Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 20

Pavel ležel na zemi vklíněn mezi dva balvany a kryl si hlavu. Ani nevěděl, jak se tam ocitl, protože když bouře vyvrcholila, vítr s ním smýkl pod nějaký kmen. Ten se ale najednou zdvihl a odletěl jako stéblo slámy. Pak už to připomínalo jen pobyt ve ždímačce.

Jenže teď bylo po všem. Ani tomu v první chvíli nemohl uvěřit a myslel si, že prostě omdlel a něco se mu jen zdá. Běsnění živlů se uklidnilo během jediného okamžiku a když zvedl hlavou, uviděl pouze, jak z modrého nebe mizí poslední černé mraky. Jen nad krajinou se povalovaly chuchvalce mlhy, jako když se po dešti paří z lesů, ale i ty se rozplývaly a mizely. Otvíral se tak jiný, daleko podivuhodnější pohled.

Pavel se zvedl. Úžasem ani necítil bolest, která mu vystřelovala z levé zadní nohy, ani nepříjemně naražená žebra. Vybelhal se na vyvýšené místo na hromadě klád, zpola zasypaných hlínou, a rozhlédl se.

Už jako malý jezdíval rád a daleko na kole, a později pak na prastarém otcově pionýru, nebo s kamarády v rozhrkané škodovce. Mířil do různých sousedních vesnic, prolezl kdejaké koupaliště, vesnickou zábavu, ale i různé palouky a údolíčka s potoky nebo lesními tůněmi. Proto znal okolí Beskian velmi dobře i v okruhu několika kilometrů. Ale tady to vůbec nepoznával. Nejen, že mu to tu nepřipadalo jako v Čechách, mohla to být docela klidně i úplně jiná planeta!

V místě, kde stál, se zvedala skaliska narůžovělého granodyoritu a tvořila skalní město neuvěřitelných rozměrů. Mezi tupými rozeklanými bloky byla neskutečná změť tvořená popadanými a často rozdrcenými kmeny stromů a hlíny. Tam, kde apokalyptická horotvorná činnost nadzdvihla zem skálou, bylo vidět, že tato vrstva je mnoho metrů silná.

Když se k této zkáze otočil zády, uviděl celkem zřetelně kruhově ohraničenou oblast Beskian. Vesnice i její okolí tu však navzdory jeho představě o podobě krajiny působila spíš nepatřičně. Zarovnané a upravené lány polí a zahrad ostře kontrastovaly s rozvráceným zbytkem krajiny. Když však Pavel hledal nějakou definici, kterou by pocity ze svého dosavadního domova vyjádřil, napadl ho pojem „nuda“. Sám se za to skoro zastyděl, ale směrem na vesnici se opravdu nebylo na co dívat.

Přeletěl pohledem les, který měl teď po pravém křídle. Zabíral skoro třetinu nedotčeného perimetru. Uviděl i návrší s mýtinou a vyhlídkou, ale hned za ní byly v porostu jasně patrné značné škody. Země tu byla rozvrásněna hlubokými roklemi a stržemi. Stromy v nich byly opět popadané jako špejle a z mnohých z nich čněly k nebi jen kořeny.

Z jeho stanoviště za vesnicí byla situace relativně nejpřijatelnější. Silnice směřující na Temnavu byla sice na hranici života nenávratně zničená, ale i přesto se tu krajina zdála relativně nejméně zdevastovaná. Pavlovi jen připadalo, že se oproti předchozímu stavu zvedá nějak moc do kopce. Bylo to vidět i na sporých stromech, které tu a tam zůstaly stát, ale i na tu dálku bylo vidět, jak jsou vykloněné od své svislé osy.

Ovšem naprosto nejúžasnější pohled na něj čekal, když otočil hlavu vlevo. Za skalním útesem, který ukrojil krajinu jako nůž a zvedl se oproti zbytku terénu o dobrých třicet metrů, se na obzoru rýsovaly dva nevysoké skalní kužely, z nichž k nebi stoupaly sloupy hustého dýmu.

Pavel by tu asi stál ještě pěkně dlouho a snažil se rozdýchat tuhle pitoreskní skutečnost, kdyby se pod ním něco nepohnulo a ze změti větví nevykoukla dračí hlava.

„Tony!“ řekl si Pavel pro sebe s úlevou, ale v ten moment mu došlo, že vlastně neví, kde je Justýna. „Jsi v pořádku?“ zavolal na něj.

„Jo,“ přikývl trochu otřeseně Toník.

„My taky!“ vyskočila o kus dál na šikmou kládu Natálka.

