Vítejte ve dračím světě

Bestiany – kapitola 4

Důvodem, který představenstvo naší obce vede ke zřízení výše zmiňované stavby (dále jen „vyhlídka“) v kat. území Beskiany na pozemku p.č. 356/12, je, umožnit občanům i návštěvníkům získat lepší přehled o okolí, zřídit viditelný panoramatický prvek a zlepšit povědomí o přírodní lokalitě „Na Brdku“, kde bude dodatečně zřízena i naučná stezka s pěti zastaveními. Navrhovaná vyhlídka bude řešena jako dřevostavba s hrázděnou konstrukcí s bitumenovou krytinou. Po dokončení bude osazena informativními tabulkami EU a dalších sponzorů…

Výňatek z žádosti o dotaci

---

Vyhlídka nebyla od Beskian nikterak daleko, ale Pavel vedl Justýnu schválně oklikami, aby jim cesta zabrala trochu víc času. Byl šťastný, že ji má teď na blízku, ale trošku se jí i bál. Takhle po cestě měli pořád co řešit, ale o čem si budou povídat, až dorazí k cíli, mu příliš jasné nebylo. Točili se tedy spletí lesních cestiček, a museli dokonce dvakrát přeskočit potok, ale zdálo se, že to jeho společnici moc nevadí. Než se dostali na mýtinu zarostlou borůvčím, na jejímž okraji stála malá, zastřešená vyhlídka, slunce už se ztrácelo za mraky nad západním obzorem.

„Uf,“ oddechla si. „Vy tu tedy máte romantických zákoutí!“

„A to jsi ještě neviděla zdaleka všechny,“ podotkl.

Justýna se posadila na lavičku oleštěnou mnoha návštěvníky přístřešku a nastavila svou bledou tvář rudnoucímu slunci. Pavel se na ni díval a srdce mu bušilo čím dál víc. Odhodlal se, a sedl si k ní tak blízko, že se jí skoro dotýkal bokem.

Sotva znatelně se pousmála.

Bylo mu trapně. Kolikrát si už představoval, co všechno jí řekne, ale teď si nemohl na nic z toho vzpomenout, nebo si prostě netroufal některá témata nakousnout.

„Jak je to s těmi draky?“ Vyšla mu vstříc.

„No, jak?“ pokrčil rameny. „Prostě se mi líbí.“

Otočila se k němu a pohlédla na něj těma svýma zvláštníma očima. „Většina příběhů, kde vystupují, je popisuje jako strašné obludy a ukázkové záporáky. Není mi jasné, jak ti můžou připadat sympatičtí. Víš, ráda bych věděla, co konkrétně se ti na nich líbí?“

Pavel se zamyslel. „Já vlastně ani nevím přesně. Ale asi… asi ta svoboda. Vnímám je jako samotáře, kteří jsou tak mocní a schopní, že si své věci vyřeší vždycky sami a nikdo se jim netroufne postavit do cesty.“ Odmlčel se a nervózně se ohlédl. „Nezlob se, těžko se mi o tom mluví. Musíš si myslet, že jsem blázen.“

„Ale vůbec ne,“ usmála se Justýna, „já mám taky své tajemství.“

Pavel se na ni po očku podíval.

„Slyšel jsi někdy o kultu wicca?“

Zaváhal. „Asi ne.“

„Je to relativně nový náboženský směr, který se hlásí k odkazu pohanské víry a čarodějnictví.“

„Takže tys chtěla být čarodějnicí?“

Usmála se. „Ten minulý čas není na místě. Hodně jsem toho o nich přečetla, a něco i vyzkoušela.“

„A…“ Natočil zvědavě hlavu.

„Fungovalo to. Tedy, něco. Ale dost na to, abych se nepouštěla do vážnějších věcí. Přece jen, knížky nejsou všechno. Hledám učitele, ale jde to ztuha. Spousta lidí něco zkusí, a hned to o sobě vyzvoní na netu a prezentují se jako mágové. Skutečného čaroděje musíš najít a odhalit, protože opravdický mistr to o sobě roztrubovat nebude.“

Pavlovi se její slova zdála absurdní, ale hned si také uvědomil, že s jejím čarováním se to má dost podobně jako s jeho dračí podstatou.

„Takže ty říkáš, že tě na dracích láká jejich osamocenost?“ vrátila se zase k původnímu tématu. „To jsou jako pořád sami?“ zeptala se.

„Ale to ne. Jsou výjimky. Například, když si hledají partnerku,“ řekl, aniž si uvědomil, jak to mohlo vyznít.

„Vážně?“ Justýna mrkla a naklonila se drobátko blíž.

„Ah… no, to je…“ Nasucho polkl. Když však ucítil, jak se mu opřela jednou rukou o koleno, hodil veškeré svoje study za hlavu. Objal ji, a najednou měl její jazyk mezi svými rty, ani nevěděl jak. Pak už nebylo třeba o ničem mluvit, a nic vysvětlovat. Soumrak, jež se snesl na krajinu, je pohltil stejně jako čas, který jakoby přestal plynout.

Ovšem dělo se tak opravdu jen zdánlivě. Oba zahledění jeden do druhého, omámení vzrušením, si nevšímali sílícího hučení ani lehkých třesů, kterými se začal otřásat celý svět.

Justýna vzhlédla. „Pavle, podívej, polární záře!“ řekla a ukázala na oblohu.

Pavel se probral z opojení. „Je nějaká silná. Až z toho bolí oči.“ Otočil se k Justýnině tváři ozářené nazelenalým svitem. Dívala se na něj najednou vyděšeně. Chtěl ji vzít do náruče, aby ji uklidnil, když v tom se nad vesnicí pod nimi zvedla obrovská svítící koule, a všechno pohltila bílá tma.

KONEC