Vítejte ve dračím světě

Středověk proslul systematickou likvidací draků ve jménu křesťanské víry.

Dračí rod je svou různorodostí i mnohotvárností v říši mytologických příšer naprostým unikátem. Zdá se, že životaschopný dračí druh dokázal nalézt recept, který mu umožnil přežít druhohorní katastrofu. Recept na přežití spočíval v neuvěřitelné přizpůsobivosti. Draci dokázali mutovat do tvaru i barvy, který byl pro přežití v daném prostředí nejvýhodnější. A nejen to, změnu kvalit vnějších a tím pádem prostému lidskému oku viditelných, doprovázela i podobná přizpůsobivost kvalit vnitřních. Namátkou uvedu třeba schopnosti dračího metabolismu, či pestrost projevů dračí magie.

Draci provázeli lidstvo již od pradávna, jak lze doložit rozličnými artefakty prakticky z celého období lidské historie. Zajímavým pramenem jsou také národní legendy a pověsti mnohých národů. Zdá se, že dračí rod byl rozšířen po celé Eurasii.

Prvé zmínky o dracích pocházejí již z období starověku. V Řecku byl drak hlídačem zlatého rouna (bližší pověst Iáson a zlaté rouno), v Babylóně epos Enuma Eliš, či v Egyptě legenda o bohu Re a hadím draku Apopisovi. Dračí legendy se však navyskytují pouze ve Středomoří. Nalézt je můžeme prakticky v celé Evropě.

Spodobnění draka v Babylónii. Dlouhé nohy, uzpůsobené k běhu a lehké tělo běžce nám prozrazují že přirozeným životním prostředím této mutace byla step.

Výraznou úlohu draků můžeme vystopovat v germánských pověstech. Příběhy o boji Thora s drakem, či boji Siegfrieda s drakem Fafnirem jsou výraznou součástí skandinávské mytologie.

Obecnými rysy těchto starověkých pověstí je velikost draka, která často nabývá téměř kosmických rozměrů a etický význam, které v tehdejším chápání v evropské oblasti draci zaujímali. Draci byli vesměs chápáni, jako rovnocenní konkurenti bohů a reprezentovali tak antagonistické postoje. Draci byli tedy symbolem chaosu, který rozvrací řád nastolovaný bohy. Zároveň ovšem byli draci vnímáni i jako symbol síly a moci. Mnozí starověcí monarchové i rytíři ranného středověku byli uchváceni silou příslušníků dračího rodu natolik, že si je jako symbol vložili do svého znaku (viz legenda o Merlinovi, souboj červeného draka s bílým)

Mnohohlavá mutace draka zahání křesťanského anděla kouřem pekelným.

S postupem doby přestávali draci být konkurenty bohů a začali se stávat konkurenty lidí. Křesťanská věrouka v nich začínala spatřovat symbol ďábla. Křesťanští rytíři byli vedeni k systematickému vybíjení dračí populace. Jejich "hrdinské" kousky, zejména při likvidaci dračích líhní, či zabíjení mladých nezkušených draků, pak byly glorifikovány a oslavovány v rytířských pověstech.

Tato středověká genocida dračího plemene způsobila vymizení draků z evropské oblasti.

Jaký však je doopravdy dračí druh a co je o něm známo? Draky nelze vzhledem k jejich tvarové různorodosti klasifikovat dle vnějšího vzhledu či vnitřní fyziognomie. Draci mají svou stavbou nejblíže k plazům, ale u některých variant nalezneme i prvky společné s rybami, ptáky, či savci. Draci jsou vždy vejcorodí. Jejich líhniště byla, vzhledem k dlouhodobé zranitelnosti dračích mláďat či vajec zuřivě chráněna rodiči. Bohužel právě tato okolnost vedla později k omezení jejich populace.

Mezi Draky je podobně jako u jiných plazů vždy větší samice. Někdy bývá, zejména při společném hnízdění také dominantnější. Draci navazují dlouhodobé monogamní vztahy v období prvního páření při tzv. zásnubních letech. Tento akt spočívá v pronásledování samice v říji nezadanými mladými draky. Ten nejvytrvalejší a nejsilnější, který jí dostihne se stává jejím druhem. Pokračování tohoto vztahu lze spatřit v následném budování líhniště a snahou vyvést mladé.

Draci jsou díky schopnosti zpomalit svůj metabolismus dlouhověcí. Bohužel stejně dlouho trvá jejich mládí. Drak je tvarově plně vyvinutý prakticky již po vylíhnutí. Je však schopen se plnohodnotně bránit, či rozmnožovat až po delším časovém období (50-100let). V tomto období a prakticky pak po celý další život drak roste. Vývoj rozumových schopností pak trvá ještě déle.

Dlouhodobý životní cyklus draka byl dobře znám. Na středověké ilustraci je předávání žezla starým drakem mladému. Povšimněte si absolutní tvarové odlišnosti obou draků.

