Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 16

Zábava se pomalu rozjížděla. Zpočátku se draci trousili do sokolovny jednotlivě nebo v párech a rozpačitě koukali jeden na druhého čekajíce, co ten udělá. Schovávali se za stoly co možná nejdál od podia, kde se připravovala muzika. Ta představovala na dožínkách opravdový oříšek. Většina vesnických zábav si hudbu objednávala u profesionálních kapel, takže skutečné hudební těleso tu nebylo. Podstatou takové muziky byla většinou „samohrajka“ s nahranou melodií a základním doprovodem. Ta však, stejně jako zesilovače a mixážní pult, potřebovala energii, které se teď v Beskianech jaksi nedostávalo. A k tomu se ještě přidal další problém. Bylo tu pár lidí, kteří i na něco hráli, ale po jejich proměně se pro ně nástroje jako například flétna, housle nebo trubka, staly neovladatelnými. Proto se hudba musela opřít jen o jednoduché vybavení, jako byly bubny a bubínky, všelijaká klepadla a štěrchadla, a také vlastní hlasy. Skupinka hráčů ochotných k produkci se sešla už dva dny předem a zkoušeli si něco secvičit. Původní předpoklad byl takový, že základ jejich tělesa utvoří klavír paní Makové, která učila na lidušce v nedalekém městečku. Bohužel patřila do rodu Skřipečků, takže jí z deseti dlouhých prstů zbylo jen osm neohrabaných drápů. Hrát sice nezapomněla, ale její technika příšerně degradovala. Čelním, a vlastně jediným skutečným hráčem, se tak stal šestnáctiletý Tadeáš Nipert, talentovaný kytarista, kterému sice učaroval metal, ale s danou situací se popasoval bez větších potíží. Zkrátka vyměnil svou černo stříbrnou elektriku za trochu odřenou gibsonu a bylo to. Jako křoví měl pak pět dalších draků, kteří hráli bicí. Nakonec tedy měli beskianští muzikanti docela slušný repertoár. A jako správná kapela si také dali název. Jaký jiný než „Draci“.

Když byl sál zaplněný asi z poloviny, začali tedy Draci hrát. Znělo to všelijak, ale nálada se tím poněkud uvolnila. Hudba navíc přitáhla do sálu další váhavce, takže tu bylo za chvíli docela veselo.

Pařez se vyškrábal na nízké podium a rozhlédl se. Naskytl se mu podobný pohled jako na shromáždění před několika dny, ale tentokrát byla situace přece jen poněkud jiná. Tehdy byli všichni vyplašení a zmatení tím, co se stalo. Bylo to jako zlý sen a ani on ji nechtěl moc vracet. Teď byla atmosféra daleko uvolněnější. Obyvatelé se tu sešli ne ze strachu, ale proto, aby se viděli se svými sousedy a probrali s nimi své pocity. Byl to vůbec první takový podnik po těch dramatických událostech a mnozí se potřebovali vypovídat, aby si tím srovnali myšlenky. Člověka vždycky uklidní, když ví, že není s problémem sám, a oni sami nebyli. Jen si to potřebovali dokázat a ujistit se o tom.

„Sousedé,“ zavolal Pařez do všeobecného mumraje. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Draci se dál bavili a nevšímali si ani toho, že utichla hudba.

„Prosím o chvíli klidu,“ zkusil to Pařez znova, jenže bez mikrofonu se jeho hlas ztrácel v hlomozu jako volání o pomoc uprostřed příboje. Pařez pokrčil rameny, odkašlal si, nabral do plic vzduch a neartikulovaně zařval. Dva šebelovští dráčci, kteří stáli přímo před podiem, se bezděky přikrčili a v sokolovně zavládlo naprosté ticho.

Pařez přeložil křídla a spokojeně se usmál. „Děkuji,“ rozhlédl se po všech přítomných, kteří na něj trochu vyjeveně vyvalovali oči. „Přátelé, dovolte, abych vás uvítal na letošní dožínkové oslavě,“ začal mluvit a dával si pozor na artikulaci. „Vím, že se v poslední době stalo hodně zvláštních věcí a ne vše se vyvíjí k naší spokojenosti, ale o to víc jsem rád, že jste se tím nenechali odradit a přišli. Zvláštní dík pak patří všem, kteří se podíleli na přípravě a nabídli svou pomocnou tlapu. O zábavu se dnes večer postará naše kapela Draci,“ otočil se na skupinu muzikantů za sebou. „A malé občerstvení vám nachystala paní Miluška. Vše je na náklady obce. Nebudu vás zdržovat dlouhými řečmi, tento večer si užijte, jak nejlépe můžete!“

Několik draků se pokusilo zatleskat, ale většina to vzdala a zadupala, nebo tlumeně zařvala. Tlapy se k takové činnosti moc nehodily.

Muzika zase začala hrát a někteří návštěvníci se nahrnuli k pultu u kuchyně, kde se začalo rozdávat jídlo a pití.

