Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 5

„Podívejte se, největší tragedie Darwinovi teorie tkví v tom, že si ji všichni strašně zjednodušují. Když se zeptám, co se vám při zmínce o ní vybaví jako první, všichni do jednoho mi dopovíte, že člověk se vyvinul z opice. Jenže tak to není a sám Darwin tohle nikdy neřekl. Vlastně jsou to slova jeho odpůrců.

Vývoj se neřídí nějakými předem danými a důmyslně promyšlenými plány. Nereaguje na změny podmínek tak, že by živočichové a rostliny okamžitě začali měnit svou anatomii. Že by například rybám narostla křídla, jakmile by se dostaly na sucho. Ne, ne. Je to tak, že všichni jedinci jednoho druhu nejsou úplně stejní. V případě nějaké změny prostředí, například v důsledku katastrofy, mají šanci přežít jen ti z nich, kteří už mají specifické vlastnosti nutné k vyrovnání se s novou situací. To ovšem neznamená, že tyto jedince do té chvíle nějak upřednostňují. A také to vůbec nezaručuje, že opravdu přežijí.“

Z přednášky jednoho pana profesora, kterého určitě neznáte.

---

Natálka se začala zvolna probouzet. Cítila se jako po výprasku a v uších jí hučelo. Otevřela oči a zprvu jen nezúčastněně koukala před sebe, aniž by vnímala, co vidí. Ono toho ani moc nebylo. Potemnělá sklepní místnost osvětlená jen rozbitým větracím okénkem, a v mdlém světle létající prachové částečky. To, k čemu došlo, než ztratila vědomí, jí teď připadalo, jako by se ani nestalo. Usoudila, že se jí to jen zdálo, a dostala strach, že pravý důvod její bolesti je někde jinde. Zkusila se pohnout. Šlo to, ale cosi jí drželo levou ruku. Jak spadla, tak si patrně zkroutila paži pod sebe do nepřirozené polohy, a teď ji skoro necítila. Převalila se, aby ji uvolnila a podívala se, kde je problém. Zjištění ji málem stálo život. Její ruku totiž držel ve své přední tlapě drak!

Tedy, to bylo první, co ji při pohledu na toho tvora napadlo. Oproti drakům, které znala z pohádkových knížek a filmů, byl tento poněkud odlišný. Měl docela dlouhé tělo a tenký ocas. Silné zadní nohy a poměrně velkou hlavu s jakýmisi plochými výrůstky na zátylku. Kůži měl vzorovanou jako krokodýl, a na zádech dvě řady masivních kožnatých výrůstků. Oproti krokodýlovi měl však mnohem kratší čumák s velkými nosními dírkami.

Ležel tam vedle ní jakoby zkroucený v nějaké křeči, a zdálo se, že spí.

Tohle všechno si však Natálka nestihla uvědomit. Viděla jen obrovskou strašlivou obludu, která jí naháněla příšernou hrůzu. Nabrala dech a ze všech sil zavřeštěla. To ovšem vedlo k tomu, že sebou drak cuknul a v mžiku otevřel oči. Zamrkal, a upřel na ni pohled. Ve strachu zmlkla a roztřesená čekala, co bude dál. Tvor se najednou vymrštil na všechny čtyři, udělal dobře metrový skok pozpátku, vmáčknul se do kouta, a začal příšerně řvát. Koulel přitom očima a nespouštěl pohled z Natálky.

Tohle dívka sice nečekala, ale jeho silný hlas ji neděsil o nic méně, než před chvilkou jeho strašný zjev. Proto se k němu ihned přidala.

To ovšem ještě pořád nemělo být všechno. Ve tmě se něco pohnulo a do kužele kalného světla se naklonila další zubatá tlama. Otevřela se a zařvala tak, že ze spár mezi cihlami začaly vypadávat kousky malty. Tohle už Natálka nevydržela, ucpala si uši, zavřela pevně oči a ječela, dokud jí nedošel dech. Ještě dvakrát se pak nadechla a vypustila svůj děs v hrůzyplném křiku, když si uvědomila, že kolem je ticho. Odkryla uši a otevřela jedno oko. Draci tu pořád byli. Točili hlavy jeden na druhého, zhluboka oddechovali, ale už neřvali. V tom se za tím velkým, který se musel krčit, aby nenarážel hlavou do stropu, ozval poněkud huhlavý hlas jejího bratra: „Klídek, klídek, potvůrky. Já jako bych tady ani nebyl.“ Nato vrzly dveře. Natálka, aniž by spustila zrak z toho, co ji prve držel, jen trochu hlasitěji zašeptala: „Jardo, nenechávej mě tady!“

Její bývalý věznitel najednou přivřel oči, zavrtěl hlavou, a promluvil: „Moment, Natálie, to jsi ty?“

Jeho hlas byl sice podivně hrdelní, ale přesto ho Natálka bezpečně poznala. „Tomáši,“ vyjekla, „co se to s tebou stalo?“

