Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 3

Včera večer se v naší obecní hospodě konala přednáška slavného cestovatele a badatele pana Skřipečka. Vypravoval o své nebezpečné cestě po Africe, kterou podnikl tohoto roku a představil i svou sbírku. Dá-li se tomu tak vůbec říkat, neboť její drtivá většina skončila na dně mořském kdesi u Bosporu. Někteří tím byli pohnuti, ale našli se i tací, kteří podezřívali pana cestovatele z bláznovství a dokonce i nemírného pití alkoholu.

Zápis z Beskianské kroniky

---

Pomalu se smrákalo, ale žár, který během dne vsákl do země, byl pořád ještě citelný. Justýna si přesto hodila přes ramena lehký svetřík. Počítala snad s tím, že se zdrží venku dlouho do noci, napadlo Pavla. Nemohl si nevšimnout, jak se jí pod tričkem rýsuje podprsenka.

„Vaši jsou fajn,“ odvedla ho od zajímavých myšlenek Justýnina poznámka.

„Hm, jo. Dá se říct, že jen babička trochu zlobí,“ pousmál se.

Ona jen mrkla a pokrčila rameny. „O čem to vlastně mluvila?“

Pavel si povzdechl. „Máme tu nového faráře. Je to takovej mamlas, co chce bejt strašně aktivní a nejvíc ze všeho mu vadí, že už byly zrušeny inkviziční výbory.“

„Ne, počkej,“ zastavila ho dívka. „Co máš za problém konkrétně ty? O jakých obrázcích jsi to mluvil... a dracích?“ Přivřela jedno oko.

Pavel si myslel, že tu poznámku přeslechla, ale zdálo se, že si ten rozhovor pamatovala celkem dobře. Trošku se za to styděl, ale zároveň byl rád, že se může pochlubit. „Já prostě mám rád draky. Už jako malýmu se mi líbili, když byli vyobrazení třeba v knížkách. Tak jsem je začal malovat. Mám spoustu skic i hotových obrázků.“

„A za to tě velebníček nemá rád?“ zeptala se Justýna nedůvěřivě. „To mi nepovídej!“

„Ne, za tohle ne,“ ošil se Pavel. Cítil, jak mu začínají rudnout uši. „Cítím se jako drak. Vlastně ne, já jsem drak!“ řekl poněkud rozhodněji a pak už jen sledoval, jak se začíná nedůvěřivě usmívat.

„Teď už rozumím, i když nechápu,“ připustila. „Jinak vypadáš docela normálně.“

„Těžko se to vysvětluje. Prostě mě ta představa baví a líbí se mi.“

„Tak dobře,“ přikývla Justýna a zatvářila se na oko vystrašeně. „Jen doufám, že se mě nepokusíš sežrat.“

„Neboj, já jím maximálně párky. Lidi jen v sebeobraně.“

„To mi budeš muset víc vysvětlit.“

„Mile rád. Vyhlídka je k tomu ideálním místem. Je to už jen kousek.“ Ani nad tím moc nepřemýšlel a chytil ji za ruku. K jeho milému překvapení se mu nevykroutila.

---

Mohlo být tak kolem jedenácté hodiny a v hospodě U Španělů byla zábava v plném proudu. Nešlo o nějakou špičkovou restauraci, jako spíš o obyčejnou putyku, kde se denně vypilo moře piva a bazén kořalky. Nevařilo se tu. Paní Španělová nabízela k jídlu jen nakládaný hermelín a utopence, aby bylo čím proložit pití. U stolu štamgastů seděli obvyklí hosté, které už hostinská brala jako živý inventář. Kouřili, popíjeli a téma hovoru vesele přeskakovalo z jednoho problému na druhý, jako to po tolika pivech a fernetech už bývá.

„...říkám ti, že on tu chuděru jednou ucasnuje,“ rozčiloval se Arnošt Nipert, zavalitý muž s dlouhým plnovousem. „Von je chlap jak hora, a když ji jednu natáhne, tak to chudák holka nemusí přežít. Jo, když spolu chodívali, tak to byla legrace. Von takovej obr a vona maličká jako trpaslík. Ale tohle je vodporný. Říkal jsem to i starostovi, že je to... to, domácí násilí, ale von, že má svázaný ruce a nic s tím nenadělá.“

„To je hnus. Jako v celým světě,“ pokýval hlavou druhý muž, o něco mladší, zato s hlavou jako koleno. Jmenoval se Jiří Šebela. „Vemte si, co se děje třeba v Islámským blbinci. Vždyť voni tam vraždí svoje vlastní lidi! Nebo Rus. Nebude to dlouho trvat, a všechny nás tady zabere!“

„Už aby to bylo! Putin vocaď alespoň vypráská všechny ty darmožrouty z Unie,“ vložil se do rozhovoru další přísedící a opřel se přitom vzrušením o stůl. „Vždyť když tady byli Rusi, bylo nám líp. No ne?“

