Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 19

Pavlův otec si přinesl sekeru. V tlapách s krátkými prsty se mu ji nedařilo držet moc jistě, ale chtěl mít u sebe alespoň něco, co by mu dodávalo pocit, že se má čím bránit. Hluk a řev, který se ozýval zvenku, mu ježil šupiny, ale když se podíval na svou manželku, syna a jeho přítelkyni, bál se ještě víc. Tenhle strach v něm ale vyvolával zoufalý vztek, který mu dával sílu. Byl rozhodnutý vrhnout se bez milosti na kohokoliv, kdo by se pokusil dostat násilím do jejich domu.

Viděl, jak draci řádili u sousedů prakticky naproti nim v ulici. Přišlo jich asi patnáct. Všechny druhy. Karlíčkovský vyrazil dveře a vtrhl dovnitř. Ti, kteří se nastalou tlačenicí nedostali dovnitř, se dobývali okny nebo lezli přes zídku. Vyběhl ven, aby pomohl, jenže sám soused ho zastavil. Nemělo smysl se rvát s přesilou a riskovat, že dům ještě někdo zapálí.

„Jde jim jen o jídlo,“ vysvětloval otřesený soused. „Když jsem jim řekl, že jim nic nedám, tak udělali tohle!“

Začalo to už v noci, Beskiany se rozdělily na několik oblastí, které patřily malým skupinkám draků, které se je snažili hlídat proti ostatním. Někteří se ovšem navíc pokoušeli ukrást v sousedních okrscích něco k žrádlu. Mnohde probíhaly prudké boje o konzervy, zvířata, ale třeba i záhonky s nezralou zeleninou. Zoufalí obyvatelé se pokoušeli zachránit cokoliv, co by jim mohlo prodloužit život v blížícím se jedovatém povětří.

Nejhůře na tom byli však ti, kteří se k žádné skupině nepřidali.

Pavlova rodina zabezpečila svůj dům, jak to jen šlo, a všichni se shromáždili v kuchyni, která byla relativně nejlépe hájitelná. Lubor položil sekeru na stůl. „Ne, že bych si stěžoval, ale skoro se divím, že nepřišli ještě za námi.“

„Já mám spíš strach o maminku,“ řekla nesměle Pavlova matka Marcela.

Lubor po ní šlehl okem. „Ta se o sebe určitě postarala, s tím si hlavou nedělej. Tam venku teď zrovna řádí celá ta smečka kolem faráře.“

„Nebuď cynik!“ okřikla ho. „Je prostě jaká je, ale teď je zle.“

„A kvůli komu?!“ vyštěkl. „Jestli se máme udusit, tak to mohlo proběhnout v klidu, a ne abychom se tady rvali o kousky žvance jako... jako zvířata!“

Oba zmlkli. Fakt blízkého konce byl sice pořád přítomen, ale když se připomněl, vypadal mnohem hrozivěji. Už proto, že to mohla být klidně otázka pouhých hodin.

Domem se najednou rozlehlo několik silných ran, jak kdosi zabušil na vstupní dveře.

Otec sebral sekeru. „Jdu se podívat, jestli to není někdo, kdo potřebuje pomoc,“ řekl ponuře. „Vy raději zůstaňte tady.“

„Kdo je?“ zeptal se, když stanul před dveřmi zabezpečenými skříní s několika pytli písku uvnitř.

„To jsem já,“ ozval se nezaměnitelný hlas jeho tchýně. „Přišla jsem vás odvést do bezpečí.“ Mluvila sice sama, ale jeho ostrému sluchu neušlo, že se kolem ní ozývá nějak moc ruchu.

„Kam? Do kostela?“ zeptal se posměšně.

„Ano, tam! Kdy už konečně pochopíš, že to místo představuje spásu? Že dáváš všanc svůj život, je tvoje věc, ale dej šanci mé dceři a vnukovi,“ ozvalo se zpoza dveří. „Jestli to neuděláš, půjdu si pro ně sama!“

„No tak sama určitě nebudeš, to mi nenamluvíš,“ ušklíbl se. „A řekl bych, že jen tak mimochodem si s sebou vezmete i veškeré naše zásoby.“

V kuchyni všichni mlčeli a poslouchali, co se v chodbě děje. V okamžiku, kdy zazněla jasná výhružka, to matka nevydržela a vydala se do chodby podpořit svého muže.

Pavel se otočil na Justýnu: „Až sem vpadnou, tak vyběhneme nahoru a uletíme.“

Za oknem, které vedlo na dvorek, se cosi pohnulo. Pavel si toho všiml a polekal se, že se jim někdo z plenitelů pokouší vpadnout do zad. Bylo by nanejvýš logické to udělat.

