Vítejte ve dračím světě

Život je vlastně něco jako… nečekaný pád do vody.

Nejdříve nevíš, co se stalo.

Začneš bezbranně, avšak zcela instinktivně kopat nohama a šmátrat rukama, snažíš se přijít na – na co?

Proč to vlastně dělám, říkáš si určitě.

Po další chvíli na to přijdeš, neboj se.

Totiž že tak jednat musíš.

Protože to není hezké… není to příjemné. Tlak vody všude okolo tebe, jen dunivej rachot, temnota, která se ti dostává do každého koutku těla – zvenčí i zevnitř. Nezúčastněně tě sžírá, zaplňuje, chce se tě zmocnit do poslední tvé částečky… a nelíbí se ti to, jednoduše ne.

A účel tvých pohybů se náhle změní. Důvody už se ti zjevily, takže nečekáš ani minutu a o to úpěnlivěji hrabeš, a kam vlastně, ptáš se, a v tu chvíli se ti nad hlavou objeví to spásné světlo, objevíš ho ty sám, ale ono je přece tak vysoko a tak se dál snažíš a snažíš a snažíšasnažíšasnažíš -

***

Měsíční pláň. Tak se ten pěkně velkej kus země jmenoval. Tak nekonečnej. Tak ledovej. Tak pahorkovitej a roztříštěnej, led si tu rád hrál s tvary, zejména s těmi ostrými a nepravidelnými. Tak temnej a stříbřitej.

Tak pustej.

Stovky zlatavých plazích spárů se zabořilo do té bílé pokrývky a hned začalo přešlapovat; jednak z neklidu, jednak z chladu.

Ano, dnešní dlouhou noc tu bylo dosti chladu, dosti tmavých mraků – a dosti sněhu.

Nikdo ze Sluneční dračí armády však nemohl přehlédnout to, co se rozkládalo před nimi o pár kilometrů dál – viditelnost za sněžení se sice nezdála ideální, ale také ne nepoužitelná.

Černou skvrnu rozpínající se jako několik kolonií parazitů po alabastrovém mrazivém těle se však opravdu přehlédnout nedala. Obzvlášť když všem drakům ten obraz hory, v průměru ještě menší, než tmavý kráter, utkvěl v živoucí paměti – ta vzpomínka jako by se jim nyní vznášela před očima, ta vyhaslá sopka, jež pro ně všechny znamenala nebezpečí a zranění a ztráty a bolest -

A teď každý tvor do jednoho strnul zmatením… a poznáním a strachem.

A postupně na každičkou mysl vyvstával jeden jediný dotaz, jedno jediné slovo:

Kdo?

--

Úplně cítila, jak jí ta tíha bezbrannosti, maličkosti, nervozity a neutichající paniky drtí, tak neúprosná, tak velká, větší, daleko větší, než ona sama… větší, než si vůbec dokázala představit.

Nerozuměla tomu. Nebyla tomu schopna porozumět, protože všechny ty emoce doposud… neznala.

Vlastně… vlastně je už poznala, když se to tak vezme. Ale… ale… něco tu nehrálo… jak by to… ano, ty pocity nepatřily jí. Ne, neznala je, správně – pouze se s nimi setkala.

Setrvávala v klubíčku pod pokrývkou sněhu. I kdyby se pokusila o pohyb – i kdyby se chtěla pokusit o pohyb – nic by ji neposlouchalo.

Kdy ten sraz proběhl?

Zkřehlá zimou, přikovaná strachem.

Ona na ony pocity jen… kde je to správné slovo?

… Vzpomínala.

Tahle část do jejího srdce nepatřila, zůstávaly v mozku. Jako vzpomínky.

Vzpomínky někoho jiného.

--

„Co se tu stalo?“ nejdříve začal jeden hlas, pak se k němu připojovaly další a další a za chvíli celé ohnivé shromáždění naplnilo šepot. Jako, že Měsíční zmizeli jen tak beze stopy? Nemožné. A i kdyby, kde se teď nacházeli ti, kteří se o to zasloužili? Zdálo se nemyslitelné, že by to způsobil jen jeden jedinec, ano, určitě - kolik jich je?

Co jsou zač?

Ještě tu pořád něco hrozí?

