Vítejte ve dračím světě

Homotropie

Vlčice Tlapka byla nervózní. Její partner, velký šedý vlk Lovec, se někdy při honbě za kořistí toulával mnoho hodin, ale tentokrát to bylo jiné. Tlapka to cítila. Převalila se v pelechu a vzdychla. Bylo to dobře už dva dny, co byl pryč. To nebylo dobré! Mohlo to znamenat jedině to, že se mu přihodilo něco zlého.

Ve vchodu do nory se ozvalo zafunění.

Konečně, oddechla si Tlapka a vyběhla svému druhovi vstříc.

Vypadal strašně. Vychrtlý, s opuchlýma očima a totálně rozdrbanou srstí. Za uchem měl krvavý šrám a sotva se vlekl.

„Co se ti stalo?“ zaúpěla a začala mu olizovat čumák.

„Chytili mě lidi. Do pasti,“ hlesnul Lovec. „Podařilo se mi utéct úplnou náhodou. Jeden otevřel mou klec a já vyklouznul. Jen mě něčím škrábnul na hlavě.“

Vlk si lehl a okamžitě usnul.

Trvalo tři dny, než nabral tolik sil, aby mohl zase vyběhnout s Tlapkou do jejich revíru. Lovili, honili se v křovinách, dováděli v trávě plné třpytivé rosy. Radovali se z volnosti a jeden z druhého. Život se vrátil do normálu.

Jedné noci se vlčice probudila a zjistila, že je v pelechu opět sama. Lovec seděl na velkém kameni nad vchodem a pozoroval měsíc, který vypadal jako obrovská fazole. Pomalu přišla blíž a sedla si vedle něho. „Brzy bude úplněk,“ řekla.

„Myslíš, že tam taky žijí vlci, jako my?“ zeptal se, jako by ji ani neslyšel.

„Kde?“

„Na měsíci.“

Tlapka dala hlavu na bok. „Jak tě tohle napadlo?“

„Ani nevím,“ připustil. „Prostě mám úzkost z toho, že jsme tu sami.“

„Ale my nejsme sami.“ Přivinula se k němu blíž. „Zvláště pak ty nejsi sám.“

Tlapka sice vůbec nechápala stav, ve kterém se její druh nacházel, ale instinkt jí poradil, jak ho jeho podivné letargie bezpečně zbavit. Milovali se pod dorůstajícím měsícem, a bylo jim krásně.

---

„Neválím se! Přemýšlím.“

Celý den chodil jako mátoha. Motal se po lese, dupal. Spolehlivě odháněl každou kořist, až se Tlapka naštvala, poslala ho zpátky a jídlo sehnala sama. Když přišla k doupěti, ležel tu a tvářil se netečně.

„Přemýšlíš? Proč? A nad čím?“

Lovec vstal a začal nervózně obcházet kolem. „Co jsme? Odkud jsme se tu vzali, a kam vlastně směřujeme? To, co děláme, je správné?“

Vlčice drbla čumákem do přineseného králíka. „Pojď se nažrat. Udělá se ti líp.“

Bylo to jasné, její partner byl nemocný. Chvilka klidu a její něžné péče ho určitě za pár dní zase vrátí do formy. Dnes jí to však dalo docela zabrat. Musela se opravdu hodně snažit, ale i tak jí připadalo, jako by byl Lovec při milování duchem někde úplně jinde.

---

Přišla noc. Byl to noc dlouhých stínů a hlasů přicházejících snad z jiných světů. Byla to noc úplňková.

Na plácku před vchodem už byla vyšlapaná cestička, jak tu Lovec nervózně přecházel a neustále si pro sebe cosi brumlal. Nevšímal si jídla, a ani Tlapka nedokázala vzbudit jeho zájem. Ať dělala, co chtěla, Lovec se díval skrze ni jako by tu ani nebyla. Nakonec se mu postavila do cesty a zavrčela: „Vlku, jsem tvá družka a jsem tu jen pro tebe!“

Lovec zavrtěl hlavou. „A co jako?“

„Ty se ptáš?“ Obešla ho a pečlivě dbala na to, aby se o něj otírala co největší plochou těla. „To jsi na tom hodně špatně, když už to ani nevíš.“ Laškovně zamrkala.

