivil svou dlouhou tlamu. „Je to vládní experiment. Prej očkování! Napumpovali do nás nějaký svinstvo a takhle to dopadlo!“ hulákal na celé kolo.

Bezkřídlý na schodech se posadil na zadní a zamával předními tlapami. „Lidi, uklidněte se!“ zavolal.

Dlouhotlamec vyprsknul: „Lidi?! Kde tady jaké vidíš?“

„Drž už tlamu a nech mluvit starostu!“ vyjel po něm velikán.

„A jak máme vědět, že je to opravdu on?“ ozval se někdo další.

„Vždyť už jsem to vysvětloval,“ zaúpěl ten bez křídel. Ztratil rovnováhu a dopadl zase na všechny čtyři.

„Jasně, je to von,“ potvrdil nejútočnější drak ze přední řady. „Je to zástupce vlády, takže nám to musí vysvětlit!“

Velký zavrčel, popoběhl, naklonil se nad ním a s vyceněnými zuby se zeptal: „A ty seš kdo?“

Oslovený se přikrčil. Bylo mu evidentně nepříjemné dívat se nahoru k tazateli, přesto odhodlaně odpověděl: „Prokop Skřipeček.“

Velký pokýval hlavou. „To jsem si mohl myslet. Tak sklapni mordu, Skřipe, nebo ti jednu vrazím!“

„Takže,“ odkašlal si starosta. „Hmm... občané,“ zvolil poněkud obecnější oslovení, „musíme se hlavně všichni uklidnit a vyrovnat se s novou situací. Vše se jistě brzy vysvětlí... „ další slova zanikla v mnohohlasém nesouhlasném vrčení a výkřicích: „Jak to, že jsme draci? Proč nejde elektrika? Ani internet?!“ přidal se kdosi. „Nejde se ani nikam dovolat.“

„Prostě jsou to jen kecy!“ zasyčel Skřip. „Je to jasný, odřízli nás!“

Davem se ke schodišti protlačila skupinka mladších draků. Jeden z nich vystoupal až ke starostovi a podal mu kus spečeného skla. „Já... já jsem Natálka Šebelová,“ řekla nejistě dračice. Její tři druhové stáli schlíple za ní. Natálka se po nich podívala, jako by u nich hledala oporu. Jeden z nich se přišoural a postavil se jí po bok.

„Co to je?“ převzal od ní starosta nabízený předmět.

„To jsme našli včera u vás doma,“ vysvětlila neochotně.

Dav se začal utišovat.

Starosta se podíval na jejího druha. „Tomáši? To jsi ty?“

Tony neochotně přikývl.

„My si mysleli, že je tam poklad, ale byla tam jen taková svítící láhev... no a, tohle...“ pokusila se to vysvětlit Natálka.

Starosta zalapal po dechu. Jeho velký kolega mu nakoukl přes rameno. „Flaška? Takže Skřipečkovo kouzlo?! Vy jste vyvolali Skřipečkovo kouzlo!“ začal řvát.

„To je přece jen pověra!“ zasmál se Skřip. „Nebuďte naivkové! Snad nechcete tvrdit, že tohle způsobilo nějaké čáry, máry fuk!?“ obrátil se k davu. Někteří draci začali pokyvovat hlavami.

„Manžel mě musel vybourat z ložnice,“ postěžovala si jedna z velkých dračic. „Neprošla jsem dveřmi!“

„S tím jsi měla problém už jako člověk,“ poznamenal kdosi škodolibě.

„Zasloužili byste!“ rozkřikoval se na dráčata velký starostův kolega. Starosta sám stál s pokroucenou lahví v tlapách a vypadal, že neví, co na to říct.

„Zasloužili by poděkování!“ ozval se náhle rozhodný hlas a na schody začal stoupat drak šedé barvy s černým tygrováním. Hlavu nesl hrdě vztyčenou a promluvil s jistotou někoho, kdo je na to zvyklý. „Jsem Jan Pedoma. Dovolíte, pane starosto?“ zeptal se zdvořile.

„Pan profesor!“ ozvalo se davem překvapené šumění.

„Všichni znáte pověst o kouzlu Kryštofa Skřipečka, takže také všichni víte, za jakých okolností mělo začít působit. Děti jsou v tom nevinně.“ Podíval se na dráčata, která na něj překvapeně poulila oči. „Naopak, možná tím zachránily nám všem život, a dost možná to tak mělo i být.“

„Nesmysly! Samý nesmysly!“ začal se vztekat Skřip. „Copak jste se všichni zbláznili? Přece nebudeme v jednadvacátým století věřit na kouzla! Vždyť neexistují!“

Starý učitel se na něj podíval s ledovým klidem. „Exaktní zkušenost sice taková je,“ připustil, „ale stačí se rozhlédnout, abyste poznal, že vaše tvrzení je nepravda!“

Skřip se zarazil. Na tohle neměl co říct.

