Rasha: Rosa (líčení)

Jakmile mě stíny stromů přestanou objímat a ranní slunce mě pohladí svými paprsky, rty se mi roztáhnou v obdivný úsměv.

Stojím na začátku obrovského zeleného koberce, už cítím vůni vlnící se trávy pod příjemným vánkem, který se mě stydlivě dotýká.

Když si představím, že se mezi několika milióny stébel proplétá ještě větší počet mravenců, broučků a jiných téměř nicotných obyvatel, zdráhám se vstoupit na jejich území. Ale třeba spí ve svých skulinkách. Světlo je zatím slabé a musí vzbudit ostatní a jiné uložit ke spánku... Mně by se z vyhřátého doupěte taky nechtělo...

Mé oči vyletí po světle modré obloze, po níž plují maličké chomáčky vaty. První štěbetající písnička ozývající se zpod větví za mnou mi vnukne představu siluet letících ptáků.

Můj pohled se však nechce vydat na procházku mezi oblaky - zaujme ho cosi třpytivého na zelených vlasech země.

Ranní rosa. Tisíce drobných kapiček, jež na mě pomrkávají ve svitu královny hvězd. Úlomky skla nebo zrcadla, lesklé, diamantové, přesto nenápadné...

Škoda tu nádheru zničit a zářivé střípky shodit dolů. Už by nedostaly šanci se blýskat na listech.

Raději ještě zůstanu na místě, abych si tento okamžik vtiskla do paměti a nakonec se otočila zpátky k lesu s jásajícím obrázkem v srdci...