Vítejte ve dračím světě

Phallassia.

Jako kdyby se mou myslí prohnal povzdech.

Phallassia.

Jedno z našich měst, ve kterém jeho dávné obyvatele fascinovala lidská kultura. A tak se podle toho také zařídili.

Vlastně... celé to místo bylo snad vším výjimečné.

Z poloviny stálo na vodě. V močálech. A kolem, či snad spíš téměř všude, lesy, rozlehlé tisícileté lesy, na pár místech doposud neprozkoumané.

Koruny těch nehybných starců sahaly tak vysoko, že tu po celá léta vládlo přítmí. Jen občas, když zafoukal příjemně teplý vítr nesoucí s sebou pach bažin, se slunce namáhavě natáhne a jeho zlatavé paprsky na pár vteřin prozáří náš svět. Květiny, kterým se tu daří, i když se může zdát, že tu prostě bez mazlení se se světlem a jeho životodárným žárem nevydrží, drobné broučky lezoucí po zemi i bzučící nad ní, zvířata mihotající se mezi dřevěným bludištěm. A Phallassii; její terasy, její rozvrzané mosty mezi nimi, loďky, žebříky, sochy a sošky, ozdobné sloupy, pomníky a obelisky vyřezané ze dřeva nebo vytasené z kamene podobnému křemenu... náš lid a jejich domovy.

Mezi nimi, mezi dřevěnými chatkami a sruby – některé z nich vpletené do prastarých, mohutných stromů, do jejich větví nebo kořenů s opatrnou přirozeností – občas bloudila zelenavá, mihotavá, nenápadná světélka. Ztracené duše, jež však ve zdejších podmínkách nalezly mír. Duše Meyosh, tak se jmenují, vyprávěli mi rodiče.

-

Ještě se vám zdá, že těch zvláštností není málo?

,,Luke?“

Jestli ano... ještě pořád jsem tu já.

,,Luke?!“

Má drahá existence.

,,Luke!“

Rarita mezi naším lidem. Ehm, naším... no, prostě, abyste dobře chápali, mezi elfy.

,,Luke! Člověče, hej!“

Nejsem ani elf. A nejsem ani člověk.

Jsem jen půlelf.

Ne že by to ostatní zajímalo. Kdo mezi tím dnes dělá rozdíly?… Proč se však nad tím čertit... Byla by to známka nafoukanosti a tak dále. Ne prostě. Beru to s úsměvem. Už ano.

A skutečně jsem se sám pro sebe ušklíbl. V tu chvíli mě Fere dostihl a můj pobavený výraz si vyložil poněkud jinak.

,,Strašně tě baví mě ignorovat, eh?“

,,Jo, jasně. Můžeš.“

Dokázal jsem si udržet svůj zasněný výraz, dokud mě po chvíli hřbetem kloubů ruky naoko nepraštil. Věděl, že si z něj jen utahuji. Už ano.

Tlumeně jsme se uchechtli do noci, její ticho přerušované jen cvrlikáním mokřadního hmyzu. To bylo také jedno z těch věcí, které se mi na tomhle místě líbilo. Jasně, snad všude se dočkáte zvuků jak ve dne, tak i v noci, ale... tyhle lesy a jejich prostředí jako kdyby skutečně žilo nejen v době, kdy po nebi putuje slunce.

-

Seděl jsem na jedné ze silných větví stromu (Ferelas si nejspíš vyšplhal někam za mě), v němž mám zapletenej domek. Jo, já, ne moje rodina nebo něco takového. Nejen, že nejsem zadanej, ale rodiče se prostě jednoho dne sebrali a... vlastně, kdoví, jestli to tak je. Dokážu si vybavit pár vzpomínek z dětství, vím, co všechno mě naučili a co mi vysvětlili, dokonce někdy na pár vteřin v mysli zachytím jejich tváře, jejich konkrétní podobu, ale nedokážu ten obraz dlouho udržet a kochat se jím a nechat se stačit naplnit pocitem jakéhosi hrdého smutku. Proklouzne mi jako voda mezi prsty, když si jí nabíráte z čirého potůčku při ranní očistce a vy prostě nejste natolik rychlí, abyste si tou celou dávkou chladivého osvěžení umyli obličej. Část toho zkape zpátky do říčky nebo se vsákne do půdy...

Shrnu to: většinou na ně myslím jako na světlovlasé postavy bez jakékoliv tváře. A v této podobě se mi někdy zdají po nocích... a někdy bych si tyhle představy milerád odpustil.

Avšak... ještě pořád si mohu udělat představu jejich obličejů ze mě.

