Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 15

Pařezovi už z těch věčných otázek hučelo v hlavě: Jak to bude s těmi dožínkami? Kde se to bude konat? Kde vezmeš kapelu? Co tam budeme pít? Tlama už ho bolela a v krku ho škrábalo. Byl přesvědčen, že to vysvětloval snad každému z bezmála devíti set obyvatel vesnice, ale měl pocit, že někteří se na to samé přišli zeptat opakovaně. Mezi lidmi, pardon, draky, se navíc šířily všelijaké fámy, které bylo třeba vyvracet a to celou situaci komplikovalo. Dřív stačilo danou informaci říct rozhlasem a pověsit na obecní web a věc byla více méně vyřízená. Jenže teď, když nic nefungovalo, nezbylo než všechny oběhnout a téměř jmenovitě vyzvat.

„Ještě že mám ty děcka!“ bručel si pod čumák. Vítanou pomoc při svém snažení totiž našel v místní omladině vedené starostovic Toníkem, který si vzal informační kampaň ohledně pravidelné oslavy dožínek za svou. Dráčata to považovala za docela dobrou hru.

Pařez se nad tím pousmál. Drobotina! Snášejí to mnohem lépe, než my dospěláci. Dá se říct, že si to přímo užívají. Nestarají se, co bude zítra, nebo dokonce pozítří. Ale, možná je to tak lepší, povzdechl si nakonec a otevřel si dveře do sokolovny.

Tady byly přípravy v plném proudu. Správce už dávno rezignoval na dokonalý lak, který dostával od dračích tlap strašlivou sodu. Židle, jako nepotřebný kus nábytku, byly vyneseny na půdu, zato tu přibylo stolů. U jedné stěny bylo nainstalováno skládací pódium a hlavně šikovní šebelovští draci si vyhrávali s výzdobou.

Pařez nešetřil chválou všem přítomným a proklusal do malé kuchyňky v přísálí – nejdůležitějšího, ale zároveň nejproblematičtějšího místa celé nastávající události. Tady, střeženo bedlivým okem hostinské Milušky, bylo uloženo veškeré dostupné jídlo, které se jim podařilo nashromáždit. Trvanlivé potraviny byly pochopitelně uloženy na horší časy, ale to, co se mohlo vbrzku zkazit, a také se kazit pomalu začínalo, bylo zde.

„Snad to bude stačit,“ pokýval Pařez hlavou. „Zatím mi účast přislíbily asi dvě stovky lidí. Jak to vypadá s pitím?“

„Tak, jak jsme se dohodli. A navíc mám malé překvapení,“ mrkla na něj Miluška a ukázala na docela veliký demižón stojící v kovovém koši vystlaném slámou. „Vzpomněla jsem si, že chlapi mají doma načerno kolonu. Tak jsem jim zkonfiskovala veškeré zásoby,“ zatvářila se vítězoslavně.

„Ty jsi tedy dobrá, ale bude to k pití? Neoslepneme z toho?“ strachoval se velký drak.

„Ne, není to kdovíjaký zázrak, ale pít se to dá.“

---

Stará dračice si otevřela dveře do kuchyně. Nešlo jí to zrovna snadno, protože s sebou táhla velikou hromadu oblečení a všelijakých látek. Než došla ke stolu, několik kousků ztratila.

„Podívej, Marcelko, dělala jsem pořádek u sebe ve skříni, a něco jsem tam našla i pro tebe. Určitě si vybere i Lubor,“ obrátila se na draka, který zvedl hlavu od práce. Snažil se právě nasunout komínovou rouru do nově udělaného průduchu ve zdi.

„Mám tu samé hezké kousky. A kvalitní. Bude to potřeba trochu přešít, ale s tím ti pomůžu,“ ujišťovala Anna, jako by ji o to někdo požádal.

Matka se zkoumavě podívala na přinesenou hromadu, která se ocitla na jídelním stole. Pak nejistě pohlédla na „oděv“ své matky. „Ty, mami,“ začala opatrně, „tohle nebude až tak nutné. Já se takhle cítím docela dobře.“

„Ale prosím tě!“ vyštěkla na ni stará dračice. „Běháte tu nazí jako adamiti, že se nestydíte!?“

„Nejsme nazí, vždyť máme všude šupiny,“ natáhla matka před sebe hřbet přední tlapy, aby dokázala svá slova.

Jenže matka si nápad s oděním celé rodiny nenechala jen tak vymluvit.

„To jste celí vy, mladí!“ vyprskla. „Pořád zavádíte nějaké novoty, a jak se něco semele, hned z toho uděláte uvolnění mravů!“

Její hlasité hartusení přilákalo i Pavla, který nakoukl pootevřenými dveřmi. Otec praštil zednickou lžící o zem: „Sakra, jdi s tím do háje! Copak nevidíš, co se tu děje? Máme co dělat abychom neumrzli a abychom našli nějaký žrádlo, a ty si tady šušňáš něco s hadrama!“

„Ale maminka to myslí dobře,“ pokusila se ho uchlácholit jeho manželka.

„Dobře?!“ vyprskl otec, „přišla se sem pohádat. Tak jako vždycky. Furt jenom prudí a prudí, to je její jediná zábava.“

Stará dračice se nafoukla a významně se podívala na svou dceru. „Vidíš, koho sis to vzala? Hrubián a nezdvořák a kdo ví, co o něm ani nevíš. Květa říkala...“

„No jasněee!“ už vztekle zařval otec, „Jak jsem mohl zapomenout!? Taky chození do kostela a protřásání celé dědiny s těma dalšíma svíčkovejma bábama!“

Pavel zavrtěl hlavou a pousmál se: „A je to tady zas! Skvělá rodinná atmosféra. Zdá se, že situace se začíná dostávat do normálu.“ Otočil se na Justýnu, ale ta jeho veselou náladu nesdílela. Jako by ani neposlouchala. Dívala se do země a hlavu měla svěšenou. Pavla napadlo, že tahle situace pro ni musí být docela trapná.