„Viděl někdo z vás Justýnu?“

„S náma není,“ oznámil Jarda a snažil se očistit si křídlo od bláta, kterého měl na sobě slušnou vrstvu. „Naposledy jsem ji viděl, jak ji vzalo to tornádo.“

Pavel neváhal. Přikrčil se a roztáhl křídla. Musel se chvíli soustředit, protože start trénoval zatím jen s rozběhem, na což tu nebylo místo. Pak se odrazil, dvakrát mocně mávnul, aby nespadl do prohlubně mezi polámaným dřevem, a začal rychle nabírat rychlost.

Slaboch, který se vyhrabal z hromady chroští, po něm otočil hlavu. „Hůstý!“ podíval se na ostatní. „No jo, proč se tahat po zemi? Vždyť máme křídla!“

„Jak kdo,“ zavrčel Tony.

---

Justýna si připadala naprosto vysílená, ale měla pocit, že všechno, co udělala, bylo moc dobře. Nahoře kolem ní povětří houstlo a lepilo se na ni jako med. Táhlo jí to nad vesnici, kde cítila největší sílu kouzla. Napětí bylo k nevydržení a chvíli i myslela, že ji to roztrhá zevnitř, ale když už se pomalu připravovala na konec, přišla najednou náhlá úleva, jako když člověk zahodí těžké závaží. Zbyla jen tupá bolest, která pomalu odeznívala. Dalo se říct, že to bylo skoro až příjemné. Uplynulé události se staly minulostí jako sen. A udeřila realita se vším, co s sebou obyčejně nese.

Justýna ležela uprostřed návsi a cítila, jak ji na kůži hřeje slunce. Viděla, jak k ní kdosi běží. Došlo jí, že to není úplně dobře a že by měla něco udělat, ale neměla sílu ani zvednout hlavu, natož utéct, nebo se případně bránit.

Jenže příchozí se na ni nevrhli, jen se zastavili a zůstali na ni civět. „Je mrtvá?“ uslyšela.

„Ne, dýchá. Musel ji vzít ten vítr.“

Přišel někdo další.

„Kdo to vůbec je?“

„To je ta holka, co bydlí u Lubora... No, u Kamlenských.“

„Uhněte!“ Skupinou, která se kolem ní utvořila, se protlačila malá dračice. Sklonila se nad Justýnou a položila jí tlapu na krk. Měla ji měkkou a teplou.

„Tep má slabý, ale jinak vypadá, že je v pořádku.“

Najednou se na nebi ozvalo zařvání, všichni zvedli hlavy a v zápětí se vystrašeně rozprchli. Vedle ležící Justýny přistál hnědý drak. Tloukl kolem sebe křídly, plival kouř a cenil zuby. Když však uviděl malou doktorku, poněkud se uklidnil. Přesto dál výhružně koulel očima na všechny okolo.

„Všechno je v pořádku, Pavle,“ řekla pomalu, „jen se jí snažíme pomoct. Nejlepší bude, když ji odneseš domů, jestli to zvládneš.“

Pavel si přeměřil bílou dračici. Pak se sklonil, nabral ji do náručí a postavil se. Udržet se na zadních nohách nebylo právě jednoduché, ale Justýna nebyla příliš těžká. Když míjel doktorku, jen tiše poděkoval.

„Ať hlavně pije. Večer se u vás zastavím,“ vyprovodila ho.

Přibližně v půli cesty Justýna prohlásila, že už je jí dobře a dojde sama. Pavel ji tedy spustil na zem, ale přece jen ji musel trošku podpírat. I tak to však byla docela příjemná cesta. Kolem létala hejna vrabců a všude bylo plno ptačího křiku i bzučení hmyzu. Zvuková kulisa, která tam už dlouho chyběla, působila podobně jako sluneční paprsky. To ovšem neznamenalo, že by Beskiany byly nějakým idylickým místem. Draci se sice už stihli uklidnit, ale jejich nedávné řádění za sebou zanechalo stopy v podobě spousty rozbitého materiálu povalujícího se po ulicích a zdemolovaných a vypálených domů.

Ani obydlí Pavlovy rodiny nezůstalo ušetřeno. Dovnitř se sice nikdo nedostal, protože v okamžiku, kdy vyjednávání selhalo a draci se pokusili vzít jejich sídlo útokem, nastala temnota, která je spolehlivě odehnala. Ovšem dveře byly hodně pochroumané a všechna okna do ulice vytlučená.

Justýna s ulehčením ulehla do svého pelechu v pokoji, který jí Kamlenští přenechali, a okamžitě usnula. Pavel jen vyhnal králíka, který se pokoušel schovat pod skříní, a tiše za sebou zavřel dveře.

„Kde jste byli? Měla jsem o vás strašný strach!“ zeptala se Pavlova maminka. Měla chuť se na ně s otázkami vrhnout hned, jak zabušili na dveře, ale když viděla, v jakém je Justýna stavu, raději si povídání nechala na později.

