Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 14

„Evičko, prosím!“ skoro žadonila veliká rudá dračice. Ležela přikrčená na schodech a nad úroveň prahu dveří, které vedly na půdu, vystrkovala jen rohatou hlavu. „Já ti přeci nechci ublížit!“

Na zaprášené podlaze před ní, i na schodech za jejími zády se povalovaly různé věci. Potrhané balíky novin, staré boty, střepy ze zavařovacích lahví, staré elektrikářské součástky a knihy se zažloutlými listy.

„Jděte všichni pryč, nechci nikoho vidět!“ odpověděl jí mírně nepříčetný výkřik.

„Potřebuješ pomoc, já vím, jak ti je,“ zkusila to zase rudá.

„Nepotřebuju. Je mi dobře!“ zněla odpověď.

Za rudou zafuněl starosta Marek Karlíček. Zůstal stát pod schody. Nechtěl riskovat střep zapíchnutý v tlapě. Jen se podíval do chodbičky, kterou z jeho úhlu pohledu skoro celou vyplňoval veliký rudý zadek s dlouhým ocasem. „Amálie, přestaň tu všem hrát divadlo a pojď dolů.“

Dračice vytočila hlavou na dlouhém krku a naštvaně se po něm ohlédla přes svá záda. Pak opět nakoukla do podkroví.

Bum! O rám dveří se rozprskla porcelánová štvanice vržená velikou silou z útrob půdy. Dračice si stihla jen zakrýt hlavu tlapami a dala se na pomalý ústup.

„Co budeme dělat?“ škytla, když vyšla před dům, kde se shromáždila docela veliká skupina čumilů.

„Pojďte, vlítneme tam a vytáhneme ji!“ navrhl kdosi. „Vždyť vona ten barák může i zapálit.“

„Ne, mé dceři nikdo ubližovat nebude!“ vztyčila se rudá bojovně proti navrhovateli. Starosta ji konejšil poplácáváním po přední tlapě.

„Ale Amálko, něco udělat musíme,“ řekl trošku bezradně.

Mezi draky, kteří si vyměňovali názory na podivnou situaci, se proplétal menší ještěr. Ohlížel se dokola, jako by někoho hledal. Když uviděl manžele Karlíčkovy, poskočil a zahalekal: „Už ji vedu! Našel jsem ji!“

„Chvála bohu,“ položila si rudá dračice přední tlapu na mohutnou hruď. „Ale kde ji máš?“

Toník se ohlédl. „Jdou dost pomalu. Oni vlastně někteří ani nejdou, spíš se jen tak plazí,“ ošil se netrpělivě.

Další otázky však už nepadaly, protože ve skupině okolo stojících draků se rozhostilo nejdřív podezřelé ticho, a pak se tvorové začali rychle rozestupovat, aby udělali místo příchozím. Malý průvod totiž vedla obrovská gorgona. Při pohybu se vlnila mírně v bocích, ale zbytek těla, který tvořil hadí ocas, se svíjel ve velikých obloucích a sunul tak její tělesnost vpřed. S hlavou hrdě vztyčenou, na které jí divoce vlál její mohutný účes, defilovala mezi „běžnými“ draky jakoby nic a vůbec si nevšímala jejich přepadlých pohledů. Malá doktorka a veterinář za ní poklusávali prakticky nepovšimnuti.

„Tak, kde ji máte?“ zahlaholila Bohdanka.

„Vy jste doktorka Šebelová?“ zeptal se starosta a nejistě hleděl na hadovitou nestvůru, která před ním zaujala postoj, při kterém se na něj dívala poněkud svrchu.

„Ne, to je ta vědma s šestasedmdesátky,“ pochlubil se kdosi z čumilů svým přehledem.

Karlíček i jeho rudá manželka se tázavě podívali na svého syna. Ten krátce svěsil hlavu a zavrtěl s ní.

„Když ona se k nám připojila.“

„Slyšela jsem, že vaše dcera má problémy, tak jsem zde,“ usmála se doširoka Bohdanka. V ten moment se z pootevřeného okénka vedoucího na půdu domu ozvalo tlumené zaúpění.

Kolem vztyčené hadí léčitelky se prosmekla modrá dračice.

„Já jsem Šebelová. Co se stalo?“ zeptala se přímo Karlíčků.