Lovec se však zatvářil znechuceně. „Sex, obyčejný, nízký tělesný požitek! Pořád jen to jedno. Nic jiného tě nezajímá.“

Tlapka se zatvářila zmateně. „Tebe to dřív taky zajímalo.“

„Možná,“ připustil, „ale je to jen kratochvíle, pomíjivý pocit extáze. Tlapko, těla nás klamou, stejně jako celý náš svět.“ Vlk se naježil a oči mu plály. „Jak vůbec můžeš takhle žít!? Bez vhodných duševních podnětů, bez filosofie, bez umění?“ Ohlédl se s odporem po okolí, které tvořilo jejich domov. „Jen se na to podívej. Nora ztracená někde v buši! Řekni, to je všechno, co chceš? Nažrat se, vyspat, a TO?“ Ukázal na ni tlapou. „Jaký to má smysl? Jaký má smysl celý náš život?“

Tohle už bylo na Tlapku moc. Zaskučela a z očí jí vytryskly slzy. „Vlku, já ti nerozumím! Vůbec nevím, o čem to mluvíš. Nechápu, proč bych nad něčím takovým měla uvažovat. Spím, protože je to slastné. Lovím, protože mě to baví. Jím, protože hlad bolí, a chci vlčata, protože je to můj smysl života! Nic víc nechci, protože nic víc nepotřebuji. A byla bych tak šťastná, kdybys byl se mnou, jenže ty odcházíš někam, kam já za tebou nemůžu.“ Její hlas se zlomil v zoufalé skučení.

Lovec se však odvrátil. „Ty jsi tak nízká, tak primitivní! Vůbec nemáš osobní odpovědnost. Jsou ti ukradené velké myšlenky jako náboženství, nebo vyšší princip bytí!“ Vyvaloval oči a třásl se jako v zimnici. Uvědomil si, že strašně trpí, ale nedokázal pojmenovat to, co mu tu trýzeň způsobuje. Byl vlkem, pánem této části lesa, lovcem a svobodným tvorem, ale někde uvnitř jeho vědomí se probouzelo stvoření, které se ho teď snažilo ovládnout. Zatím mu posílalo jen útržky svých podivných, nepochopitelných myšlenek. Byly to složité obrazy a pojmy, jejichž pravý význam vůbec nechápal, ale doléhaly na něj tíživostí důrazu, který na ně ona entita kladla. Lovec jen zoufale sledoval, jak nad ním přebírá vládu, ale nedokázal tomu vzdorovat. Vše umocňovalo i to, že ta duchovní bytost sama byla rozpolcená. Jako by ji její vlastní úvahy trhaly na kusy.

„Demokracie, pluralita rozhodování, vzdělání, občanská odpovědnost…!“ vykřikoval. Tlapka se před ním ve strachu choulila do klubka a kňučela. V posledním záchvěvu své vlastní vůle se rozběhl pryč. Hnal se křovím a nedbal na to, že ho větve bolestivě šlehají do čumáku. Najednou vyběhl na posečenou louku plnou měsíčního světla. Před ním svítily první ulice okrajové části velkého města, které se odtud táhlo až k obzoru. Lovec se zastavil. Sem ne! Sem přece nechtěl. Musí se vrátit… musí do lesa… do bezpečí… do… Vzhlédl k měsíci, té velké zářící kouli, která svým svitem živila tu divnou věc v něm. Cítil, jak se koupe v jeho světle a rychle tím nad ním získává navrch.

Vlčí tělo se náhle začalo zvětšovat. Nohy mu sílily a rostly, hlava se zakulacovala. Srst se splétala a nabírala čím dál víc podobu husté tkaniny. Lovec padl k zemi a pozbyl vědomí.

Muž středního věku vstal z vlhké trávy. Ledabyle si očistil lokty saka a upravil si kravatu. Pohlédl na náramkové hodinky. „Do háje!“ zabručel. „Půl jedenácté! Sakra málo času, abych vydělal nějaké peníze!“

Odfoukl z ramene šedý chlup, který zářil v měsíčním světle a vyrazil k nejbližší autobusové zastávce.

KONEC