Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 18

Beskiany se probudily do kalného rána, tak typického pro tento podivný svět. Tentokrát ovšem bylo ještě ponuřejší, protože ovzduší bylo obtěžkáno kouřem, který stoupal z několika požárů. Mezi jinými lehla popelem i sokolovna, protože nebylo nikoho, kdo by se pustil do jejího hašení. I s dalšími požáry, které zahořely v soukromých domech, si museli poradit jejich majitelé sami, protože většina dalších obyvatel měla strach opustit ty svoje a nechat je tak všanc těm, kteří se neštítili pustit se do rabování.

Tony se krčil v rohu svého pokoje. Udělal si tam hnízdo z dek a peřin. Kolem naskládal skříňky a židle. Na obranu si tam vzal svou vzduchovku. Věděl, že dračí kůži by malý olověný brok těžko ublížil, ale byl přesvědčen, že by případného vetřelce dokázal trefit třeba do oka. Jak naivní je jeho dětská představa, si pochopitelně neuvědomoval.

Když se dostal domů, jeho rodiče tu nebyli a dosud se tu nikdo z nich neobjevil. Když s kamarády vykopali tu láhev, byl zaskočen, ale všechny důsledky této události bral spíš jako perfektní dobrodružství. Ze své dračí podoby byl dokonce nadšen, ale teď mu bylo zle. Cítil, že se děje něco velice špatného. Měl strach. Ani ne tak ze zužujícího se životního prostoru nebo budoucnosti, děsil ho nový stav, kdy je okolo něj nebezpečí a on neví, kde jsou ti, které má rád. Nejhorší bylo to, že s tím vlastně nemohl nic dělat. Už v noci se rozhodl, že vyběhne ven a půjde je najít, jenže jak vystrčil čumák z domu, kolem se prohnala skupina draků, která s sebou vlekla ovce sousedů z rohu ulice. Tony se tedy zabarikádoval doma s přesvědčením, že musí bránit, co je jeho.

Trošku pospával, když ho probudily kroky v chodbě. Slyšel klapání drápů o dřevěnou podlahu a šustění vlečeného ocasu. Naši jsou doma! napadlo ho. Nechal vzduchovku na zemi, odhodil peřinu a vyskočil na nohy. Rychle vyběhl z pokoje a zamířil ke kuchyni. Jenže tady bylo prázdno. Jen na stole a lince bylo pár kousků špinavého nádobí z večera. „Tati... mami?“ zavolal, ale odpovědělo mu jen ticho. Zavětřil. V čumáku ho zašimral nezaměnitelný pach draka. Navíc zaslechl nějaký zvuk ze zadní části domu. Otočil se, proběhl celým stavením a rozrazil pootevřené dveře na dvorek.

Na poněkud stísněném prostranství, vydlážděném betonovými čtverci, byly hromady nejrůznějších věcí. Podél stěn ležely naskládané staré tašky, palivové dřevo, kolečka a vedle nich stála malá králikárna. Tady u jedné otevřené kóje se skláněl drak.

Tony seskočil z prahu a zahalekal: „To je dost, že jste...“. Uvědomil si, že je něco jinak. Drak před ním byl příliš malý, s rudohnědou kůží a nápadně velkým hřebenem na hlavě. Zaraženě se podíval na Tonyho a stočil pohled někam mimo něj. Toník periferně zachytil nějaký pohyb. Hned vedle dveří byl další návštěvník - šedivý pařezák, který se teď tyčil přímo nad ním. Stál na zadních, přední měl podél těla v loktech pokrčené a upřeně sledoval každý jeho pohyb. Toník zvedl hlavu a jejich oči se setkaly.

Oba cizí draci ztuhli. Větší se podíval na kolegu na druhé straně dvora, jako by čekal na jeho povel. Ve vzduchu začalo být cítit mimo kouře také jakési napětí.

„Co tu děláte?“ zeptal se Tony bezelstně. V krku měl najednou sucho a vlastní hlas mu připadal směšně slaboučký.

Drak u králíkárny se poněkud stáhnul, stále se však držel otevřených dvířek. „Já jen... se chtěla podívat... tak...“ dračice rezignovaně vydechla, podívala se znova na svého většího kolegu a lehce zavrtěla hlavou. V ten moment jako by do dusné atmosféry foukl vlahý větřík.