„Jde o dceru,“ začala o překot vysvětlovat rudá dračice. „Máme o ni starost, však víte, jak na tom je?“

„Je v očekávání,“ přikývla doktorka.

„Právě. Ráno přiběhl zeť, že je nějaká divná. Pořád si to hodně bere, aby to bylo zdravé a nic se nezanedbalo, no a... no a teď tahle šlamastika,“ rozhlédla se po ostatních. „Jak říkám, ráno ale začala strašně vyvádět. Rozbíjela věci a nakonec utekla na půdu, kam nechce nikoho pustit.“ Karlíčková se nešťastně podívala na doktorku. Ostatní draci ani nedutali, aby chytili každé slovo.

„Beztak ji tlačí mlíko,“ zabručel za ní starosta.

„Jak by mohlo?! To přece bude mít, až se to narodí!“ obořila se na něj jeho žena.

„Jestli bych do toho mohl vstoupit,“ pozvedl prst černý veterinář, „ona pravděpodobně ani žádné mléko mít nebude.“

„No vidíte,“ zhrozila se opět rudá, „co to vlastně bude? Člověk nebo... no však víte.“

„Jabloň hrušky rodit nebude,“ zasmála se blahosklonně Bohdanka a mezi draky se opět rozběhla vzrušená debata.

Šebelová si vzala bokem veterináře.

„Co si o tom myslíte?“ zeptala se.

„Co já vím? Možná je to opravdu nějaká reakce na snůšku. Jejda, pardon!“ poškrábal se rozpačitě na skráni. „Pochopitelně porod.“

„Stres to pro ni je, to určitě. Termín měla včera. Ale ta reakce je naprosto šílená,“ ohlédla se směrem k okénku, z něhož se zase ozvalo zavytí. „Nejraději bych ji prohlédla, ale nechci dostat něčím po hlavě.“

„Já bych ji dopřál v první řadě klid. Co začít tím, že odsud rozeženeme ty čumily?“ mrkl jedním okem veterinář.

„To není špatný nápad. Jestli si to vezmeš na starosti, tak já zatím skočím pro nějaké uklidňující léky.“

Doktorka vyrazila klusem do své ordinace a po cestě uvažovala, co by tak mohla použít. Nakonec zvolila lehká sedativa a nacpala je do malé tašky, kterou si hodila přes krk. Čtyři nohy byly sice rychlý dopravní prostředek, ale nosit věci se dalo tak maximálně v tlamě, což jí nepřipadalo zrovna hygienické ani bezpečné. Po návratu našla ulici před domem skoro prázdnou. Na místě zůstali jen Karlíčkovi, majitelé domku, veterinář a Bohdanka. Pár dalších draků se sice ometalo kolem, ale přímo před dům si už stoupnout nešli.

„Dobrá, mám to. Jdu se podívat nahoru,“ prohlásila doktorka.

„Nebudete jí cpát nějaké oblbováky?!“ vztyčila se gorgona.

„Když to nebude nutné, tak ne. Je to na ní,“ odsekla modrá dračice.

„Je to příroda, nechte jí volný průběh.“

„Příroda nepříroda, jestli má bolesti, nebo potíže jiného druhu, tak jí hodlám pomoct,“ zamračila se. Další argumenty však nechala bez odezvy a vešla do domu.

Schodiště bylo úzké, takže do patra vyšla sama. Ostatní se přesunuli blíž ke dveřím a natahovali uši, tedy ti, kteří je měli, aby zjistili, co se bude dít. Doktorka však vzápětí zase seběhla dolů.

„Tak co?“ zajímala se Karlíčková.

„Je hodně napjatá, nechtěla jsem ji víc dráždit. Leží tam a sdílná příliš není. Jediné, co jasně řekla, že nechce, abych za ní chodila. Ani nikdo jiný. Nezdá se nějak zraněná, ale nelíbí se mi to. Vůbec tomu nerozumím,“ zavrtěla dračice hlavou.

Na rohu ulice se objevili Pavel s Justýnou. Pomalu, skoro ostýchavě se přiblížili ke skupině před domem a Pavel si odkašlal.