„Šli jsme se podívat ven,“ řekl Pavel a posadil se za stůl. Pak oběma rodičům vysvětlil, co se stalo.

„Tady bylo taky veselo. Ti zmetci byli neodbytní jako kudlibabky v kožichu. Ale než se rozhoupali, tak to naštěstí bouchlo,“ liboval si otec.

„A babička?“ optal se Pavel nesměle.

„Ta je tady,“ ušklíbl se Lubor. „Přišla chvíli před vámi. Zalezla si do vejminku, a teď tam trucuje.“

Pomalu se smrákalo. Na nebi byly husté červánky, jako symbol usmíření nového světa se svými obyvateli. Denní ruch pomalu utichal, ale draci se ještě ke spánku nechytali. Postávali venku a kochali se klidem a čerstvým povětřím.

„Přišel jsem se podívat, jak se vám daří,“ zahlaholil z předsíně hlas černého veterináře. „A hlavně na vaši slavnou pacientku.“

„Co je s paní Šebelovou?“ uvítala ho Marcela.

„Má práce nad hlavu,“ mávl Nipert tlapou. „Dává dohromady nejen lidi, kteří utržili nějakou tu bouli v té pranici. Teď se začíná množit hodně těch, kteří si rozbili čumáky, když zkoušeli lítat. Řeknu vám, je to doslova jako epidemie!“ Usmál se na Justýnu, která jen před chvilkou vstala a teď srkala silnou slepičí polévku nalitou ve velké míse. „Řekl jsem si, že jí trošku píchnu. Jak se daří?“ optal se bílé dračice.

„Už je to dobré. Nic mě nebolí, jen jsem pořád trochu rozlámaná,“ usmála se.

Nipert se ještě podíval na Pavlovu tlapu a pak zamyšleně vykoukl oknem na dvorek, kde pořád ještě pobíhaly slepice. „Hele ty potvůrky!“ zasmál se. „Všechno se to množí jako vzteklé. Jako by to chtělo dohnat nějaký resty.“

„Ale to je jedině dobře,“ zabručel Lubor, který zrovna zvenku donesl koš dřeva a postavil ho ke kamnům. S ním do kuchyně pronikla mourovatá kočka a intenzivně se mu třela o zadní tlapy. Vůbec jí nevadilo, že její pán vypadá úplně jinak a nejspíš by ji mohl spolknout na jediný hlt. „Neodolal jsem a šel se podívat ven. Je tam úplné mrtvo. Ani to zelenisko tam neroste. Jestli to takhle vypadá i dál, tak potěš koště!“

„Řekl bych, že se to rychle změní,“ usmál se veterinář. „Všechno se dá do pořádku. Koukal jsem, že ti barák taky někdo pěkně pocuchal.“

„Ani mi nemluv!“ zahrozil Pavlův otec přední tlapou. „To byla ta pakáž kolem Kratra.“ Slovo „pakáž“ hodně zdůraznil, protože se právě v tu chvíli ve dveřích objevila jeho tchýně.

„Teď jsou prý zalezlí v kostele a nevystrkují čumáky, prevíti jedni! Všechno mohlo proběhnout naprosto v klidu, kdyby zbytečně nekalili vodu.“

Stará dračice se zastavila v koutě a tiše poslouchala svého zetě. Když se však nadechoval, vpadla mu do řeči: „Všichni panu faráři křivdíte! Nikdy neusiloval o nic zlého. Snažil se všechny jen chránit a to, co se děje teď, jen znamená, že jeho modlitby byly vyslyšeny.“

„Huš babo!“ štěkl Lubor.

Nipert si jen povzdechnul: „A tohle je moje příbuzná.“

---

Byla už skoro tma, ale dráčata dál dováděla ve skalách. Dračímu zraku takový drobný detail, jako nedostatek světla, vůbec nevadil. Křídla byla daleko větším lákadlem než vidina večeře i vyhřátých pelechů. Vůbec je netrápil ani fakt, že by o ně mohl mít někdo doma i strach.

Své nové končetiny se učila ovládat neuvěřitelně rychle. Už po hodině dokázal každý z nich vydržet ve vzduchu i deset minut a Jarda zkoušel vzdušné přemety. Skaliska s relativně plochými vršky byla k takové kratochvíli ideálním cvičištěm.

Vzduch však nebyl přístupným živlem pro všechny. Tony sice povzbuzoval, přebíhal z jednoho skaliska na druhé a překvapivě mrštně se proplétal nepořádkem na zemi, ale Natálce bylo stejně jasné, že ho jeho hendikep mrzí. Do této chvíle to nikdo nevnímal, ale teď, když je napadlo, že by mohli svá křídla použít, byla jejich nepřítomnost hodně citelná. Malá dračice si proto s ostatními okřídlenými ani nemohla užít.

