Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 17

Sálem se rozlehlo vzrušené mumlání. Někdo sice zaprotestoval, ale znělo to dost nejistě. Na tuhle informaci byli všichni hodně citliví. Nikdo sice úplně současné situaci nerozuměl, ale všem bylo jasné, že na magickém příklopu nejspíš záleží jejich životy.

Narůstající strach byl doslova hmatatelný a Kratr ho každým slovem jen přiživoval: „Hranice našeho prostoru se hnula a svírá nás ze všech stran. Není kam utéct, kde se schovat!“

„Ne, to není pravda! Lidi, neposlouchejte ho!“ zakřičel Pařez, který se protlačil davem a vyskočil na pódium. Měl trošku upito, takže zavrávoral, ale jeho čtyři nohy mu zajistily dobrou oporu. „Uklidněte se, nic takového se neděje, jsem si tím jist!“

„Tak se jděte přesvědčit,“ řekl Kratr s ironickým úsměškem. „Jen jděte a sami uvidíte, kdo vás živí falešnou nadějí a kdo vám říká pravdu.“

Místostarosta se před další řečí musel trochu vydýchat: „Podívejte se, já nevím, co se venku děje, ale ať je to cokoliv, Skřipečkovo kouzlo to nezpůsobuje. Přečetl jsem si naše dostupné kroniky. Ano, moc tam toho o něm napsáno není, ale jedno je jisté; ta síla nás chrání a taky nás ochrání! Všechny. To jediné, co nám teď může ublížit, je panika.“

Uprostřed sálu se najednou vynořil Skřip. „Vy to asi nechápete, že?“ zavřeštěl na celé kolo, „čím míň místa, tím míň vzduchu a žrádla. Jemu se to kecá, on patří k velkým, ale co ostatní? Co si myslíte, že se stane, až jídlo definitivně dojde? Silnější budou mít navrch. Jsou na nás domluvení, a on,“ ukázal na Pařeza, „nás uklidňuje jen proto, abychom se necukali, až nás budou jednoho po druhém zakusovat!“

Někdo zařval. Dav se pohnul. Kolem pultu u kuchyně se najednou udělala tlačenice.

„Nelezte mi sem!“ ozval se výkřik hostinské Milušky. Draci přešli z pošťuchování do občasných rvaček. Ryk sílil. Nikdo už neposlouchal Pařeza, který se snažil do poslední chvíle situaci uklidnit. Když však u kuchyně vyšlehl první plamen, pochopil, že situace je neudržitelná. Vrhl se do davu a rozdávaje rány na všechny strany, probil se ke svému stolu. Chytil manželku Ilonu, která se tam krčila v rohu a dral se i s ní ven. Cítil, jak se mu někdo pověsil na krk. Aniž by se podíval, uchopil útočníka a mrštil jím daleko od sebe. Koutkem oka zahlédl krev na svých drápech. Okamžitě se mu do nozder dostal její kořeněný pach. Sklonil hlavu s rohy a tloukl volnou přední tlapou kolem sebe jako šílenec.

V předsálí si všiml, že za jedním ze sloupů je schovaný Tony. „Vypadni odsud!“ zařval na něj a vytáhl ho z jeho dočasného úkrytu.

„Je tam někde tatík?“ zaječel na něho bezkřídlý drak zoufale.

Pařez ho postrčil před sebe a přitom ještě stíhal klestit cestu. „Dostane se z toho, ty mazej domů!“

Když se dostali ven, uvědomili si, jak byl uvnitř vydýchaný vzduch. Ilona se nešťastně rozhlédla: „Co se to děje?“ Kolem se rozléhal řev. Bylo slyšet i řinčení rozbíjeného skla a cítit zápach kouře. Pařez od sebe roztrhl dva draky, kteří se vzájemně drželi zuby jako dva vlčáci. Niprtovský drak měl přitom nad malým Šebelou viditelně navrch.

„Přestaň blbnout!“ zařval na něj Pařez a zatřásl s ním ve vzduchu. Niprt na něj jen zasyčel, vysmekl se mu a uháněl pryč.

„Ty krvácíš!“ vyjekla Ilona. Jiří si šáhl na krk a když se podíval na svou tlapu, měl ji od krve. „To asi jak mě chňapl ten vevnitř,“ pokusil se stáhnout si ránu, z níž kanuly rudé kapky na zem pod ním.

Za budovou se vynořila Miluška. Oháněla se mokrým hadrem, který držela v přední tlapě, a i při své malé výšce spolehlivě odháněla draky, kteří se k ní třeba jen přiblížili. Stačilo, aby se na ni někdo jen křivě podíval, a už mu zasmrádlá zemovka přistála na tlamě. „Co to do nich vjelo?!“ nadávala, když přiklusala k Pařezovým. „Vpadli mi do kuchyně a pobrali všechno, co tam zbylo. Jako stádo zvířat!“

„Vedlejší produkt proměny,“zamračila se Ilona. „Když máš drápy a zuby; tak proč je nepoužít při prosazování sebe sama?“

„Musíme to zastavit!“ zasípal Pařez a zavrávoral. Adrenalin, který ho dostal z největšího chumlu, se pomalu vstřebal. Začínala se mu točit hlava a cítil zimu.

„Hleď se zastavit hlavně ty!“ pokárala ho nešťastně jeho žena a trochu ho podepřela. „Jdeme domů,“ rozhodla.

Z blízké chalupy se ozval křik a rány, jako když se ji někdo pokouší zbourat. V zápětí se rozletěly vrata a ven se vykulili dva draci, kteří se tahali o slepici. „Ty hajzle, pusť ji!“ řval evidentně majitel dvora. Ostatní ptáci se rozbíhali s poplašeným kvokáním do tmy.

„Utíkám raději do hospody. Mám takové nepříjemné tušení,“ povzdechla si Miluška.

„Nemáme jít s tebou?“ zeptal se jí Pařez, i když se na něj jeho žena zatvářila dosti kysele.

„Není třeba,“ zamávala hostinská nad hlavou výhružně hadrem a odběhla.

Dračí pár se také vydal na cestu k domovu. Oba šli beze slova s hrdly staženými obavou, co přinesou nejbližší hodiny a dny. Jak se vzdalovali od sokolovny, hluk zápasu pomalu utichal. Uvnitř to však stále vřelo. Část draků už sice prostor opustilo zčásti proto, aby si zajistili nějaké zásoby na nadcházející armagedon, a z části proto, aby se vyhnuli boji. Rozzuřených a bojechtivých tu však zůstalo přesto stále dost. Útočili na všechny, kteří se jim nelíbili, jako by mohli tímhle způsobem přeprat své obavy a strachy. S ohlušujícím řevem se vrhali jeden na druhého jak drápy, tak zuby i ocasy. Kolem stříkaly sliny i krev.

Nad tím vším stál v troskách hudebních nástrojů a židlí rozkročený Kratr a se spokojeným úsměvem sledoval, jek v několika místech sálu začíná hořet.

KONEC