„Přeji dobrý den,“ řekl nesměle a Justýna jen lehce kývla hlavou. „Slyšel jsem, co se tu děje a přišel jsem se zeptat, jestli nemůžeme nějak pomoct?“

„Myslím, že ne,“ usmál se kysele starosta. A že k jeho zjevu patřila docela veliká tlama, vypadala ta grimasa opravu nepříjemně. „Není vlastně jak.“

„Víte, nám se ráno stalo něco zvláštního. Tedy tady Justýně. Měl jsem potíže s rozděláním ohně a ona to zařídila tak nějak bez fyzické snahy. Napadlo mě, že by to třeba šlo použít i tady.“

Všichni se na ně zkoumavě podívali.

„Můžeš to vysvětlit nějak podrobněji? Jak to udělala?“ chtěl vědět veterinář.

„Já to chápu,“ ozvala se vedle něj Bohdanka a zaštěrchala ocasem. „Je to dar!“

„Jaký dar?“ Chtěla vědět Karlíčková.

„Její. Uvažujte, jsme draci! Draci přece vždycky měli nějaké výjimečné schopnosti.“

„Mně to tedy tak automatické nepřipadne,“ protáhla tlamu doktorka. „Na druhou stranu ale Pavlovi věřím. Nemá důvod si vymýšlet. A ta holka nahoře má nějaký problém, s nímž pomoct potřebuje.“

„Tak co je jednoduššího, než aby Justýna zkusila, co umí?“ zazubila se gorgona.

Sněhová dračice se nejistě usmála: „Pavel říkal, že je to jeho kamarádka. Já nevím, jestli s ní něco svedu.“

„V nejhorším případě Ti přistane na hlavě nějaká zavařenina, kterou ti pak bude muset tvůj přítel olízat,“ zahihňala se vědma a Justýna se v rozpacích ohlédla po Pavlovi.

„My spolu nic nemáme!“ couvl hnědý drak.

„Ale no jo!“ mávla Bohdanka tlapou. „Těmi dveřmi a po schodech nahoru.“

Justýna prošla přes práh tiše jako myška. Šero, které tu panovalo, ji nijak neomezovalo. V nejvzdálenějším temném koutě ležela na hromadě, navršené ze starých pytlů a matrací, dračice šedavé barvy a poněkud větších proporcí. Byla tam stočená do klubíčka a zdálo se, že spí. Justýnu napadlo, že její improvizované lůžko vypadá jako veliké hnízdo.

Pomalu, krůček po krůčku, se blížila k jeho majitelce, když si s úlekem uvědomila, že ta se na ni dívá. Zpod přivřených víček svítila dvě nazelenalá světélka. Justýna ztuhla uprostřed pohybu. Čekala, že se v následujícím okamžiku dračice zvedne a vrhne se na ni, ale nestalo se to. Eva se najednou zkroutila a tiše zavyla. Justýně přišla jako veliký netopýr, protože ji z velké části zakrývala její křídla. Odvážila se až k ní a nahnula se nad hnízdo.

„Jestli máš bolesti, tak zavolám doktorku, něco ti dá,“ promluvila tiše.

Dračice se trochu rozvinula a zvrátila hlavu nazad. Upřela na ni své unavené oči. „Ne, nechci nikoho vidět. Ať sem nikdo nechodí.“

„Ale ty potřebuješ pomoc!“ Justýna se odhodlala a položila svou tlapu na její, bezvládně visící z pelechu.

„To mi říkají všichni a pořád,“ zaskřípala dračice zuby. „Ale nikdo to nemyslí vážně. Už jsem nemohla. Nedokázala jsme vydržet pořád odmítat ty spousty maličkostí a serepetiček, které mi snášela celá rodina jak moje, tak Matiášova. Víš, co myslím?“

„Myslím, že ano. Okolí má někdy za to, že ví, co je pro tebe nejlepší a nabízejí věci, o které jeden ani nestojí. Je opravdu těžké stále dokola odmítat anebo to přijmout jen ze zdvořilosti. To uznávám,“ pokývala Justýna hlavou. „Ale oni to nedělají proto, aby ti nějak ublížili, a někdy také můžou mít pravdu. Navíc ty teď opravdu pomoc potřebuješ. Kde tě to bolí?“

Dračice si ukázala na břicho. „Je to jako bych nemohla jít na záchod, ale horší. Přichází to v takových vlnách. Tlačím, ale nejde to.“ Začala se svíjet. „Už je to tu zas!“ zaúpěla a chytila Justýnu za předloktí. Ta vyjekla, protože stisk byl nečekaně silný, ale přední nohu se jí vykroutit nepodařilo. Uhnula ocasu, kterým dračice mávala bezmyšlenkovitě kolem sebe a přidřepla k ní blíž.

