Vítejte ve dračím světě

„Jak sem vám řikal do telefonu, v bytě je sociální zařízení, plně funkční,“ rozléhal se za uchem Teda Slopera ochraptělý hlas. „Je tady taky k dispozici telefonní linka... oba pokoje sou ve skoro nepoužitým stavu... jen se na to podívejte...“

Na obličej Teda dopadlo denní světlo. Ovládání žaluzií se kdysi rozbilo, musel rolety roztáhnout prsty. Mračil se z výšky panelového domu, kde nejspíše bude v blízké budoucnosti bydlet, na rozlehlý park. Za přírodou uprostřed velkoměsta se opět tyčily vysoké baráky... Pakliže opraví žaluzie, sluneční zář odsud vyžene tmu jen na pár hodin.

„Koukám na ten výhled...“ zabručel, aby vyplnil chvíli ticha, ve které se zamyslel. „To stojí za to...“

„Jo...“ přitakal Freeman, chlap, co mu tenhle byt nabízel. Cvaknutí zapalovače. „No, každopádně jak vidíte, pokoje sou prázdný,“ pokračoval monotónně, tak, jak už tyhle věty říkal dalším desítkám zájemců o bydlení v centru. „Nábytek neni v ceně... ale to jsem vám už taky řikal do telefonu... je tu kuchyňská linka se všim všudy... je funkční a skoro nepoužitá...“

„Když už jsme u ceny...“ Ted se k prodávajícímu pootočil. Na vážný výraz mu dopadaly tenké pruhy světla pronikající skrz rolety. „Řekněte mi, jak to, že je tak nízká... a jak to, že ten byt je volnej po třech tejdnech od inzerce?“

„Vim já?“ ta otrávená otázka jako kdyby se zformulovala a proměnila do obláčku cigaretového kouře, který proklouzl zpod jeho rozpraskaných velkých rtů. „Prej že de z tohodle bytu... že z něj ostatní prostě nemaj zrovna dobrej pocit. Že je tu těsno. Že je tu chlad. Moc temno.“ Posměšně si odfrkl. Pak si ve chvilce zaváhání potáhnul nikotinu, aby získal čas. Znovu si toho týpka před sebou prohlédl. Sice mu ten oblek sakra sekne, a i když ulízlé typy nemá rád, ten účes byl taky fešnej. Vypadá jako nějakej slušňáček, pokud se mu však kouknete to ksichtu, je vám jasné, že ten člověk před váma může bejt s klidem kápo nějaký mafie. Pokračoval: „Vy ale nevypadáte jako srab, pane Slopere.“

„Ah, ne...“ povzdechl si Ted. „Rozhodně ne. Dobře, myslím, že se dohodnem. Beru to.“

Složil si na podlahu lehce pokrytou prachem všechny své kufry s věcmi, Jack Freeman mu dokonce pomáhal – vypadal, že mu koupí udělal velkou radost, a usmyslel si přiložit ruku k dílu, aby tuhle záležitost už měl co nejrychleji za sebou.

Skrz žaluzie se už nedralo žádné světlo, takže byt ještě více potemněl; ve světě za okny se už také stmívalo.

Ani se o lampy nezajímal. Cítil, jak na něj dopadá únava z celodenního cestování do tohoto města. Dotáhl svá zavazadla do ložnice vedle postele, shodil ze sebe oblek a jen v tílku a v šortkách sebou mrsknul do lóže, rád, že mu výhodná koupě vyšla. A ano, půjde brzo spát. Aspoň bude další dne svěží a snad si ho v jeho nové práci dobře zapamatují. Udělal skvělý dojem na šéfa, udělá skvělý dojem i na kolegy a bude to.

Klidného spánku se však nedočkal.

Prudce se vzbudil, a protože viděl úplnou tmu, byl si téměř jist, že ještě ráno nenastalo. Ani v blízké době nenastane.

Rychle se na posteli posadil, oběma rukama se podpíral na matraci. Rozhlížel se kolem, mžoural do temnoty. Vše se zdálo na svém místě, vše vypadalo, jak má.

Co ho tedy vzbudilo?

Zaposlouchal se do zvuků bytu. Někdo se hluboko do noci kouká na televizi. Sem tam venku projede nějaké auto.

Prohrábl si jednou rukou vlasy, ale v polovině pohybu ustrnul. Měl je naprosto zpocené. Celé své tělo měl pokryté studeným potem. Prádlo, jež si na sobě ponechal, se mu nepříjemně lepilo na kůži. Peřina na něj ztěžka naléhala. Jediným pohybem ji ze sebe strhnul.

Uvědomoval si v hrobovém tichu bytu svůj vlastní dech, své vlastní srdce. Které se mu třepotalo v hrudníku jak vyděšený ptáček v kleci. Proč byl proboha tak zneklidnělý?

Asi ho probudil nějaký hlasitý zvuk z ulice a nepamatuje si to. Nebo je to prostě tím novým prostředím. Dlouhá doba uplynula od jeho posledního stěhování. Čert ví. Měl by sis zas lehnout a usnout, zítra je namáhavý den...

Ale nejdříve se půjde napít. Má v krku vlastně strašlivě vyschlo.

Nohy si přehodil na pravou stranu postele – tam, kde si večer hodil zavazadla.

Najednou ho něco chytlo za kotník.

Ty prsty – pokud se tak tomu dalo říkat – byly nepopsatelné, byly neforemné a studené, skoro jako voda, cítil, jak se mu kolem nohy ovíjejí neviditelné ledové stužky.

Chtělo se mu křičet, ale nevydal ze sebe ani hlásku.

A táhlo to ho dolů.

Dolů, na podlahu

Silně, neústupně

Dolů

Pod postel

***

„Je mi líto, pane Freemane, ale od toho muže, co si od vás před pár týdny pronajal byt, už nejspíš nic a nikdy nedostanete.“

Oslovený se mračil do stolu... ale neovládal ho jen vztek. Klepaly se mu prsty, jimiž si nervózně přejížděl po plešce na temeni hlavy.

Bože. Dobrý bože.

To bude papírování.

Ze záznamníku znovu vyšel ten ženský úřední hlas. „Jak víte, zmizel beze stopy. Ale ani jeho rodina, ani jeho nový vedoucí v práci nepotvrdili, že by něčím trpěl.

Nejspíše někde leží mrtvý.“

Úplně se po něm zaprášilo, povzdechl si Freeman v duchu a vypnul přehrávání záznamu.