Chytil svou dračici za přední tlapu a nadechl se. Okamžitě pocítil, jak se mu v hrudi rodí plamen. Justýna mu však zamávala tlapou před čumákem. „Počkej, myslím, že to není nikdo z nich.“ Oba si dřepli k oknu a dívali se ven.

Vrátka, vedoucí ze dvora na zahradu, se pootevřela a vykoukla malá rohatá hlava.

„To je Tony,“ vydechl trochu přiškrceně Pavel a otevřel okno. „Co tady děláš?“ zavolal na malého draka. To už se ale na dvorek hrnul i zbytek dráčat.

„Jestli se potřebujete schovat, tak tady to není to nejlepší místo,“ vyklonila se Justýna vedle Pavla. „Vypadá to, že to tu za chvíli vezmou útokem Kratrovi draci,“ dodal on.

Tony se však postavil na zadní a mávl přední tlapou. „Jestli jim jde o jídlo, tak jim ho klidně dejte, ať rychle vypadnou, a pojďte s námi.“

„Na něco jsme přišli,“ přikyvovala hlavou Natálka. „Tohle všechno je asi úplně zbytečný, ale nikdo to nechce poslouchat.“

„Jo, musíte to vidět,“ přidal se Slaboch.

Pavel se nerozhodně ohlédl do chodby, odkud se ozývala hádka jeho rodičů s draky, kteří byli venku.

„Tady jim stejně nebudeme nic platní,“ podotkla Justýna, jako by věděla, nač myslí.

Oba prolezli oknem a vedeni dráčaty vyrazili zahradou do záhumenek.

Samo uzavřené počasí Beskian jako by tušilo, že se mezi jeho obyvateli děje něco špatného, ukazovalo svou nejhorší tvář. Do nulové teploty padal sníh s deštěm. Voda pronikala do každého záhybu na těle a rozmoklý sníh zábl mezi prsty na nohou. Draci se navíc snažili být co možná nenápadní, takže si vybírali cestu vysokou trávou nebo křovím, což ale znamenalo, že se museli vystavit protivné vlhkosti ještě víc. Nikomu z nich to ovšem valně nevadilo, protože Pavel s Justýnou byli zvědaví, co jim dráčata chtějí ukázat, a ta zase doslova hořela nadšením se o svůj objev podělit. Na otázky však nechtěl nikdo z nich odpovídat přímo, protože si sama nebyla úplně jistá, co si o tom mají myslet.

A tak po nějaké chvíli stáli všichni promočení a se splihlými hřívami opět u hranice nebytí. Natálka pokynula hlavou: „Tak, a teď musíme jít ještě kousek dál.“

„To ne!“ zapřela se Justýna. „Tohle přece nejde! Věř mi, sama jsem to vyzkoušela.“

„Skoro to nepřežila,“ dodal Pavel.

„To je pravda,“ přikývl Slaboch, „jenže to se stalo před několika dny. Teď je situace jiná. V tom zase věřte nám.“ Ostatní dráčata začala pokyvovat hlavami a Tony vykročil. Udělal pár skoků do mlhy a otočil se. „Vidíte, nic mi to nedělá.“

Ostatní dráčata ho následovala a po chvilce váhání se za nimi pustili i oba starší draci. Pavel trošku zadržoval dech a chystal se, že jakmile uvidí, že to Justýna nějak nezvládá, okamžitě ji odtáhne zpět. Jenže po chvilce už mu plíce začaly protestovat s takovou naléhavostí, že se přece jen musel nadechnout. Povětří nebylo zrovna nejčerstvější, ale dýchat se to dalo bez větších potíží. Dokonce se zdálo, že ani hustota onoho mlžného příkrovu není taková, jako předtím. Vypadalo to tak, že viditelnost se i mírně zlepšuje, jak se vzdalují stále víc a víc od vesnice.

Došli takto až k cedulím, které původně označovaly hranici pro život. Tady byl poslední předěl, nad jehož překročením oba trošku zaváhali, ale když viděli čtveřici malých draků spokojeně šlapajících před sebou, pokračovali.

Zvedl se vánek a mlha se začala trhat. Na louce, kterou se zatím pohybovali, se tak odhalily hluboké trhliny, které po pár stovkách metrů přešly v hluboké kaňony. Bylo jasné, že teď už se všichni nacházejí daleko za enklávou bezpečí, která se po dva týdny zvedala nad jejich domovem.

Cesta začínala být neschůdná, protože na zemi ležela změť padlých stromů a mezi nimi vystupovaly balvany. Naštěstí přestalo pršet, zůstala jen navlhlá sychravina.

Tony přeběhl po jednom kmeni, který ležel vzpříčený o obzvláště veliký balvan. Pohyboval se po něm s obdivuhodnou jistotou a balancoval dlouhým ocasem jako kočka. Vyskočil na vrchol skaliska a otočil se na ostatní pod sebou. „Tak, co tomu říkáte?“

„Není to zdaleka tak zlé, jako prve,“ rozhlédla se Justýna.

