Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 11

Besiany bývaly obyčejnou vesničkou někde kousek od města Temnavy. Život se tu vlekl s ubíjející jednotvárností a obyvatelé si tu v poklidu žili téměř nedotčeni okolním světem. Jedné letní noci se však cosi přihodilo. Země se otřásla a všichni usnuli jako zasaženi kouzlem. Možná to i kouzlo bylo, protože po probuzení je čekala kocovina v podobě dračích zevnějšků a zvláštní neprostupné mlhy, která od té chvíle zahalovala celé Besiany a zahubila každého, kdo se do ní pokusil vstoupit.

Jen ti nejodvážnější tuší, že svět za touto hranicí nemá nic společného s tím světem, který znali doposud. Ten svět totiž bude patřit drakům, ale jen tehdy, když se dokáží vyrovnat sami se sebou a přežít.

---

Noc byla nepříjemná. Pavel přenechal svůj pokoj Justýně a sám si ustlal v kuchyni. Z půdy si sem natahal staré matrace a deky, z nichž si udělal ležení. Bylo to daleko pohodlnější než postel, která mu teď byla zoufale malá. I tak se dlouho převaloval, než našel vhodnou polohu. Ukázalo se, že nejlépe se mu spí na břiše tak, že má všechno nahrnuté pod sebou na velikou hromadu. Ale stejně si moc nepohověl. Dvakrát ho probudilo dusno a k ránu zase drkotal zuby. Procitl ještě před rozedněním, byl zamotaný do dek a od nozder mu šla pára.

Bylo nepříjemné, že v domě se nedalo ani zatopit. Ve sklepě sice byl zánovní kotel na dřevo, ale voda v rozvodech se musela pohánět čerpadlem. Pavla napadlo, že kdyby jeho rodiče ještě počkali s rekonstrukcí, kdy před třemi lety zlikvidovali starý okruh, který fungoval samotížně, docela by se to dnes hodilo.

Zlatý kamna, pomyslel si Pavel. A pak dostal nápad. Vysoukal se ze svého brlohu a vyrazil ven za dům, kde měli malý dvorek. Z jedné strany byl ohraničen starým výminkem a z druhé přístřeškem na dřevo. Přímo naproti domu malý plot odděloval zahradu. Tady stála kůlna. Pavel přečvachtal až k ní a otevřel dveře.

Byla tu naprostá tma, ale jeho nový zrak moc světla nepotřeboval. Zahradní nářadí bylo odsunuté bokem a věci, které obyčejně ležely na zemi, byly teď naskládané na ponku. Uprostřed uvolněného prostoru stálo to, kvůli čemu sem šel – otlučený americký sporák. Komínovou rouru měl provizorně prostrčenou dírou ve dřevěné stěně, a vedle ležela hromada dřeva. Vonělo tu to hlínou a jídlem, které tu večer připravovala jeho matka.

Mladý drak se zatřásl, ale bylo to spíš vlivem rozespalosti, než chladem. Vlhko tu sice bylo, ale už nemrzlo. Pustil se tedy do zatápění. Nacpal do topeniště hrst třísek a sebral krabičku zápalek. Tady ovšem nastal problém. Pár se mu jich sice podařilo z krabičky vyloudit, ale nedokázal je sevřít správně v prstech. Bylo to, jako by měl na rukou navlečené silné palčáky. Dřívka mu jedno po druhém padala na zem, odkud už je nedokázal zvednout. S jednou se mu podařilo škrtnout, ale svíral ji příliš labilně mezi dvěma drápy, takže se mi hořící vysmekla a spadla přímo do jeho mokré ťápoty.

Popadl ho vztek. Nasupeně se podíval na poloprázdnou krabičku ve své tlapě. Sakra, vždyť jsem drak, napadlo ho najednou. Opatrně ji zavřel a odložil. Pak nakoukl do žároviště a zkusil fouknout. Nic se však nestalo. Udělal to tedy jinak, nasbíral sliny a plivnul.

„Hloupej nápad,“ zamumlal si pro sebe. Zadržel dech a zkusil zase dýchnout, tentokrát víc od plic. Ale ani takhle plamen nevyvolal.

Při svém snažení si ani nevšiml, že se za ním otevřely dveře. Až závan chladného vzduchu, který mu zježil srst, ho donutil se otočit.

„Uf, Justýno, vylekala jsi mě!“

„Já nerada. Co tu děláš?“ Bílá dračice za sebou přivřela dveře.

„Pokouším se rozdělat oheň. Jsem po té noci úplně zmrzlej,“ přiznal Pavel. „Ale nedaří se mi to.“ Zkusil zase fouknout.

„Také je mi docela zima.“ Justýna si stoupla vedle něj a pozorovala jeho počínání. Neměl rád, když se mu takhle někdo díval pod ruce, ale od ní mu to jaksi nevadilo. Byl rád, že ji má nablízku. Už nějak přestal vnímat chlad a teplo se mu rozlévalo po těle. Ohlédl se po ní, ale ona svým pohledem uhnula. Nechtěl ji uvádět do rozpaků, proto jen zamumlal: „Ne a ne ze sebe vyloudit jiskru. Asi nejsem ohnivý drak.“ Usmál se trpce.

Justýna se ale přikrčila a přimhouřila oči.

„Ale vždyť tam ten oheň je!“ řekla.

Překvapeně se podíval do chladných kamen.

„Kde, nic nevidím.“

„Je tam, stačí ho jen rozfoukat,“ trvala na svém.

Snad proto, aby jí dokázal její omyl, se Pavel nadechl a lehce foukl do paliva ležícího na roštu. Najednou ucítil, jak mu v krku stoupá teplota. Z tlamy mu vzápětí vyšlehl rudý plamen, který zapálil papír i dřevo.

„Páni!“ užasl a podíval se na Justýnu. V záři ohně vypadala jako pozemský červánek a oči jí svítily jako dvě jiskřičky.

„Jak jsi to udělala?“

„Já? Já nic.“

„Zkoušel jsem to nejmíň desetkrát, přijdeš ty a najednou to funguje.“

Kůlnou se začalo šířit příjemné teplo. Oba si stoupli blíž ke kamnům a hřáli se. Justýna zívla. Pavel si toho všiml, rozhlédl se a začal se přehrabovat v jedné z polic.

„Á, tady to je!“ zajásal. Hned vedle kamen rozprostřel starou velikou plachtu a uvelebil se na ní. Tázavě se podíval na Justýnu. Ta si po krátkém rozmýšlení elegantně přilehla k němu. Bylo to sice trošku tvrdé lůžko, ale bylo tu teplo, v kamnech praskalo a paprsky vyskakující z netěsných dvířek kreslily po stěnách žluté a rudé šmouhy. Justýna je chvíli pozorovala, než si všimla, že se na ni Pavel upřeně dívá. Nejdřív znejistěla, ale pak získala stejný pocit, jako když se pokoušel foukat do neexistujícího ohně. Tušila, co bude následovat a nebránila se tomu. Naopak, vyšla tomu vstříc. Když se k ní naklonil, zavřela oči a přijala jeho dotek jako osvěžující jarní vánek. Nechala se obejmout a sama ho ovinula ocasem.

Ve starých kamnech už dávno vyhasl oheň, ale ti dva si toho nevšimli. Hřálo je něco dočista jiného.

KONEC