Rovný, menší nos, rty tak akorát, věčně sevřené do neprostupné linky, ladná linie tváří, takové přísnější obočí a pod ním zářivě zelené oči, zornice orámované tmavě hnědou.

To vše orámované nenápadně blonďatými vlasy.

Občas si pár pramínků zapletu do malých cůpků.

No, co, prostě se mi to líbí. Zlé jazyky si sice myslí, že se tím snažím zařadit do společnosti elfů - v téhle době, nebo alespoň rozhodně v Phallassii, je to mezi nimi jakási móda – ale není tomu tak. Vážně.

Stejně si z těch povídaček mířených na mě už nic nedělám.

Slýchávám od elfích poutníků, že lidstvo je neskutečně sobecká, zapšklá a předpojatá rasa. Že je dobře, že se s nimi nepaktujeme – a že je to prostý, holý fakt. Vážně jsou ale takoví jen oni? Nebo naši cestovatelé nepoznali společnost do hloubky tady -

-

,,Snílkové jsou nenapravitelní, přijde mi.“

,,Hm?“ Vytrhl jsem se z opětovného zamyšlení a pootočil jsem se po tom klukovi, který se na mě ze tmy zubil, jeho široký úsměv poodhaloval o něco výraznější špičáky, než má jakýkoliv člověk na světě. To je prostě jeden z mnoha drobných rysů jeho rodu. ,,Že bys mi prozradil, proč jsi mě vlastně tady hledal?“

,,Jak jako tady? Zíráš tu na město poměrně často, hele.“

,,Nech toho. Nelezl bys až za mnou sem, kdyby něco nehořelo nebo tak.“

,,Jo jasně. Mně to ale nedělá žádnej problém – jo a mimochodem, jen abys věděl, nebo spíš, abych to milostivému pánovi připomenul snad posté, já nejsem žádná lemra,“ na poslední větě se nenápadně svezl jeho smích. Už jsem se nadechoval, abych mu milostivě oznámil, že je přímo hyperaktivní harant, pak se ale na mě podíval svýma černýma očima skrz neposednou pseudoofinu svých tmavých vlasů.

,,Rada tě za mnou poslala. Prej tě chce vidět. A měl by sis pospíšit.“ Lehce naklonil hlavu na stranu, zvědavost se vloudila do jeho seriózního výrazu, jež se na něj vůbec nehodil, pokud zrovna neseděl ve škole a nelámal si hlavu nad složitou zkouškou. ,,Prej ti chce něco ukázat.“

,,Ty netušíš, co.“ Bylo to konstatování, ale stejně přikývl.

,,No fajn. Tak je nenechme čekat.“

Naše postavy se odlepily od kůry a daly se do pohybu, skoky ze střechy na střechu se střídaly s během mezi chatami a vzácnými chodci.

Zahlédl jsem koutkem oka i pár řemeslníků, kteří mohou vykonávat svou práci jen za svitu měsíce; buď strategicky bydleli na místě, kde byla listnatými korunami vytvořen omezený výhled na nebe, nebo se zrovna stěhovali na jednu z několika malých mýtinek.

Budova – nebo spíš budovy - Rady se nacházela přibližně v srdci města. Rozkládaly se v náručí jednoho z největších stromů v těchto lesích.

Říkal si Selavainn – ano, on sám. Někteří z nás mají ten dar komunikovat s těmito velikány – s menšími nebo mladšími stromky není třeba rozmlouvat, protože většinou mlčí či si netroufnou být tak tvrdohlavý, jako století, tisíciletí obři - a tak se je snažíme respektovat a vyhovět jejich požadavkům.

Nahoru k Radě vedly kamenné a dřevěné schody, jež se ke dřevu drze nepřitloukaly, ale jejich levitaci má na starost stará magie a střípek energie Selavainnu. A také se pověsily žebříky a na jedné straně funguje portál od kořenů do centra staveních, ten ale téměř nikdo nevyužívá. Elfové mají svou aktivitu, sílu a hbitost v sobě už od nepaměti, pohodlí a rychlost kouzel si vypůjčí jen v nutných případech.

Já a Fere jsme za běhu zlehka došlapávali na stupínky, vždy jsme jich pár přeskočili.

Ale nepotkali jsme na nich nikoho. Nikdo tu nehlídal, nikdo se tu nesnažil zachytit záchvěvy magie nebo pomalé, pomaloučké přemýšlení stařeckého stromu, nikdo se tu jen tak neusadil, neklimbal nohama visejícíma přes okraje schodů ve vzduchu sem tam a neprohlížel si Phallassii v celé své noční kráse.

Doteď jsem si nedělal starosti, pořád jsem uvažoval o věcech vedle. Teď se mi však smysly zostřily.

Tohle nebude jen tak.