„Poslouchej mě, Evo,“ vykřikla. „Nic to není, bolest přechází. Slyšíš? Ustává to!“ Usilovně se snažila vyvolat si stejné pocity, jaké měla, když se Pavel pokoušel vyplivnout oheň do kamen. Zavřela oči a představovala si dračici před sebou a její bolesti jako rudou řežavou šmouhu, která pomalu odchází z jejího těla. Asi to zabralo, protože vzápětí sebou Eva přestala zmítat a uklidnila se.

„Ták, bezva. Teď se zkus otočit,“ vyzvala ji. Dračice ji pustila a obrátila se břichem dolů.

„Jaké to je? Leží se ti dobře?“ zeptala se.

Eva přikývla.

Justýna jí opět vložila svou tlapu mezi její prsty a nechala se opět dobrovolně zajmout. Ještě jednou si ji prohlédla, aby si ji co nejlépe zapamatovala, zavřela oči a představila si ji tak, jako před chvilkou.

„A teď zkus zatlačit.“

„To bude zase bolet,“ zaštkala dračice.

„Nebude, neboj, o to se postarám,“ uklidnila ji. V duchu se však modlila za to, aby ten slib opravdu dokázala dodržet.

„Teď,“ zavelela tiše.

Eva zabrala a Justýna opět svým vnitřním zrakem zahlédla červenou skvrnu, která vystřelila jako rudý mrak v jejím podbřišku. Nezůstala však jen pozorovatelem. Nechci ji, ať zmizí! přikázala v duchu. A opravdu, bolest najednou začala blednout a v jejím jádru se zformovalo cosi jiného. Byla to taková malá oválná skvrna, která do sebe tu červenou mlhu nasávala. Když už po ní nebyla ani stopa, rozhodla se Justýna, že to bude ten pravý okamžik.

„Zatlač víc,“ řekla nahlas a otevřela oči. To, že ležící dračice zaťala svaly, se projevilo jen tak, že zadržela dech, ale ani nehlesla.

„Šikovná holka!“ pochválila ji Justýna. Dračice se najednou prohnula, takže podsunula svůj malý zadek pod sebe a v tom bylo po všem. Napětí, které bylo do té chvíle všudypřítomné, naráz zmizelo. Dračice se sesula do hnízda, ale dávala přitom pozor, aby nepoškodila nic, co z ní vyšlo. Nejdřív zkontrolovala svůj poklad a pak se vděčně podívala na Justýnu: „Víš, že jsem si chvíli myslela, že jsi jen halucinace? Jako zářivý přelud, tady na té tmavé půdě.“

---

Když Justýna sestoupila ze schodů, všichni se kolem ní shlukli.

„Co se stalo a jak to s ní vypadá?“ chtěla vědět Evina matka. „Já jdu hned za ní!“

„Ne,“ zadržela jí bílá dračice. „Potřebuje klid. Nechce nic jíst, ani pít. Až se bude cítit lépe, přijde sama.“

Pavel se zase zajímal, jestli její schopnosti fungovaly tak, jak si myslel. Bohdanka se zmocnila její tlapy a divoce s ní třásla: „Výborně! Přesně tohle jsem vysvětlovala tady sestře doktorce,“ pohodila hlavou směrem k poněkud naštvaně se tvářící Šebelové. „Každý máme ve vínku nějaký ten tajemný nástroj.“

„Nepamatuji si, že bychom měli v rodině něco společného,“ zavrčela malá dračice. „Justýno, budete mi to ale muset ukázat někdy víc v klidu. Zdá se, že tohle by mohla být opravdu cesta, jak se vypořádat s nedostatkem léčiv. Mohla bys se mnou skočit za jednou mou pacientkou. Bydlí kousek odtud.“

„Tak moment!“ zvedla hlas Karlíčková, „alespoň mi řekni, jestli je to zdravé a vůbec, je to kluk nebo holka?“

Justýna se zatvářila rozpačitě. „No já nevím. Je v takovém kožnatém vajíčku.“

KONEC