Draky lze z hlediska inteligence (a schopnosti provozovat vědomou magii) řadit do dvou kategorií. Draci inteligentní, schopni řídit se rozumovou úvahou a komunikovat (často však pouze telepaticky) a draci nevědomí, či zvířecí, žijící podobně jako jiní predátoři.

Renesance bylo období, kdy byli lidé přístupni novým myšlenkám. V této krátké časové periodě bylo také omezeno vybíjení draků. Mnozí renesanční myslitelé pak zvažovali jejich využití v praktickém životě, například ve vojenství.

Na obrázku studie dračí anatomie - Leonardo da Vinci.

Dračí metabolismus, a zejména jeho projevy při obraně či útoku zvířete se staly legendárními. Jak již bylo předesláno, drak je predátorem. Nepohrdne jakoukoliv větší kořistí a jsou i známy případy, kdy konzumoval kamení či jiné neživé předměty.

Co do obranné a útočné taktiky lze, kromě přirozeného použití zubů, drápů a celého těla, zmínit využití přirozených funkcí těla.

Drak používá vždy jednu z níže zmíněných variant.

- Oheň. Drak je schopen chrlit oheň, či dým. Předpokládá se, že musí před tím zkonzumovat jisté množství nerostů. tento typ draka údajně negativně reaguje na styk s vodou.

- Kyselina a toxiny. Podobným způsobem, jako chrlení ohně zřejmě u draka funguje varianta chrlení jedů či kyseliny. Tato varianta

Je poněkud vzácná, je možné, že se jedná pouze o vývojové stádium draka vedoucímu k nejrozšířenější variantě - chrličů ohně. V boji je velmi zranitelná při v případě mechanického poškození tělních dutin, ve kterých uchovává chemické směsi a kyseliny.

- Led a mráz. Tento typ draka je nejrozšířenější v severských oblastech. Zdá se, že nízká průměrná teplota vede i ke změnám v tělním metabolismu a k mutacím i v této oblasti. Tento typ draka chrlí místo ohně soustředěný proud sněhu a ledového dechu vedoucího k zmrznutí oběti. Ledový drak je pak přirozeným nepřítelem draka ohnivého.

Další významnou oblastí dračích schopností byla v dřívějších dobách schopnost letu. Většina draků používala k letu blanitých křídel, ale vyskytly se i ojedinělé mutace s peřím (viz Quetzolcoatl - opeřený had Aztéků). Fakt, že draci mohou létat byl jedním z důvodů, proč byli draci vnímáni tak rozporuplně. Schopnost letu jim také mnohdy dokázala zachránit život.

Dračí magie se stala příslovečnou. Draci vyvíjeli své schopnosti zejména tím směrem, který jim umožnil přežít, či uniknout hrozbě. Mezi častěji zmiňované magické schopnosti draků patří:

- Odolnost vůči magii - nejen středověcí rytíři byli přirozenými nepřáteli draků. Draci byli rovněž vystaveni magickým útokům ze strany kněžské magie, či jiným čarodějným útokům. Dračí kůže byla schopna absorbovat neuvěřitelné množství magické energie z případného útoku.

- Schopnost telepatie - draci spolu podobně jako některé jiné živočišné druhy komunikovali podvědomou telepatií. Zajímavostí bylo však její vědomé používání inteligentními poddruhy draka v komunikaci s lidmi. Zde lze jen litovat možnosti ztráty poznání jiné kultury.

- Schopnost metamorfózy - draci byli schopni pokročile měnit své tělo tak, aby bylo podobné strukturou a tvarem okolnímu prostředí. tato schopnost byla údajně tak pokročilá, že byli draci schopni změnit tvar svého těla i do lidské podoby.

Středověký rytíř a jeho panoš, jakoby proměněni v řezníky porcují ubitého draka, pro trh s magickými artefakty.

Draci byli hromadně vybíjeni z mnoha důvodů. Kromě již zmíněných důvodů teologických, zde byl i nemalý finanční prospěch z prodeje různých částí jejich těla. Zejména byla ceněna jejich kůže (magicky odolná), jejich jazyk a krev (víra ve schopnost porozumět řeči zvířat). Či jejich zuby a drápy (prospěch válečníkům, drápy byly jedovaté pro elfy). Dračí šupiny na pancíři pak měly údajně dar odrazit jakýkoliv šíp či oštěp.

Jak již bylo dříve řečeno draci byli chápáni jako symbol chaosu a často byli ztotožňováni se silou živlů. Byli respektováni pro svou sílu a co je zajímavé, také pro svou moudrost (zřejmě reakce na vzácná setkání s inteligentními draky). Jednou z dalších osudových vlastností draků byla také jejich láska k blýskavému kovu a drahým kamenům. Jisté je, že tato vlastnost byla jistě nadsazována, i když časté zmínky i přes chamtivost lovců draků dávají tušit, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Proto kdokoliv nalezne dračí jeskyni s pokladem, nechť tak oznámí ještě před kořistěním redakci Akademie. Rádi bychom zjistili více informací o tomto druhu.