Pařez sestoupil z podia a šel ke svému stolu, kde na něj čekala nejen jeho manželka, ale i starosta s rodinou. Rozhlížel se po ostatních a snažil se vstřebat tu podivnou atmosféru. Bylo zajímavé, jak se přístup lidí za těch pár dní upravil. Starší ještě pořád brali svou novou identitu poněkud rozpačitě. Snažili se oblékat a z pohybů bylo znát, jako by se za své já styděli. Ale jiní, zvláště ti mladší, se už se svým dračím zevnějškem sžili takřka dokonale. Pokud používali nějaké oblečení, tak jen jako jakýsi druh ozdoby. Dračice nosily šperky a některé si dokonce nabarvily hřívu. Naprosto svérázným úkazem byla Bohdanka, která se přihrnula ve svém afru vyzdobená mohutnou baterií náramků na obou pažích. Svíjela se s hlasitým štěrcháním uprostřed sálu a rozdávala poněkud jedovatě vyhlížející úsměvy. Co se samotného Jiřího Pařeza týkalo, neustále něco řešil a organizoval. Bylo toho tolik, co ho zaměstnávalo, že neměl čas se zamýšlet sám nad sebou. Byl rád, když se mu podařilo dokončit i něco malého, a to mu stačilo.

Protlačil se ke svému stolu a usadil se u jeho hrany. Ilona před něj posunula misku s pivem. „Raději jsem ti ho vzala, brzo asi dojde,“ usmála se na něj.

Vzal ji do tlap a trochu se napil. Bral by, kdyby bylo studenější, ale i tak obdivoval Milušku, že se jí podařilo všechno zařídit alespoň takhle.

„Jiří, musím se ti omluvit,“ naklonil se k němu starosta přes stůl. „Abych pravdu řekl, nějak jsem až do poslední chvíle nevěřil, že to vyjde. Ale zdá se, že se všichni dobře baví.“

Jeho dračice přinesla mísu s masem a nějakou zeleninou. Starosta ochutnal a pokračoval: „Jen se nemůžu ubránit obavě, co bude pak...“

Pařez se na něj podíval ze svého nadhledu. „Pak,“ procedil mezi zuby. „Pak budeme řešit pak. Buď rád, že na to teď nikdo nemyslí.“

„Kluci, no tak,“ šťouchla Ilona do Jiřího loktem. „Nechte toho a pojďte tancovat.“ Mrkla na Amálii. „My si to chceme zkusit.“

Jak klesala hladina přineseného alkoholu, tak se zvedala nálada společnosti. V sále bylo poněkud těsno, protože draci přece jen zabírali více místa než lidé. Přesto se většina osazenstva tísnila na parketu a poskakovala do rytmu. Budova se otřásala pod jejich dupotem, výskotem a veselým řvaním. Velcí se moc rozšoupnout nemohli, protože pod jejich nohama se pohybovali draci menších rodů, takže jen podupávali a kývali se ze strany na stranu. Šebelovští a niprtovští si to však užívali bez zábran. Skákali vysoko do vzduchu s otevřenými křídly nebo běhali mezi dupajícíma nohama svých kolegů.

S pokročilým večerem už většině tanečníků stoupl alkohol poněkud do hlavy a zábava jela v plném proudu. Nikoho tak nezajímalo, že pootevřenými dveřmi do sálu vklouzla čtveřice dráčat.

Tony vykoukl z přísálí a hvízdl: „Pane jo, tady to žije! Nedivím se, že se rachot rozléhá celou dědinou.“

„Tak na co čekáš?“ strčil do něj Slaboch. „Jdeme se podívat na bar.“

„Dej pokoj!“ odbyl ho Toník, „co máš čumák, tak by si do něj pořád něco ládoval.“ Zachytil rytmus a vklouzl do davu. Přitom se vyzývavě podíval na Natálku. „To je hustý!“zakřičel na ni.

„A bude to asi ještě zajímavější,“ odpověděla mu dračice a ukázala palcem přední tlapy kamsi za sebe. Stálo tam několik skupinek draků, které už nebavil společný tanec, nebo neodolali chuti na cigaretu.

Tony se zasmál, když je viděl, jak tam postávají a slastně pokuřují, ale pak si všiml, jak se mezi nimi mihl ocas pokrytý nápadně velkými šupinami. Farář, blesklo mu hlavou, ale v duchu nad tím mávl tlapou. „Co má být? Je tu víc jak půlka dědiny, tak se přišel taky podívat,“ vrátil se zase do předsálí, aby ho ostatní lépe slyšeli.

„Ten?“ protáhl Jarda. „Nikdy jsem ho na podobné akci neviděl.“

„Tohle není samo sebou. Já vám říkám, že se tu něco semele,“ zamračila se Natálka.

„No a co? Alespoň bude legrace,“ zazubil se Slaboch.

Všichni se ještě chvíli dohadovali, když se najednou hluk vycházející ze sálu nápadně změnil. Už nebylo slyšet muziku, jen hlasitý hovor a občasné výkřiky. I ti, co byli zatím venku, se vtlačili dovnitř, aby se podívali, co se děje. Kratr stál na pódiu, v tlapě držel rozbitou kytaru a hulákal na celé kolo: „Vy stádo tupých ovcí! Jste slepí a hluší a to vás zahubí. Plýtváte tu silami a propůjčeným časem, zatímco se svět kolem vás hroutí. Cpete si břicha a zatím byste měli čistit své duše.“

„O čem to kecá?!“ ozval se kdosi z davu draků, kteří natahovali krky, aby lépe viděli, co se na pódiu děje. „Blbečku!“ zahučel kdosi, „jdi do háje!“

Nadávky však faráře zcela míjely. Postavil se jako socha a pevným hlasem, vytrénovaným z mnoha plamenných kázání zvolal: „Připravte se, tento svět co nevidět zmizí! Vaše bublina se začala zmenšovat.“

KONEC