Vítejte ve dračím světě

Toužím se svíjet v té agonii napořád.

Každou vteřinu. Každou minutu. Každou hodinu. Den v kuse. Týden v kuse. Měsíc v kuse. Rok v kuse. Navěky.

Donekonečna.

Kdosi projde před dveřmi vedoucí do mého pokoje. Zvednu hlavu, ztuhnu a nastane dokonalé ticho; přestanu přerývaně dýchat a proud myšlenek se zarazí o hráz, kterou stejně za pár okamžiků zboří jako domeček z karet. Jen co nabudu jistotu, že celá rodina už skutečně spí.

Proč? Očista? Zvrácené touhy? Jisté uspokojení?

Proč CHCI trpět, když by ostatní umírali, aby bolesti unikli?

Bezděčně sklouznu pohledem k oknu. Tou možností nadmíru pohrdám už pár měsíců. A vůbec...

Proč vítám slzy teskně se sunoucí po mé tváři a zanechávající vlhkou stopu nejen na kůži, ale i na oblečení, peřinách, ... ? Proč s požitkem dusím v polštáři své němé výkřiky zoufalství? Proč si s drobnými váhavými úsměvy silou přejíždím nehty všude po svém chvějícím se těle, kam dosáhnu?

Syknu bolestí. To jsem přehnala. Olíznu si malé kapičky krve, které mi vyskákaly z malé ranky na zápěstí. Rozhlédnu se očima po ztemnělé, tolik známéa přívětivé místnosti, dokud hlavu znovu nezavrtám do pokrývek.

Zavírám se v pokoji, zhasínám světla, lehám si na postel... Utíkám před světem, nechci, aby mě někdo viděl nebo slyšel, odmítám zář ve fyzické i psychické podobě, odevzdávám se osudu a emocím ve mně zejména...

Naslouchám jim a říkám jim ,,můj pane“.

Ale i věrný slubežník má někdy potíže pochopit všechno, oč si jeho mistr žádá.

Hlavou mi prolétávají útržky pianových melodií, kousek jedné písničky za druhou, těžko říct, která depresivnější... A těsně za nimi sviští zběsilé vzpomínky a šílené představy, střídají se a mění jako na filmu starého fotografu, trhají sebou, přes ně přebíhají škrábance minulosti... A slyším hlasy. Imaginární nebo patčící opravdovým lidem, šťastné nebo žalosté, monology nebo rozhovory. Mluví na mě... nebo na někoho jiného... ?

Poslední dobou se téměř neustále ohlížím, měla bych si to pomalu odvyknout. No, ne pomalu, ale rychle. Já si však nemůžu pomoct: jako jeden z přirozených lidských instinktů bych nazvala ten, když se ohlížíme za zvukem svého jména.

I když... ta slova neznamenají mé jméno. Ta slova neznamenají mé jméno a já stejně toho někoho hledám, snažím se setkat s jeho pohledem, i když ten někdo křičí něco úplně jiného. Jen ne mé jméno, které jsem dostala od rodičů.

A opojné představy sebe sama, postavy tak maličké oproti celému světu, krčící se v koutě, chvějící se vnitřním chladem, zrychlený a vyčerpaný dech otřásající se vzlyky, šeptající větu ,, to – není – fér“ ...

Jistěže. Co bylo naposledy fér?

Dny jsou dlouhé, ale noci ještě delší.

Vztek je spalující, ale brek ušlechtilejší.

Zeď je ledová, ale podlaha ještě chladnější.

Ticho je příjemné, ale šílené mumlání uleví víc.

Žízeň je dráždivá, ale chlast je ještě větší mrcha...

Smrt je lákavá, ale protrpěný život lákavější.

Zřejmě.