Vítejte ve dračím světě

Dírou vyhaslé sopky pronikalo bělavé světlo několika měsíců, jež zrovna loudavě bloudily po noční obloze plné hvězd. Osvětlovalo kamenné útroby domova měsíčních draků a odráželo se od rozpraskaných bílých rohů nejstarších a nejzkušenějších, kteří se dnes v noci výjimečně sešli k velmi vážné poradě.

Obřími prostory se většinou valil hřmot více než stovky draků – touhle nocí se však až na hlas stařešinů nic nerozléhalo. Všichni napjatě poslouchali nebo mlčky prosili Sedm měsíců o pomoc.

„To mládě neumrzlo,“ začal setkání bez dalších okolků nepochybně nejstarší drak, Raziel. „Poslali jsme ho na jistou smrt jako každé jiné takové mládě, ale neumrzlo.“ Jeho stříbřité oči podlité krví slábly, stále ale ještě nebyl slepý, takže tu pořád mohl, jak by řekli jiní, panovat.

Měsíční draci si nevybírali svého krále, velitele nebo hlavu rodiny, říkejte si tomu, jak se vám zlíbí. Právo mít hlavní slovo náleželo vždy takovému drakovi, který se narodil ve chvíli, kdy jeden z měsíců zářil v úplňku – příslušné mládě se narodilo bílo šedé –, který dosáhl věku tisíce let a který neoslepl. Osleplý drak ztrácel se Sedmi měsíci oční kontakt, což pro měsíční draky představovalo nejdůležitější každodenní činnost v jejich životech. Ukládal se tedy do meditace nebo také do hlubokého spánku, aby jeho životní energie splynula s předky a se Sedmi a zemřel v pokoji.

Po boku nejstaršího draka způsobilého k životu a zvykům měsíčních stanulo dalších šest jeho potencionálních následovatelů jako Rada. Museli splňovat stejné či velmi podobné podmínky. Ty se nemusely tak striktně dodržovat, pokud by bylo nedostatek stařešinů, jež se narodili za úplňku. Draci narození za jakékoliv jiné fáze Sedmi než úplněk a nov se honosili fialovou po těle.

A právě Rada se po slovech Raziela neklidně zavlnila.

***

*Nemám dost energie… ale tady aspoň neumrzneš…*

Všude po svém těle cítila teplo. Rozlévalo se jí po zádech, do křídel, do konečků tlapek…

Pootevřela oči a několikrát zamžourala do slunečního svitu, který ji konejšivě hladil – jako by říkal: už je dobře, už bude jenom líp…

Tohle měl dělat někdo jiný… někdo doma –

Tenhle proud myšlenek ji však upustil ve vteřině, co jí pohled sklouzl po zelených stromech, jejichž lístky si mezi sebou něco tajemně šeptaly. Kolem ní se vlnila tráva v něžných zavátí větříku a cítila několik sladkých vůní, před očima se jí mihotaly květy všech odstínů žluté, červené, modré…

Nevěděla, odkud ta slova znala, okolní příroda jí však natolik zaujala, že se tou otázkou ani náhodou nezabývala.

Snažila se postavit na své čtyři. Ačkoliv jí vyzáblé nožky moc neposlouchaly, něco jí napovídalo, že musí jít dál. Musí tu všechno prozkoumat, na všechno se podívat. Projít se v hřejivých paprscích sluníčka, přijít na to, odkud pochází všechny ty vůně –

A hlavně ta jedna, ta nejsladší…

***

„Jak to můžeš vědět?“ šeptla slabě jedna z nich, jediná dračice v Radě. Na pohlaví draka měsíční v hierarchii nehledí, přesto je mezi oběma fyzický rozdíl – samci se rodí s blanitými křídly a samice s opeřenými.

„Cítím jeho energii,“ oznámil nejstarší svým druhům a jednomu po druhém pohlédl do očí. Jen někteří svůj zrak neodvrátili. Většina měsíčních chovají ke svému hlavnímu drakovi takovou úctu, že nejsou s to opětovat mu pohled na delší dobu. „Cítím… to jeho narušení energie.“

Dutina sopky se rozezněla dračím syčením.