„Ale nelam si s tím hlavu. My se tady tak občas pošťuchujeme. Vaši to nedělají?“ Dopad jeho slov mu došel ještě dřív, než dořekl poslední větru. Byl by se za to nejraději nakopal do zadku a propadl dva metry hluboko. Jak asi musí Justýně být při zmínce o jejích rodičích?

„Víš, myslel jsem, jako že se prostě dohadují jen tak... rozumíš?“ začal koktat. Ale bílá dračice mu položila přední tlapu na čumák.

„To je dobrý. Chápu to,“ pronesla tiše.

„Ehmm, nepůjdeme se projít?“ napadla Pavla spásná myšlenka.

„Určitě,“ usmála se Justýna smutně.

Venku bylo standardní počasí. Hodiny sice ukazovaly pokročilé odpoledne, ale šedivé mléko zakrývající oblohu leželo na okolí jako špinavý polštář, takže mohlo být klidně i brzo ráno. Teplota zase pro změnu stoupla, takže to skutečně připomínalo chvíli před srpnovou bouřkou.

Oba draci vyrazili ke kapli na druhé straně vesnice. Stála na malém kopečku a vedla k ní cesta osázená letitými lípami, které tvořily vysoké zádumčivé loubí. Šli mlčky, každý zahloubaný do svých vlastních úvah. Pavel doufal, že si nahoře budou moci v klidu popovídat a přivede tak Justýnu na jiné myšlenky.

U kapličky však bylo obsazeno. Seděl tu starý tmavý drak, předníma nohama se opíral o zem a rozhlížel se po Beskianech, jako by na vesnických střechách něco hledal. Pavel v něm poznal profesora na penzi. Měl ho rád, ovšem teď ho jeho přítomnost trochu zamrzela. Justýna však zamířila k němu.

„Copak, vy se nejdete podívat na tu slávu?“ podíval se na ně drak zvědavě.

„Myslíte dožínky?“ ujistil se Pavel. „Ani ne. Nějak není nálada,“ ohlédl se po své společnici, aby viděl, co ona na to.

„Ale to je chyba,“ usmál se Pedoma. „Měli byste si trochu vyhodit z kopýtka. Tanec cvičí tělo a povznáší ducha, jak říká klasik.“

„Ale vy tam také nejste,“ namítla Justýna.

„Pohyb si dopřávám střídmě a ducha raději nechávám uloženého doma, abych ho někde neztratil,“ vysvětlil drak.

Oba mladí se jeho slovům pousmáli.

„Ale podívat se tam rozhodně půjdu alespoň na chvilku. Považte, je to historicky první společenská akce takového druhu. Nenechám si ujít draky, jak hopsají na parketu. Tohle přece musíte vidět!“

„Pane učiteli, řekněte mi,“ začal Pavel, „všichni jsou tak napjatí a nervózní, po tom všem, co se s námi stalo. Zdá se, že vám to náladu nezkazilo. Řekněte mi, jak to děláte? Copak vy nemáte strach, jak to dopadne?“

Starý profesor poněkud zvážněl. „Pavle, víš kolik mi je? Osmdesát sedm,“ odpověděl si obratem na svou otázku. „Životní rytmus tohoto věku je dán. Své děti už více méně nezajímám, většina mých přátel je po smrti a zdraví mi připomíná spíš omezovač rychlosti. Nezbývá mi než se pomalu připravovat na konec a bilancovat. Řekněte sami, je něco, na co bych se mohl ještě těšit? Maximálně na sestřičky někde na áru.“

Vztyčil se na zadní a roztáhl křídla. Byla blanitá a nečekaně veliká.

„A teď se stane tohle! Bum prásk! Copak vy necítíte, že to, co se nám děje, je něco fantastického? To nejúžasnější dobrodružství, které kdy kdo zažil.“

Znova klesl na všechny čtyři, ale křídla nechal pootevřená. Na tlamě měl poněkud zubatý, ale svérázně milý úsměv, i když v očích mu zůstal smutek.

„Je mi líto lidí tam venku, ale pomoct jim nedokážu, a kdybych byl s nimi, nic bych na tom nezměnil. Beru to prostě jako šanci, kterou mohl dostat kdokoliv, ale volba padla na mě. A jestli mám strach?“ krátce se zamyslel. „Ano, mám. O vás! Ale je to nejspíš zbytečné, protože vy to zvládnete. Vlastně my všichni. Vždyť jsme draci,“ mrkl na ně, a pak se najednou otočil směrem k ne příliš prudkému svahu, pod nímž stály první domy. Odrazil se a klouzavým letem se snesl dolů.

Oba draci ho s úžasem sledovali, dokud jim nezmizel v jedné z uliček. Pavel pohlédl na Justýnu: „Poslouchej, jak to, že doteď nikoho nenapadlo lítat?“

„To asi ta divná obloha. Jeden z ní má skoro strach a tak se k ní nechce přibližovat,“ zvedla bílá dračice hlavu, ale pak na Pavla šibalsky mrkla. „Jdeme to taky zkusit?“

KONEC