Drak naklonil hlavu a přes mordu mu přeletěl stín údivu. „Copak mě, ale co se stalo tobě?“

Natálka se zmateně podívala na toho většího draka. Zpoza jeho zad vykoukl třetí, zase trochu jiný než jeho dva kolegové. Byl ještě menší, ale měl křídla a delší krk. Tím výčet tvorů v místnosti skončil, a v Natálce hrklo. Bystře si spočítala, že počet draků přesně odpovídá počtu jejích kamarádů spolu s jejím bratrem. Nasucho polkla a pak zvedla ruce, aby se na ně mohla podívat. Už trošku čekala, jaký bude výsledek jejího pokusu, přesto ji to vzalo. Měla sice pořád pět prstů s palcem v opozici, ale lidskou rukou se to nedalo nazvat ani omylem.

„Co to má sakra znamenat?!“ ozval se Slaboch, který se všelijak kroutil a přetáčel, protože mu byla sklepní prostora malá, a nedokázal se na sebe pořádně podívat. „My se nějak proměnili, nebo co?“

„Kde je ta flaška?“ vyhrkl Jarda, stojící na kraji jámy. Rozhlížel se okolo a zlostně u toho frkal. „To poslední, co si pamatuju, je, že vybuchla.“

Natálka se pokusila postavit, ale nešlo to. Teprve teď, když si uvědomila svou změnu, jí došlo, jak strašlivě jinak vnímá své tělo. Měla ocas a křídla, což pro ni bylo samozřejmě úplně nové. Ale podivné bylo i to, že ač byla nahá, přesto se cítila jako v nějakém oblečení. Způsobovaly to nejspíš jemné lesklé šupiny, které pokrývaly celé její tělo. Také si všimla, že je podobná svému bratru, zatímco Tom i Slaboch byli naprosto rozdílní.

Zkusila zavrtět ohonem. Šlo to docela snadno. Zadívala se na svůj nový anatomický doplněk a zamyšleně řekla: „Hm, ta láhev byla asi to Skřipečkovo kouzlo.“

Tony, který si vleže na zádech počítal nohy, se převalil. „Myslíš, že tím, že jsme ji vytáhli, jsme to vyvolali?“

Natálka se natáhla do díry a zašmátrala na jejím dně. „Nejspíš,“ pronesla zamyšleně. V hlíně našla hroudu zeleného spečeného skla. Vytáhla ho na světlo.

„No, potěš protěž,“ vyfoukl Jarda, „takže teď jsou z nás draci. Jak to vysvětlíme doma?“

„Děcka, mně je hrozně zle!“ zaúpěl Slaboch. „Mohli by sme jít ven? Tady je to takový strašně stísněný.“

„Snad nemáš klaustrofobii,“ vycenil Jarda zuby.

„Co? Ne, jenom mi vadí, když jsem tady namačkanej jako sardinka.“

„Tak to je klaustrofobie,“ mávl Jarda tlapou. „To je jasný!“

„Jdi do háje!“ zařval Slaboch a začal sebou divoce zmítat ze strany na stranu. „Chci ven, jasný? A neštvi mě, ty… žížalo!“

Tomáš vyskočil a chytil Slabocha kolem mohutného krku. „Jen klid,“ utěšoval ho. „Už jdeme, jen se uklidni a dýchej pomalu.“ Po očku se podíval na dveře, které byly za velkým drakem, a v duchu je porovnával s jeho rozměry. „Hele, zkus se otočit.“

Situace ve sklepní místnosti začínala být opravdu hustá. Aby mohl Slaboch vymanévrovat, museli si zahrát na škatule hejbejte se. Nakonec se mu ale podařilo nastavit se čelem ke dveřím.

„Tudy neprojdu,“ funěl.

„Ale ano,“ chlácholila ho Natálka. „Jen se přikrč a přitáhni křídla k tělu.“

„Jak?“ nechápavě se po ní ohlédl.

„Normálně,“ vysvětlil mu Jarda.

„Ty kušuj! Slabochu, vydechni, a jdeme na to. Futra jsou malá, ale schodiště už je širší a vyšší,“ řekl Tony.

Natálka se kolem nich prosmekla a stoupla si na schody čelem ke Slabochovi. Když se nešťastně koukal ven vchodem, opravdu to vypadalo, že tudy nemůže projít, ale to mu raději neříkala.

„Tak připraven?“ zavolal zezadu Tony. „Jdem na to!“

Slaboch se přikrčil a začal se soukat malými veřejemi. Všelijak u toho funěl a úpěl. Zprvu to šlo dobře. Natálka mu pomohla nastavit klouby křídel tak, aby mu nepřekážely, takže hladce prošel přední částí těla až po boky, jenže tam se zasekl.

„Zaber!“ volal zezadu Jarda.

Slaboch sebou házel a zadníma nohama drásal zem, až v dusané podlaze zůstávaly hluboké rýhy, ale nešlo to.