„Já bych řekla, že ta bariéra nás přestává chránit prostě proto, že už nemá před čím,“ řekla Natálka. Její bratr se však ošil: „Dvakrát příjemné místo k životu to ovšem není.“

„Je nebo není, hlavně, že se tu už dá dýchat a dost možná se tu najde i něco k snědku. Třeba se to časem ještě zlepší,“ zamyslela se malá dračice.

„Počkejte, to je stejně nějaký nesmysl,“ zarazil jejich úvahy Pavel. „Rozhlédněte se kolem. Tady se stalo něco moc strašného. Apokalypsa! To se přece nespraví za čtrnáct dní.“

„Je to jinak.“ Justýna promluvila tiše, ale jakýsi podivný podtón v jejím hlase všechny donutil se na ni podívat. Stála jako v mrákotách a oči upírala do nesmírné dálky. Pavel jediný poznal, co to znamená. Tenhle výraz už u ní viděl. Věděl, že Justýna se začíná nořit do problému.

„Kouzlo nabírá na síle, šíří se,“ vzdychla, že jí bylo sotva rozumět. „Pomůžu mu.“

Vánek, který dosud sušil jejich mokré šupiny, začal sílit. Chopil se Justýniny sněhové hřívy a zvedal ji do výšky podobnou bílému ohni. Začaly se jí třást nohy.

Tony seběhl ze svého stanoviště, aby ho sílící vichřice nesfoukla. V povalených kmenech hvízdala meluzína a vzduchem létaly menší větvičky a písek.

Justýna sebou zatřásla a vykřikla.

„Přestaň!“ zakřičel Pavel, aby přehlušil stále sílící smršť. „Je to moc silné!“ Vrhl se k ní, ale jak se jí dotknul, odmrštilo ho to pryč. Jako by se pokoušel naskočit na roztočený kolotoč. Justýna se na něj podívala očima, které teď žhnuly bílým žárem. „Nejde to, vtahuje mě to. Nemůžu přestat.“ Vítr se začal točit okolo celé skupinky a cáry mlhy vytvořily gigantický trychtýř, v jehož středu byla dračice zářící jako pozemská hvězda.

Všichni jen užasle hleděli na výjev, který se před nimi odehrával. Pavel, aniž by věděl, proč to dělá, se sklonil a roztáhl křídla. Všiml si, že ostatní udělali totéž, jako by jim někdo tuhle podivnou choreografii předem připravil a vysvětlil. Svět se mezitím zmítal v divokém šedém tornádu, barvy i tvary se slily v jedinou vířící masu; v tunel, kterým najednou jako blesk vystřelilo světlo, provázející zářící dračici letící jako šíp k nebi.

---

Valící se oblaka mlhy a uši rvoucí hukot přerušily rvačky draků ve vesnici. Někteří se vrhli do nejistého bezpečí svých domů a sklepů, ale mnozí zůstali stát, doslova přimražení k zemi strašlivou podívanou.

Mlhy se nad Beskiany zavřely jako hladina močálu. Vše se propadlo do neproniknutelné temnoty. Bylo slyšet jen vzdálený řev větru a nářek, který se všem svědkům dral nekontrolovatelně z hrdel.

Vtom se přímo nad středem vesnice objevila v mračném příkrovu malinká dírka. Desítky očí se zvedly a s nadějí se zachytily toho malého okénka. Zvětšovalo se a rostlo a s tím světla přibývalo. Nejdřív bylo kalné jako při rozbřesku, ale bylo ho stále víc a víc. Vtom v mracích zahořel oslepující svit. Byl tak jasný, že se po zemi rozběhly stíny jako za pravého poledne a jak zdroj té záře klesal, vypadalo to, jako by se vše kolem hroutilo samo do sebe. Jak se ta věc blížila k zemi, její zář slábla a dostávala stále víc podobu bílého draka. Mraky se rozestupovaly, a když dračice slétala nad střechy, Beskiany poprvé po katastrofě ozářilo slunce.

Nemělo sílu a jeho kotouč byl zastřen mlhami někde vysoko v atmosféře, ale bylo tam a svítilo ani ne tak na draky samotné, jako na jejich zmučené duše. Dodávalo sílu a odplavovalo strachy uplynulých dní, jako řeka špínu z chlévů krále Augiáše.

Bohdanka, kterou události zastihly v lítém zápasu se smečkou menších draků, stála vztyčená jako kobra a rozhlížela se po nebi. „Podívejte, to je Justýna!“ zajásala. „Já věděla, že v té holce je síla!“ Najednou se zarazila a vzápětí se otočila na své protivníky, kteří úplně zmatení hleděli jeden na druhého: „Slyšíte to?“ Zvedla prst, aby utišila případného rušitele. „Zpívá kos.“

KONEC