Vítejte ve dračím světě

Jen co si s očima ještě zalepenýma od spánku uvědomím fakt, že nastal nový den, nový víkend, vyškrábu se z vyhřáté postele a rozespale zamířím k oknu. To s tichoučkým skřípáním otevřu.

Svěží vánek mě jásavě pohladí po tváři, jako kdyby mi chtěl co nejdříve dát najevo, že trpělivě čekal. S sebou přinese i vůni jehličí, již mu darovaly smrky a jedle s borovicemi zdrženlivě stojící opodál, avšak ani lístečky břízy, která se majestátně roztahuje jen pár metrů od naší chalupy, nechtějí zůstat na konci fronty. Ihned mě uvítají přátelským máváním a už si tiše šeptají různé příběhy v neznámém melodickém jazyce, už se ke mně přiklánějí, ale jen pár zelených hladkých rtů políbí mou tvář.

Zatímco se na hnědém hedvábném koberci poskládaném z větviček, uschlých listů a milionů jehliček, zřejmě nikdo neprohání, ptáci si už pečlivě upravují pírka a připravují své hlasy pro velkolepý koncert, který patří právě vstávajícímu slunci. Slabá zlatavá záře dodává třpyt mechům, jež připomínají drahé smaragdové kamínky na broži z hnědé kůry spících starců, začne si pohrávat se stíny mlčenlivých moudrých obrů, rozjasní čistou modrou oblohu a jemně polechtá mé oči, jež dychtí po kráse přírody, tak, že je donutí se na chviličku přikrýt víčky.

Neubráním se spokojenému úsměvu. Nakrátko zatoužím po dotyku jemných přírodních polštářků, ani mě neodradí chladivé kapičky po včerejším dešti, ale požitek z úžasného pohledu si hned prosadí své. Tak alespoň roztáhnout křídla.. a vzlétnout…