Sledují je?

Připravují se na ně?

Nic nevidíme, konstatovaly všechny dračí myšlenky, nebědovaly, nedělaly si starosti. Nesměli. Vojáci si vždy museli zachovat chladnout hlavu. Nic necítíme… nic nevíme.

--

Ale její mysl sama tyhle myšlenky rychle zavrhla. I tak už se sama sobě zdála přetažená, unavená… a něco nehrálo. Všechno vlastně vypadalo v pořádku, všechno… a zároveň ne. Co to však mělo znamenat? Ani na to si však nedokázala odpovědět… Přepadlo ji jen tušení - zlé tušení, tak by to lidé nazvali.

Teď tu byly jen vločky, tak ledové a tak rychlé, až ji nepříjemně štípaly i na slabě osrstěných lících, které doposud nic takového na sobě neucítili.

Tak nemilosrdné… neměly jí rády. Nenáviděly. A hryzaly.

Proč tu nikoho nevidí?

Neměl by někdo přijít? Někdo, komu důvěřuje, někdo, koho zná celý svůj kraťoučký život, někdo, u kterého si je jista, že jí pomůže a udělá vše pro to, aby ji odsud dostal, aby zastavil ten proud ošklivých pocitů, aby zastavil ten proud ošklivých vloček, aby se k ní přitulil a obstaral teplo a přikryl perutí, jež by ji chránila od nemilosrdného mrazu, který ji doma –

Doma!

To se zdálo nejdůležitější, ano –

Kde je doma?

--

„Někdo to s nimi skončil dřív,“ zamručel jako hrom jeden z nejstarších, a i když se jeho pronesení zvukově téměř vyrovnalo vytí a hromovému dunění větru, všechny zraky se na něj upřely. Jejich armáda neměla vůdce jasně určeného; za velitele se považovali nejzkušenější draci, kteří zrovna byli přítomni.

„To není možné,“ řekl prostě jiný, nedaleko svého druha. Udělal k němu pár kroků dopředu zanechávaje za sebou obrovské, hluboké stopy, jeho mohutná křídla, blány na pár místech proděravěné, poznamenané desítkami bitev, šustila. „Měsíční jsou zapsáni v paměti každého draka pro jejich neobvyklou sílu, ať už fyzickou, nebo psychickou. Nikdy jsme je nedokázali úplně porazit a ani ostatní ne.“

„To mi připomínat nemusíš, sám to moc dobře vím.“ Stařec lehce natočil svou hlavu olímcovanou rohy a ostny, aby vystavil na odiv své tři jizvy o velikosti dračích spárů. Ten druhý starší z koutů své hlavy vylovil jeho jméno. Ghalth. V tu samou chvíli právě jmenovaný také zabádal v paměti.

„Musíme prostě prohledat okolí,“ naléhal Me’kmaem.

„Přijde mi to zbytečné.“

„Máš snad důkaz o tom, že ta hora srovnaná se zemí znamená jejich skutečnou zkázu?“

Chvíli si hleděli do očí.

„Ten někdo zničil jejich domov – oni sami by to neudělali. Proč taky. Jsou příliš pověrčiví, příliš si zakládají na tradicích,“ šeptl Ghalth s naprosto vážným výrazem, sotva slyšitelný v burácení vichru. Na pyscích se mu také už dávno natrvalo usadila jakási drsnost – jakási tíha jeho života. A teď jako kdyby na sebe obzvlášť upozorňovala. Ten starý drak věděl, o čem mluví. „Ať už tohle udělal kdokoliv, nemůžeme je brát na lehkou váhu.“

„Ty bílé pouštní potvory také ne,“ připomněl mu Me’kmaem.

Po celé pláni se za pár vteřin jako mocná vlna rozšířilo ticho přerušované stále trvající sněhovou bouří. Kruh bojovníků kolem nich se už před časem sevřel pevněji, aby lépe slyšeli, o čem vedou diskuzi.

„Inu dobrá,“ svolil nakonec Ghalth. „Rozdělte se do skupin po deseti. V každé by měl být alespoň jeden pátrač.“

--

Kde je doma?

KDE JE DOMA?

--

Pár ledově modrých očí zúžených vzteky.