„Proč nelítáš?“ zeptal se jí Tony.

„Když mě je to nějaký blbý, když ty nemůžeš.“

„Ale mně to nevadí, vážně!“ ujistil ji.

Seděli vedle sebe na kmenu, který ležel jako most mezi dvěma skalami a koukali na ostatní, kteří se honili okolo. Ani si nevšimli, že se při svém popolétání dostali docela daleko od vesnice.

„Opravdu ti to nevadí?“ zeptala se ho.

„Ne!“ odsekl.

Natálce se najednou zdálo, jako by přes Tonyho přeletěl nějaký stín. Byl najednou jaksi jiný. Podívala se pořádně, ale nic zvláštního nepozorovala.

„Co na mě tak vejráš?!“ obořil se na ni. „Tak jo, no. Štve mě to! Ale co mám dělat?“

Natálka zamrkala. „Tony, ty jsi změnil barvu!“

„Cože?“ zarazil se, ale pak protáhl koutek tlamy: „To je blbost!“

„Vážně! Koukni se na svoje tlapy. No... tadyhle! Vidíš, jak se ti tu rozlézá ten tmavý flek?“

Tony zvednul tlapy a nechápavě koukal, jak se jeho přirozená hnědozelená barva pomalu mění na skoro černou. „To mě podrž!“

Najednou k nim z dálky dolehl poplašený Slabochův křik. Rozhlédli se a zjistili, že jejich další dva kamarádi jsou kdovíkde. Natálka okamžitě vystartovala do vzduchu a letěla po hlase. Tony se pustil za ní po zemi. Vybíral si cestu pokud možno po svrchní vrstvě a neustále ji po očku sledoval, aby neztratil směr.

Urazili takto asi půl kilometru, když se před nimi najednou objevila řeka. Vypadalo to spíš jako povodeň, protože voda si ještě nestačila najít stálé koryto, takže tekla v několika proudech mezi skalami. Kalné vlny sebou nesly spoustu materiálu, který se porůznu zachycoval na nestálých březích, nebo z nich byl naopak strháván mocným proudem. Voda šuměla v divokých peřejích přes zaklíněné kmeny, rozbíjela se o ostrá skaliska, nebo se vlévala pod navršené hromady řídkého humusu a náplav.

Slaboch poskakoval po plochém temeni jedné skály a ukazoval kamsi dolů.

„Kde je brácha?“ zařvala na něj Natálka, sotva dosedla na zem.

„Letěli jsme tudyma a najednou tady byla voda. Jarda se pustil přes a spadl!“

Malý drak se zmítal v proudu asi dvacet metrů před nimi. Držel se za dlouhou větev a střídavě se potápěl a vynořoval, jak jeho pouto se zemí pružilo pod jeho vahou a silou vody. Křídla, která se ukázala tak úžasná a užitečná ve vzduchu, byla ve vodě nejenom k ničemu, ale ještě hodně překážela.

Oběma drakům stojícím na skále bylo jasné, že když se mu pokusí pomoci, můžou snadno skončit vedle něj, ne-li ještě hůř. Zároveň ale šlo také o čas, protože Jarkovi kvapem docházely síly.

V tom se za nimi ozval dusot a na jejich plošinu vyběhl Tony. Zabrzdil smykem, až jeho drápy zaskřípaly na kameni a koukl dolů. Nenechal si ani nic vysvětlit. Prostě se odrazil a skočil do řeky.

Zahučelo to a před očima mu zavířily šedavé bublinky. Voda byla pořádně studená, takže to byl poněkud šok, ale vzpamatoval se rychle. Pokusil se udělat tempo, jako by plaval prsa. Tenhle styl mu ale jeho anatomie jaksi nedovolovala. Proud se ho zmocnil a vlekl ho pryč. Byl to mžik a ztratil z dohledu nejen Jardu, ale taky oba draky, kteří za ním cosi křičeli ze břehu. Převalila se přes něj vlna a vtlačila ho pod hladinu. Tony začal pomalu ale jistě podléhat panice. Už nemyslel ani tak na kamaráda v nesnázích, jako na to, jak se z toho dostane on sám. Šlapal vodu a snažil se ze všech sil udržet na vzduchu. Najednou se v jeho zorném poli mihla černá masa. Voda se ho zmocnila a obrovskou silou ho natlačila pod náplavu. Snažil se zadržovat dech, až se mu dělaly před očima mžitky, ale obrovský tlak ho dusil čím dál víc. Nakonec to nevydržel a vdechnul vodu.

KONEC