„Já nemůžu,“ úpěl. „Já nemůžu dýchat!“

„Tak nedýchej. Uklidni se, vydechni, a zkus to znova,“ radil mu Tony.

Slaboch sebou přesto dál házel jak lapená užovka. Silnými rohy, které mu rostly na hlavě, přitom bodal do stěn a dělal tak díry do strávené omítky nalíčené snad padesáti vrstvami vápna.

„Je to dobrý, pohnul ses!“ volala Natálka.

„Nemám se za co opřít,“ fňukal Slaboch.

„Tak dost! Přestaň s tím!“ rozhodla se malá dračice. „Kluci, zatlačte, já ho zkusím táhnout.“ Chytila dračí hlavu za rohy a zapřela se zadníma nohama o nerovnosti ve stěnách. Jak Slaboch povolil zatnuté svaly, jeho tělo najednou zvláčnělo a vyklouzlo z malých dveří jako zátka z lahve.

Tony s Jardou vylezli ze sklepa a padli vedle Slabocha, který už odpočíval v chodbě nad schodištěm.

„Gratuluji maminko, porod se zdařil. Je to drak,“ řekl Jarda a začal se ovívat koncem vlastního křídla.

„Sakra, to byl nervák,“ frknul Tony.

„A ještě bude, až budem našim vysvětlovat, co se nám stalo,“ řekla ponuře Natálka.

„No jo, vono je už vlastně světlo. Jak to, že nikdo ještě není doma?“ zvedl Tony hlavu. Slyšel teď mnohem lépe, a tak věděl, že dům je dočista prázdný.

„Víte co, nechte už konečně těch plků, a pojďte se podívat ven,“ navrhl Slaboch, kterému se konečně vrátila nálada.

Prošli domem až ke vstupním dveřím a Jarda vykoukl ven. „Nikdo nikde, jdem.“

Pomalu se tedy vykradli na ulici, pokud se to tak dá říct, protože Slaboch byl teď velký asi jako střední dodávka a kradení v jeho podání vypadalo spíš jako stěhování parního válce. Teprve tady na denním světle se na sebe mohli v klidu podívat. Bezkřídlý Tony byl tmavě zelený. Natálka se svým bratrem křídla měli, ale byli o poznání menší než on, a jejich barva byla šedavá, až modrá. Natálce na břiše přecházela v blankytnou modř a Jarda měl na zádech a bocích příčné temné pruhy. Hlavu jim zdobilo vždy po šesti růžcích. Slaboch byl cihlově červený s hnědým žíháním na krku a jeho velké rohy černé jako noc.

Když se vynadívali jeden na druhého, začali se rozhlížet také kolem sebe. Ulice byla liduprázdná a i přesto, že byl den, obloha byla až nepřirozeně tmavá. Ve výškách se proháněla hustá mračna, takže nebylo ani poznat, kde je slunce. Nikde nepípnul ani ptáček. Všude byl naprostý klid.

„Tak buď se nás všichni bojí a nechtějí vystrčit nos, nebo se přes noc celá dědina vystěhovala,“ komentoval to Jarda a točil hlavou na všechny strany.

„Ticho! Slyšíte to?“ nastražila Natálka dlouhé uši.

„Zní to jako čoch,“ navrhl po chvilce naslouchání Slaboch. „Pojďte po hlase.“

Zamířili směrem na střed vesnice. Ve vedlejší ulici narazili na první pobouraný dům. Vypadal, jako by jím projelo nějaké veliké auto. Střecha sice držela, ale ve štítové zdi zela veliká díra. Uvnitř byl vidět zdemolovaný pokoj a po silnici byly poházené sutiny.

Jak se blížili k návsi, zvuk sílil. V prázdných ulicích se dokonce tu a tam ozvala i zřetelnější slova.

„No vidíte, všichni jsou tady,“ řekl s úlevou Jarda.

Celá skupinka se zastavila za rohem posledního domu, před malým obecním náměstím.

„Teď opatrně. Nesmíme je vyděsit. Víš co, Naty, jdi první. Vypadáš z nás nejmíň nebezpečně,“ navrhl Tony a všichni kluci souhlasně přikývli.

Natálce se moc nechtělo, ale po krátkém zaváhání opatrně vyšla zpoza rohu, připravená v případě nutnosti okamžitě utéct. Zůstala však uprostřed kroku stát jako zasažená bleskem. „Kluci,“ řekla ledově, „myslím, že tady toho bude k vysvětlování mnohem víc!“

---

První ze všech se probudil Nipert. Jen pootevřel krví podlité oko a malinko zvedl hlavu. Všude okolo v rozházeném vybavení hostince U Španělů, se povalovala dračí těla a ozývalo se několikeré chrápání. Chvíli sledoval tu zkázu, pak se podíval do okna, kterým nakukoval do lokálu kalný úsvit a promnul si mordu tlapou porostlou drobnými šedými chloupky. „Zatracená kocovina,“ zasípal, „stará mě zabije!“

KONEC