Pedoma se opět narovnal. „Přátelé, nedokážu vám odpovědět na všechny otázky, které vás tíží. Nicméně, pokusím se tuto zapeklitou situaci rozmotat. Začneme tedy pěkně od začátku. Nepotřebuje někdo pomoc? Není někdo zraněn? Jsme tu vůbec všichni?“

Draci se začali ohlížet jeden po druhém. Několik mladších vyrazilo prohlédnout vesnici, aby podali zprávu, jestli tam není někdo v nesnázích a v jakém je vlastně jejich domov stavu. Profesor zatím zorganizoval počítání a vyzval všechny, aby se zkusili shromáždit podle rodin a usnadnili si tak identifikaci. Nikdo totiž nepoznával ani sám sebe, natož své příbuzné, sousedy a přátelé.

Tím vyšla najevo jedna moc zajímavá věc. Žádný člověk se neproměnil do své aktuální podoby nahodile, ale podle jakéhosi rodového klíče. V zásadě zde bylo pět základních druhů draků, což přibližně odpovídalo pěti nejčastějším příjmením.

Šebelovi byli malí a mrštní s předními tlapami, které hodně připomínaly ruce. Niprtovi měli proti nim tlapy mohutnější a vůbec byli celkově větší. Dospělý člen jejich rodu měl v kohoutku tolik, co průměrný kůň. Na rozdíl od předchozích měli také opeřená křídla, srst a často i hřívu na krku nebo hlavě. Karlíčkovi byli jediní, kteří neměli křídla, ale zato měli těla přímo jako stvořená k rychlému běhu. Největší ze všech byli zástupci rodu Pařezových a poslední byli nositelé jména samotného Kryštofa Skřipečka. Ovšem byla tu i nezanedbatelná skupina takových, kteří byli zkrátka nezařaditelní.

„Ta bílá patří ke komu?“ zeptala se Marie Pařezová a zvědavě okukovala Justýnu.

„Ta je přespolní,“ vysvětlila jí malá dračice, která stála vedle ní a sahala jí sotva po kolena. Evidentně zástupkyně rodu Šebelů.

„A tenhle,“ přitočil se k nim někdo od Karlíčků a pohodil hlavou k drakovi, který seděl pod jednou z lip v parčíku a tvářil se hodně přepadle. Byl také bezkřídlý, ale měl o hodně delší tělo s malýma nohama. Hřbet mu zdobila mohutná hříva, z níž mu na hlavě vyčuhovaly dva bílé tenké růžky a dlouhé uši. Nad krátkým čumákem s výraznými vousky se leskla dvě vystrašená očka. Šupiny měl zbarvené podivně měňavou barvou, takže nebylo poznat, zda jsou modré, nebo spíš do zelena.

„Hele, co jsi zač?“ zeptal se ho jeden z draků.

Dlouhán ze sebe vypravil několik nesrozumitelných slov a pak se zavrtěl, div si na těle neudělal suk a řekl: „Obchoď, bota, třiko, slusi!“

„No to snad ne!“ prskl Jiří Pařez, místopředseda, který se snažil zajišťovat klid při starostově nezvládnutém meetingu. Nyní se přišel podívat, co se tu děje. „To je ten rákosník, co sem včera přijel s hadrama!“

Drak zasyčel: „Ja ne rakosnik! Ja Li-ju!“

Profesor Pedoma se rozhlédl. „Dobrá! Tak to bychom měli. Má někdo funkční hodinky, neb mobilní telefon?“

Většina obyvatel Besian zavrtěla hlavou.

„Máte někdo alespoň rámcovou představu, kolikátého je? Zajímalo by mě, jak dlouho jsme byli mimo.“

„To je ale blbá otázka!“ roztáhl tlamu Skřip, který se pořád ochomýtal kolem vchodu do úřadu. „Stalo se to včera, takže je patnáctýho července. Na to nemusím mít ani vysokou školu!“ ušklíbl se.

Starý drak na to nic neřekl.

Ostatní však najednou zmlkli a někteří zvedli hlavy k zamračené obloze, jako by nevěřili vlastním očím.

„Sněží?“

KONEC