„Promiň, Toníku!“ pronesla omluvně, zavřela kóji, znova kývla na partnera a několika skoky byla pryč. Pařezák ji beze slova následoval přes zídku.

Toník sice podvědomě chápal, co tu chtěli, ale nějak se s tím nedokázal srovnat. Malý člověk stejně jako malý drak si žije v bublině představ, skrze kterou vnímá svět kolem sebe. Zkreslení postupně mizí s každým ústrkem a kopancem, který mu uštědří svět. Až po mnoha letech si Tony uvědomil, proč v nočních můrách vídá oči velkého šedého draka, do nichž se ten den podíval. Při té vzpomínce mu pak vždy přeběhl po hřbetě mráz. Bylo to poprvé, co byl opravdu jen krůček ke smrti.

Teď si však jen oddechl. Došel ke králíkárně a podíval se skrze pletivo na králíky, kteří vypadali, jako by spali ve stoje. Nebýt toho, že dýchali, mohl by je jeden považovat za vycpané.

Nasypal každému trochu granulí. Nad zídkou, u níž kotce stály, se objevila rohatá hlava. Tony se nejdřív lekl, že se oba draci vracejí, ale s ulehčením si oddechl. Byl to Slaboch. Jen se otočil a někomu za sebou zahlásil: „Jo, je tady!“ Zpoza zídky se ozval veselý hlahol. „Zvedej tu svou dračí prdel a vypadni odtud,“ zazubil se Slaboch.

„Já ti nevím,“ zamračil se Toník, „měl bych asi spíš zůstat doma.“

„A proč jako?“ vyškrábala se na vršek zídky Natálka. Zachytila se drápy za okraj a zůstala tam viset. „To chceš jako hlídat? Kasálkovic vyrabovali, a to byli doma čtyři. Byli rádi, že se jim podařilo utéct. Vykašli se na to a pojď! Schováme se do našeho bunkru. Nikdo o něm neví, tak tam bude rozhodně bezpečněji.“

„Tak jo,“uznal Toník, „ale nejdřív mi pomožte ty králíky někam uklidit.“

Netrvalo dlouho a všichni čtyři se plížili ulicemi Beskian. Dalších draků se tu nepohybovalo moc, a i těm několika se raději vyhýbali, protože ten, kdo byl venku, nevypadal vůbec bezpečně. Většinou se pohybovali ve skupinách a často s sebou vlekli nějakou kořist. Narazili dokonce na místo, kde tlupa draků právě opouštěla jeden z domů. Vycházeli vylomenými dveřmi a zevnitř byl slyšet křik.

Dráčata se zastavila a raději zvolila jiný směr. Nakonec se tedy nějak dostali k remízku, který vedl pryč od zástavby. Tady se konečně mohli uvolnit a vyrazili rychlým klusem ke starému lomu. Tam v hustých trnkových křovinách byl jejich kryt a útočiště. Jenže asi tři sta metrů od cíle se museli zastavit. V cestě jim stála nedohledně vysoká zeď mlhy.

„Neměly tu být nějaké cedule?“ rozhlédl se Slaboch.

„Jsou tam, ale mnohem hlouběji,“ pronesl ponuře Tony. „Smog se opravdu posunul mnohem blíž k vesnici.“

„Kratr měl pravdu,“ povzdechl si skoro plačtivě Jarda a utřel si čumák.

Stáli a dívali se, jak se před nimi převalují šedivá oblaka. Připadala jim jako mamutí lavina, která se pomalu, ale jistě, valí na celý jejich svět.

Z vesnice zazněl zoufalý řev. Všichni sebou trhli. Natálku jako by to nakoplo, praštila přední tlapou do země, až se rozstříklo bláto. „Tak to ne! Takhle to být nesmí!“ poskočila si a vnořila se do mlhy, že z ní nebyl vidět ani ocas.

„Natálo!“ zařval Tony a vyrazil za ní, ale dál než pár kroků si netroufl. Zastavil se a jen poskakoval na místě jako kůň před nebezpečnou překážkou. „Co budeme dělat?“ otočil se na ostatní.

Všichni tři tak stáli před hranicí života a volali svou kamarádku z plných plic.

„Nemá to cenu!“ zaštkal Jarda. „Je pryč!“

Z mlhy se najednou ozval dusot a o okamžik později se z šedé nicoty vynořila malá dračice. Tlamu měla otevřenou, jazyk vyplazený a sotva lapala po dechu. „Kluci, tomu neuvěříte!“

KONEC