„Hele, Skřípe, jdi do háje!“ okřikl ho Nipert. „Takový voloviny si plkej na těch svejch schůzích.“

„Všechno je beztak v hajzlu!“ prohlásil Josef Pařez, rozvalený pohodlně na židli v koutě. „Jen se podívejte, jak svět vypadá! Všechno se sere. V zimě nesněží, v létě chcípeme suchem, řeky jsou plný sraček. Pokud do pole nenasypete tunu hnojiv a pesticidů, už nevypěstujete ani zrnko, voda se nedá chlastat a deštný pralesy už jsou taky fuč. Jediný, čeho je furt nadbytek, jsou lidi a ti stojí všichni za prd! Uvidíte, za chvilku nám nezbude, než se žrát mezi sebou.“

---

Na okenní tabulku zaklepala drobná ruka. „Toníku, spíš?“

Okno se v zápětí otevřelo, aniž by se uvnitř rožnulo světlo. Ven se vyklonila kudrnatá hlava. „Jak bych moh, když tady furt někdo dělá randál!? Nemusíte šeptat, naši jsou na návštěvě u švíci, za čtrnáct dní má rodit, tak to pořád probírají.“

Tři postavy vklouzly do domu.

„Nářadí?“ zeptal se Jarda Šebela, největší a nejstarší z čtveřice.

„Už je ve sklepě, pojďte!“ zavelel Tony.

Sklepní místnost byla plná harampádí, které leželo na podlaze z dusané hlíny. Slabá žárovka dávala jen tolik světla, aby o sebe malí lovci pokladů navzájem nezakopli.

„Tak kde?“ zeptal se dychtivě Patrik Slabý přezdívaný Slaboch.

„Tady, zkus, jak to duní.“

V jednom místě zněla zem opravdu podezřele jinak.

„Co si myslíte, že to bude?“ uvažoval Slaboch. „Peníze?“

„To těžko. Spíš zbraně, co tu schoval Skřipeček před Němcama,“ mávl nad jeho hodnocením Šebela rukou.

„Všichni jste pitomci!“ uzavřela to Natálka, jeho sestra. „Skřipeček umřel ještě před válkou, tak by to sotva stihnul. Uvažujete, byl cestovatel. Určitě je to něco, co souvisí s jeho cestou. Proč by to tady jinak schovával?“

„Přestaňte kecat a jdem na to!“ prohlásil Tony a rozmáchl se motykou.

Půda byla sice zhutněná věky, ale suchá a bez kamení, takže šla kopat docela snadno. Netrvalo dlouho a jáma byla dobře půl metru hluboká. „Bum!“ motyka narazila na něco kovového. Všichni zahodili nástroje a holýma rukama odhrnovali hlínu z předmětu, který připomínal vypouklé víko truhly.

„Tady je ucho. Vytáhněte to!“ šeptal vzrušeně Jarda. „Jen pozor, aby to nevybouchlo!“

Nakonec museli zapáčit rýčem, aby dostali truhlu ze země. Udivilo je, že není zdaleka tak těžká, jak se zprvu zdálo. Obhlíželi dychtivě rzí slepený zámek. „Budeme to muset urazit,“ prohlásil Tony a sebral motyku. „Uhněte!“

Trefil se až na třetí pokus, ale vetchý zámek okamžitě upadl. Odklopili víko, ale zůstali zaraženě stát.

„Co to je?“ poškrábal se Jarda na hlavě. „Vypadá to jako nějaká flaška.“

Slaboch sáhl do truhly, vytáhl podivně pokroucenou láhev a podíval se skrze ni do světla. „Jsou v ní nějaký kaménky a dřívka,“ oznámil a jak otočil nádobu v rukou, její obsah se přesypal.

První si toho všimla Natálka. „Kluci, necítíte něco?“ Měla pocit, jako by dostala třesavku. Část hlíny vyházená z výkopu se sesula zpátky.

Jarda najednou vyvalil oči a vykřikl: „Mrkněte, ta láhev svítí!“

Předměty v lahvi opravdu začaly světélkovat a zdálo se, že se dokonce samy od sebe pohnuly.

„Sakra, to pálí!“ vykřikl a pustil láhev. Ta se však jen zhoupla ve vzduchu a zůstala levitovat kousek nad zemí. Všichni ustoupili ke stěnám. Tony si všiml, že se ho Natálka chytila křečovitě za ruku. Láhev svítila čím dál víc a začala rotovat. Její obsah se divoce přesypával ze strany na stranu a vydával přitom hluboký zvuk, který vzdáleně připomínal dunění bubnů. Magické světlo náhle zahořelo jako slunce a žárovka nad ním vybuchla v gejzíru jisker.

„Pryč!“ zaječel Jarda. Ale nikdo na to nestihl zareagovat. Všichni padli k zemi jako zasažení bleskem.

KONEC