„To není možné!“ zavrčel nejmladší z Rady. „Je to dráče, špinavé,“ málem to slovo vyplivnul, „ale pořád mládě. Nemělo šanci,“ v Daegově fialkových očí to neklidně zajiskřilo.

Nečistých mláďat, která potkalo strašlivé neštěstí už na začátku jejich života, se rodila ve fázi novu některého ze Sedmi. A rodilo se jich neskutečně málo. Občas se to však stane a takovou skutečnost nikdo z rodičů nedokáže skrýt. Dráčeti se totiž znaky po těle zbarví nikoliv do šeda nebo do fialova, ale do modra, a v různé míře jejich těla zahalí i černá. Většinou jim rohy, hříva a některé ornamenty na krátké srsti ztmavnou mírou počtu fází novu.

Jen pro zajímavost – teoreticky se může narodit i zcela černé dráče, pokud by spatřilo svět za noci, ve které všech Sedm nemůže být kvůli své pozici vůči slunci a domovské planetě měsíčních vidět. Takovou noc ještě měsíční nezažili, podle nich ale jednou nastane. A velmi se jí bojí. Myslí si, že ten den započne apokalypsa.

Posluchači očekávali, že Raziel potvrdí své domněnky, i když si vroucně přáli, aby svá slova popřel.

Jenže nastalo dunivé ticho. Všichni slyšeli jen sípavé nádechy a výdechy stařešiny, který váhal vyslovit to, co měl na jazyku.

***

Nemotorně vyrazila kupředu. Ani si to neuvědomovala, ale své rovnováze napomáhala máváním svých malých křídel, pírka jen šustila. Kličkovala mezi stromy a mířila za pachem. Nasávala ho nejen svým čenichem, ale i svým rozeklaným modrým jazykem. Několikrát zakopla o kámen nebo o kořen a jednou už i spadla na zem, nohy se jí však kladly jedna za druhou čím dál lépe. Většinou jen zavrávorala a ihned znovu nabrala rychlost popravdě jí nabírala víc a víc protože se blížila a jí hladovězaškrundalovbříšku –

Málem znovu zažila tu nepříjemnou zkušenost pádu do trávy, tak prudce se zarazila, když vyběhla zpoza dalšího listnáče a spatřila novou scénu před sebou.

První, co uviděla a co jí vyděsilo, byl zrzavý kožich nějakého dalšího živého stvoření, které se zdálo být stejně velké, než ona sama. Chtěla se instinktivně schovat, ale všimla si hnědých očí neznámého a poznala, že on si všiml i jí. Zůstala stát jako přimrazená.

Nechtěla spouštět své zraky z cizího tvora – z lišky, vyvstalo jí v mysli – pach jídla jí však znovu zašimral pod čenichem, takže jí pohled padnul na mršinu, nad kterou se tvor před jejím příchodem skláněl.

Mezi kvítím leželo mrtvé tělíčko králíka s obnaženým zkrvaveným masem a dráčeti se začaly sbíhat sliny.

Liška si toho gesta všimla, a i když zároveň věděla, že něco tak bílého a divně tvarovaného ve svém životě nikdy neviděla, poznala, že hladové stvoření před ní musí být mládě – a pocítila k němu mateřské pudy. Stále velice truchlila pro svá liščata, jež se jí přes den ztratila z nory a zanechala za sebou jen lidský smrad.

Jen jedno přežilo. A tohle mládě jistě vezme jako svého vlastního sourozence. Ještě nedokázalo pochopit, že její bratry a sestry už nikdy neuvidí.

***

„Obávám se,“ zamručel Raziel, „že tu šanci opravdu dostalo, Daego. To dráče narozené v novu je nečisté více, než jsme si mysleli… je nečisté hluboko v srdci… hluboko v duši.“