Vítejte ve dračím světě

„Obávám se,“ zamručel Raziel, „že tu šanci opravdu dostalo, Daego. To dráče narozené v novu je nečisté více, než jsme si mysleli… je nečisté hluboko v srdci… hluboko v duši.“

„Co tím myslíš?“ dorážel Daegos.

„Jeho temnou energii ještě více zakalilo něco strašlivého… Je spjato s démonem.“

Strhnul se nehorázný poprask. Měsíční syčeli a vrčeli a řičeli, ačkoliv nesměli jakkoliv přerušovat jednání Rady. Jen samotná Rada stála jako přimrazená. Oněmělá, zaskočená, nevěřila, že jí a stařešině mohlo něco takového uniknout.

Démon byl v jejich komunitě něco nemyslitelného. Slýchávali o takových zlovolných stvořeních, četli o nich v legendách, ale na jejich pusté a ledové planetě se žádný z nich již několik století nezdržoval. Na to zdejší draci ovládali příliš velkou moc, a pokud by chtěl démon posednout jejich složité dračí mysli, neuspěl by.

„Jak nám to mohlo uniknout?“ zahřměl do lomozu jeden z Rady. Vřava se v ten okamžik ztišila na znepokojené vrčení osazenstva kolem.

„Jednoduše. Odmítáme se takových jedinců fyzicky i psychicky dotýkat, natož abychom nahlédli do jejich nitra,“ odpověděl ztrápeně Raziel. Zavřel své krví podlité stříbřité oči.

***

Protože liška nechala dráče nasytit, začalo jí dráče důvěřovat, a cestou k liščímu doupěti ji čím dál ochotněji následovalo. Cítilo se při tom skvěle – cítilo, že tak je to správně. Má se nechat vést někým starším, někým, kdo se o něj postará…

Před vstupem do nory se však zarazilo a chvíli přemýšlelo, zatímco vidělo, jak liščí oháňka mizí v temnotách otvoru v zemi. Pocit nebezpečí na otevřeném prostranství, který jej však najednou zachvátil, mlaďoučkou dračici rychle zahnal za liškou.

Nasála všechny pachy liščího domova. Poznala svou lišku, poznala podobné sladké vůně, jež mrtvý králík vydával, ale zdály se dost staré, občas i zkažené. A větřila několik neznámých pachových stop.

Na dně nory se seznámila s liščetem - samičkou, která na ni vykuleně koukala stejně hnědýma očima, jako měla její matka. Nejprve jí nedůvěřovala, stejně jako její mámě, zakrátko si s ní už však hrála a poprvé poznala opravdovou radost.

***

„Démon se ale do našich hlav jen tak nedostane. Muselo dojít…“ zděšení se mu zrcadlilo ve tváři.

„… Ke styku,“ dořekl za něj tiše po chvíli nejstarší. Jeho slova se rozléhala do dunivého ticha útrob sopky.

„Kde je matka toho mláděte?“ zaburácel Daegos a zuřivě se začal rozhlížet po divácích, jako kdyby čekal, že mezi nimi dotyčná bude stát.

„Uprchla v ostudě,“ ozvala se jediná dračice v Radě.

„Jistě, v ostudě!“ prskal Daegos. „Pátrači! Najděte ji! Přiveďte ji! POHYB!“

Z přihlížejících se beze slova zvedla hrstka draků, několikrát zamávala svými křídly a jejich stíny se mihly po tělech Rady, když vylétali ven.

„Co teď?“ ozval se jiný drak z Rady. Místo rohů se mu na hlavě lesklo rozložité paroží. „Nikdo z nás nechce s nečistým jakkoliv jednat a kouzly je neusmrcujeme. Musíme to však zabít. Žádné z nečistých se doposud nedožilo více než pár dní. Naši předci by se na nás určitě velice rozhněvali, kdybychom to nechali jen tak pobíhat po světě…“

Pár minut všichni jen přemýšleli. Opět se jeskyní nesl pouze zvuk sípavých nádechů a výdechů.

„Kouzly je sice přímo nezabíjíme,“ začal pomalu Daegos, „ale měl bych nápad, jak magií zařídit, aby dráče přeci jen umřelo.“

***

Hrou strávily většinu dne, tudíž dráčeti tmavé prostory nory moc nevadily. Navíc bylo příliš nadšené společností někoho jiného, cítilo se šťastné, cítilo, že to tak má být. Co se týče věčné tmy, ta ji nevadila – dračí zrak zděděný po měsíčních reagoval na šero dokonale, téměř ho nevnímalo.

Dračici však tahle nálada nevydržela věčně. Chtěla objevovat svět, chtěla vědět, odkud přicházejí všechny ty vůně, které z doupěte dokázala zachytit… Chtěla si pořádně protáhnout křídla. Nora jako kdyby se každým dnem zmenšovala, zatuchlý vzduch se jí čím dál víc protivil.

Sama se bála vylézt z bezpečí domova, kdykoliv ale přišla dospělá liška, dračí mládě se snažilo vydrápat se ven. Liška jí však pořád zabraňovala v úniku, zpočátku trpělivě, později jí už ňafala a výchovně strkala do útrob nory. V bílé mladé dámě rostl vztek, dokonce jí občas hluboko v hrdle zalechtal takový zvláštní, horký pocit, jež nedokázala vyvolat znovu, kdykoliv chtěla.

Jak dny ubíhaly, stávala se pořád podrážděnější a podrážděnější. Už ani neměla náladu si neustále hrát. Dorážení její mladší liščí sestřičky nejprve ignorovala, poté jen nebezpečně přispívalo k jejímu rozčarování. Lišče to po každodenní snaze za chvíli pochopilo a šlo rvát kořínky keřů, co vyčuhovaly do nory.

Až jednoho večera, kdy liška lovila, nuda liščete nebrala konce. Nespokojilo se s kořínky, hrabáním v zemi ani výpravou na svůj vlastní ocas – pořád dračici tahalo za hřívu, za kraťoučkou bělavou srst, za černé rohy. Lišče bylo tak rozčarované její lhostejností, že zapomnělo, že za zatahání za křídla bílá trestala, a zabralo tlamičkou za letková pera.

***

Všech šest párů očí se stočilo na draka s fialovými znaky po těle, jež se teď už potutelně šklebil.

***

V příští vteřině lišče ucítilo na zátylku bodavou bolest a příval děsivé energie a ztratilo vědomí.

***

„Proklejeme to. Určí si svou zkázu samo.“

***

-Dračice a mladá liška spolu prožily svá dětství a nikdy se od sebe na delší dobu neoddělily.

Na kousnutí se ani jedna nepamatovala.

Jen má od té doby Foxy zlatavé oči a sotva patrný otisk zubů na hřbetě krku.-